Čím Čechoslováci dobyli filmový svět, ale u nás upadli v nemilost?

V sedmašedesátém roce nadchl publikum i odbornou kritiku až v kanadském Montrealu. O čtyři roky později jej nadšeně přijali i domácí diváci. Takřka kdekoliv jinde by byli jeho tvůrci oslavovaní a jejich konta by tučněla exponenciální řadou. Ne tak v Československu. Jako v nespočtu dalších případů zasáhla komunistická ruka a vlepila jednomu průlomovému projektu nemilosrdnou facku…

Představte si, že koukáte na film či seriál a najednou si řeknete „Sakra, jak tohle mohla ta postava udělat?“. Určitě se vám to stalo nejednou a v tu chvíli jste zatoužili mít možnost změnit směr děje příběhu. Radúz Činčera si s touhle myšlenkou v šedesátých letech minulého století zahrával často, až se rozhodl, že to změní.

Vraťme se ale nejdříve o několik let zpátky, konkrétně do roku 1958. Tehdy se konala už tradiční Světová výstava v belgickém Bruselu a Československo na ní zaujalo novinkou – multimediálním divadlem, které vešlo ve známost jako Laterna Magika a úspěšně funguje dodnes jako jeden ze souborů Národního divadla. Ve stručnosti řečeno jde o koncept multimediálního divadla, který v sobě kombinuje prvky filmové projekce a živého hraní. Jeho tvůrci byli bratři Alfréd a Emil Radokové,  divadelní a filmový režisér, a scénograf Josef Svoboda. S počátky Laterny Magiky jsou ale spojeny i takové osobnosti jako režiséři Miloš Forman a Ján Roháč či herečka Valentina Thielová.

Československo tehdy výstavu Expo ovládlo a byla to zásluha především právě Laterny Magiky.  Nový koncept proslul bez nadsázky po celém světě Spojenými státy americkými počínaje a třeba Sýrií či tehdejším Sovětským svazem konče. V Československu se pak hned po návratu z Bruselu usadila na prknech Národního divadla, kde úspěšně působí dodnes.

O devět let později byl pořadatelem Světové výstavy Montreal. Čechoslovákům se podařilo uspět i v Kanadě. Ukázali světu celodřevěný Třebechovický betlém, který byl o více než tři desítky let prohlášen za národní kulturní památku, ale hlavně poprvé divákům předvedli Kinoautomat.

Přitom tenkrát šlo, jak se říká, o výstřel do tmy. Zpočátku se totiž vůbec neuvažovalo o tom, že se Kinoautomat předvede domácímu divákovi, byl určen právě pro kanadskou výstavu.

Jeho „otcem“ byl Radúz Činčera, režisér, jenž měl v té době už na své kontě několik krátkometrážních filmů. „Na filmu ho hrozně ničilo, že je to uzavřený tvar. Jednou to natočíte, odstříháte a nedá se s tím v podstatě nic udělat. A strašně ho rajcovala myšlenka, jak zapojit diváka do hry. A tak vznikl Kinoautomat,“ přiblížila příčiny vzniku tohoto díla režisérova dcera Alena, dnes úspěšná režisérka převážně dokumentárních filmů, v dokumentu České televize věnovaném právě Kinoautomatu. Historik Petr Kopal pak stručně a jasně vystihuje význam díla: „Byl to vlastně první interaktivní film na světě,“ říká.

Radúz Činčera

                                       

A skutečně. Právě v interaktivitě byl princip filmu. V určitý moment se film zastavil a divák v sále měl možnost podílet se na rozhodnutí, jak se bude jeho děj vyvíjet dál. Moderátor v sále, kterým nebyl nikdo jiný než nezapomenutelný herec a konferenciér Miroslav Horníček, jenž byl další z klíčových postav a svým způsobem symbolem Kinoautomatu, vyzval diváky, aby hlasovali, jak má příběh pokračovat. Hlasování probíhalo formou stisknutí jednoho ze dvou tlačítek různých barev, která měl každý z diváků k dispozici u svého místa k sezení. Okolo plátna, kde byl pořad promítán, se pak postupně rozsvěcelo 117 očíslovaných čtverečků, z nichž každý patřil jednomu divákovi. Automat pak sečetl hlasy a podle převažující varianty se příběh odvíjel dál. Podle tvůrců materiálů o Kinoautomatu to bylo vůbec poprvé v historii filmu, kdy do děje vstupuje divák.

 Takhle vypadalo hlasování. Okolo plátna se rozsvěcela barevná čísla, pak je počítač sečetl a podle výsledku pokračoval příběh.

Kromě Radúze Činčery se na režírování díla podílela dvojice Ján Roháč a Vladimír Svitáček. Námět a scénář měl na starosti Pavel Juráček. Miroslav Horníček se kromě uvádění na pódiu podílel i na dialozích.

Když Činčera vymýšlel, co pro Expo v Bruselo vytvořit, vrátil se ve svých úvahách i k Laterně Magice. „Bylo by zpozdilé ukazovat v Montrealu Laternu Magiku, či cokoliv na podobně nákladné technické úrovni, jsou – li prostředky pro kulturní síň omezeny,“ zavrhl tuto myšlenku v Návrhu pořadů pro kulturní síň československé expozice na EXPO 67 v Montrealu. „Nemůžeme však neusilovat o dostižení Laterny Magiky co do novosti a originality principu našeho pořadu, byť na zcela jiné základně. Navrhujeme instalovat do kulturní síně zařízení, kterému říkejme, ne zcela přesně, Kinoautomat,“ napsal.

Sám duchovní tvůrce pak charakterizoval princip projektu těmito slovy: „Šlo by o filmové, případně kombinované představení, jehož mimořádnost by tkvěla v tom, že divák by byl současně ,spoluautorem´představení. Šlo by o jakýsi kolektivní ,hrací automat´“ píše v kostce a pokračuje dalšími podrobnostmi: „Na plátně probíhá děj po sekvencích. Každá sekvence končí dramatickým uzlovým bodem, ve kterém je děj přerušen a divákům je položena otázka, jak si přejí děj dále rozvíjet,“ přibližuje Činčera a přidává konkrétní příklad: „Řekněme, že sekvence bude končit situací, kdy on si ji přeje políbit. Má mu to dovolit? Nemá mu to dovolit? Myslíte – li, že ano, zmáčknete zelené tlačítko na opěradle vašeho křesla. Nepřejete – li dvojici na plátně polibek, zmáčknete tlačítko červené. Počítací stroj v projekční kabině spočítá ve zlomku vteřiny výsledek tohoto provizorního plebiscitu…“ nastiňuje nikterak složitý, přesto průlomový systém.

 Jak už bylo řečeno, u nás to před výstavou v Montrealu nebylo nikdy vyzkoušeno. Vše se přeložilo do angličtiny a uvedlo poprvé až v Kanadě. V souvislosti s premiérou, která proběhla 28. dubna 1967, dával Miroslav Horníček k dobru tvrzení, že vůbec neuměl anglicky a všechny repliky, které měl v pořadu říct, se naučil foneticky. „Nevěděl, jestli to, co říká, je angličtina. Až když vylezl na jeviště a řekl první repliku, kde věděl, že se lidi mají smát, a oni se smáli, tak teprve věděl, že to je ono,“ vzpomíná s úsměvem Alena Činčerová.

 Ukázka z pořadu Kinoautomat

Kinoautomat sklidil za oceánem obrovský úspěch a tvůrci jej hned po návratu chtěli spustit i v Československu. Jenže narazili… Kamenem úrazu bylo, že Radúz Činčera, byť byl autorem pořadu, neměl na film práva, ta držel stát. Ten je obratem prodal do zahraničí. „Přijeli zástupci firem jako Universal Studios nebo Paramount Pictures v těch super amerických limuzínách. Pak přijelo cosi jako velorex, z toho vystoupila ještě hůře vypadající dáma, které dlužili za nějaký jiný filmový byznys. A té to prodali,“ vzpomíná i po letech s hořkostí dcera Radúze Činčery.

Stát se to v dnešní době, byl by podle pamětníků Činčera díky vynálezu Kinoautomatu milionářem. Jenže byla jiná doba… Tvůrce pořadu přesto věřil, že není vše ztraceno. To se, navzdory událostem v osmašedesátém roce a nadcházejícímu období normalizace přece jen podařilo v roce 1971. „Zavolal mi režisér Janko Roháč a nabídl mi dělat Kinoautomat. Tak jsem samozřejmě neváhal ani chviličku,“ vypráví moderátor Eduard Hrubeš, jak se dostal k účinkování v úspěšném pořadu. Dále se na uvedení filmu v Československu podílely například Saskia Burešová, Regina Rázlová a další.  Pochopitelně nechyběl ani Miroslav Horníček. K projekci bylo zvoleno kino Světozor, které muselo být speciálně upraveno. Premiéra se uskutečnila téměř čtyři roky po uvedení v Montrealu, 14. ledna 1971. Film sklidil úspěch, muselo se hrát dokonce dvakrát denně. „Cítili jsme, jak je ten příběh uvolněný, jak ne nepolitický,“ vzpomíná Jaroslava Panýrková, která se na Kinoautomatu také podílela. „Už to, že se tam říkalo ,pan Novák´. Tehdy se neustále soudruhovalo a najednou se tam řeklo ,Tohle je pan Novák´“ připomíná Panýrková jeden „detail“.

Kritika pořad přijala kladně, ovšem s jednou výjimkou. A tou byl kritik Rudého práva Jan Kliment. Ten ve svém článku, jenž vyšel pět dní po premiéře, například poukázal na to, že „hlasoval poctivě, ale děj se rozvíjel stejně podle toho, jak jeho autoři předem určili“. Eduard Hrubeš i po letech vzpomínal na to, jak Kliment vůbec nepochopil princip pořadu. 

 Kritický článek Jana Klimenta v Rudém právu

Jenže princip pořadu byl právě v tom, že diváci mohli demokraticky rozhodnout, jak se má příběh dál vyvíjet. A to byl zřejmě kámen úrazu. „Bolševikům za prvé vadilo, že oni tím tak trošku humorným způsobem připomínali, co to je demokracie. A za druhé jim vadila ta parta, spojení těch lidí,“ myslí si Činčerová.

Paradoxně pořadu ublížil i velký úspěch za hranicemi, zejména pak na západ od československých hranic. „Když tě chválí nepřítel, je to chyba. Čím větší úspěch uděláte venku, tím víc narušujete celistvost socialistického tábora,“ nastínil myšlení tehdejší politické garnitury Eduard Hrubeš v dokumentu České televize.

A následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Pak už se nehrálo dvakrát denně o víkendech, tím to začalo. A takhle to postupně nechali vyšumět," vzpomíná Hrubeš. Program se uváděl do září 1972.

Tím byl princip Kinoautomatu na dlouhá léta uložen ke spánku a probudil se až v polovině osmdesátých let. „Na principu Kinoautomatu byl vytvořen nový seriál o kuchaři Kuřátkovi,“ vzpomíná dcera Radúze Činčery na pořad Rozpaky kuchaře Svatopluka, který natočil režisér Jaroslav Dietl. „Táta tehdy celé to ukradení nesl velmi bolestně,“ posteskla si režisérka na to, že tehdejší režim využil jeho nápad ve svůj prospěch. V hlavní roli kuchaře Svatopluka Kuřátka a posléze i moderátora pořadu se objevil Josef Dvořák. Na to, jak vše fungovalo, vzpomíná filmový historik Pavel Taussig: „Hlasování se dělalo zapínáním a vypínáním elektrospotřebičů. Někdo na nějaké centrále v elektrárně potom rozhodoval, jaké pokračování diváci chtějí." Seriál však neměl zdaleka takový úspěch jako Kinoautomat. „I ti, kteří Kinoautomat neviděli, se museli divit, že tomuhle se tleskalo v Kanadě. Tohle, že je ten zázrak, který obdivoval celý svět?“ říká Jaroslava Panýrková. 

 Josef Dvořák jako kuchař Svatopluk Kuřátko

„Ani Radúz tenkrát netušil, co vlastně činí. Až dodatečně se zjistilo, že je to vlastně první interaktivní biograf na světě,“ vyzdvihuje projekt Hrubeš. „Nenapadlo mě, že se to ještě podaří obnovit, poněvadž všichni jsme věřili, že ty filmové pásy jsou ztracené,“ nevěřil moderátor ve znovuzrození pořadu.

Ale ztracené nebyly. Našly se negativy a Národní filmový archív zaplatil novou kopii a vše se muselo dát do interaktivní podoby. Důležitou roli ve znovuuvedení Kinoautomatu hrála Eva Zaoralová, programová ředitelka Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Doporučení kontaktovat kino Světozor se totiž ukázalo jako velmi dobré. „Díky nim jsme měli premiéru v Praze,“ připisuje zásluhu provozovatelům kina. Ve Světozoru se Kinoautomat promítá dodnes, před plátnem se střídá dvojice Tomáš Matonoha – Josef Polášek. A nejen tam. Premiér se dočkal v řadě světových měst. Roku 2006 byl uveden v Londýně, v dalších letech následoval Brusel, Washington. Milán, Stockholm a mnoho dalších. Celkově byl znovuzrozený Kinoautomat uveden ve čtrnácti zemích světa.

 

 

Pořad Kinoautomat byl v roce 2013 uveden i v rumunské Kluži

Svědky vzkříšení svého „dítěte“ však už nebyli jeho tvůrci. Ján Roháč doplatil na enormní pracovní nasazení a v pouhých osmačtyřiceti letech podlehl v roce 1980 infarktu, půl roku před revolucí zemřel Pavel Juráček, o deset let později pak skonal i Radúz Činčera. Jako poslední odešel Miroslav Horníček. Zemřel ve čtyřiaosmdesáti letech v roce 2003, čtyři roky před obnovením Kinoautomatu.

„Byl vůči nim nespravedlivý osud. Osud v rukou bolševika,“ uzavírá vzpomínání na tatínkův projekt Alena Činčerová.

A skutečně byl. Kinoautomatu se stalo to, co před ním a po hlavně po něm spoustě dalších filmů, seriálů, ale i herců, zpěváků a dalších umělců či uměleckých děl. Co se „nehodilo do krámu“ těm, kteří byli u politického kormidla, prostě muselo z cesty.

Velikost a význam Kinoautomatu ale dokládá fakt, že se dokázal vrátit na výsluní i ve druhém desetiletí jednadvacátého století, tedy v době, kdy jsme takřka doslova v zajetí počítačů a internetu, kde je naprosto běžné spojení několika forem médií a možnost zasahovat do obsahu, a tak jej spoluutvářet je na denním pořádku.

Zdroje: 

DOKUMENTY SK CZ. Zašlapané projekty 14 - Kinoautomat. In: Youtube.com [online]. [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=_MA6UzqLD_Q

Kinoautomat: Člověk a jeho dům. Kino Světozor [online]. [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.kinosvetozor.cz/cz/program/filmy/1299/Kinoautomat-Clovek-a-jeho-dum/

KLIMENT, Jan. Proč tolik povyku? Rudé právo [online]. 1971, 51(15), 5 [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1971/1/19/5.png

O Kinoautomatu. Kinoautomat.cz [online]. [cit. 2016-04-08]. Dostupné z: http://www.kinoautomat.cz/o-kinoautomatu.htm