Přemýšlejme kriticky o pojmu "transmedia storytelling"

Představení článku Transmedia Critical: Empirical Investigations into multiplatform and Collaborative Storytelling: Introduction

Autoři: Carlos A. Scolari, Indrek Ibrus

Úvod

Pojem transmedia storytelling dnes patří jistě k velmi populárním předmětům mediálního výzkumu a v nejen v akademických kruzích podněcuje k řadě diskuzí. Fenomén vyprávění příběhu skrze různá média proslavil zejména Henry Jenkins ve své knize Covergence Culture a své postřehy k vývoji chápaní transmediality publikuje na svém blogu. Henry Jenkins však není jediným, dokonce ani ne prvním autorem, který se transmedialitou zabývá. Na další možná pojetí tohoto fenoménu chtěli upozornit Carlos A. Scolari a Inderk Ibrus v úvodním článku polemické diskuze Transmedia Critical uveřejněném v elektronickém on-line časopise International Journal of Communication.

Představení autorů

Carlos A. Scolari je v současnosti výzkumníkem a profesorem na barcelonské univerzitě Universitat Pompeu Fabra. V roce 2002 získal doktorát v Aplikované lingvistice a komunikačních jazycích na katolické univerzitě v Milánu. Hlavním předmětem jeho zájmu jsou digitální média, vývoj médií a jejich ekologie a sémiotika digitálních interakcí. Scolari je také vedoucím projektu Transmediální gramotnost, který je součástí programu Horizont 2020 EU - 2015/18.[1]

Druhým spoluautorem článku je Indrek Ibrus. Ibrus je v současnosti zaměstnán jako vyučující a expert na mediální problematiku na Univerzitě pobaltského filmu a mediální školy v Talinu. Ve svém výzkumu se soustřeďuje zejména na inovace v oblasti médií, na cross-mediální produkci a na širší vývoj moderního kreativního průmyslu. Od roku 2011 působí také jako postgraduální výzkumník na Institutu humanitních studií Univerzity v Talinu.[2]

Vymezení tématu článku

V článku se autoři snaží zaujmout kritický přístup k „mainstreamovému“ pojetí transmédií a na již existujících výzkumech ukázat, že existují i jiné přístupy a že tedy termín transmedialita znamená velmi komplexní pojem. Termín „transmedia storytelling“ zpopularizoval Henry Jenkins zejména ve své knize Convergence Culture, kde vede diskuzi o pokračujícím stírání jednotlivých mediálních hranic. Jenkin označuje transmediální vyprávění (transmedia storytelling) za proces, kde se různé vnitřní části fikčního příběhu systematicky rozptylují napříč různými distribučními kanály za účelem vytvoření jednotného a koordinovaného zážitku ze zábavy.[3] Jako největší Jenkinsův přínos vidí autoři to, že jeho dílo je ceněno a bráno na vědomí i mimo akademickou půdu. Autoři článku v žádném případě nezpochybňují jeho pojetí ani celkový přínos, pouze poukazují na to, že nebyl jediným, který se o tuto problematiku zajímal.

Výzkumná tradice, ke které se autoři řadí

Oba autoři se silně řadí k proudu sémiotické analýzy procesů a interakcí v mediálním prostředí. Carlos Scolari a jeho nevýraznější počiny se zabývají správě sémiotikou mediálních rozhraní a interakcí procesů. Scolari se odkazuje na práci Umberta Ecca nebo Algirda Juliene Greimase, jejichž sémiotické modely se snaží skloubit kognitivními přístupy a teorií interaktivních digitálních médií. V oblasti kognitivní vědy se Scolari odkazuje na  Donalda Normana, Marvina Minskeho a Francisca Varelu, za oblast teorií interaktivních digitálních médií pak například na Martina Barbera , Alejandra Piscitelliho, či Marshalla McLuhana. K pojetí televizního diskurzu a transmediality patří k jeho současným oblastem zájmu.

Indrek Ibrus se zabývá hlavně novými médii, jejich vývojem, dynamikou a inovacemi. Ke svému výzkumu interpretace mediálních sdělení se také řadí k sémiologickým poznatkům Umberta Ecca, Theo Van Leeuwena, Lva Manovich či Daniela Chandlera. Ve svém zájmu o vývoj technologií a interakce člověka s počítačem se též odkazuje na Jakoba Nielsena či Stevna Johnsona.

Charakteristika článku a výsledky

Článek je vlastně shrnutím již existující literatury, která vznikla k tématu transmediality. Carlos Scolari a Indrek Ibrus se snaží zasadit do společného kontextu nejrůznější články, která jsou svým způsobem polemikou, či jistým rozšířením k již zažitému a Jenkinsem propagovanému konceptu transmediality. Literaturu, studie a empirické výzkumy autoři člení na tři kategorie: články zaměřené na publikum, na výrobce a na články dívající se na transmedialitu z historické perspektivy.

V části zaměřené na publikum a uživatele médií autoři zmiňují čtyři články. V prvním Sarah Atkinson sleduje zvláštnosti transmédií a interaktivního publika. Zjišťuje, že „členové publika přebírají performativní a narativní role a že dramatické komunity jsou udržovány společenskou aktivitou, příspěvky a spoluprací mezi všemi performativními funkcemi.“  Nele Simons nicméně v další článku poukazuje na to, že publiku zůstává stále pasivní a dává spíše přednost nechat se bavit  jednou dějovou linku v televizi a nevyhledává již další příběhy na jiných platformách. Maren Würfel zase zkoumá dvojí kauzální vztah mezi transmédii a socializací mládeže. Autoři Daniel Pietschmann, Sabine Völkl a Peter Ohler upozorňují na to, že děti mají jinou kognitivní schopnost chápat obsahy transmediální produkce a výrobci těchto obsahů by si to měli uvědomit.

Druhá část je zaměřená na články zkoumající produkci transmediálních obsahů. Franquet a Villa Montoya zjišťují, že v produkci často nedochází k transmedialitě, ale jen k jakémusi vytvoření „druhé obrazovky“, která slouží pro konsolidaci obsahu a značky. Indrek Ibrus a Maarja Ojamaa poukazují na to, že transmediální produkce v malých evropských zemích není řízena silami trhu a Elizabeth Evansová  ve svém článku ukazuje,  že transmédia mění produkční proces a to jak tvůrci spolupracují.

V poslední části článku představuje studie, které se věnují historickému kontextu transmédií. Matthew Freeman zasazuje zrod transmédií do počátků dvacátého století a tvrdí, že se zrodila z reklamních strategií. Carlos A. Scolari jde ve svém výzkumu ještě dále, až do 19. století, kdy se začíná tzv. účastnické vyprávění. Počátky transmediality spojuje se Cervantesovým románem o Donu Quixotovi  a obrázkovými publikacemi malých nakladatelů a neznámých umělců, který si román dotvářeli „k obrazu svému.“

Autoři článek uzavírají tím, že by měl sloužit jako první krok k náhledu do složitého tématu a metodologicky komplikovaných studií, které se týkají transmediality. Článkem dokazují, že transmedia je velmi široký pojem, kterému se v současném kontextu věnují pozornost mnozí akademičtí výzkumní pracovníci.

Diskuse a zhodnocení relevance článku pro aktuální kontext v ČR

Transmédia jsou českému publiku a uživateli médií známá hlavně ze zahraniční produkce. Pokud se jedná o českou produkci, budeme typický příklad hledat obtížněji. Přesto jsou transmédia aktuálním a atraktivním tématem i pro český výzkum. Zejména poznání, že transmediální produkce v menších státech není řízena trhem, by jistě stálo za hlubší prozkoumání i v českém kontextu. Článek může minimálně sloužit jako výborná orientace a i inspirace pro české mediální výzkumníky.

Primární zdroj

IBRUS, Indrek a Carlos A. SCOLARI. Transmedia Critical: Empirical Investigations into Multiplatform and Collaborative Storytelling: Introduction. International Journal of Communication [online]. 24.8.2014, č. 8 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z:http://ijoc.org/index.php/ijoc/article/view/3102/1209

---

Sekundární zdroje

[1]  Carlos A. Scolari. In: Hipermediaciones.com [online]. 2015 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://hipermediaciones.com/autor/

[2] Indrek Ibrus: About Innovation in Culture. In: Cross-innovation [online]. 2015 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://www.cross-innovation.eu/indrek-ibrus-about-innovation-in-culture/news/ & Indrek Ibrus. In: LSE: Media and Communications [online]. 2015 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://www.lse.ac.uk/media@lse/alumni/PhDAlumni/Ibrus.aspx

[3] JENKINS, Henry. Transmedia 202: Further Reflections. In: Henryjenkins.org [online]. 2011 [cit. 2015-04-12]. Dostupné z:http://henryjenkins.org/2011/08/defining_transmedia_further_re.html

Jára Cimrman jako hvězda české transmediální scény?

Transmedialita a vyprávění příběhů napříč mediální scénou je populárním pojmem nejen mezi akademickou sférou mediálních teoretiků. O to, jakým způsobem úspěšně vyprávět (tím pádem i prodat) příběh v dnešním světě online médií, sociálních sítí a počítačových her, se zajímá zejména mediální produkce. Pojem ovšem proslavil zejména Henry Jenkins. Ačkoli se jedná o velmi široký pojem, můžeme si pod transmediálním vyprávěním představit celý smyšlený svět, či pouze příběh, jehož různě části jsou divákovi předkládány prostřednictvím různých médií (tzn. natočí se film, na něj naváže seriál, na seriál naváže kniha, vedlejší postava z knihy se stane inspirací k vytvoření počítačové hry atd.), do transmediálního vyprávění tedy nespadá situace, kdy se třeba na motivy knihy natočí film se stejným, či velmi podobným dějem. Jako příklad celosvětově úspěšných transmediálně vyprávěných příběhů můžeme zmínit Hvězdné války Geoge Lukase, Star Trek nebo třeba Matrix.

Ve světovém měřítku je transmediální vyprávění již velmi rozšířeno. Jak je to ale s využitím tohoto žánru českou produkcí? Do konceptu transmediálního vyprávění spadají například následující díla: Rychlé šípy, Alois Nebel, či Čtyřlístek nebo počítačová hra spojená s filmem Rock podvraťáků. Po chvilce zamyšlení nám však může vytanout na mysli také postava největšího českého velikána Járy Cimrmana. Jak však tato fiktivní postava zapadá do kontextu transmediálního vyprávění v české produkci? A bude Jára Cimrman s to držet krok s novými technologiemi a zachovat si svou popularitu i v budoucnu? Abychom si lépe představili Cimrmana a jeho transmediální přesahy, podíváme se nejprve na samotný vznik tohoto fenoménu a postupně rozebereme jeho zobrazení jinými mediálními formami.

Zdroj: http://vendulinekjanuskova.bloger.cz/_/Jara-Cimrman

Fiktivní postava Járy Cimrmana se poprvé objevila v rádiu a to v pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka, vysílaném Československým rozhlasem. Pořad, jehož autory byli Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek, přinášel posluchačům jako by v přímém přenose pseudovědecké reportáže z fiktivní hudební vinárny. 23. prosince 1966 byl tímto způsobem poprvé představen národu Jára Cimrman, jehož pozůstalost prý na své chalupě v Liptákově objevil muzikolog Evžen Hedvábný ztvárněný Karlem Velebným.

Z rozhlasových vln se Jára Cimrman poměrně brzy přenesl na divadelní prkna. Již 4. října 1967 se konala v Malostranské besedě oficiální premiéra první jednoaktové hry z pozůstalosti Járy Cimrmana. Samotné hře Akt přecházel pseudovědecký seminář o životě a díle Járy Cimrmana. Tento formát si divadelní hry Divadla Járy Cimrmana udržely až dodnes. Jedinou výjimkou byla hra Němý Bobeš, kde se seminář proplétá celou hrou. Představení Divadla Járy Cimrmana se stala brzy velmi populární a vývojem a zdokonalování technických možností se hry začaly šířit také na deskách, audio a videokazetách, dnes na CD, DVD, či jako mp3. Toto šíření stejného obsahu napříč různými mediálními platformami však ještě nemůžeme označit za transmedialitu, jelikož nepřináší žádnou novou linku příběhu.

Za zmínku stojí také odloučení Jiřího Šebánka od Divadla Járy Cimrmana v roce 1980. Kvůli jiným představám a uměleckým i osobním neshodám si založil v témže roce Jiří Šebánek vlastní uměleckou skupinu Salón Cimrman, kde pokračoval s vyprávěním příběhu o českém géniovy po svém. Jeho tvorba se zabývá zejména vztahem Járy Cimrmana k jazzové hudbě. Opět prostřednictvím jakýchsi referátů a ukázek vlastní Cimrmanovy hudební tvorby odkrývá další aspekty mistrovy geniality.

Další kapitolou v transmediálním šíření příběhu okolo fiktivního všeuměla je vydání několika knižních publikací, která shrnují a popisují jeho tvorbu. I v literárním světě můžeme narazit na dvě odlišné linie příběhu a to na knihy vydaném lidmi z Divadla Járy Cimrmana a na knihy vydané pod záštitou skupiny Salón Cimrman.

Vraťme se nyní ale k původní tvorbě Divadla Járy Cimrmana. Konečně další pokračování příběhu o životě velkolepého českého vynálezce a umělce bylo představeno na filmovém plátně roku 1983. Komedie Jára Cimrman ležící, spící poodhaluje divákovi další drobné detaily ze života Járy Cimrmana. Jde o první příběh, kdy tvář Cimrmana získává konkrétní podobu. Járu Cimrmana si zde zahrál Zdeněk Svěrák. Mezi další filmovou tvorbu, která je inspirována fenoménem Jára Cimrman, patří detektivka Rozpuštěný a vypuštěný a či komedie Nejistá sezóna.

Celý svět Járy Cimrmana pak dokresluje dokumentární tvorba i různé fanouškovské iniciativy. Z dokumentární tvorby můžeme jmenovat zejména dvě díla: Stopa vede do Liptákova a Jára Cimrman. Stopa vede do Liptákova je krátkometrážní mystifikační dokument již z roku 1969, který představuje divákovi Járu Cimrmana jako vynálezce filmu. Dalším významnou tvorbou je zhruba půlhodinový dokument Jára Cimrman z roku 2005, ve kterém Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák představují Cimrmanův portrét a obohacují fanoušky o mistrovy další vynálezy. Dokument vznikl právě jako reakce na úspěch Cimrmana v anketě Největší Čech v roce 2005.

Nedílnou součástí cimrmanovského světa jsou i jeho fanoušci a následovníci. O Cimrmanově popularitě svědčí i pojmenování nejrůznějších objektů jeho jménem, vydání jeho vlastní poštovní známky, pamětní medaile nebo kešky vytvořená na jeho počest. V roce 2007 skupina nadšenců a cimrmanologů spolu s herci Divadla Járy Cimrmana podnikli expedici do pohoří Altaj, aby objevili dosud nepojmenovanou horu a pojmenovali ji po českém velikánovi.

Na závěr se konečně podíváme, jak Cimrman, který je mimo jiné i vynálezcem principu internetu, pronikl do online sféry a světa nových médií. Díky své popularitě Jára Cimrman pronikl všude, na Facebook, Wikipedii, Wikiquotes,na stránky Osobnosti.cz a další. Za zvláštní pozornost stojí následující dva weby: www.cimrman.at, www.jarmara.at. První zmíněný odkazuje na Cimrmanův zpravodaj, který přináší aktuální online zprávy z Divadla Járy Cimrmana. Stránky zobrazují aktuální program divadla, předprodej vstupenek, glosy z her, křížovky a další hry pro fanoušky divadla a odkazy na další stránky související s životem a dílem Járy Cimrmana. Web Jarmara je více zaměřen na Cimrmana samotného. Na úvodní stránce najedeme rozcestník, který nás může zavést buď přímo do Cimrmanovy Jarmary, kde může návštěvník probírat šuplíky plné cimrmanovských hlášek, postav, vynálezů, něco se o nich dozvědět, případně se o znalost podělit na Facebooku či Twiteru. Další součástí Jarmary je Kinematograf, který umožňuje divákovi shlédnout veškerá divadelní představení. Nakonec si může zájemce v Jarmaře zahrát jednu ze tří jednoduchých her, které jsou inspirovány Cimrmanovou tvorbou.

Ukázka layoutu stránek www.cimrman.at a hry Ňadra dmoucí ze stránky www.jarmara.at

Těžištěm fenoménu Jára Cimrman jsou divadelní představení, proto jej také nelze označit za typického představitele transmediální tvorby, a to i přesto, že tato smyšlená postava a její životní příběh prošly nejrůznějšími podobami přes mnohé mediální platformy – od rádia, přes divadelní, filmovou, dokumentární a knižní tvorbu, až se zcela přirozeně dostaly i do online světa.  Pro rozsah tohoto díla a jeho velkou popularitu však jistě stojí i za další prozkoumání jeho transmediálních aspektů.