Politická realita jako součást transmediálního vyprávění

Zpravodajství má v sobě v mnohých případech prvek vyprávění. Tak jako u jiných žánrů je zde příběh často jádro toho, co příjemce zaujme. Příběh táhne a nutí pracovat představivost příjemce takového sdělení. Co když ovšem jsou tyto příběhy z běžného života přeneseny přes různé druhy médií, aby dokázaly proplétat reality s fikcí a diváky zároveň nechaly tvořit? Vznikají pak mnohé fenomény, které se šíří díky tvůrcům z řady příjemců. A tady je k pozastavení zejména prvek reálna oproti smyšleným příběhům a světům, kde na základě smyšleného vzniká další tvoření obsahu. Zatímco u knih, filmů, seriálů (které nejsou dle skutečných událostí) a podobného většinou další transmediální vyprávění má prvotní základní kámen fikci, zde je tím kamenem skutečný svět.

Vznikají nám tak další univerza, kde běžná realita žije svým vlastním životem, je k ní odkazováno a následně je odkazováno k těmto koktejlům fikce a skutečnosti, přičemž tvůrci jsou samotní uživatelé mediálního prostoru. Je třeba zmínit, že já mluvím o politické realitě, ale samozřejmě můžeme sem zahrnout veškeré události běžného dne.

Rozdělil bych několik hlavních proudů, kde tato nadrealita vzniká. Jsou to povětšinou falešné profily navazující a odkazující k reálným představitelům, pak imaginární postavy, které odkazují k realitě a nakonec vytváření koláží a jiným mediálním obsahům odkazujícím k realitě.

Jedním z prvních jmenovaných fenoménů jsou falešné profily mnohých politicky činných osob. Tvůrci, většinou anonymně, tvoří falešné účty. Je pravda, že v konečném důsledku je občas pro některé uživatele dokonce nemožné rozpoznat pravé od nepravého a nepravé je mnohdy o to zajímavější. Na první pohled přitom mnohdy působí tyto profily opravdově, i když některé jsou na tom lépe, některé hůře. Nicméně nechybí často kompletní vyplnění profilu a zejména pak velká aktivita, ač většinou jde poznat, že tvůrce je jen vtipálek, nikoli skutečná osoba profilem představovaná.

Na Facebooku se tak můžete v tuhle chvíli potkat s několika zábavnými falešnými osobami. Jen pro příklad mohu zmínit falešného mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka, jehož profil je jeden z nejaktivnějších. Zaplňuje se každý týden nepřesnými prohlášeními, absurditami a vtípky s pravopisnými chybami. Nicméně, co je na tom ještě zajímavější, právě tyto falešné účty, dokážou povzbudit jak aktivitu uživatelů chápajících nadsázku, tak těch, kteří nepochopili humornou stránku věci. Snadno se pak mohlo stát, že v rámci aktivity někteří lidé posílali falešnému mluvčímu, ale i na oficiální e-mail Pražského hradu, žádosti o vstup do vymyšlených milicí a podobně. To vše se děje v mediálním rámci, který je vytvořen povědomím o událostech v republice i mimo ní.

Nicméně na internetu nyní existuje množství dalších profilů (a nejen politiků) lze najít falešného Miroslava Donutila, falešného Andreje Babiše (jako Agent Bureš) a jiné. Legrační na tom je zejména to, co bylo zmíněno u falešného Jiřího Ovčáčka, že informace se mnohdy šíří dále a kombinují se s reálnými informacemi a mnohdy je následně reagováno na tyto informace, které jsou již kombinací reality a fikce.

Kvalitativně srovnatelné, či ještě lepší falešné profily jsou taktéž na sociální síti Twitter. Nepravý twitterový účet Karla Schwarzenberga je již téměř legendou. Přitom opět platí, že při bližším prozkoumání lze odhalit, že profil není skutečný. Nestalo se však jen jednou, že dokonce velká média citovala falešné profily. Přihodilo se to na ČT24, stalo se to v Hospodářských novinách a jistě to nejsou jediné případy. Přitom tweety typu „Ve frontě na poslanecké náhrady jsem zahlédl Ratha. Je to frajer. Pod paží má krabici od vína.“ skutečně nepůsobí autenticky od pravého Karla Schwarzenberga. Stále však platí, že někteří uživatelé jsou zmateni natolik, že považují vyjádření za skutečná. Mimochodem, jakmile se do diskuze začnou dostávat dvě postavy s falešnými účty a vytváří tím zcela nový příběh, je prožitek ještě zábavnější.

Na vyšší úrovni v transmediálním vyprávění při spojení světa reality v níž žijeme a fikce je seriál Kancelář Blaník. Seriál vysílaný na internetové televizi Stream zobrazuje postavu fiktivního politického lobbisty Antonína Blaníka, který v této fikci stojí za mnohými reálnými událostmi zejména v politice napříč Českou republikou. Seriál tak spojuje a propojuje skutečné reálie a divákovi sděluje, že je tu někdo, kdo je hybatelem událostí, jichž může být v médiích svědkem. Tonda Blaník se zná s většinou politiků a je blíž realitě, než abstraktní satira. To, co někteří uživatelé s falešnými účty skutečných person vytváří na svých profilech, propojuje jiným úhlem - fiktivní postavou. Nesmí samozřejmě scházet, že tato neexistující postava má opět svůj twitterový profil, kde glosuje skutečné události, jako kdyby jich byla účastna.

Politikou samozřejmě hýbou tisíce dalších drobností na sítích nových médií. Memů, koláží, vtípků, obrázků atd. Jeden z nejznámějších je například aTeo, který vytváří na svém webu pravidelné politické koláže, ale jsou i mnozí další uživatelé, kteří pouští do oběhu byť jen malé a jednotlivé střípky odkazující k různým událostem z mediálního prostoru a dotvářejí ho. 

Prožitek je o to intenzivnější, že na rozdíl od transmediálního vyprávění a produsage navázaného na fiktivní produkty, které se přenáší do reality, je toto realita, která se přenáší do fikce a dotváří se s ní, aby se pak dále reagovalo na fikci, realitu, nebo kombinaci, kterou někteří nedokážou rozeznat a oddělit od sebe. Není tady situace, kdy by někdo samoúčelně lhal, je to kombinace mnoha faktorů, mystifikací a spojení. A to je na tom vlastně to nejsilnější, síla politické satiry nám v tomto ohledu obrovským skokem postoupila od kreslených vtipů v novinách. Je to samozřejmě na jedné straně legrace, na straně druhé to může být nepříjemné, pokud někteří uživatelé neumí rozeznávat mezi věcmi reálnými a smyšlenými. Ale to už je daň za svobodu myšlení a vyjadřování.