Kde jsi to zjistil? Přece na Facebooku! aneb nová éra sociálních médií

Rozsáhlé imaginární sítě, vytvářející složitý a vysoce integrovaný systém společenských vztahů a kontaktů, které svůj původní význam komunikačního kanálu už dávno předstihly – to jsou sociální média dnešní doby. Pamatuji si, jakým fenoménem byl v jisté době například chatovací program ICQ. Skoro bych řekla, že to bylo takové „entrée“ do nové nadcházející éry sociální komunikace. Na ICQ jsme tehdy všichni trávili hodiny volného času. „Ajsko“ dokonce představovalo nový level naší sociální interakce – běžný pozdrav „tak ahoj zítra“, případně pokročilejší „zavoláme si večer“, byl suverénně nahrazen rozloučením „písnem si na ajsku“. Jednalo se však stále jen o jednoduchý, nevětvený komunikační kanál, kdy si dva uživatelé vyměňovali své názory a myšlenky, občas doprovázené z dnešního pohledu primitivními smajlíky a téměř trapně úzkou škálou statusů „co právě dělám“.  Pokud jste chtěli kamarádovi poslat nějakou fotku, trvalo vám to 100 let, viděl ji vždy jen ten jeden kamarád a fotka dost často zmizela ztracená v historii chatu a už se nikdy nikde neobjevila. Váš status byl bolestně omezen počtem znaků a nikdo vám ho nemohl okomentovat a co hůř, pokud si někdo nerozklikl Vaše chatovací okénko, ani jej neviděl. Případné výplody vašeho momentálního emočního rozpoložení zůstali jen v úzkém okruhu lidí a pokud jste nebyli zrovna nějak sociálně deprivovaní a nepřidávali si do přátel kde koho, cizí člověk ani dokonce nemohl zjistit, kde bydlíte, jak vypadáte, s kým se stýkáte ani jaký film máte rádi a co právě vaříte k večeři. Přesto naši rodiče šíleli a obávali se vlivu moderních technologií na naši psychiku, pověst a budoucí styl života. Chudáci netušili, co čeká naše mladší sourozence…

Facebook se zrodil pod klávesnicí Marka Zuckerberga na počátku roku 2004. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Facebook) V Česku se však začíná objevovat jako studentský web až někdy v roce 2006, přičemž do stavu, v jakém ho známe dnes, expanduje až později. Spolužačka tenkrát byla na studijním pobytu v USA a jedním z jejích hlavních poznatků, které si ze zámoří přivezla a který následně prezentovala v rámci svého povinného referátu na hodinách anglického jazyka bylo, že „v Americe teď mají nějaký nový program, přes který si lidi můžou psát a sdílet svoje fotky. Je to tam teď velká móda. Nepamatuji si, jak se to jmenuje, v Čechách to nemáme.“ Ten referát mi dodnes zní v hlavě jako jakési proroctví nadcházející éry nové dimenze sociální interakce.

Po několika letech tedy dorazil Facebook i k nám. Zpočátku to pro nás nebylo nic jiného než jen zbytečně komplikovaný způsob mediálně zprostředkované komunikace. Postupně však i česká populace začínala objevovat kouzlo skupinových diskuzí, kalendáře událostí a možnosti zjistit, kdo je zúčastní a dalších vymožeností. Stále větším lákadlem se však stávala zejména možnost vyzdobit si svůj profil patřičně reprezentativními fotkami, které jsou dostupné stále na jednom místě, pořád a všem (vymezení pojmu „všem“ je samozřejmě závislé na nastavení soukromí, tedy „kdo to uvidí“). Facebook tak postupně začíná přecházet od komunikační role k roli sociálně sebeprezentační.

Sebeprezentační úloha Facebooku je dle mého názoru nejdůležitější úlohou tohoto média. Pro moderního člověka je mnohem jednodušší a pohodlnější prosadit se ve společnosti virtuálně než reálně. Jednak jedním příspěvkem zasáhneme najednou širší masu lidí, což je v dnešní zrychlené době minimálně časově úspornější, a jednak nám to umožňuje efektivně selektovat obsah, který chceme komunikovat a vypadat tak před okolním světem v co nejpříznivějším světle. Mezi faktory, které do okolního světa doslova vykřikují nějakou demonstraci sociálního statusu, nepatří jen samotná fotografie z perfektního večírku (často pečlivě vybíraná z mnoha nafocených), ale i skutečnost, že veškerou svou sociálně mediální aktivitu můžeme propojit s našimi přáteli – označit je na fotkách, ve statusu, „postnout“ jim na zeď nějaké vtipné video, zobrazit na zdi přátelství s novými lidmi nebo sdílet vzpomínkové fotografie s přáteli stávajícími. To vše má světu ukazovat, že jsme ve společnosti velmi úspěšní a oblíbení lidé s množstvím přátel. Už jsem však mnohokrát byla svědkem toho, že realita může být od této zdánlivé prezentace na míle daleko…

Sebeprezentační obsahy, které se na Facebooku objevují také velmi úzce souvisí s pojmem „produsage“. Sociálně mediální prostředí je plné kreativních kulturních artefaktů, tvořených uživateli pro pobavení druhých, vlastní prezentaci a zároveň jako sloužících jako nástroj tmelení sociálních interakcí (vzhledem k otevřenému přístupu a dotváření obsahů více uživateli).

Byla by asi chyba nedoplnit, že sebeprezentační úloha se netýká pouze jednotlivých uživatelů, ale že této funkce začaly chytře využívat i komerční subjekty a Facebook se tak stal jedním z nejvýznamnějších marketingových nástrojů.

Sociální sítě se chovají jako organická hmota. Pokud mají dostatek podnětů, neustále se vyvíjí a rozšiřují své možnosti i pole působnosti. S Facebookem, zdá se mi, je to obdobné. Tak jako se postupem času vyvinul z ryze komunikačního média do nástroje sebeprezentace, složité sociální interakce se i nadále stávají stále komplexnějšími a Facebook tak začíná přeházet do stádia, ve kterém přejímá další novou úlohu, a tou je zdroj kolektivní inteligence.

Kdysi se říkalo, že rozmach internetu a zejména pak samotný Google nahradil nutnost návštěv knihoven a dlouhé hodiny strávené nad katalogovými lístky při hledání relevantních zdrojů. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že v dnešní době již není potřeba „vědět“, ale „umět vyhledat“.

Nyní nastupuje nová fáze této éry – velké množství informací lze stále častěji najít přímo na Facebooku. Pokud si trochu pohrajeme s vyhledáváním, zjistíme, Facebook je stále plnější nejrůznějších zájmových skupin. Například studentské skupiny zde živě diskutují o zadání úkolů na ty a ony předměty, chovatelé si zde radí, jak nejvhodněji zařídit akvárium pro ten a ten druh rybek, zájemci o jízdu na koni se mohou přidat do skupiny „Jízda na koni – nabídka/poptávka“ a dokonce zde můžete prodat nebo koupit nějaký kus nábytku. Pokud lidé potřebují něco konkrétního vědět, pro základní orientaci jim Facebook poslouží velmi dobře. Namísto zadání do internetového vyhledávače a hledání nejvhodnějšího zdroje jednoduše zadají svůj dotaz do příslušné skupiny na Facebooku  na rozdíl od klasických diskuzních fór je šance, že jim někdo skutečně odpoví.

Výhodou oproti klasickému vyhledávání je navíc skutečnost, že sociální sítě jsou velmi dynamické a na tvorbě tohoto „úložiště“  kolektivní inteligence se podílí více lidí, což jaksi implikuje větší aktuálnost a důvěryhodnost informací.

Fenomén kolektivní inteligence je již velmi dobře znám a popsán. Jeho centralizace v rámci jednoho média by však mohla být zajímavou novinkou, i když pravda, možná svým způsobem i trochu nebezpečnou a snadno zneužitelnou. Pokud bych se nyní vrátila o nějakých 10 let zpátky, těžko bych byla schopna odhadnout budoucí význam sociálních sítí. Domnívám se, že ani doposud nám tato média ještě neukázala, co všechno umí. Nezbývá tedy, než se nechat příštím vývojem překvapit. Doufejme jenom, že na to společnost bude náležitě připravena.