Fun-fikce nebo mytologie?

Ve speciálním vydání časopisu Transformative Works and Cultures, věnovanému propojení mezi řeckou a románskou mytologií se žánrem fanfiction, byl publikován článek Are fan fiction and mythology really the same? (Jsou funfikce a mytologie opravdu to samé?), přičemž se tato studie snaží dokázat, že propojení není tak jednoduché, jak vypadá.

Téma tohoto speciálního vydání ovšem vyvolala úvahy, že vyprávění řecko-románských mytologických příběhů je vlastně funfiction.

Zdroj: http://umeniewaldlova.blog.cz/1305/magia

Někteří autoři nebo kritici, označují klasické antické literární díla jako nedokonalá, anebo je přirovnávají k jiným tvorbám, které označují za lepší a kvalitnější. Naopak, tito autoři obhajují funfiction a bráni je proti útokům ze zločinu, nemorálnosti a nenápaditosti.

Autor článku Tony Keen říká, že této skutečnosti se nelze nedivit. Autoři funfiction jsou často vystavení posměchu, kritice a zesměšňování, proto jejich obrana je na místě a brání se tím, že píší v několikaleté historické tradici západního vyprávění příběhů. Již v dávné antice, autoři jako Euripides, Ovidius nebo Aischylos, využívali charaktery a situace, které byly použité jinými autory, tak jak to využíval například i Shakespeare. Autor uvádí, že s ohledem na tyto skutečnosti, je pak napsání zcela vlastního díla předzvěstí vzniku autorských práv. 

Tento trend, využívání již existujících charakterů a jejich propůjčování, se odrazilo také ve filmové sféře. Filmoví tvůrci často využívají tento fenomén, zejména když vypršela autorská práva nebo když držitel licence takové pravidla smlouvou nařídí, jak to je u seriálu Star Trek, Star Wars nebo Doktor Who.

Autor Keen však upozorňuje, že je rozdíl mezi tím, co tvořili autoři v antice a co tvoří autoři funfiction dnes. Falešný ekvivalent implikuje nedorozumění a neporozumění textu. Dále argumentuje, že diskuze ohledně propojení funfikce a mytologie bez zohlednění rozdílů může vést v neužitečnou debatu s nepředvídatelnými následky.

Keen odkazuje také ke svoji kolegyni  Ice Willis, která již tuto debatu vedla. Autor se zaměřil na to, že funfiction a mytologie jsou rozdílné, no neříká, že by některá z nich byla lepší. Řecko-románské texty jsou vnímané jako archetypy velkých historických textů tvořících příběh. Jsou ale aspekty, kdy mytologie  je více podobná megatextům moderního světa, než podobnost s funfiction, která tyto megatexty obklopuje.

Dle Keena je mýtus schopný přežít pouze v rámci textu, ve kterém je zaznamenaný (psaný, vizuální nebo další), to odkazuje také k vývoji mýtu. Nejdříve musel být vyřčen, teprve pak zaznamenán a tak šířen dál. Je ale fakt, že mýty jsou odrazem těch předchozích v textech, které dnes máme, jelikož zaznamenávat tyto mýty v dávné době bylo omezeno a jedinou možností, jak jej zachovat bylo, vytvářet nové.

Předmětem zájmu výzkumu Tonyho Keena je řecko-románské období, které se datuje v rozmezí 8. století před letopočtem až 5.století našeho letopočtu. Ovšem, jak autor uvádí, toto období v podstatě nezaniklo spolu se zánikem říše. Přetrvává i dnes a to v neustálém převyprávění mýtů, jako tomu je například ve filmu Hercules z roku 2014. Autor také upozorňuje, že jeho článek je pouhou generalizovanou úvahou a určitě jsou pochybnosti k tomuto tématu, je to ovšem hledisko, které on považuje za důležité.

          Současné funfiction díla jsou tvořená na základě jistých principů textu. Když je fikce tvořena na podkladě reálné osoby, táto postava pak tvoří základ, kolem kterého se vytvoří celý funfiction text. Text se stává kanonickým v momentu kdy je zveřejněn a kanonickým se stává, protože jej vytvořil kdokoliv, kdo tyto kanony zadává a jenom on je může text měnit. Jako příklad Keen uvádí seriál Doctor Who, který byl kritizován, že právě žádný kanon nerespektuje. Nicméně práva na vysílání vlastní britská stanice BBC, ta svůj kanon má a také některé díly schvalovala. Zajímavým aspektem je, že se může stát nekanonický text kanonickým, kdy značná část publika vyvolá reakci a žádost o změnu, která je pak akceptovaná majitelem frančízy.

Na rozdíl od mytologie, fanfiction funguje na báze hierarchie textu. Nejdříve byla první verze a ta se upravovala. Také diváci a fanoušci se můžou přiklonit k jedné nebo druhé skupině. Mytologie tuto rovinu nezná. Tehdy nebylo možné říci, tohle je první verze textu a ty ostatní již nejsou originál. Byla jedna verze a na ni se buď nabalovaly další nové verze anebo se z něj jisté skutečnosti vynechávaly. Pořád to ale byly nové a nové texty a nebylo možné určit jejich pořadí, protože pořád kolovaly mezi lidem.

Proto Keen doporučuje mluvit o dominujícím textu než o originálu. Nemá to ale implikovat, že by dominantní verze byla ta správná. Dominantní se stala proto, že lidé si ji oblíbili a začali vyprávět po další generace nespoutání žádným kanonem, žádnými pravidly, protože v době mytologie žádný orgán vydávající tyto kanony a pravidly neexistoval. V rámci funfiction by se taková jiná verze označovala jako AU- co značí alternativní universum, aby publikum vědělo, že je to odchýlení od originálu.

V další částí textu se autor věnuje porovnání typů psaní v mytologii a ve funfiction. Příběhy funfiction neinklinují k tomu být megatextem, spíše to jsou menší vyprávění a příběhy, jakési alternatívní světy – AU – které je vyprávějí z jiné perspektivy. Na druhou stranu mytologické texty jsou těmito megatexty, jako příklad Keen uvádí Ovidiův Heroides. Některé mýty se stávaly základními texty a ty pak byly převyprávěné. Jako ekvivalent k této skutečnosti může posloužit převyprávění příběhu o Batmanovi, v originále od Franka Millera a Davida Mazzucchelliho z roku 1987 a dalších po něm.

zdroj: http://www.komiksarium.cz/index.php/2012/11/obhajoba-temneho-rytire-jak-batman-padl-a-povstal-13/

V tomto ohledu jsou si mytologie a funfiction podobné. Čím je text starší, tím je převyprávěných příběhu více a každý z nich je ve své podstatě pravdivý. Rozdíl je v tom, že mytologie z časového hlediska trochu zaostává, jelikož na reprodukci textu často ještě nebyly prostředky a jak již bylo zmíněno, k původnímu originálu již není přístup.

Keen v jistém ohledu souhlasí s Ikou Willis, která tvrdí, že mezi oběma skupinami jsou podobnosti, obě jsou tvořeny malými skupinami za účelem získání prestiže. Dodává také, že mytologické možná měly menší cirkulaci, zato kulturní absorbování mají daleko hlubší než texty funfiction. V minulosti v podstatě všechny generace byly vystaveny těmto textům, i když třeba byla negramotnost, pořád se texty šířily mezi lidem jinými prostředky.

Cílem tohoto textu, jak Keen uvádí, bylo nastolit a poukázat na odlišnosti mezi funfiction a mytologií. Nalézá také i podobnosti, ale globálně prohlásit, že mytologické texty jsou vlastně funfiction není vhodné a vyvolá zbytečné zklamání z očekávání. Mytologie poskytuje jistou analogii o přemýšlení o funfiction, někdy je ale vhodnější na vysvětlení megatextu. 

Na závěr Keen konstatuje, že ačkoli mytologické texty nejsou fanfiction, jsou transformativní díla. Dle jeho názoru je to lepší termín, protože popisuje tvorbu těchto děl.

Zdroje:

KEEN, Tony. Are fan fiction and mythology really the same? In: Transformative Works and Cultures (TWC)[online]. Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License, 2016(Vol 21) [cit. 2016-04-11]. DOI: http://dx.doi.org/10.3983/twc.2016.0689. ISSN ISSN 1941-2258. Dostupné z: http://journal.transformativeworks.org/index.php/twc/article/view/689/561

http://www.komiksarium.cz/index.php/2012/11/obhajoba-temneho-rytire-jak-batman-padl-a-povstal-13/

http://umeniewaldlova.blog.cz/1305/magia