Tenkrát před YouTube

Dávat na web videa, „strýmovat“, nebo jen „lajkovat“ a sdílet – to jsou dnes na internetu již zcela běžné věci. Při pročítání textů na portálu věnovaném novým médiím First Monday (www.firstmonday.org) jsem zabrouzdal do vůbec prvního ročníku tohoto magazínu. Ve třetím čísle ze září 1996 jsem našel článek, který řešil problematiku videa a titulků na webových stránkách, aby byly využitelné například i pro neslyšící uživatele internetu. Vše, co se nám dnes zdá zcela normální, aniž bychom to řešili, bylo tehdy před těmi devatenácti lety mnohdy velmi zapeklitým až neřešitelným problémem. Přivedlo mne to na myšlenku, co asi některý ze studentů FSV UK (pokud bude ještě existovat) a doktora Švelcha (bude-li ještě vyučovat) bude zde na tomto blogu (za předpokladu, že bude stále existovat) za 19 let, tedy v roce 2034, bude psát, pokud dostane obdobné zadání tématu.

Zdroj: Firstmonday.org

Pohled do minulosti je vždy velmi poučný. Naučí nás nahlížet na problémy ze zcela jiného úhlu, než jsme zvyklí při běžných činnostech. Text z First Monday, o kterém jsem se v úvodu zmínil, řeší vkládání titulků do videí na webu. Ale zabývá se i samotnou problematikou videa na webu coby nástroje produserů. V roce 1996 existoval relativně malý počet webů, na kterém by byla umístěna videa. Jedním z důvodů – a typickým problémem tehdejší doby – byla nízká přenosová rychlost internetu. Tehdejší připojení se pohybovala v řádech bitů za vteřinu s průměrnou rychlostí přenosu 28.8 bps. Relativně krátký klip tak mohl uživatel stahovat až několik desítek minut, což bylo velmi nepraktické. A navíc – mnozí jistě pamatují – byly tehdejší uživatelské modemy a telefonní síť obecně velmi háklivé na přetížení internetu. Záchranou byla v těch letech maximálně ISDN linka anebo – pro mnohé cenově nedostupné – pevné připojení k internetu. Poskytovatelé internetu tehdy ještě příliš neznali termín paušál a český SPT Telecom účtoval používání internetu po minutách. Štěstí měli jen ti, jejichž telefonní linka byla obsluhována analogovou ústřednou, která nedokázala rozlišit čas modemového spojení, ale pouze jeho začátek a konec.

Technologické klacky pod nohama

Komu z nás by se tehdy chtělo sedět půl hodiny u internetu, abychom si stáhli minutu videozáznamu velmi nízké kvality? Asi nikomu. Streamované video v podobě, jak jej známe dnes, bylo tehdy prakticky nemožné. Neexistoval způsob, jak prostřednictvím internetu přenášet v rozumné kvalitě off-line video, natož pak on-line přenosy. Už tehdy se ale začaly objevovat debaty o streamování, tedy prohlížení videa skrze internet bez nutnosti jej ukládat na pevný disk počítače. Možná si ale někteří ze čtenářů vybavují vymoženost s názvem RealAudio, která již tehdy dokázala streamovat zvukové nahrávky. Ač to mnohdy bylo kvůli složitě cvrlikajícímu a pomalému modemu o nervy…

Zdroj: www.real.com

Dalším problémem u videa byla samotná možnost přidat k němu titulky. To, co dnes zvládne většina „freewarového“ softwaru, bylo tehdy velmi složité. Dokázaly to prakticky jen tehdejší Macintoshe a jejich QuickTime (soubory měly tehdy i výhodu několikastopého audia – uživatel si tedy mohl vybrat několik jazykových mutací). Brzy se ale objevily možnosti, jak titulky přidat formou přídavného souboru i k videím pro PC, například možností přidání textové stopy skrze MoviePlayer a jednoduchý textový editor, který dokázal titulky lámat, jak bylo třeba. Tato činnost se musela provádět převážně ručně, protože webové videoklipy většinou nebyly opatřeny časovým kódem, který by umožnil titulky synchronizovat podle času.

Co ukáže čas?

Z výše uvedeného textu je patrné, že před 19 lety existovala řada problémů, které bránily umístění nejen titulků, ale i samotného videa do webového obsahu. Dnes, v roce 2015, je internet mnohonásobně rychlejší, vkládání videa na web, například na YouTube nebo jinou sociální síť, dnes zvládne i dítě na prvním stupni základní školy. Technologické bariéry, které tomu bránily, byly zbourány. To, s čím se tehdy pouze experimentovalo, je dnes běžnou součástí internetu a produsage. Lze tedy předpokládat, že to, s čím se experimentuje v oblasti internetu a konkrétně přenosu videa dnes, bude za 19 let rovněž zcela běžnou realitou. Pomineme-li možnost 3D videa, které je dnes již dostupné, lze zmínit například přenosy dalších vjemů, jako je čich nebo hmat. Již existují přístroje, které dokáží zprostředkovat různé vůně. Musí být nicméně předem definované včetně dostupné „esence“, která je zdrojem pachu. Například video růže lze dnes s přídavnými přístroji opatřit i příslušnou vůní, viz ZDE.

Zdroj: Amazon.com

Většina dnešních technologií, které jsou schopny přenést pachy, fungují na principu, že je tento nosem vnímaný efekt vyvinut za pomocí chemických sloučenin u konečného uživatele. Základním rozdílem mezi přenosem obrazu, zvuku a pachu, je samotný princip. Zatímco obraz a zvuk je tvořen elektromagnetickým vlněním, pach musí být přenášen vzduchem – náš čich totiž funguje jen za pomocí fyzického podráždění pachových senzorů v útrobách našich nosů molekulami příslušné vůně. Je tedy otázkou, zda budoucí vývoj půjde směrem „míchání“ pachů přímo u konečného uživatele, anebo bude vyvinut způsob, jak umožnit člověku čichat jinak, než nosem.

S obdobným problémem, tedy nutnosti senzorického vnímání, se v budoucnu setkáme i v případě hmatu. Existují experimenty se speciálními obleky, které dokáží vyvolat dojem doteku či bolesti. Ovšem jedná se o velmi nepraktické řešení, protože ne každému se chce oblékat do elektronickou protkaného „neoprénu“, aby jej někdo lechtal na dálku peříčkem v podpaží.

Jsem zvědav, a jistě nejsem sám, jakým směrem se budou tyto věci ubírat, a zda se vyplní některé předpovědi spisovatelů sci-fi literatury. Každopádně nám srovnání současnosti s devatenáctiletým článkem jasně ukazuje, že se jistě máme na co těšit…

GEOFF, Freed. Captioning video clips on the World Wide Web. First Monday. 1996, ročník 1, č. 3. Dostupné online z: http://firstmonday.org/ojs/index.php/fm/article/view/481 (přístup 7. 4. 2015).