Nové technologie, které
ovlivňují produkci i uživatelskou konzumaci mediálních obsahů,
nefunkčnost dosavadních modelů financování a provoz mediálního
prostředí vedl ke vzniku fenoménu s anglickým názvem
participatory journalism. V češtině by mu nejvíce odpovídal
termín občanská žurnalistika, ovšem je třeba zdůraznit, že
anglický termín odkazuje k podílení se, protože cílem je
aktivní spolupráce publika na tvorbě mediálního obsahu. Tato,
doslovně přeloženo, participativní žurnalistika získala svůj
název v roce 2003 od autorů Shayna Bowmana a Chrise Willise,
kteří podobně jako jiní předpokládali, že model, kdy se
publikum aktivně zapojí do tvorby žurnalistických obsahů, by
mohl zásadním způsobem pozměnit stávající podobu médií.
Různé televize a zpravodajská média se pokusily tento koncept
realizovat s větším či menším úspěchem.
Studie Expecting
reciprocity: Towards a model of the participants’ perspective on
participatory journalism se zabývá tím právě tímto
fenoménem, a to z pohledu participantů, neboli neprofesionálních producentů žurnalistické informace. Text je zprávou z výzkumu,
který proběhl v Nizozemsku. Stojí za ním tříčlenný tým ze
dvou univerzit: Anita van Hoof z Fakulty sociálních věd
amsterodamské univerzity, která se zabývá žurnalistikou a rolí
informačních zdrojů, Merel Borger z Fakulty humanitních studií
téže univerzity, která se ve svých výzkumech soustředí na roli
publika jakožto aktivního účastníka přispívajícího do
mediální komunikace. Třetí spoluautorkou je José Sanders z
Filosofické fakulty Radboud University. Dlouhodobě se zabývá
komunikací a jazykem, přičemž její hlavní specializací je
analýza diskurzu, která zahrnuje práci s kognitivními
lingvistickými teoriemi nebo teorií narativity.
Autorky se nezaměřily
na profesionální novináře, jak činí většina výzkumů, ale
zvolily metodu hloubkových rozhovorů s dvaatřiceti laickými
respondenty, kterých se ptaly, jak hodnotí své přispění
zpravodajským organizacím. Podle autorek článku je totiž pro
odhalení klíče k úspěšnosti projektů postavených na
participaci publika nutné se obrátit právě jeho aktivní členy a
zjistit, jak vnímají svou roli, kterou sehráli ve spolupráci s
médii.
Výzkum vycházel z
předpokladu, že novináři nepřikládají participaci laiků velký
význam především proto, že si chtějí udržet pozici toho, kdo
rozhoduje o mediálním obsahu a relevanci zpráv. Toto východisko
stojí na řadě výzkumů především v Nizozemsku. Na straně
druhé studie chování publika ukazují na to, že jen obtížně
mění své návyky konzumace médií.
Teoretické vymezení
„aktivního publika“ souvisí s rozvojem konceptu Web 2.0, na
jehož teoretickém podchycení se podílela kupříkladu José Van
Dijck, která se zabývala právě uživatelsky generovaným obsahem. Participativní žurnalistiku interpretují autorky v kontextu
mediálních organizací. Tedy jedná se žurnalistickou činnost
provozovanou laiky mezi profesionály, nikoliv na bázi zcela
amatérské, jak vykládají pojem občanská žurnalistika.
Metoda použitá pro
výzkum vychází z kvalitativní analýzy a je založená na
zakotvené teorii. Autorky vybraly jako vzorek respondenty ze dvou
nizozemských projektů. Prvním je z veřejných financí placený
celostátní projekt Expert, který umožňuje klást dotazy více
než tisíci odborníků z různých oborů. Druhý projekt,
Hyperlocal, organizuje velká mediální korporace, která usiluje o
nový model regionální žurnalistiky, přičemž vyzývá lidi, aby
na webových stránkách tvořili „vlastní zprávy“.
Výsledky účastníků
obou projektů se sice lišily, nicméně autorky na jejich základě
stanovily čtyři společné dílčí fáze výzkumu: očekávání,
zapojení, hodnocení, opětovné zvážení.
V první fázi se
utvořila představa o rolích participanta a novináře. Zajímavé
je, že odborníci oslovení v programu Expert si sice byli vědomi
svých znalostí, ovšem zároveň nepředpokládali, že mají
odbornost k tvorbě žurnalistického sdělení. Na straně druhé
účastníci projektu Hyperlocal vnímali, že jsou k vedeni k
žurnalistické práci, přičemž sami měli pocit, že je třeba,
aby tímto způsobem prezentovali zájmy nějaké skupiny, do které
patří.
Zkoumání fáze zapojení
pouze stručně shrnuje fakta o četnosti publikování, která
odpovídá nastavení jednotlivých projektů. Mnohem důležitější
jsou následující dvě výzkumné fáze.
Hodnocení ukázalo ze
strany odborníků v projektu Expert zaznívá stížnost na sníženou
komunikativnost novinářů, kteří odpovídali na zprávy pouze
tehdy, pokud přímo sami něco potřebovali. V případě projektu
Hyperlocal byli naopak respondenti často překvapeni ochotou
novinářů, byť zřejmě plynoucí jen ze slušnosti. Na straně
druhé měli pocit, že publikační platforma jejich zprávy
předkládá jako nepřitažlivé, nedůležité, vedlejší. V
závěrečné fázi opětovného zvážení se opakovala hodnocení
vad, ovšem účastníci připustili, že by přesto byli ochotni
znovu s médii spolupracovat.
Klíčový pojem výzkumu,
k němuž autorky docházejí, je reciprocita, tedy vzájemnost, do
níž vkládají stejný díl obě strany. Opírají se o pojetí
Setha C. Lewise, který rozlišuje její tři varianty: přímou,
nepřímou a trvalou. Přímá buduje vzájemné vztahy. V případě
vybraných projektů na jedné straně vidíme spokojenost se vztahem
novinářů k účastníkům, na straně druhé nespokojenost.
Nepřímá reciprocita odkazuje ke vztahu s prostředníkem v rámci
sítě. V obou případech výzkum ukazuje na její nedostatek, ať
už chybějící komunikaci s novinářskými složkami, nebo s
publikem.
Trvalá vzájemnost
vzniká na základě fungující reciprocity přímé a nepřímé.
Té se však v projektech dosáhnout nepodařilo. Oba projekty tak
selhaly na tom, že namísto vytvoření skupiny propojující sféru
novinářů a jejich publika na tvůrčí úrovni, zůstaly obě
složky odděleny.
Pakliže se rozhlédneme
po snahách o zapojení publika do produkce mediálních sdělení v
českém prostředí, vidíme jasné oddělení mezi sférou média a
sférou diváka. Pokud se podíváme kupříkladu na divácké
příspěvky na komerčních televizích, vidíme spíše lidovou
estrádu než pokus o žurnalistiku. Komplexní studie tohoto
fenoménu u nás sice chybí, ale závěry nizozemských vědkyň
nejsou zdejšímu prostředí tak vzdálené.
Představa, že si
publikum bude samo vytvářet mediální obsah, se v tuhle chvíli zdá
jako těžko uskutečnitelná. Možnost změny ale do budoucna
vyloučit nelze. Žurnalistika propojená s moderními technologiemi,
které stírají hranici mezi příjemcem a tvůrcem, si své cesty
stále hledá. Popsaná studie dokládá, že se nejedná o hledání
snadné, možnost nalezení výsledku ovšem nepopírá.
Zdroje:
BORGER,
Merel, Anita VAN HOOF a José SANDERS. Expecting reciprocity: Towards
a model of the participants’ perspective on participatory
journalism. New
Media & Society. 2016,18(5)
708–725.
BOWMAN,
Shayne, Chris WILLIS. We Media: How Audiences Are Shaping the
Future of News and Information. The Media Center at the American
Press Institute: 2003. [online].[cit.
2016-04-13]. Dostupné z:
http://www.hypergene.net/wemedia/download/we_media.pdf
Dr.
Anita M. J. van Hoof. Faculty
of Social Sciences, University Amsterdam. [online].[cit.
2016-04-13]. Dostupné z:
http://www.fsw.vu.nl/en/departments/communication-science/staff/van-hoof
José
Sanders. CLS Radboud
University.[online].[cit.
2016-04-13]. Dostupné z:
http://cls.ruhosting.nl/persuasion/jose_sanders/
LEWIS,
Seth C., Avery E. HOLTON a Marc CODDINGTON,. Reciprocal journalism:
a concept of mutual exchange between journalists and audiences.
Journalism Practice. 2013, 8(2), 6-7.
Merel
Borger, MPhil. Faculty
of Hum,anities, University Amsterdam. [online].[cit.
2016-04-13]. Dostupné z:
http://www.fgw.vu.nl/en/about-the-faculty/staff/staff-a-b/m-borger-m-phil/index.aspx
VAN
DIJCK, JoséUsers like you? Theorizing agency in user-generated
content. Media, Culture & Society. 2009, 31(1),
41–58.
No comments:
Post a Comment