Autory studie
Tweeting in defeat: How
candidates concede and claim victory in 140 characters
jsou američtí lektoři Michael L. Mirer z Univerzity
Wisconsin–Madison a Leticia Bodeová z Univerzity Georgetown v USA. Mirer
je doktorským studentem institutu žurnalistiky a masové komunikace, ve svém
oboru se zaměřuje na sport, média a společnost, zkoumá sebeprezentaci na
veřejnosti skrze sociální média a politickou komunikaci. Bodeová je profesorskou
asistentkou v magisterském programu v oblasti komunikace, kultury a
technologie ve spojitosti s politickým chováním a informačními
technologiemi a zkoumá jejich roli, přínos a použití v rámci politických
informací.
Článek se zabývá zvyklostmi politických kandidátů při
oznamování volebních porážek a vítězství na Twitteru a všímá si změn, které jsou
způsobeny přechodem na nové technologie nových médií za využití kombinace
kvalitativní a kvantitativní obsahové analýzy. Studie zkoumala výroky (příspěvky
na Twitterovém účtu) kandidátů (celkem 200 politiků) do Sněmovny reprezentantů,
Senátu a na guvernérské posty Spojených států amerických v průběhu voleb
v roce 2010. Americké volby jakéhokoliv druhu jsou doprovázeny sérií
rituálů a jedním z projevů demokratických voleb (nejen v USA) je
kromě prezentace vítězství zvoleného politika také povolební uznání porážky ze
strany neúspěšného kandidáta. Důležitým a nezbytným prvkem těchto rituálních
kroků je jejich zprostředkování skrze média, která vedou komunikaci mezi
politiky a veřejností. S nástupem internetu a nových médií se sociálními
sítěmi jako Twitter či Facebook se objevily nové důsledky v politické
praxi. Studie se tak zabývá povolebními proslovy či výroky a zkoumá, do jaké
míry se procesní normy změnily s přechodem od televizního vysílání na
platformu sociálních médií.
Základní literaturu věnující se výrokům k
volebním porážkám a vítězstvím představuje analýza Ruth Ann Weaverové Election
Night concession and victory speeches in presidential races z roku 1982. Weaverová se věnuje zejména vývoji
tzv. recipročního rituálu, ke kterému dochází po volbách a který přináší
povolební symbolické zakončení. K rituálu patří přiznání porážky
neúspěšného kandidáta, které je zpravidla dřívější než přijetí volební výhry
vítězného uchazeče, a dále zaběhnuté zvyklosti jako je například děkování
voličům a volání po jednotě. Z literatury 20. století jsou zmíněny
publikace L. P. Devlina An analysis of Kennedy’s communication in the
1980 campaign také z roku 1982, P. E.
Corcorana The rhetoric of triumph and defeat: Australian Federal
Elections 1940–1993 (1998) a R. L. Welche The
rhetoric of victory and defeat: victory and concession addresses of
presidential candidates (1999). Po roce
2000 byly ke studii využity publikace R. T. Lakoffa The rhetoric of
the extraordinary moment: the concession and acceptance speeches of Al Gore and
George W. Bush in 2000 presidential election
z roku 2001, J. Willyarda a K. Rittera Election 2004 concession
and victory speeches: the influence of genre, context, and speaker on addresses
by presidential and vice presidential candidates (2005), D. Van De Mieroopa Making transportable identities
relevant as a persuasive device: the case of Hillary Clinton’s 2008 concession
speech (2010) a B. W. Howella Change
and continuity in concession and victory speeches: race, gender, and age in the
closing statements of the 2008 presidential campaign (2011). Autoři studie si všímají podobností ve srovnání jednotlivých
publikací věnující se tématu povolebních výroků k porážkám a vítězstvím ve
volbách a akcentují shodu mezi užitými povolebními normami a rituály napříč
časem i demokratickým světem v průběhu různorodých voleb nejen
ve Spojených státech.
Povolební porážce jako mediálnímu rituálu v součinnosti
s masovými médii se věnují analýzy P. E. Corcorana Presidential
concession speeches: the rhetoric of defeat
z roku 1994, G. J. Gulatiho a kol. News coverage of political
campaigns (2004), R. A. Warrena Encyclopedia
of U. S. Campaigns, Elections, and Electoral Behavior (2008), C. Murphyho The evolution of the
modern rhetorical presidency: a critical response (2008) a D. Kellnera Media spectacle and media events: some
critical reflections (2009) a zmiňují
zejména fakt, že první povolební výstup kandidátů po skončení voleb (tzv.
Election Night) je čistě mediálním rituálem a televizním produktem.
Přechod politiky do online světa za využití širšího publika
díky internetu a nových strategií v rámci politických kampaní postihují
publikace C. B. Williamse a G. J. Gulatiho Communicating with constituents
in 140 characters or less: Twitter and the diffusion of technology innovation
in the United States Congress z roku
2010, A. Smithe a L. Rainieho 8 % of online Americans use Twitter (2010), K. Rovea Political campaigns go
viral: the impact of the Internet on elections has only begun to be felt (2011) a K. Wallstena Microblogging and
the news: Twitter and intermedia agenda setting (2011).
O využití nových médií a sociálních účtů z řad politiků
navíc píše D. S. Lassen a A. R. Brown v Twitter: the electoral
connection? z roku 2010 a také F. Chi
a N. Yang v publikacích Twitter adoption in Congress a Twitter in Congress: outreach vs.
transparency (obě 2010).
Analýza se konkrétně zabývá dichotomií mezi obecnými a
procesními zvyklostmi ve výrocích o povolebních porážkách a vítězstvích podle Weaverové
za pomoci dvou hlavních výzkumných otázek:
Dodržují kandidáti tyto zvyklosti (celkem šest – konkrétně
deklarace o porážce/vítězství, požadavek jednoty, vzdání holdu demokracii,
vyzdvihování kampaně, potvrzení transformovaných rolí kandidátů a poděkování
podporovatelům) na Twitteru?
Jsou povolební procesní rituály (jako první se projevuje
poražený, protikandidáti zmiňují po skončení voleb vzájemné navázání kontaktu
pro ukončení volebního boje, kandidáti komunikují se svými stoupenci) respektovány
a používají se na Twitteru?
Pro studii byli využiti pouze kandidáti s aktivním
účtem na Twitteru. Z celkového počtu 200 uchazečů o politickou funkci
vzešlo 83 poražených a 117 vítězných kandidátů. Jejich tweety (příspěvky na
Twitteru), kterých bylo použito 613, se zkoumaly v období mezi 2. a 4.
listopadem 2010 po skončení voleb.
Z výsledků k obecným zvyklostem jsou
nejzajímavější tato data: pouze třetina poražených se zmínila o porážce (27
z 83), u vítězů referujících o vítězství šlo o 60 % (70 z 117);
twitterové příspěvky o oficiálních výsledcích voleb byly zpravidla bez udání
zdroje a převažovalo tak personální tvrzení z 85 % (82 z 97); 77 %
kandidátů (153 z 200) děkovalo podporovatelům (přičemž z větší části
vítězové) a případně dobrovolníkům; dále byly často vyzdvihovány kampaně
kandidátů; vítězové se prezentovali s plány na blízkou budoucnost v
úřadu a úkoly, které je čekají; o odkazu k demokracii či jednotě se zmínil
pouze jediný kandidát. Z procesních zvyklostí stojí za zmínku následující:
přiznání porážky bylo výjimečné a spíše vzácné; poražení přispívali méně než
vítězové (2,1 : 3,7 tweetu na kandidáta, z vítězů nejvíce tweetovali
guvernéři – 5,5); kandidáti používali Twitter jako informační kanál pro voliče
(doplňující či aktuální informace k průběhu či výsledkům); někteří se
vyjadřovali k dalším volebním soubojům v jiných částech USA – úspěšným
kandidátům blahopřály dvě třetiny (135 z 200, tedy 67,5 %); téměř polovina
tweetů obsahovala hyperlinky – poražení odkazovali na detailní prohlášení
k výsledkům na jiném místě, zatímco vítězové odkazovali na články na
zpravodajských či televizních serverech či na fotogalerii; potvrdilo se, že
poražený čeká s prohrou až po skončení voleb.
Výzkum tedy poukázal na to, že se povolební zvyklosti
z tradičních médií přesunuly na pole nových médií. Navíc sociální sítě fungovaly
jako kanály pro získání dalších potenciálních voličů. Častým prvkem bylo
poděkování podporovatelům a vyzdvihování kampaní (zejména u poražených). Provázanost
nových médií byla demonstrována hojným použitím odkazů prostřednictvím
hyperlinků. Volební rok 2010 v USA byl prvním obdobím s širokým
využitím Twitteru. Vyšší míra použití sociálních médií vedla k blogování
kandidátů v rámci volebního kontextu a jejich příspěvky fungovaly jako
hlas vůči potenciálním voličům a dárcům. S přibývajícím časem tak můžeme
očekávat sofistikovanější postupy a použití sociálních médií.
Česká republika a její občané mají v používání Twitteru
co dohánět ve srovnání se Spojenými státy. Zatímco počet našich uživatelů na Facebooku
se odhaduje v řádech milionů, u Twitteru se dá uvažovat pouze
v řádech statisíců. Nabízejí se tak velké možnosti tohoto dosud neúplně
využitého typu nových médií. Zda se začne Twitter používat nejen
v politickém diskurzu ve větší míře, ukáže až čas. Přesto si můžeme už
nyní povšimnout většího zapojení českých politiků do veřejného mínění
prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích.
MIRER, Michael L. – BODE, Leticia. Tweeting in defeat:
How candidates concede and claim victory in 140 characters. New Media & Society [online]. 2015-02-13 [cit.
2016-04-11].
Dostupné z: http://nms.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/content/17/3/453.full.
No comments:
Post a Comment