Transmediální vyprávění jako fenomén má mnoho
příkladů, od rozšíření Star wars univerza po novější zájem o příběhy Sherlocka
Holmese. Následující článek přiblíží rozlišení mezi adaptací a extenzí
transmediálního vyprávění na příkladu tvorby Williama Shakespeara.
Při uvažování o
transmediálním vyprávění je třeba rozlišovat adaptaci od extenze, přičemž
extenze je základním prvkem transmediálního vyprávění, přesto je mezi adaptací
a transmediálním vyprávěním tenká hranice.[1] Adaptací
je myšleno převyprávění stejného příběhu. Může se jednat například o
interpretaci, nebo převyprávění ve formě jiného média (například filmové verze
knihy, či naopak).[2]
V případě
transmediálního vyprávění se však jedná o využití nejen jiných médií, ale
pokračování nebo doplnění příběhu (například doplněné konkrétní příběhy
vedlejších postav). Tento fenomén tak především posouvá samotné mediální
sdělení dalším směrem, většinou s využitím interaktivity ze strany
přijímatelů. Henry Jenkins stanovil několik základních bodů, které by
transmediální vyprávění mělo splňovat. Zaprvé, transmediální vyprávění je
proces, ve kterém se prvky fikce přesouvají různými komunikačními kanály dál,
přičemž každý z nich vytváří specifické prostředí, zejména díky
interaktivitě uživatelů (jedna frančíza tak může mít více odlišných příběhových
linií). Kromě toho zde figuruje i určitý ekonomický aspekt - společnosti na
vytváření těchto univerz vydělávají, proto podporují jejich vznik kvůli
fanouškovskému zájmu a přizpůsobují jejich obsah pro specifické publikum.
Z toho také vyplývá požadavek na existenci určitého světa (univerza), který
dovoluje existenci mnoha postav a možnost vyprávět více příběhů. Přičemž každý
z příspěvků by měl být samostatným příspěvkem pro lepší porozumění celku,
na rozdíl od adaptace, která je pouze převyprávěním a nepřináší mnoho nového.
Nemusí se tak jednat pouze o příběhy postav, ale také shromažďování informací
do podoby encyklopedií i ze strany recipientů.[3]
Rozdíl mezi těmito
dvěma zpracováními tématu je možné ukázat například na díle britského dramatika
Williama Shakespeara. V jeho případě se sice nejedná o universum jako
takové, kde by všechny postavy byli součásti jednoho světa, ale vzhledem k
tomu, že se jedná o jednu z ikon celosvětové literatury, je podle mého názoru
možné jeho tvorbu vnímat také jako platformu pro transmediální vyprávění. Zde
je však třeba rozlišovat drobné rozdíly mezi adaptací a extenzí transmediálního
vyprávění. I adaptace se od sebe liší v tom, do jaké míry dílo přetváří.
Existují zde „tradiční převyprávění“ jako například filmová zpracování od
Franca Zeffirelliho, nebo tradiční adaptace jako balet, obrazy atd. Dále
tu pak jsou i adaptace, které si látku přizpůsobují a transformují – například
příběh vyprávěný v jiném prostředí - film Romeo a Julie z roku 1996,
zasazený do současnosti nebo Klingon Hamlet, odehrávající se ve světě Star
treku (v tomto případě se podle mého sice jedná o adaptaci Hamleta, ale pro
Star trek universum se jedná o rozšíření transmediálního vyprávění). Podobně
jsou na tom i filmy jako Krvavý trůn (který je založen na hře Mackbeth, ale
jeho děj je zasazen do středověkého Japonska), v jiném prostředí se také
odehrávají Deset důvodů, proč tě nenávidím (Zkrocení zlé ženy), Super náhradník
(Večer tříkrálový). Stejně tak Lví král (Hamlet) i West side story (Romeo a
Julie) vycházejí z předlohy jen částečně, ale nerozšiřují platformu
Shakespearova díla, spíše si vytvářejí vlastní příběhy a linie, které nemají
s původním dílem mnoho společného. Jejich inspirace v díle anglického
barda je však různá, některé doslova kopírují scénář hry (Krvavý trůn), jiné
naopak využívají pouze motivy (Lví král).
 |
| zdroj: http://writing101decodingdisney.blogspot.cz/ |
Ve výše zmíněných
případech záleží spíše na odborných definicích, zdali je možné tato díla
považovat za pouhé adaptace, či nikoliv. Nicméně jako transmediální vyprávění
lze považovat spíš jiné příspěvky - například díla Rosencrantz a
Guldestern jsou mrtvý, Claudius a Gertruda, Thousand Acres nebo fandom komunity
Shakespearova díla, které publikují transmediální příběhy.[4] Za
transmediální vyprávění se dá považovat také projekt Fresh prince of Denmark,
díky možnosti interaktivitě se svými diváky. Divadelní hra Rosencrantz a
Guldestern jsou mrtvý od Toma Stopparda z roku 1966 přibližuje příběh dvou
postav, které jsou v Hamletovi postavami vedlejšími a rozvíjí jejich
příběh. Hamletovské téma nese i hra Johna Updika Claudius a Gertruda, který
končí tam, kde celý Hamletův příběh začíná. V díle, které vyšlo poprvé v roce
2000, se autor zaměřuje na vztah Gertrudy a bratra jejího manžela, věnuje se
zejména vnitřním pohnutkám protagonistů zmítajících se v citových bouřích. [5]
Dalším
příkladem rozšíření Shakespearova díla je také kniha Thousand Acres, která
vypráví děj hry Král Lear, nicméně do popředí zde vychází jako vypravěč Ginny,
která představuje nejstarší Learovu dcera Goneril. Příběh je tak obohacen o
ženský pohled.[6] Kniha
americké autorky Jane Smiley je umístěna do farmářské rodiny, kde se Ginny
potýká především se vztahovými problémy. V rámci nových médií vznikají
také fandom stránky Shakesperova díla publikující právě příběhy, které by se
dali považovat za transmediální vyprávění. Přestože nebyly vyjmenovány všechny
adaptace a extenze Shakespearova díla, posloužily tyto příklady
k poukázání na to, že i klasika se dá využít takto moderním způsobem.
Přesto však rozlišení mezi adaptací a extenzí transmediálního vyprávění záleží
do jisté míry na subjektivitě.
Zdroje
Barbara Strauman, Adaptation – Remediation – Transmediality in Handbook
of Intermediality: Literature – Image – Sound – Music (Walter de
Gruyter GmbH & Co KG, 2015). Dostupné na https://books.google.cz/books?id=7OoxCgAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false (zpřístupněno
12.4 2016).
Henry Jenkins, „Transmedia 202: Further Reflections“, 1. srpna 2011.
Dostupné na http://henryjenkins.org/2011/08/defining_transmedia_further_re.html (zpřístupněno
12.4 2016).
Henry Jenkins, „Transmedia Storytelling 101“, 22. března 2007.
Dostupné na http://henryjenkins.org/2007/03/transmedia_storytelling_101.html (zpřístupněno
12.4 2016).
„Gertruda a Claudius“, popis knihy z webových stránek. Dostupné
na http://www.databazeknih.cz/knihy/gertruda-a-claudius-13139 (zpřístupněno
12.4 2016).
[1] Barbara Strauman, Adaptation
– Remediation – Transmediality in Handbook
of Intermediality: Literature – Image – Sound – Music (Walter de
Gruyter GmbH & Co KG, 2015), str. 258.
[2] Henry Jenkins, „Transmedia
202: Further Reflections“, 1. srpna 2011.
[3] Henry
Jenkins, „Transmedia Storytelling 101“,
22. března 2007.
[4] Strauman, Adaptation
– Remediation – Transmediality. Str. 258.
[5] „Gertruda a
Claudius“, popis knihy ze stránky www.databazeknih.cz.
[6] Strauman, Adaptation
– Remediation – Transmediality. Str. 257-258.
No comments:
Post a Comment