Politici, politické strany, předvolební kampaně a web 2.0
Vergeer připomíná, že od doby, kdy je elektronická masová komunikace k dispozici obrovským segmentům populace, se političtí leadeři, politické strany a další politické subjekty snaží využít této možnosti pro komunikaci s občany. Zpočátku se však jednalo o jednosměrný způsob komunikace.Vergeer zmiňuje, že pozoruhodným příkladem je F. D. Roosevelt a jeho rozhlasové přenosy od „domácího krbu“ ve třicátých a čtyřicátých letech nebo rozhlasová vysílání holandské královny Wilhelminy na Radiu Orange z Velké Británie, jimiž oslovovala obyvatele okupovaného Nizozemska během II. světové války, a také televizní debaty mezi Nixonem a Kennedym v roce 1960. Autor také upozorňuje, že Velká Británie však navzdory dlouhému období demokracie a zahraničním příkladům čekala až do roku 2010, než poprvé odvysílala předvolební debatu stranických lídrů.
Od poloviny 90. let pak začíná být více využíván internet, v politické kampani se tak děje poprvé ve Spojených státech. Přestože e-kampaně odstartovaly v éře Webu 1.0, významný posun v oblasti medializace politiky nastal s přechodem na Web 2.0. Připomeňme, že Web 2.0 znamenal přerod internetu coby masového média na médium síťové a komunitní. Charakteristickým pro toto období je vznik nových aplikací, UGC (user generated content, neboli uživateli vytvářený obsah) a celkové zjednodušení práce pro uživatele. Vergeer píše, že web je prázdnou platformou a uživatelé skrz počítače či mobilní telefony mají klíč ke vlastnímu sdílení přes sociální sítě.
Současné podmínky pro využití webu umožňují politickým stranám nebo jednotlivým politikům obejít takzvanou čtvrtou velmoc, tedy tisk. Ač to autor přímo nezmiňuje, naráží v podstatě na změnu role gatekeepera. Tato situace umožňuje i politikovi, jakožto jednotlivci, aby se prezentoval separovaně od oficiální stranické komunikace. Například vlastním účtem na Twitteru či Facebooku.
Autor dále varuje, že síla internetové komunikace v předvolebních kampaních by se neměla přeceňovat, protože mnozí uživatelé využívají internet stále především pro zábavu. Připomíná také, že online kampaně byly dříve oslavovány pro schopnost upravení mocenských struktur. Následná zjištění však ukazují, že k příliš radikální změně v tomto směru nedošlo. Vergeer zmiňuje výsledky práce Pew Research Center z roku 2011, z nichž vyplývá, že éra internetu stále nevytěsnila televizi z pozice hlavního zdroje zpravodajství. Internet sice stoupá ve své popularitě, ne však jako zdroj zpráv. Vergeer také obeznamuje se skutečností, že zatím neexistuje přesvědčivý důkaz o tom, že by díky online médiím stoupala volební účast. A upozorňuje ještě na jeden dosud neřešitelný problém, že sociální média zatím stále nedokáží být nápomocna k přesnějšímu odhadování výsledků voleb.
V textu jsou uvedeny dva příklady výjimek, kdy internetová komunikace pomohla výrazně změnit mocenské struktury, a to v případech zvolením Baracka Obamy v USA roku 2008 a Ro Mu-hjona v Jižní Koreji v roce 2002. Oba zmínění kandidáti byli úspěšně zvoleni prezidenty svých zemí.
Vědecké výstupy z internetu, sociálních médií a politiky
Vergeer v článku upozorňuje na analýzu vědeckých výstupů v průběhu let, kterou vypracovali Chadwick s Howardem. Z jejich průzkumu vyplývá, že od roku 1995 proběhl postupný nárůst publikací, přičemž v roce 2008 stoupá i zaměření na sociální média. Roku 2012 však dochází k překvapivému strmému poklesu. Vergeer dále přichází se statistikou počtu článků zaměřených na propojení internetu a politiky. Jednoznačně nejaktivnějším periodikem je v tomto směru magazín New Media & Society (z něhož pochází i tento Vergeerův článek). V letech 1995-2011 bylo v New Media & Society publikováno 91 článků z dané tématiky, což je téměř dvojnásobek oproti druhému Information, Communication & Society, kde vyšlo padesát článků. Se 48 texty následuje Telecommunication Policy. Vergeer dále ve stručnosti připomíná, jaké články mohli čtenáři New Media & Society v minulosti přečíst.Co očekávat do budoucna?
Vergeer připomíná, že v současné době se těší popularitě sociální sítě i internetový výzkum obecně. Díky tom se nabízí mnoho nových možností, jak studovat politické chování a veřejné mínění. Zmiňuje také na dosažené pokroky ve sběru a analyzování dat z online zdrojů. Tento vývoj učinil politiku opět zajímavou, nejen pro občany, ale také z pohledu vědce. Výzvou do budoucna je výše uvedené využití současných technologií pro předpovídání volebních výsledků, což by zároveň vedlo k lepšímu pochopení současného světa.V článku se píše, že analýza sentimentu a opinion-mining jsou stále v plenkách, ale v příštích desetiletých můžeme očekávat jejich prudký rozvoj. Zda je to ve prospěch politiků, o tom se stále debatuje. Jisté je, že technologie zde existuje a její implementace se bude zvyšovat. Je diskutabilní, zda občané někdy budou číst tweety politiků s takovým zaujetím, jako když poslouchali Roosveltovy hovory od krbu. Oproti tehdejší době totiž máme na výběr z čím dál více mediálních kanálů.
Závěrem Vergeer přichází s tvrzením, že pro politiky ze zemí politického systému dvou stran by sociální média neměla být ohrožením. Rozdíl by mohl nastat například v Nizozemsku, kde je nejméně patnáct politických partají účastnících se voleb. Pokud budou sociální média stále důležitější pro zpravodajství související s volbami, mohlo by podle slov autora dojít v zemích s více politickými stranami k roztříštění politické komunity.
Vergeerův text ve vztahu k Česku
Situace v české mediální krajině může jen potvrdit, že televize je stále dominantním zpravodajským médiem. Těžko si lze představit, že by tweet Andreje Babiše měl takový dosah jako předvolební speciální vysílání Otázek Václava Moravce na České televizi.U českých politiků i jejich stran můžeme sledovat, že skutečně využívají sociální sítě, aby takzvaně „obešli čtvrtou velmoc“, tedy aby publikovali informace, které by stěží prosazovali v tisku. Byť leckdo by mohl namítat, že majetkové propojení Mladé fronty či Lidových novin se stranou ANO toto tvrzení do jisté míry vyvrací.
Vergeer v závěru své práce zmiňuje, že sociální média mohou vést k roztříštění politické moci v zemích, které nefungují na principu dvou stran. To by se pak mělo vztahovat i na Českou republiku.
Zdroj:
VERGEER, M. Politics, elections and online campaigning: Past, present . . . and a peek into the future. New Media. 2013-02-20, vol. 15, issue 1, s. 9-17. DOI: 10.1177/1461444812457327. Dostupné z: http://nms.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1461444812457327
|
No comments:
Post a Comment