Sunday, April 12, 2015

Přemýšlejme kriticky o pojmu "transmedia storytelling"

Představení článku Transmedia Critical: Empirical Investigations into multiplatform and Collaborative Storytelling: Introduction

Autoři: Carlos A. Scolari, Indrek Ibrus

Úvod

Pojem transmedia storytelling dnes patří jistě k velmi populárním předmětům mediálního výzkumu a v nejen v akademických kruzích podněcuje k řadě diskuzí. Fenomén vyprávění příběhu skrze různá média proslavil zejména Henry Jenkins ve své knize Covergence Culture a své postřehy k vývoji chápaní transmediality publikuje na svém blogu. Henry Jenkins však není jediným, dokonce ani ne prvním autorem, který se transmedialitou zabývá. Na další možná pojetí tohoto fenoménu chtěli upozornit Carlos A. Scolari a Inderk Ibrus v úvodním článku polemické diskuze Transmedia Critical uveřejněném v elektronickém on-line časopise International Journal of Communication.

Představení autorů

Carlos A. Scolari je v současnosti výzkumníkem a profesorem na barcelonské univerzitě Universitat Pompeu Fabra. V roce 2002 získal doktorát v Aplikované lingvistice a komunikačních jazycích na katolické univerzitě v Milánu. Hlavním předmětem jeho zájmu jsou digitální média, vývoj médií a jejich ekologie a sémiotika digitálních interakcí. Scolari je také vedoucím projektu Transmediální gramotnost, který je součástí programu Horizont 2020 EU - 2015/18.[1]
Druhým spoluautorem článku je Indrek Ibrus. Ibrus je v současnosti zaměstnán jako vyučující a expert na mediální problematiku na Univerzitě pobaltského filmu a mediální školy v Talinu. Ve svém výzkumu se soustřeďuje zejména na inovace v oblasti médií, na cross-mediální produkci a na širší vývoj moderního kreativního průmyslu. Od roku 2011 působí také jako postgraduální výzkumník na Institutu humanitních studií Univerzity v Talinu.[2]

Vymezení tématu článku

V článku se autoři snaží zaujmout kritický přístup k „mainstreamovému“ pojetí transmédií a na již existujících výzkumech ukázat, že existují i jiné přístupy a že tedy termín transmedialita znamená velmi komplexní pojem. Termín „transmedia storytelling“ zpopularizoval Henry Jenkins zejména ve své knize Convergence Culture, kde vede diskuzi o pokračujícím stírání jednotlivých mediálních hranic. Jenkin označuje transmediální vyprávění (transmedia storytelling) za proces, kde se různé vnitřní části fikčního příběhu systematicky rozptylují napříč různými distribučními kanály za účelem vytvoření jednotného a koordinovaného zážitku ze zábavy.[3] Jako největší Jenkinsův přínos vidí autoři to, že jeho dílo je ceněno a bráno na vědomí i mimo akademickou půdu. Autoři článku v žádném případě nezpochybňují jeho pojetí ani celkový přínos, pouze poukazují na to, že nebyl jediným, který se o tuto problematiku zajímal.

Výzkumná tradice, ke které se autoři řadí

Oba autoři se silně řadí k proudu sémiotické analýzy procesů a interakcí v mediálním prostředí. Carlos Scolari a jeho nevýraznější počiny se zabývají správě sémiotikou mediálních rozhraní a interakcí procesů. Scolari se odkazuje na práci Umberta Ecca nebo Algirda Juliene Greimase, jejichž sémiotické modely se snaží skloubit kognitivními přístupy a teorií interaktivních digitálních médií. V oblasti kognitivní vědy se Scolari odkazuje na  Donalda Normana, Marvina Minskeho a Francisca Varelu, za oblast teorií interaktivních digitálních médií pak například na Martina Barbera , Alejandra Piscitelliho, či Marshalla McLuhana. K pojetí televizního diskurzu a transmediality patří k jeho současným oblastem zájmu.
Indrek Ibrus se zabývá hlavně novými médii, jejich vývojem, dynamikou a inovacemi. Ke svému výzkumu interpretace mediálních sdělení se také řadí k sémiologickým poznatkům Umberta Ecca, Theo Van Leeuwena, Lva Manovich či Daniela Chandlera. Ve svém zájmu o vývoj technologií a interakce člověka s počítačem se též odkazuje na Jakoba Nielsena či Stevna Johnsona.

Charakteristika článku a výsledky

Článek je vlastně shrnutím již existující literatury, která vznikla k tématu transmediality. Carlos Scolari a Indrek Ibrus se snaží zasadit do společného kontextu nejrůznější články, která jsou svým způsobem polemikou, či jistým rozšířením k již zažitému a Jenkinsem propagovanému konceptu transmediality. Literaturu, studie a empirické výzkumy autoři člení na tři kategorie: články zaměřené na publikum, na výrobce a na články dívající se na transmedialitu z historické perspektivy.
V části zaměřené na publikum a uživatele médií autoři zmiňují čtyři články. V prvním Sarah Atkinson sleduje zvláštnosti transmédií a interaktivního publika. Zjišťuje, že „členové publika přebírají performativní a narativní role a že dramatické komunity jsou udržovány společenskou aktivitou, příspěvky a spoluprací mezi všemi performativními funkcemi.“  Nele Simons nicméně v další článku poukazuje na to, že publiku zůstává stále pasivní a dává spíše přednost nechat se bavit  jednou dějovou linku v televizi a nevyhledává již další příběhy na jiných platformách. Maren Würfel zase zkoumá dvojí kauzální vztah mezi transmédii a socializací mládeže. Autoři Daniel Pietschmann, Sabine Völkl a Peter Ohler upozorňují na to, že děti mají jinou kognitivní schopnost chápat obsahy transmediální produkce a výrobci těchto obsahů by si to měli uvědomit.
Druhá část je zaměřená na články zkoumající produkci transmediálních obsahů. Franquet a Villa Montoya zjišťují, že v produkci často nedochází k transmedialitě, ale jen k jakémusi vytvoření „druhé obrazovky“, která slouží pro konsolidaci obsahu a značky. Indrek Ibrus a Maarja Ojamaa poukazují na to, že transmediální produkce v malých evropských zemích není řízena silami trhu a Elizabeth Evansová  ve svém článku ukazuje,  že transmédia mění produkční proces a to jak tvůrci spolupracují.
V poslední části článku představuje studie, které se věnují historickému kontextu transmédií. Matthew Freeman zasazuje zrod transmédií do počátků dvacátého století a tvrdí, že se zrodila z reklamních strategií. Carlos A. Scolari jde ve svém výzkumu ještě dále, až do 19. století, kdy se začíná tzv. účastnické vyprávění. Počátky transmediality spojuje se Cervantesovým románem o Donu Quixotovi  a obrázkovými publikacemi malých nakladatelů a neznámých umělců, který si román dotvářeli „k obrazu svému.“
Autoři článek uzavírají tím, že by měl sloužit jako první krok k náhledu do složitého tématu a metodologicky komplikovaných studií, které se týkají transmediality. Článkem dokazují, že transmedia je velmi široký pojem, kterému se v současném kontextu věnují pozornost mnozí akademičtí výzkumní pracovníci.

Diskuse a zhodnocení relevance článku pro aktuální kontext v ČR

Transmédia jsou českému publiku a uživateli médií známá hlavně ze zahraniční produkce. Pokud se jedná o českou produkci, budeme typický příklad hledat obtížněji. Přesto jsou transmédia aktuálním a atraktivním tématem i pro český výzkum. Zejména poznání, že transmediální produkce v menších státech není řízena trhem, by jistě stálo za hlubší prozkoumání i v českém kontextu. Článek může minimálně sloužit jako výborná orientace a i inspirace pro české mediální výzkumníky.

Primární zdroj

IBRUS, Indrek a Carlos A. SCOLARI. Transmedia Critical: Empirical Investigations into Multiplatform and Collaborative Storytelling: Introduction. International Journal of Communication [online]. 24.8.2014, č. 8 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z:http://ijoc.org/index.php/ijoc/article/view/3102/1209



Sekundární zdroje

[1]  Carlos A. Scolari. In: Hipermediaciones.com [online]. 2015 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://hipermediaciones.com/autor/
[2] Indrek Ibrus: About Innovation in Culture. In: Cross-innovation [online]. 2015 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://www.cross-innovation.eu/indrek-ibrus-about-innovation-in-culture/news/ & Indrek Ibrus. In: LSE: Media and Communications [online]. 2015 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://www.lse.ac.uk/media@lse/alumni/PhDAlumni/Ibrus.aspx
[3] JENKINS, Henry. Transmedia 202: Further Reflections. In: Henryjenkins.org [online]. 2011 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z:http://henryjenkins.org/2011/08/defining_transmedia_further_re.html

No comments:

Post a Comment