Kolektivní (ne)inteligence Čechů aneb hledání ztraceného sebevědomí

„Jsme tím, čím se živíme, neboli jsme to, co jíme. Nežijeme proto, abychom jedli. Žijeme proto, abychom žili. Jídlo může působit jako lék nebo jako jed.“ Tyto a mnohé další úsloví a rčení jsou natolik známé až zprofanované, že jim nevěnujeme náležitou pozornost. Nanejvýš jimi proložíme jednoduchou společenskou konverzaci. Kdybychom se jimi ovšem všichni doslova a písmene řídili, jak dobře by se nám vedlo. Dnes již zřejmě nedohledatelní zcela původní autoři těchto výroků stavěli na základě kumulované historické zkušenosti, ze které vyplývalo, že nadbytek a nežádoucí kombinace v potravě mohou vést k závažným až fatálním zdravotním obtížím. V čem spočívá důležitost a význam tohoto tématu? Je třeba si uvědomit jeho podstatu. Základním prvkem v životě každé lidské bytosti je potrava. Bez ní bychom dlouho nevydrželi nejen dělat smysluplně konkrétní aktivity, ale vůbec fungovat. Na této větě by nebylo nic zvláštního ani světového. Jistě, každé etnikum či národ pojímá jídlo svým specifickým způsobem. A jak jsme na tom vlastně my Češi s jídlem? Jídlo hraje ovšem v každodenním životě našeho malého národa velkou roli. Neposkytuje mu jen organismem vyžadované živiny, ale také emocionální útěchu a často je také prostředkem setkávání s druhými. Zalíbení v jídle ve všech směrech je pro Čechy příznačné. Nezaujatému pozorovateli se stačí projít krátce po ulici a dojde mu, že gurmánů, jedlíků a otesánků je mezi Čechy bezpočet. Není divu. Míst, kde lze jídlo levně nakoupit či se najíst snad ani nelze spočítat, stejně tak se není možné dobrat počtu pořadů o vaření, časopisů nabízejících často až bizarní kuchařské recepty. Až neuvěřitelná kvantitativní nabídka, která se více či méně váže k jídlu, postrádá mnohdy jednu ne nevýznamnou hodnotu – kvalitu. Jsou-li Češi mistry v nakupování v nejrůznějších slevových akcích, soutěžích a jiných hloupostech, pak na druhé straně zcela selhávají ve vyžadování odpovídající kvality, a to v celé šíři, jak je výše naznačeno. Počínaje úrovní a kvalitou služeb míst, která nabízejí potraviny a pokrmy přes kuchařské pořady až po časopisové či elektronické receptáře. Zkrátka a dobře nám chybí sebevědomí. Schází nám sebedůvěra a hrdost si říci si o kvalitu, za kterou platíme. Spíše častěji svorně sklopíme zrak, vezmeme zavděk tím, co se nabízí a to si odneseme domů. Nanejvýš si pak společně zanadáváme se spolustolovníky u oblíbeného pivního moku, který naštěstí v drtivé většině se nabízí ve velmi vysoké kvalitě. Přeci jen v tomto směru jsme velmistry v jeho spotřebě a sebemenší nedostatek podrobíme strhující kritice. V jídle je tomu ovšem trochu jinak. Spíše zcela naopak. V tomto směru se kolektivně ozvat neumíme, nebo jen v náznacích. A objeví-li se nějaký ten buřič (inspektor supermarketů Ladislav Hruška či pozoruhodně vyhlížející a chovající se moderátor pořadu „A dost!“ Jan Tuna) vystupující z mediálního davu a poukazující na nedostatky ve skladbě a kvalitě potravin, stravování, pak působí spíše jako komická figurka. Situace je natolik vážná, že je třeba jí náležitě zabývat. V rámci tohoto článku se podíváme na celou věc z mnoha rovin a nabídneme i srovnání ze zahraničí. Ukážeme si pozitivní příklad vlivu kolektivní inteligence českých spotřebitelů a nabídneme již dobře zažité fungování kolektivní inteligence rakouských zákazníků ve snaze ukázat, že hrdě zvednutá hlava a sebevědomý přístup dokáže zcela změnit fungování tržních nešvarů.

Jsme na tom špatně? Jak vlastně tom vůbec jsme…

Českou optikou nahlížená realita je často velmi negativní až vyloženě černá. Pátrat po tom, čím to vlastně může být, je otázkou nejen na samostatný článek, ale spíše na celou knihu. To ponechme jiným. Přeci jen výsledky dlouhodobě špatné životosprávy na sebe nenechají nijak čekat. V nich jsme přeborníky v nejrůznějších typech rakoviny a jiných závažných a život ohrožujících onemocněních. Bohužel. A mimo jiné zřejmě i na konto těchto neblahých výsledků lidé začínají přemýšlet o tom, co do sebe nalévají a nasoukají. Pro úplnost a lepší vykreslení uvádíme níže statistiku. V důsledku nevhodného stravování postihuje nejčastěji českou populaci rakovina tlustého střeva či konečníku. Taková informace je samo o sobě znepokojující. Ano, jistě, existuje určitá tabulka závažných diagnóz, které ničí Čechy. Znepokojení ovšem vzroste v momentě, kdy srovnáme naše tuzemské výsledky s jinými zeměmi – nám podobnými i zcela odlišnými. Velice dobře si těchto rozdílů všímá německý lékař a psychoterapeut Dr. med. Rüdiger Dahlke, který se celoživotně zabývá výživou a jejího vlivu na kvalitu života a životní spokojenost člověka. Dr. Dahlke ve své poslední publikaci, která vyšla před třemi lety i v češtině uvádí, že v jeho rodném Německu trpí rakovinou tlustého střeva 30 lidí z dvou set tisíc, což je oproti Česku téměř dvaapůlkrát méně. Přitom bychom mohli poznamenat, že stravovací návyky se v mnoha ohledech podobají. Ovšem ve srovnání těchto dvou zemí, které spadají mezi průmyslově nejrozvinutější se zeměmi rozvojovými typu Bangladéše, je rozdíl ještě dramatičtější v náš neprospěch. V Bangladéši onemocní pouze jeden člověk z 200 000 lidí.[1] Takové výsledky proto stojí za to, abychom na sobě začali pracovat a nejen přemýšlet nad příčinami. Nadměrné množství především méně kvalitní potravy bohaté na živočišné tuky zbytečně zkracuje život, který by přitom šlo v prožít plnohodnotněji a celkově lépe. Jedním z možných důvodů, proč tomu právě takto je, může být vysvětlení, podle kterého lidé si levným jídlem a potravinami suplují pocit blahobytu, po kterém tolik toužili v průběhu socialismu. Lidé si jednoduše vynahrazují skladbou a zejména pak množstvím to, co jim dříve velmi scházelo, a navozují si iluzorní pocit dobrého bydla. Ve výsledku si ovšem financují svůj brzký skon. Kruh se uzavírá…

Jak vybřednout z tohoto marastu…?

Každopádně vyloženě špatná situace ve věci spotřebitelské spokojenosti s nabídkou a kvalitou potravin a jídel v potravinářských řetězcích a v restauračních zařízeních nepanuje. Naopak lze zahlédnout na konci pomyslného temného tunelu prvotní paprsky světla naděje. Jako důkaz skvěle fungující kolektivní inteligence českých spotřebitelů byla zdrcující reakce na polskou kampaň, snažící se zlepšit povědomí o polských potravinách u české veřejnosti. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a byla přesně opačná, než stanovoval její původní cíl. Nejenže zůstala nepovšimnuta, ale působila dojmem nevkusné provokace. I kdyby sebevíce byla pravda, co o vybraných typech polských potravin proklamovaly reklamní nosiče, tak děsivě špatná spotřebitelská zkušenost sdílená napříč společností zůstala nezměněna. Od června do konce prázdnin roku 2015 se autoři projektu POLSKEJIDLO.COM snažili vsugerovat zcela jiné asociace v souvislosti s polskými potravinami. To, že kampaň zcela selhala, dokazuje i nefunkčnost zmíněného webu. Přeci jen výroky typu: „Miluji polské jídlo!“ nebo „Miluji polský med!“ nebo „Miluji polská jablka!“ nebo „Miluji polské pečivo“ s dovětkem, že „…500 milionů evropských spotřebitelů se nemůže mýlit. Světu chutná polské jídlo. Zveme Vás na cestu za polskými chutěmi.“ v kontextu nezměrného množství mediálních výstupů na téma závadných, nebezpečných i život ohrožujících potravin polské provenience se zasáhlo dostatečně široký okruh příjemce natolik, že působí spíše jako provokace a výsměch. Naopak jako chvályhodné lze vnímat jednání a zásahy Státní zemědělské a potravinářské inspekce, která mimo jiné na denní bázi aktualizuje portál Potravinynapranyri.cz. Jde o nedocenitelnou službu veřejnosti. Z výsledků a vyhodnocení celé kampaně jednoznačně vyplynulo, že čeští spotřebitelé odmítají dovážené, nekvalitní potraviny a upřednostňují ryze české lokální. Patriotismus ve spotřebě potravin může přitom pomoci ne jednou. Jde tu o aspekt ekologický, kdy odpadá zbytečná zátěž životního prostředí v důsledku dopravy na velké vzdálenosti. Jde tu o aspekt ekonomický, kdy poptávka po domácí produkci zvyšuje příjmy a prosperitu domácích producentů, dochází tak ke zvyšování zaměstnanosti. Celkově tak peníze neodtékají ve formě dividend zahraničním vlastníkům. Jde tu také o politický vliv, kdy bohatý region dokáže rozhodovat sám o sobě a nenechá o sobě rozhodovat nadnárodní konglomeráty, které pouze kumulují kapitál a lobbují pro sebe co nejvýhodnější podmínky, aniž by investovali část svých zisků zpět, nepočítáme-li nezbytně nutné náklady a výdaje pro provoz a i ty jsou často minimalizovány. Příklad s polským jídlem a reakci českých spotřebitelů lze srovnat s kolektivní inteligencí rakouských spotřebitelů.

Vyrovnáváme se západu

Jakkoli mnohdy hořekujeme na to, že se těžko a pomalu vyrovnáváme západu, tak v tomto směru už se mu přibližujeme, jak vyplynulo z rozhovoru s panem Güntnerem, který se z rakouského města Graz přestěhoval za prací do Prahy. Prakticky všemi odpověďmi a reakcemi na položené otázky se prolíná nesouhlasný údiv a nepochopení vůči české toleranci, shovívavosti a zcela nevhodné a nemístné pokoře. Níže předkládáme nejzajímavější odpověď z celého rozhovoru: „Něco takového u nás by prostě neprošlo. U nás by si to dovolili pouze jednou. A prakticky okamžitě by daná zkušenost byla sdílena, že by daná firma musela v lepším případě se dotyčnému spotřebiteli nejen omluvit, ale celou záležitost zásadně kompenzovat, aby si napravila pošramocenou reputaci. Lidé v Česku se po mnoha skandálech znovu a znovu vrací k těm, kteří je uvedli v omyl, nebo rovnou sprostě podvedli. Lepší potraviny tady v ČR ve srovnání s rakouskými řetězci jsou dražší. Přitom si Češi nevydělávají mnoho peněz. Proto mnohým ani nezbývá nic jiného, než jít do některého z oligopolních řetězců a tam si nakoupit ošizenou kvalitu za nepřiměřené peníze. Rakouský spotřebitel by rázně takové jednání odmítl. Bojkot, spočívající v ukončení nakupování v podvádějícím řetězci by byl natolik důrazným varováním, že by si to ostatní konkurenti napříště rozmysleli, než aby se pokusili vydělat pár euro navíc. Orientace na rychlý zisk a výdělek je naprosto špatně. U nás víme, že jedině dlouhodobým vzájemným vztahem uspějí obě strany. A to se prolíná celou komerční sférou. Když mi prodáte šunt draho, prakticky tím končíte. Tady se vesele podniká. Dříve jsme se i smáli tomu, že tolik českých turistů k nám mimo jiné jezdí nakupovat. Nyní to už chápu a vysvětluji svým krajanům. Zároveň svým českým kolegům dodávám sebedůvěru a vybízím je k tomu, aby se nebáli ozvat a říct, toto mi nechutná. Toto nechci. Pamatuji si, když jsem se ozval v restauraci, že jídlo je studené a pivo pod míru. Po počáteční jazykové bariéře když obsluha pochopila, o co mi jde, tak se na mě tak škaredě obořila, že jsem vůbec nechápal, co se děje. Obsluha si vůbec neuvědomovala, že díky mé návštěvě a mým penězům jí přispívám na její výplatu. Svým chováním mě natolik odradili, že jsem odešel bez zaplacení a svou zkušenost jsem sdílel na svém osobním profilu na Facebook.com a ve facebookové skupině německy hovořících, kteří žijí v Praze. Přidal jsem komentář i na Tripadvisor. Z mého pohledu dost na to, aby se dotyční vzpamatovali a chovali jinak ke svým hostům. Neboť ti jsou jejich pány. Tak jsem na to zvyklý z domova a vím, že to takto funguje. Opak devastuje gastronomii a restauratérství jako celek. Stejné to je s potravinami. Braňte se, právo je v tomto směru na Vaší straně, využijte toho.“

Pár apelů závěrem…

Přikazovat někomu, jak se vyloženě musí stravovat nebo kde nakupovat nelze. Ani lékař, který to se svým pacientem myslí lidsky upřímně dobře, toho mnoho nezmůže, pakliže dotyčný sám na sobě nebude systematicky dlouhodobě pracovat sám. Krátkodobé, jednostranné a nezdravě nastavené diety a podobná omezení příliš významu nemají. Smysl má výživa, která pochází z důvěryhodných, kvalitních a českých zdrojů, je vyvážená. A za takovou má smysl se prát na úrovni jednotlivce i na úrovni občanských spolků. Nejsme tak hloupí a špatní, jak si často o sobě mylně myslíme. Naopak se pereme za lepší budoucnost v tomto ohledu a tlačíme na potravinářské řetězce i restaurační zařízení, aby dodávala lepší kvalitu. Zákazníci navíc sdílejí mnoho spotřebitelských zkušeností často až živelně v reálném životě i v onom virtuálním, čímž se zmenšuje nepoctivcům prostor pro šizení a okrádání. Z toho všeho vyplývá, že v tomto ohledu se nám vede a i nadále povede lépe. Přijímáme a přijímat budeme lepší potravu. A je proto na nás samotných, abychom té potravy přijímali adekvátní množství, odpovídající našemu energetickému výdaji a reálným potřebám.

Závěrem si ovšem nelze odpustit jeden, již výše částečně naznačený, apel na české čtenářstvo. Žádejme neústupně pro sebe kvalitu, když už vydáváme z naší kapsy prakticky totožné částky, jaké vydávají naši západní sousedé, kteří si nadto vydělávají podstatně více. Je až deviantně cynické, když nás nadnárodní potravinářské korporace krmí drahým šmejdem a přestanou v momentě, kdy se celá záležitost masově sdílí v českém internetovém a mediálním prostoru. Buďme proto sebevědomí, umíme být v mnoha situacích hrdí na své úspěšné předky i některé slavné a známé současníky a umíme to dát hlasitě najevo. Buďme hrdí a sebevědomí a ukažme, že si zasloužíme víc než jen chemické náhražky. Nechtějme být pokusnými králíky německých a rakouských kapitalistů, chtějme úctu, kterou oni v hojné míře dopřávají svým domácím spotřebitelům.

Prameny:

DAHLKE, Rüdiger. Strava pro klid v duši. 1. vyd. Brno: CPress, 2014. 232 s. ISBN 978-80-264-0502-3

Polskejidlo.com, dostupné 2015, dostupné z www.polskejidlo.com

Potravinynapranyri.cz, SZPI, 2017, dostupné z www.potravinynapranyri.cz