Steve Paulussen je odborným asistentem na katedře komunikačních studií na Antverpské univerzitě v Belgii. Je členem výzkumné skupiny Média, politika a kultura. Pracoval jako výzkumný pracovník na Univerzitě v Gentu a v Centru žurnalistických studií, přednášel mimo jiné na Svobodné univerzitě v Bruselu. Většina jeho prací se soustředí na různé aspekty online žurnalistiky, profesionální profil novinářů, nová média a sbližování redakcí. Paulussen je spoluautorem knihy Participatory Journalism: Guarding Open Gates at Online Newspapers a členem editorského panelu časopisu Digital Journalism. Spoluautor analýzy Raymond A. Harder je také zaměstnán na katedře komunikačních studií Antverpské univerzity. V analýze, o které pojednává tento článek, se zaměřili na profesní vztah píšících novinářů dvou belgických deníků k novým médiím.
Přesná statistická data, která by definovala počet žurnalistů používajících sociální sítě, je podle autorů analýzy těžké nalézt, ale z různých studií dovozují, že většina moderních novinářů Facebook a Twitter pro pracovní účely používá. Většina existujících výzkumů v této oblasti se nicméně zaměřovala spíše na roli sociálních médiích během nějakých přelomových aktualit, krizí, konfliktů nebo během voleb. Monitorování Facebooku, Twitteru a Youtubu v každodenní novinářské rutině až doposud podle autorů zůstávalo spíše stranou.
Paulussen a Harder tvrdí, že sociální sítě mohou médiím naplňovat několik různých funkcí: zatímco mediální organizace je používají zpravidla jako další platformu pro distribuci svých obsahů, zvýšení návštěvnosti svých webových stránek a posílení vazeb s publiky, žurnalisté jakožto jedinci volí více osobní a neformální přístup. Spíše než aby linkovali odkazy na své články, tak na sociálních médiích zveřejňují, na čem pracují, a sdílejí tam své názory a nápady tak, jak by to dělali například mezi přáteli v hospodě.
Internet, a zvláště sociální sítě, umožňují občanům, občanské společnosti a politickým i podnikatelským elitám obejít tradiční média a komunikovat spolu přímo. Autoři studie připomínají, že se tak mění tradiční role gatekeepera v médiích a novináři sami místo pasivních konzumentů začínají ve svých čtenářích (divácích, posluchačích) vidět aktivní příjemce. I přesto je nadále výběr zpráv a novinářských zdrojů ovlivněn silnou rutinou. Podle výzkumů, na které mimo jiné Paulussen a Harder navazují, mají žurnalisté sklon respektovat určitou hierarchii zdrojů, podle které dávají přednost už známým expertům a zástupcům politických a obchodních institucí před neoficiálními zdroji, jako jsou obyčejní občané. Dalším neméně zajímavým východiskem studie je tvrzení, že shromažďování a monitorování informací pouze prostřednictvím monitoru počítače v kombinaci se sklonem k napodobování ostatních novinářů nevyhnutelně vedou k menší různorodosti zdrojování.
Autoři nepředpokládají, že by sociální sítě měly pomoci zvýšit rozmanitost zdrojů v novinách. Informační tok se navíc neustále zrychluje, takže s tím související zvýšení objemu práce a přemíra událostí v kombinaci s nedostatkem času spíše povedou novináře k ještě většímu uchýlení se k už osvědčeným rutinám, a ne k objevování nových praktik a možností shromažďování informací. Z těchto důvodů Paulussen a Harder předpokládají, že používání nových médií jako zdrojů se podrobí stávající rutině a že hierarchie důvěryhodnosti respondentů zůstane stejná i zde: tedy že spíše bude v novinách citován obsah sociální sítě někoho známého nebo zpravodajsky hodnotného než neznámých obyčejných lidí.
Aby autoři analýzy dosáhli svého cíle, tedy zjistit, jak často a jaká nová média používají novináři jako zdroj, zkombinovali dva výzkumné postupy. Nejprve kvantitativně prohlédli veškeré články, které byly publikované od ledna 2006 do prosince 2013 v tištěných vydáních dvou vlámských nebulvárních deníků, De Standaard a De Morgen, a vybrali ty z nich, které explicitně referovaly o Facebooku, Twitteru anebo YouTubu. Získali tak asi 14 000 článků, přibližně po 7 000 z každého deníku. Dalším krokem byla obsahová analýza vzorku 591 novinových článků publikovaných v roce 2013 (jedná se o 20 % z vybraných článků otištěných v tomto roce, autoři vybrali chronologicky každý pátý článek podle toho, jak jim je nabídla belgická tisková databáze Mediargus). Cílem této analýzy bylo prozkoumat použití a funkci výše zmíněných tří sociálních sítí jakožto zdrojů článků, a to pomocí těchto proměnných:
Studie Paulussena a Hardera ukázala, že 7 z 10 analyzovaných článků používalo jednu nebo více ze sociálních sítí jako zdroj, nejčastěji Facebook a Twitter. Nejčastěji pak ve vztahu k obyčejným lidem, ale i k celebritám a sportovcům. Tato belgická data by pochopitelně bylo zajímavé aplikovat i na české prostředí, aby bylo možné s určitostí říct, nejen nakolik si čeští novináři osvojili používaní sociálních sítí v profesním životě, ale především jakým způsobem.
Pramen: Social media references in newspapers: Facebook, Twitter and YouTube as sources in newspaper journalism. Journalism Practice. London: Taylor & Francis, 2014, 8(5), 542 - 551. ISSN 1751-2794.
Přesná statistická data, která by definovala počet žurnalistů používajících sociální sítě, je podle autorů analýzy těžké nalézt, ale z různých studií dovozují, že většina moderních novinářů Facebook a Twitter pro pracovní účely používá. Většina existujících výzkumů v této oblasti se nicméně zaměřovala spíše na roli sociálních médiích během nějakých přelomových aktualit, krizí, konfliktů nebo během voleb. Monitorování Facebooku, Twitteru a Youtubu v každodenní novinářské rutině až doposud podle autorů zůstávalo spíše stranou.
Paulussen a Harder tvrdí, že sociální sítě mohou médiím naplňovat několik různých funkcí: zatímco mediální organizace je používají zpravidla jako další platformu pro distribuci svých obsahů, zvýšení návštěvnosti svých webových stránek a posílení vazeb s publiky, žurnalisté jakožto jedinci volí více osobní a neformální přístup. Spíše než aby linkovali odkazy na své články, tak na sociálních médiích zveřejňují, na čem pracují, a sdílejí tam své názory a nápady tak, jak by to dělali například mezi přáteli v hospodě.
Internet, a zvláště sociální sítě, umožňují občanům, občanské společnosti a politickým i podnikatelským elitám obejít tradiční média a komunikovat spolu přímo. Autoři studie připomínají, že se tak mění tradiční role gatekeepera v médiích a novináři sami místo pasivních konzumentů začínají ve svých čtenářích (divácích, posluchačích) vidět aktivní příjemce. I přesto je nadále výběr zpráv a novinářských zdrojů ovlivněn silnou rutinou. Podle výzkumů, na které mimo jiné Paulussen a Harder navazují, mají žurnalisté sklon respektovat určitou hierarchii zdrojů, podle které dávají přednost už známým expertům a zástupcům politických a obchodních institucí před neoficiálními zdroji, jako jsou obyčejní občané. Dalším neméně zajímavým východiskem studie je tvrzení, že shromažďování a monitorování informací pouze prostřednictvím monitoru počítače v kombinaci se sklonem k napodobování ostatních novinářů nevyhnutelně vedou k menší různorodosti zdrojování.
Autoři nepředpokládají, že by sociální sítě měly pomoci zvýšit rozmanitost zdrojů v novinách. Informační tok se navíc neustále zrychluje, takže s tím související zvýšení objemu práce a přemíra událostí v kombinaci s nedostatkem času spíše povedou novináře k ještě většímu uchýlení se k už osvědčeným rutinám, a ne k objevování nových praktik a možností shromažďování informací. Z těchto důvodů Paulussen a Harder předpokládají, že používání nových médií jako zdrojů se podrobí stávající rutině a že hierarchie důvěryhodnosti respondentů zůstane stejná i zde: tedy že spíše bude v novinách citován obsah sociální sítě někoho známého nebo zpravodajsky hodnotného než neznámých obyčejných lidí.
Aby autoři analýzy dosáhli svého cíle, tedy zjistit, jak často a jaká nová média používají novináři jako zdroj, zkombinovali dva výzkumné postupy. Nejprve kvantitativně prohlédli veškeré články, které byly publikované od ledna 2006 do prosince 2013 v tištěných vydáních dvou vlámských nebulvárních deníků, De Standaard a De Morgen, a vybrali ty z nich, které explicitně referovaly o Facebooku, Twitteru anebo YouTubu. Získali tak asi 14 000 článků, přibližně po 7 000 z každého deníku. Dalším krokem byla obsahová analýza vzorku 591 novinových článků publikovaných v roce 2013 (jedná se o 20 % z vybraných článků otištěných v tomto roce, autoři vybrali chronologicky každý pátý článek podle toho, jak jim je nabídla belgická tisková databáze Mediargus). Cílem této analýzy bylo prozkoumat použití a funkci výše zmíněných tří sociálních sítí jakožto zdrojů článků, a to pomocí těchto proměnných:
- Funkce sociálních sítí v článku: jsou součástí příběhu nebo jen zdrojem?
- Téma článku: politika, ekonomika, sport, zajímavosti, média, kultura a umění, krimi, technologie, věda a vzdělání, války a konflikty a ostatní.
- Geografické zaměření článku: regionální, národní, mezinárodní.
- Uživatelé sociálních sítí zmíněni v článku: politici, představitelé ekonomické sféry, zástupci občanské společnosti, experti, celebrity, sportovci, běžní občané a ostatní.
Studie Paulussena a Hardera ukázala, že 7 z 10 analyzovaných článků používalo jednu nebo více ze sociálních sítí jako zdroj, nejčastěji Facebook a Twitter. Nejčastěji pak ve vztahu k obyčejným lidem, ale i k celebritám a sportovcům. Tato belgická data by pochopitelně bylo zajímavé aplikovat i na české prostředí, aby bylo možné s určitostí říct, nejen nakolik si čeští novináři osvojili používaní sociálních sítí v profesním životě, ale především jakým způsobem.
Pramen: Social media references in newspapers: Facebook, Twitter and YouTube as sources in newspaper journalism. Journalism Practice. London: Taylor & Francis, 2014, 8(5), 542 - 551. ISSN 1751-2794.
No comments:
Post a Comment