(Ne)uvěřitelný hoax. Proč média oslavovala neexistující fotbalovou hvězdu?

Vypadalo to, že se najednou jakoby odnikud objevila obrovská fotbalová naděje. A trvalo poměrně dlouho, než se ukázalo, že skutečnost je docela jiná: že zázračný objev je ve skutečnosti výmyslem neznámého hoaxera. Pozoruhodný případ zaujal i Benjamina a W. Jeffreyho Burroughse, kteří se jím zabývali ve článku uveřejněném v květnu 2012 v časopise New Media & Society.

Benjamin Burroughs je mediální teoretik specializující se na moderní technologie. Vystudoval globální média a komunikaci a ve svých výzkumech se zabývá nejčastěji mediální antropologií a digitálními rituály. W. Jeffrey Burroughs je profesorem psychologie na Brigham Young University na Havaji, vyučuje především sociální psychologii a je spoluautorem knihy We are people: narrative and multiplicity in constructing ethnic identity.

Co přesně tedy oba autory zaujalo? Kauza smyšleného moldavského fotbalisty Masala Bugduva, který měl v roce 2008 coby šestnáctiletý mladík ohromit svým talentem a zaujmout skauty několika slavných evropských klubů. Alespoň podle řady příspěvků, které se začaly objevovat v diskuzích pod blogy s fotbalovou tematikou a později přerostly v „oficiální“ informace, které začala přebírat další média. O Bugduvovi se psalo na sledovaných fotbalových diskuzních fórech, jeho jméno figurovalo v článku o moldavské reprezentaci na Wikipedii a vrcholem bylo, když se objevilo i v žebříčku padesáti největších fotbalových talentů, který uveřejnil ve své tištěné verzi prestižní britský deník The Times.

Burroughsovi se snažili dojít k tomu, jak je možné, že se zmínka o fiktivním fotbalistovi takovým způsobem rozšířila napříč evropskými médii. Hned v úvodu celý případ označují za typický příklad šíření hoaxu – klamavé zprávy. A v následném výzkumu mapují jednotlivé zmínky o Bugduvovi v časovém intervalu od 19. července 2008, kdy se jeho jméno na internetu objevilo poprvé, do 19. ledna 2009, kdy se ukázalo, že ve skutečnosti žádný moldavský talent s tímto jménem po trávnících neběhá. Celkem analyzovali 36 zmínek na 19 různých internetových stránkách.

Jako první se Bugduvovo jméno objevilo na Wikipedii u článku o moldavském národním fotbalovém týmu. Bugduv byl v textu označen za „mládežnickou senzaci moldavského fotbalu“. Poté ho tvůrce hoaxu zmínil také v diskuzi na webu BBC, kde uvedl, že se o něj zajímá Arsenal, jeden z nejslavnějších anglických klubů. Následně stejnou zprávu zveřejnil i v diskuzi na webu Arsenalu a na populárním blogu caughtoffside.com. Příspěvky na různých stránkách přibývaly, některé odkazovaly na (neexistující) zprávu vydanou agenturou AP, jiné dokonce obsahovaly vymyšlenou Bugduvovu citaci o tom, že se řeší jeho pracovní povolení nutné pro přestup do Arsenalu. Zřejmě proto, že si hoaxer ke zveřejnění vybral čas v letním přestupovém období, kdy je spekulací plno, však žádná ze zpráv nepřiměla vedení Arsenalu k tomu, aby informaci dementovalo.

První příspěvky uveřejnil pokaždé uživatel s přezdívkou Galwaygooner, pozdější komentáře byly podepsány různými přezdívkami. Burroughsovi však vzhledem k jejich obsahu předpokládají, že šlo stále o jednoho člověka. V září 2008 jeho snaha přinesla první výsledek v podobě zmínky na prestižním fotbalovém webu goal.com, který se o Bugduvovi zmínil v pozvánce na mezistátní utkání mezi Lotyšskem a Moldavskem. Poté se jeho jméno objevilo i v respektované fotbalové publikaci When Saturday Comes a nakonec také ve zmíněném žebříčku uveřejněném v The Times.

Část diskutérů existenci moldavského talentu zpochybňovala. Ale teprve když jeden z nich na webu soccerlens.com uveřejnil článek, ve kterém odhalil, že zmíněnou stránku na Wikipedii editoval uživatel pod jménem Masal Bugduv, začalo být jasné, že jde o hoax.

Poté, co autoři studie podivný příběh zanalyzovali a prozkoumali jednotlivé příspěvky, došli k závěru, že hoax byl úspěšný mimo jiné proto, že jeho tvůrce dokázal naplnit přinejmenším některé z Griceových maxim. Rozhodně v mnoha ohledech porušil maximu kvality – tedy zveřejňovat pravdivé informace. Hoaxer záměrně uveřejňoval takové zprávy, které bylo poměrně těžké ověřit: jako třeba že Bugduv se dostal do širší nominace moldavského národního týmu. Kdyby napsal, že figuroval přímo v užší nominaci, bylo by podle autorů studie pro příjemce mnohem snazší dohledat pravdu.

Hoaxerovi se naopak podle Burroughsových povedlo naplnit maximu kvantity tím, že neposkytl ani příliš málo, ani příliš mnoho informací. Vycházel z obvyklé podoby agenturních zpráv AP a dařilo se mu je napodobit tak, že velkou část čtenářů nenapadlo, že může jít o smyšlenou informaci. Tím v podstatě naplnil také maximu způsobu – přizpůsobil styl, kterým příspěvky psal, stylu, na který jsou příjemci sportovních zpráv zvyklí. Později dokonce hoaxer v anonymním rozhovoru s člověkem, který ho odhalil, přiznal, že má letité zkušenosti z oblasti sportovní žurnalistiky.

Hoax podle autorů studie v tomto případě „uspěl“ jednak díky přesvědčivé formě psaní, kterou Bugduvův stvořitel používal, ale také díky tomu, že média, která informaci přebrala, podvod poměrně snadno „spolkla“: ignorovala přitom menšinové hlasy diskutérů, kteří zpochybňovali Bugduvovu existenci.

Nepravdivé zprávy šířící se po internetu nejsou v současnosti v oblasti sportovní žurnalistiky ničím neobvyklým, ve většině případů však nejde o stejný typ hoaxu jako v kauze Bugduv. Nedávno například některá významná světová média referovala o tom, že při havárii helikoptéry s francouzskými sportovci zahynul mimo jiné fotbalista Sylvain Wiltord, ten však záhy zprávu sám dementoval na Twitteru. Agentura ČTK zase minulý měsíc převzala zprávu z arménského webu, který mylně informoval o tom, že v letadle, které se zřítilo ve francouzských Alpách, měl původně sedět bývalý český fotbalista Patrik Berger. Také v tomto případě posloužila sociální síť k uvedení na pravou míru, Berger rovněž prostřednictvím Twitteru upozornil, že jde o nepravdivou zprávu.

Případ Bugduv však byl poměrně výjimečný v tom, že ač zpráva o talentovaném fotbalistovi byla zcela smyšlená a neměla absolutně žádný reálný základ, byla zkonstruována a šířena natolik věrohodným způsobem, že ji neváhala převzít ani nejprestižnější média. A že než se podařilo odhalit pravdu, uplynula nezvykle dlouhá doba.

Původní článek

BURROUGHS, B. a W. J. BURROUGHS. The Masal Bugduv hoax: Football blogging and journalistic authority. New Media & Society [online]. 2011, vol. 14, issue 3, s. 476-491 [cit. 2015-04-13]. DOI: 10.1177/1461444811420270.