Autorské právo v Japonsku - brání ochromení kolektivní inteligence efektivní produsage?

 V zemi, jejíž ekonomický růst, takřka mytologické vstání z popela druhé světové války, výrazně podpořila volnost v nakládání s patenty a licencemi nutnými pro technologický a společenský pokrok je na první pohled překvapivé s jakou vehemencí jsou licence a autorská práva v současnosti prosazovány. Co naplat, takové je Japonsko jednadvacátého století. Tento zdánlivý paradox má institucionální a společenské pozadí s nepřehlédnutelnými důsledky pro využití potenciálu nových médií. Proč je v zemi s výjimečně dobrým internetovým pokrytím jeho obsah jen málo reprezentativní, pokud jde o názory širší japonské společnosti? Proč je na nejrůznějších úrovních tok informací přehrazen všudypřítomnými omezeními tak, že se nelze ubránit dojmu kontrolované prohlídky vězeňských prostor? Proč japonský internet přes množství zpoplatněných registrací a nadprůměrný počet uživatelů ve světovém srovnání tak málo vydělává? Následující text nabídne kradmý pohled za oponu bez nároku na vyčerpávající vysvětlení, které by si téma zasloužilo. O nápady na hlubší analýzy a znepokojující vize budoucnosti nových médií však čtenář nepřijde.

Náhodného návštěvníka tokijské metropole, synonyma modernity, možná překvapí v akademickém prostředí i v soukromém sektoru převládající skepticismus k možnostem internetu. Ostře to kontrastuje s optimistickými vizemi collaborative commons, které rezonují v euro-americkém prostoru. Jedním z důvodů v pozadí tohoto kontrastu je daleko vehementnější ochrana soukromého prostoru, údajně převzatá od amerických vzorů, a s tím spojená všemi hýčkaná nedotknutelnost autorských práv. Jak se to s nimi má? Výmluvně o tom vypovídá epizoda z loňského předávání Nobelovy ceny japonským vědcům za objev modrého LED světla. Jeden z ceněných, Šúdži Nakamura, se nechal opakovaně slyšet, že jenom včasné opuštění země mu zajistilo uznání a pro mladé ambiciózní vědce měl jednu radu: jeďte pryč.

Mezi jinými upozorňuje na omezení zapříčiněné monopolizací autorských práv na případný vynález jednoho ze zaměstnanců příslušnou japonskou firmou. Není proto divu, že vymáhání všech případných porušení jsou efektivní. Páky jsou totiž větší, přestože v hledáčku již spíše než uznání práce individuálního či týmového génia je ochrana zisku provázaných korporací. Situace není překvapivá, jde o přirozený projev ochrany společenského postavení v hierarchizované společnosti prostřednictvím monopolizace vědění. Takové postupy samozřejmě málo přispívají k obecnému blahu, což snad mělo být původním pretextem existence autorských práv. Jde jo jeden z mnoha příkladů účelového nakládání s uznávanými cizími vzory v odlišném kontextu pro osobní prospěch.

Za účelem přiblížení se americkému legislativnímu rámci byly v posledních letech přijaty tři pro nás relevantní zákony: nový zákon o autorském právu, který reguluje digitální publikace vstoupil v platnost letos v lednu, měsíc před ním začal platit zákon o ochraně státního tajemství, a dva roky nazpět byly přijaty tresty odnětí svobody za stahování a poskytování ilegálního digitálního obsahu ve výši dvou až pěti let. Pod záminkou liberalizace a harmonizace s Amerikou a západní Evropou tak byla přijata restriktivní opatření daleko přísnější, než v systémech, které je měly údajně inspirovat.

Pro takto silně legislativně a společensky kontrolované prostředí je typická okamžitá autocenzura obsahu, kdy audiovizuální obsahy byť jen mírně podezřelé z porušení autorských práv mizí do několika minut, anebo zůstávají v nemírně okleštěné podobě (běžné jsou filmy na youtube zbavené zvuku kvůli jedné písničce apod.). Problému autocenzury se věnuje dokumentární film režiséra Tatsuji Moriho s názvem "písničky zakázané vysílat":

Film podává výčet písniček, které  přes nesporné kvality zmizely z vysílání. Hlavním motivem je zjistit, kdo písničky zakázal a zda existuje hranice delimitující seznam. Producenti televizních pořadů a zodpovědní redaktoři jsou tázáni na odůvodnění zákazů. Seznamy skutečně, pro osobní potřebu, existují. Důvody pro jejich vytvoření však nepřesahují individuální roviny "já jsem myslel", "přišlo mi" - na závěr vyplývá, že za zákazy není odpovědný nikdo, či spíše každý jednotlivý občan, který nečině přihlížel. Jak velkou míru svobody nabízí konsenzuální společnosti internet není těžké si domyslet.

Dobrovolná omezení jsou na každém kroku: 1) elektronické časopisy obsahují obyčejně jen část obsahu tištěné verze (tzv. Lite verze), většinou tu méně kontroverzní a méně zajímavou, a ve speciálních prohlížečích mají integrovanou funkci zabraňující nebo silně omezující tisk, to vše při ceně srovnatelné a vyšší než tištěná verze, 2) koupené elektronické knihy lze stáhnout jen jednou, nikoliv opakovaně, 3) zisky z internetové reklamy v praxi určuje a kontroluje jediná reklamní agentura s tradiční základnou v tištěných médiích, 4) diplomové a jiné akademické práce jsou těžko dostupné a neexistuje centrální databáze vyhledávání, předpokládá se předchozí osobní kontakt s autorem, 4) aktivity vyžadující angažovanost a aktivitu uživatelů bez ohledu na individuální zisk existují ve velmi rudimentální podobě, a seznam by mohl pokračovat.

Není divu, že nová média jsou převážně vnímána jako hrozba, dokonalejší nástroj kontroly umenšující již tak okleštěnou svobodu. Japonský internet proto nabízí nástroj pro parcelizaci a extremizaci názorů s dominující ultra-nacionalistickou předpojatostí. Je příkladem toho, jak se kolektivní inteligence za určitých okolností vzájemně se posilující, může za jiných vést ke kolektivní paralýze vzdálené ideálu produsage, kdy každý uživatel dostane příležitost přispět svou troškou do mlýna a interaktivně reagovat na obsahy. Vždy to ovšem není možné a před takovými situacemi bychom měli být na pozoru.