Tato studie
publikovaná v akademickém časopise International Journal of Communication (7/2013) se zabývá vývojem, proměnami a dopady
tagovacího systému
v celospolečenském měřítku. Social tagging, jak tento proces autoři studie
nazývají, je termín, který by bylo, ze samotné úcty k němu, vhodné vlastně
vůbec nepřekládat. Z úcty k národnímu jazyku je však na místě pravý
opak. Social tagging system můžeme tedy chápat jako jakýsi společenský systém
"štítkování". Jakkoli to může znít bizarně, i český překlad poměrně přesně
vystihuje podstatu věci, přesto se v textu alespoň částečně přidržím
původního znění a budu se o problematice vyjadřovat jako o společenském tagování.
A o co se tedy jedná? Systémy společenského tagování jsou speciálním druhem
komunikace, který jeho účastníkovi umožňuje získávat a organizovat poznatky skrze
tzv. tagy, které můžeme de facto chápat jako signály odkazující k určitým
jevům. Jsou to tedy informace o informacích. Metainformace. Autoři, Poong Oh a
Peter Monge, si v začátku své studie stanovili dvě základní hypotézy,
které následně zkoumají. První předpokládá, že v následujících letech
zaznamená tagovací systém úpadek, následně jeho užívání opětovně vzroste a jeho
popularita se dále stabilizuje. Druhá hypotéza navrhuje oscilační vývojovou
tendenci, která vyústí spíše v konečnou destabilizaci společenského tagování.
Několik slov o autorech
Poong Oh
vystudoval masovou komunikaci na Univerzitě Yonsei, v korejském Seoulu, a
nyní působí na Univerzitě v Jižní Kalifornii na Institutu komunikačních
studií a žurnalistiky. Středobodem jeho výzkumného zájmu jsou mezilidské
komunikační sítě, organizační komunikační sítě, ale také rozhodovací procesy a
kolektivní inteligence.[1]
Peter Monge je
profesorem komunikačních studií a managementu, obojímu se věnuje rovněž na Univerzitě
v Jižní Kalifornii, na proslulém institutu Annenberg School for
Communication and Journalism. Zabývá se převážně studiem mezilidských
komunikačních sítí a napsal na toto téma celou řadu publikací.[2]
Konceptualizace
společenského tagování
Rychlý rozvoj informačních a komunikačních technologií,
který jsme mohli zaznamenat nejvýrazněji v průběhu dvou posledních dekád,
vyústil v explozivní nárůst elektronických datových úložišť. Oh a Monge
uvádí, že mezi léty 1987 a 2007 se technologické kapacity umožňující
elektronické schraňování dat znásobily každé tři roky zhruba dvakrát a po roce
2007 se tento trend ještě urychlil. Nicméně ani takto bleskové šíření informací
nutně neimplikuje jeho užitečnost. Představme si takovou průměrně velkou
městskou knihovnu. K čemu by nám byly v ní shromážděné informace bez
patřičné katalogizace? K ničemu. Pokud bychom tedy zrovna neměli chuť
brodit se v nekonečné záplavě papírů, z nichž bychom pravděpodobně
stejně nebyli schopni vyzískat takové poznatky, které zrovna potřebujme.
Zkrátka bychom nevěděli, kde je hledat. Proto všechny ty značky a signatury na
hřbetech knih! Analogicky to funguje v on-line prostředí. Tedy s tím
zásadním rozdílem,že informace schraňované elektronicky by vydaly za miliony a
miliony knihoven. V dnešní době, kdy světu vládnou informace, je obzvláště
důležité využívat efektivní třídění dat. Jinými slovy potřebujeme navýsost
spolehlivý a efektivní „metainformační systém“, který generuje informace o
informacích. A o tom to celé je!
Označování informací popisnými termíny a klasifikování
dokumentů do separátních skupin není nic nového. Jak už jsme si řekli, na této
bázi běžně fungují dnešní knihovny. Co je možná o něco překvapivější, je
skutečnost, že knihovny už takto fungovaly ve třetím století před Kristem, kdy
Demetrius, Aristotelův žák, založil Královskou knihovnu v Alexandrii, kde
aplikoval kompletní alfabetický katalogizační systém.
 |
| Zdroj? http://iopscience.iop.org/1742-5468/2010/10/P10005;jsessionid=8DC40FEE86CEFF7208591B5C7B9E0C48.c2 |
Tagy jako
meta-informace
Oh a Monge upozorňují na to, že informace se nešíří rovnoměrně.
Jejich pohyb kopíruje spíše shlukování do „skupin“. Každá ze skupin má jisté
specifické „signály“, které Oh a Monge nazývají „informačním aroma“, které
uživatelům umožňuje vyvozovat obsah dané informační skupiny, aniž by musel
„skupinu“ informací dále analyzovat. Tagování významně zjednodušuje
organizování informačních zdrojů. Každý uživatel totiž může rozdělit set
informací do několika „subsetů“ a každému subsetu přidělit jeden nebo více
tagů. K odhalení původního zdroje informací dochází tak, že se uživatelé
skrze popisné tagy „proklikají“ přes subsety k primárnímu setu informací.
Tagovací systémy:
Strukturální flexibilita
Oh a Monge uvádějí, že tagovací systémy jakožto forma
kategorizace jsou odlišné od běžně známého procesu klasifikace. Podle nich klasifikace
zahrnuje systematické připisování každého jednoho objektu k jedné jediné
„třídě“. Oproti tomu kategorizace podle nich dělí sadu objektů do kategorií, jejichž
členové už sdílí určitou podobnost v daném kontextu. Čili předmět
s komplexní charakteristikou zároveň spadá do více kategorií.
Kategorizační systém tedy dovoluje, narozdíl od systému klasifikačního,
přesahování, překrývání se. Např. jahoda může být popsána
jako červená, ve smyslu barvy, stejně tak jako může být označena za ovoce ve smyslu
druhu jídla. V tomto případě tedy „červená“ a „ovoce“ sdílí společnou
oblast, která je definovaná jako „jahoda“. Tato inkluzivní povaha kategorizace
poskytuje, ve srovnání s klasifikací, velkou míru flexibility
v organizaci informačních zdrojů.
 |
| Zdroj: http://ontologydesignpatterns.org/wiki/Image:Ontology.png |
 |
| Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Wikipedie:Kategorizace |
Společenské
tagování jako komunikační systém
Tagy pomáhají uživatelům organizovat a objevovat
informační zdroje prostřednictvím označování jejich obsahů a umístění.
V tomto smyslu odpovídá proces tagování klasickému modelu společenské
komunikace tak, jak ho představil Shannon.[3]
Shannonův model, jak známo, zahrnuje tři hlavní komponenty – zdroj, příjemce,
komunikační kanál – a dva procesy – kódování a dekódování. Zdroj, který si
přeje vyslat určitou zprávu příjemci, ji musí zakódovat do sady signálů, která
kopíruje určitá kódovací pravidla. Příjemce tuto sadu signálů přijme a musí ji
dekódovat, aby zprávě porozuměl. V systému společenského tagování to
funguje obdobně. Uživatelé organizují informační zdroje tagy, jinými slovy
signály, které dalším uživatelům zjednodušují vyhledávání zdrojové informace.
Shannonův komunikační model v tomto případě můžeme chápat tak, že zdrojem
sdělení jsou ti, co tagy vytvářejí (taggers) a příjemci jsou ti, co tagy
využívají pro získávání informací (tag users). Mezi těmito dvěma články dochází
rovněž k procesu kódování a dekódování, jak už bylo naznačeno výše.
Výzkum
Jak už bylo řečeno v úvodu, Oh a Monge ve svém
šetření testují dvě základní hypotézy týkající se funkčnosti tagování
v průběhu let. Hypotéza 1 předpokládá, že frekvence a distribuce tagů
v následujících letech klesne, protože se z počátku bude využívat jen
„několik základních“ tagů. Oh a Monge ale odhadují, že tato tendence bude
vystřídána prudkým nárůstem nových tagů a popularity tagování obecně, který se
nakonec ustálí a tagování se stane běžnou „komunikační“ praktikou.
Hypotéza 2 naopak pracuje s představou, že
společenské tagování se bude ve svých počátcích těšit extrémní popularitě, kdy
si zároveň vybuduje velmi stabilní systém informační provázanosti. Tento trend
má ovšem podle této hypotézy s postupem času upadat.
Obě hypotézy byly testovány analyzováním akademické
on-line komunity nanoHUB[4].
Uživatelé této komunity sdílejí akademické dokumenty, simulační nástroje a
další zdroje spojené s nanotechnologiemi. Data sestávala z tagů aplikovaných na tyto informační zdroje členy komunity. Data
pro výzkum byla shromažďována 34 měsíců od září 2006. Za toto období bylo
autory výzkumu zaznamenáno více než 13, 972 tagovacích aktivit.[5]
Závěr
Výsledek Ohova a Mongeova výzkumu se více blíží hypotéze
2, konkrétně tedy, že funkčnost tagovacího procesu bude vzrůstat
v počáteční fázi, následně upadne a v této hladině se ustálí. Hlavním
zjištěním a přínosem výzkumu je podle Oha a Monge, že funkčnost a efektivita
společenského tagování je primárně závislá na čase, se kterým roste, či naopak
upadá. Také se ukázalo, že v letech, kdy byl výzkum veden (2006-2009), byl
systém tagování užíván méně, než výzkumníci předpokládali.
Diskuze
Situace dnes, o pár let později, je ovšem jiná, čili závěry
Oha a Monge se mohou zdát poněkud zastaralé. Internetové prostředí je aktuálně
„protagováno“ skrz naskrz. Ornou půdu získal proces tagování na sociálních
sítích, kde čím dál tím více uživatelů pociťuje touhu a nutnost označovat sebe
sama, všechny možné a nemožné věci a dost často i zcela nemožné hlouposti. Je
vcelku jedno, zda se jedná o heslo na Wikipedii, o příspěvek na Facebooku, nebo
o věhlasný # hashtag u fotky na Instagramu. Ačkoli tagování mimořádně
zjednodušuje orientaci v elektronických zdrojích, zvrhlo se až
v nezdravou epidemii, která (ostatně jako vše), má svá úskalí. Nesoudnost
lidí, kteří jsou k jednomu informačnímu zdroji schopni přilepit naráz
padesát štítků, vede k informační přehlcenosti a činí tak původně velmi
efektivní kategorizační systém informací neefektivním a chaotickým. Účinnost
meta-informací je dále rozmělňována třeba i obyčejnou lidskou "natvrdlostí".
Stačí jedna pravopisná chyba a rázem se zvyšuje pravděpodobnost, že vás milý
tag odkáže jinam, než jste chtěli. Sociální tagování je ve své podstatě velmi
chytrá věc přispívající k ještě mnohem těsnějšímu propojení už tak dost
propojeného, informacemi saturovaného světa, ale zároveň zpřístupňuje orientaci v něm. Ovšem i zde platí – všeho s mírou a hlavně správně!
[3] Shannon, C. E. (1948). A mathematical theory of communication. The Bell Systém Technical Journal, 27, 379-423.
[4] http.//www.nanohub.org
[5] Tagovací aktivita (tagging
event) odkazuje k činnosti, kdy je tag přiřazen ke konkrétnímu
informačnímu zdroji.
Primární zdroje informací:
POONG, O; MONGE, P. The Functionality of Social Tagging as a Communication System. International Journal of Communication (19328036). 7, 653-680, Jan. 2013. ISSN: 19328036.
Sekundární zdroje informací:
No comments:
Post a Comment