Bhútán - od Mani kamenů k Twitteru

Článek Od Mani kamenů k Twitteru: Bhútán tvoří novou formu médií pro demokracii 21.století od Bunty Avienson přednášející na University of Sydney pojednává o tématu, kterému se autorka věnuje již několik let, a to bhútánské mediální kultuře a jejímu vývoji. Z našeho hlediska je Bhútán země kulturně velmi vzdálená, ovšem podobným rysem našich kultur může být přechod od absolutistického (totalitního) k demokratickému systému. Pokud však vezmeme následný vývoj, najdeme jistě řadu odlišností ve vývoji mediálního systému, roli médií v politické sféře a také typu médií, která převládají.

Bhútán je země pro Evropu poměrně malá, ležící na konci himalájských hor. Při bližším zkoumání její politické a mediální sféry však zjistíme, že nám má co nabídnout. Za posledních deset let se zdejší politický systém přeměnil z absolutní na konstituční monarchii a vítězstvím opoziční Lidové demokratické strany se podle pozorovatelů prokázal pozitivní vliv médií, která úspěšně převzala roli šiřitele demokracie. Z historického hlediska tak došlo k značnému posunu ve vnímání médií a jejich vlivu na mínění obyvatel. V Evropě nás jistě nepřekvapí, když řekneme, že oblíbenými médii jsou momentálně sociální sítě jako Facebook či Twitter. Pokud ale uvážíme, že to platí i pro Bhútán, kde byla povolena televize a internet až v roce 1999, jedná se o poměrně šokující zjištění. Dokonce jsou digitální média vnímána jako významný nástroj k vytváření nové politické kultury. Jak je možné, že si Bhútánci sociální média tak rychle oblíbili a dávají jim přednost před novinami, i když v dnešní době nemá internet ani polovina z nich?

Odpovědí může být tradice orální kultury, která je bližší moderním sociálním médiím více než papírové noviny bez možnosti interakce. V článku autorky Bunty Avienson jsou dokonce přirovnávány k tzv. mani kamenům nebo tanci lámů. Mani kameny jsou důležitou součástí tibetské buddhistické víry, která je v Bhútánu většinově zastoupena. Můžeme je nalézt na cestách po celé zemi a lámové z nich staví i zdi. Svůj název dostaly podle mantry O Mani Padme Húm, kterou na ně věřící tesají za účelem modlitby a meditace.

K přesnějšímu vysvětlení takového srovnání si nejprve musíme říci něco o autorce samotné. Bunty Avienson má za sebou bohatou novinářskou kariéru a v současné době přednáší na Univerzitě v Sydney. V minulosti pracovala jako editorka Woman´s Day nebo New Idea. Její portfolio však dále zahrnuje novinářskou práci pro řadu britských, australských a asijských novin včetně The Australian nebo Straits Times vydávané v Singapuru.  Zejména v posledních letech se ale rovněž zaměřuje na výzkum a tématem jejich aktuálních projektů je Bhútán a jeho mediální prostředí. V roce 2008 strávila v Bhútánu rok, který věnovala výuce novinářů a editorů tamních médií. Zároveň v té době pracovala jako konzultant Reportérů bez hranic pro Asii a Pacifik.

Autorka tedy čerpá nejen z dostupných studií, ale také vlastního místního pozorování. Bhútánská mediální kultura má narozdíl od vyspělých zemí v Evropě či Severní Americe jednu velkou zvláštnost, a to, že rozvoj tištěných i digitálních médií včetně televize proběhl ve stejné dekádě. Noviny tedy při nástupu digitálních médií neměly zdaleka takovou tradici jako v jiných regionech. Dá se tedy říci, že Bhútán přeskočil několik mediálních evolučních kroků. Navíc v zemi založené převážně na orální kultuře je čtení a psaní spojeno spíše s úřady, školou a povinnostmi. Mobilní telefony si během poslední dekády získaly obrovskou popularitu a jejich počet v zemi několikanásobně vzrostl (viz graf). Ačkoliv Bhútánci používají telefon převážně k orální komunikaci, tedy telefonování, jejich užívání usnadňuje také přístup k digitálním médiím jako je Facebook nebo Twitter. S nástupem internetu se Facebook rozšířil v roce 2007 a Twitter až o čtyři roky později. Ovšem co se týká Twitteru, stal se aktivním nástrojem pro politické elity. Opoziční lídr Tschering Tobgay byl mezi prvními, kdo rozpoznal kouzlo mikrobloggingu a prostřednictvím tweetů zasílal ostatním lokální zprávy při svém cestování Bhútánem. Zprávy se posléze orálně předávaly rychle dál.

Ve svých úvahách vychází autorka z teorií Benedikta Andersona o představách společenství. Právě na úlohu knihtisku a literatury při vzniku moderních národů – v tomto případě přeměnu bhútánského mediálního prostředí – poukazuje ve své patrně nejznámější knize Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu. Podle jeho teorie je národ především společenstvím vzniklým z představivosti, která se rozvíjí pomocí moderních komunikačních technologií, vlivem literatury a žurnalistiky.

S takovým vývojem souvisí například i rozdíl mezi reklamou západního světa a tou, se kterou se setkáme v Bhútánu. Tamní formy reklamy totiž odrážejí místní kulturu a hodnoty. Namísto západoevropských konzumních reklam v novinách i televizi, nejsou bhútánské noviny podporovány zisky z reklamy a v televizi můžeme místo reklam sledovat spíše veřejná hlášení a vládní oznámení.

Na základě těchto zjištění tedy můžeme konstatovat, že Bhútán v podstatě přeskočil několik tradičních stádií mediálního vývoje a ocitl se od kamenných destiček přímo v digitálním světě. Jeho orální kultura je velmi silná a i přes rostoucí technologický pokrok se jeho obyvatelé svého vyprávění nevzdají. V tomto světle je velmi příjemné zjistit, že digitální média mohou lidé využívat k podpoře své kultury, nikoliv k její degradaci.

 

Zdroje:

 

Avienson, Bunty. From Mani Stones to Twitter: Bhutan Creates a Unique Media Matrix for a 21st-Century Democracy. International Journal of Communication 9 (2015), str. 2487–2506. Online [1.4.2016] http://ijoc.org/index.php/ijoc/article/view/3186

 

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/bt.html