Představení článku Transmedia Critical: Empirical Investigations into multiplatform and Collaborative Storytelling: Introduction
Autoři: Carlos A. Scolari, Indrek Ibrus
Úvod
Pojem transmedia storytelling dnes patří jistě k velmi populárním
předmětům mediálního výzkumu a v nejen v akademických kruzích
podněcuje k řadě diskuzí. Fenomén vyprávění příběhu skrze různá média
proslavil zejména Henry Jenkins ve své knize Covergence Culture a své postřehy k vývoji chápaní transmediality
publikuje na svém blogu. Henry Jenkins však není jediným, dokonce ani ne prvním
autorem, který se transmedialitou zabývá. Na další možná pojetí tohoto fenoménu
chtěli upozornit Carlos A. Scolari a
Inderk Ibrus v úvodním článku
polemické diskuze Transmedia Critical
uveřejněném v elektronickém on-line časopise International Journal of Communication.
Představení autorů
Carlos A. Scolari je v současnosti
výzkumníkem a profesorem na barcelonské univerzitě Universitat Pompeu Fabra. V roce 2002 získal doktorát v
Aplikované lingvistice a komunikačních jazycích na katolické univerzitě
v Milánu. Hlavním předmětem jeho zájmu jsou digitální média, vývoj médií a
jejich ekologie a sémiotika digitálních interakcí. Scolari je také vedoucím
projektu Transmediální gramotnost,
který je součástí programu Horizont 2020
EU - 2015/18.[1]
Druhým spoluautorem článku je Indrek
Ibrus. Ibrus je v současnosti zaměstnán jako vyučující a expert na
mediální problematiku na Univerzitě
pobaltského filmu a mediální školy v Talinu. Ve svém výzkumu se soustřeďuje
zejména na inovace v oblasti médií, na cross-mediální produkci a na širší vývoj
moderního kreativního průmyslu. Od roku 2011 působí také jako postgraduální
výzkumník na Institutu humanitních studií Univerzity v Talinu.[2]
Vymezení tématu článku
V článku se autoři snaží zaujmout kritický přístup k
„mainstreamovému“ pojetí transmédií a na již existujících výzkumech ukázat, že
existují i jiné přístupy a že tedy termín transmedialita znamená velmi
komplexní pojem. Termín „transmedia storytelling“ zpopularizoval Henry Jenkins
zejména ve své knize Convergence Culture,
kde vede diskuzi o pokračujícím stírání jednotlivých mediálních hranic. Jenkin označuje
transmediální vyprávění (transmedia storytelling) za proces, kde se různé vnitřní části fikčního příběhu systematicky
rozptylují napříč různými distribučními kanály za účelem vytvoření jednotného a
koordinovaného zážitku ze zábavy.[3] Jako
největší Jenkinsův přínos vidí autoři to, že jeho dílo je ceněno a bráno na
vědomí i mimo akademickou půdu. Autoři článku v žádném případě
nezpochybňují jeho pojetí ani celkový přínos, pouze poukazují na to, že nebyl
jediným, který se o tuto problematiku zajímal.
Výzkumná tradice, ke které se autoři řadí
Oba autoři se silně řadí k proudu sémiotické analýzy
procesů a interakcí v mediálním prostředí. Carlos Scolari a jeho
nevýraznější počiny se zabývají správě sémiotikou mediálních rozhraní a
interakcí procesů. Scolari se odkazuje na práci Umberta Ecca nebo Algirda
Juliene Greimase, jejichž sémiotické modely se snaží skloubit kognitivními
přístupy a teorií interaktivních digitálních médií. V oblasti kognitivní
vědy se Scolari odkazuje na Donalda
Normana, Marvina Minskeho a Francisca Varelu, za oblast teorií interaktivních
digitálních médií pak například na Martina Barbera , Alejandra Piscitelliho, či
Marshalla McLuhana. K pojetí televizního diskurzu a transmediality patří
k jeho současným oblastem zájmu.
Indrek Ibrus se zabývá hlavně novými médii, jejich vývojem,
dynamikou a inovacemi. Ke svému výzkumu interpretace mediálních sdělení se také
řadí k sémiologickým poznatkům Umberta Ecca, Theo Van Leeuwena, Lva
Manovich či Daniela Chandlera. Ve svém zájmu o vývoj technologií a
interakce člověka s počítačem se též odkazuje na Jakoba Nielsena či Stevna
Johnsona.
Charakteristika článku a výsledky
Článek je vlastně shrnutím již existující literatury, která
vznikla k tématu transmediality. Carlos Scolari a Indrek Ibrus se snaží zasadit
do společného kontextu nejrůznější články, která jsou svým způsobem polemikou,
či jistým rozšířením k již zažitému a Jenkinsem propagovanému konceptu
transmediality. Literaturu, studie a empirické výzkumy autoři člení na tři
kategorie: články zaměřené na publikum, na výrobce a na články dívající se na
transmedialitu z historické perspektivy.
V části zaměřené na publikum a uživatele médií autoři zmiňují
čtyři články. V prvním Sarah Atkinson sleduje zvláštnosti transmédií a
interaktivního publika. Zjišťuje, že „členové publika přebírají performativní a
narativní role a že dramatické komunity jsou udržovány společenskou aktivitou,
příspěvky a spoluprací mezi všemi performativními funkcemi.“ Nele Simons nicméně v další článku
poukazuje na to, že publiku zůstává stále pasivní a dává spíše přednost nechat
se bavit jednou dějovou linku
v televizi a nevyhledává již další příběhy na jiných platformách. Maren
Würfel zase zkoumá dvojí kauzální vztah mezi transmédii a socializací mládeže.
Autoři Daniel Pietschmann, Sabine Völkl a Peter Ohler upozorňují na to, že děti
mají jinou kognitivní schopnost chápat obsahy transmediální produkce a výrobci
těchto obsahů by si to měli uvědomit.
Druhá část je zaměřená na články zkoumající produkci
transmediálních obsahů. Franquet a Villa Montoya zjišťují, že v produkci
často nedochází k transmedialitě, ale jen k jakémusi vytvoření „druhé
obrazovky“, která slouží pro konsolidaci obsahu a značky. Indrek Ibrus a Maarja
Ojamaa poukazují na to, že transmediální produkce v malých evropských zemích
není řízena silami trhu a Elizabeth Evansová
ve svém článku ukazuje, že
transmédia mění produkční proces a to jak tvůrci spolupracují.
V poslední části článku představuje studie, které se
věnují historickému kontextu transmédií. Matthew Freeman zasazuje zrod
transmédií do počátků dvacátého století a tvrdí, že se zrodila
z reklamních strategií. Carlos A. Scolari jde ve svém výzkumu ještě dále,
až do 19. století, kdy se začíná tzv. účastnické vyprávění. Počátky
transmediality spojuje se Cervantesovým románem o Donu Quixotovi a obrázkovými publikacemi malých nakladatelů a
neznámých umělců, který si román dotvářeli „k obrazu svému.“
Autoři článek uzavírají tím, že by měl sloužit jako první
krok k náhledu do složitého tématu a metodologicky komplikovaných studií,
které se týkají transmediality. Článkem dokazují, že transmedia je velmi široký
pojem, kterému se v současném kontextu věnují pozornost mnozí akademičtí
výzkumní pracovníci.
Diskuse a zhodnocení relevance článku pro aktuální kontext v ČR
Transmédia jsou českému publiku a uživateli médií známá
hlavně ze zahraniční produkce. Pokud se jedná o českou produkci, budeme typický
příklad hledat obtížněji. Přesto jsou transmédia aktuálním a atraktivním
tématem i pro český výzkum. Zejména poznání, že transmediální produkce v
menších státech není řízena trhem, by jistě stálo za hlubší prozkoumání i
v českém kontextu. Článek může minimálně sloužit jako výborná orientace a
i inspirace pro české mediální výzkumníky.
Primární zdroj
IBRUS, Indrek a Carlos A. SCOLARI. Transmedia Critical: Empirical Investigations into Multiplatform and Collaborative Storytelling: Introduction. International Journal of Communication [online]. 24.8.2014, č. 8 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z:http://ijoc.org/index.php/ijoc/article/view/3102/1209
Sekundární zdroje
[1] Carlos A. Scolari. In: Hipermediaciones.com
[online]. 2015 [cit. 2015-03-22]. Dostupné
z:http://hipermediaciones.com/autor/
[2] Indrek
Ibrus: About Innovation in Culture. In: Cross-innovation [online]. 2015 [cit.
2015-03-22]. Dostupné
z:http://www.cross-innovation.eu/indrek-ibrus-about-innovation-in-culture/news/
& Indrek Ibrus. In: LSE: Media and Communications [online]. 2015 [cit.
2015-03-22]. Dostupné z:http://www.lse.ac.uk/media@lse/alumni/PhDAlumni/Ibrus.aspx
[3] JENKINS,
Henry. Transmedia 202: Further Reflections. In: Henryjenkins.org [online].
2011 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z:http://henryjenkins.org/2011/08/defining_transmedia_further_re.html
No comments:
Post a Comment