Obejdeme se bez profesionálních novinářů?

Soudobá žurnalistika, jakožto způsob předávání aktuálních informací veřejnosti a jejich vyhledávání, není inherentně spjata pouze s formalizovanými organizacemi, které zaměstnávají profesionální novináře. Naopak, v éře nových médií se stále častěji setkáváme s tzv. občanskou žurnalistikou, která se vyznačuje zejména autentičností předávaných zpráv.

Novináři v tradičním smyslu jsou v současné době nuceni přizpůsobit se společnosti, ve které došlo k zásadnímu vývoji, pokud jde o zdroje informací. Technologický vývoj s sebou přinesl takové technické prostředky, které jsou v současnosti dostupné velkému počtu osob. Z toho důvodu je možné, aby tito lidé zaznamenávali skutečnosti, ke kterým v jejich okolí dochází. Již v 18. století je možné uvažovat v této souvislosti o Listech federalistů, které byly vydány nezávisle na oficiálních autoritách. Ze 20. století je výrazným příkladem občanského žurnalismu videozáznam, který v roce 1963 pořídila majitelka obchodu s oblečením v momentě útoku na amerického prezidenta J. F. Kennedyho. Ačkoliv došlo k zásadní změně ve způsobu předávání zpráv i počtu osob schopných je zaznamenat, jedná o prakticky stejný případ jako dnes.

Zdroj: https://www.brandwatch.com/2013/09/what-is-citizen-journalism-and-how-does-it-influence-news/

Vzhledem k tomu, že je mnohonásobně více osob, které mohou být přítomny zásadním společenským i přírodním událostem a které mají adekvátní technické vybavení, než tradičních novinářů či reportérů, je pravděpodobné, že tito lidé budou o takových událostech referovat rychleji. A jelikož je v současnosti kladen důraz právě na rychlost předávaných informací, je třeba, aby tradiční novináři pracovali právě i s těmito zprávami, které jsou zaznamenány běžnými lidmi a zveřejněny na sociálních sítích, nejčastěji na Twitteru nebo Facebooku. 

 

Alternativou jsou případy, kdy se lidé, kteří zaznamenali nějakou důležitou událost, sami obracejí na tradiční média a poskytují jim své záznamy. Ovšem v takových případech může docházet ke zdržením v souvislosti s posuzováním jejich obsahu.

V návaznosti na zmíněný technologický posun může být občanským novinářem téměř každý. Vyplývají z toho však určitá rizika. Jako o tom nejzávažnějším se hovoří o nedostatku objektivity a předsudcích. Novináři v tradičním smyslu jsou totiž v rámci mediálních organizací, v nichž působí, zavázáni etickými pravidly, shrnutými zejména v příslušných etických kodexech jako prostředcích samoregulace. Jejich pravidelným obsahem je právě závazek novináře poskytovat objektivní, nezkreslené a nestranné informace o společenských událostech a dodržovat presumpci neviny. Tento závazek u občanských novinářů chybí. Další problém může u občanských novinářů vzniknout v souvislosti s náležitou kontextualizací, jelikož se danými tématy většinou nezabývají kontinuálně, a důvěryhodností, neboť tito občané mohou na sociálních sítích figurovat anonymně. S ohledem na tuto skutečnost pak mohou úmyslně poskytovat informace, které se nezakládají na pravdě, ale mají potenciál změnit například politické prostředí společnosti. Otázkou je, zda v takových případech dochází k degradaci žurnalistiky jako takové nebo zda se vůbec o novináře jedná. Ovšem, je třeba si uvědomit, kdo takové informace zveřejňuje a podle toho se k nim stavět.

Zdroj: https://cherispeak.wordpress.com/2014/06/03/citizen-journalism/

 

Profesionální novináři naopak většinou nezažívají situace, které jsou předmětem jejich příspěvků. Chybí jim tedy bezprostřednost a omezují se pouze na popis dané situace, v důsledku čehož může docházet k pozměnění smyslu předávané zprávy. Novináři v tradičním smyslu jsou nuceni, aby sledovali tzv. nová média. Někteří na ně přímo odkazují, a to v současnosti zejména na Twitter. V této souvislosti je vhodné dodat, že významné mediální organizace mají svá nová média, zejména Facebook a již zmíněný Twitter, kde sdílí aktuální zprávy. Současně, vztah profesionálních a občanských novinářů může být oboustranný, tedy vzájemně na sebe odkazující, a to pro podobnost sdílených obsahů a doplnění rovin, kterými se daný novinář nezabývá. Příkladem může být činnost profesionálního novináře, který napíše článek podrobně analyzující teoretické pozadí dané kauzy, i její možné implikace, ale chybí mu ona bezprostřednost, na kterou odkáže směrem k zprávě uvedené například na Twitteru. Jejich vzájemný vztah je tedy vnímán spíše jako partnerský než konkurenční a jak bylo uvedeno, významná média se tomuto trendu přizpůsobila tím, že založila vlastní nová média. 

Zdroj: http://www.slideshare.net/mapsofworld/is-citizen-journalism-good-for-news-media

Občanská žurnalistika vznikla z iniciativy občanů, kteří mají zájem na tom, aby jimi vnímané skutečnosti byly dále předávány veřejnosti. Nejedná se však jenom o sdílení fotografií a videí, které zachycují příslušné společensky zajímavé události, na Twitteru a podobných sítích, ale jde i o psaní článků, blogování, zveřejňování videí na Youtube a podobně. Toto téma úzce souvisí se zábavou a předávání osobních postřehů a názorů, které jsou ovlivněny subjektivním názorem.

Občané jsou však využíváni i ze strany profesionálních novinářů. Jedná se o případy, jsou tito občané svědky nějaké události, o které sice aktivně sami zprávy nepředávají, ale jsou zpovídáni ze strany novinářů, nebo v případech, kdy jsou občanům pokládány otázky o věcech veřejného zájmu a je tímto způsobem zkoumámo veřejné mínění. Do jisté míry to tedy může vypadat, že občané si zprávy vytvářejí sami, a to zejména prostřednictvím nových médií a možnosti sdílení takových obsahů mezi širokou veřejnost. Naplňují tak koncept tzv. produsage, tedy v tomto případě stírajícího se rozdílu mezi producenty a uživateli mediálních obsahů. Avšak, bez profesionálních novinářů, kteří se kontinuálně zajímají o daná společenská témata a mají ke své činnosti potřebné zázemí a znalosti, se neobejdeme. Je ale třeba, aby se přizpůsobili současné době a považovali nová média a s tím související občanskou žurnalistiku za partnera, který je schopen doplňovat jimi předávané zprávy. 

Použité zdroje: 

BAL, Haluk Mert; BARUH, Lemi. Citizen involvement in emergency reporting: A study on witnessing and citizen journalism. Interactions: Studies in Communication & Culture. Jul2015, Vol. 6 Issue 2, p213-231. 19p.

HOLT, Kristoffer; KARLSSON, Michael. “Random acts of journalism?”: How citizen journalists tell the news in Sweden. New Media & Society. Dec 2015, Vol. 17 Issue 11, p1795-1810. 16p.

NELSON JR., Keith. The citizen journalist: How ordinary people are taking control of the news. Digitaltrends.com [online]. 2015 [cit. 2016-04-12]. Dostupné z: http://www.digitaltrends.com/features/the-citizen-journalist-how-ordinary-people-are-taking-control-of-the-news/