Wednesday, April 5, 2017

Čemu bychom měli věřit a co vůbec o současném světě můžeme vědět?


David Coady je odborným asistentem na School of Philosophy, University of Tasmania. Vzděláním a odborným zaměřením je filozof, který se zabývá analytickou filozofií a aplikovanou epistemologií.[1] Jedním z jeho odborného zaměření je i teorie vědění a poznání zejména v kontextu soudobé informační společnosti.

Článek, který byl publikován v roce 2011 v časopise Journal of Applied Philosophy[2] a který vychází z výzkumné tradice teorie poznání, je o soupeření konvenčních médií a blogosféry z pohledu teorie poznání, teorie vědění. Charakterem je příspěvek spíše teoretickou diskuzí a polemikou s oponenty Coadyho názorů, které vycházejí z aplikované epistemologie, pomocí níž se snaží řešit praktické problémy z každodenního života, v tomto případě téma nových médií, zejména blogosféry jako zdroji vědění a poznání v kontextu tradičních médií. Vychází z toho, že blogosféra je sféra bezbariérovosti a interaktivy, do níž se může zapojit zcela každý a kde každý může propagovat a hájit jakékoliv vědění a poznání.

Článek je ve své podstatě polemikou s jedním z odpůrců blogosféry (Alvinem Goldmanem) týkající se vztahu konvenčních médií a blogsféry v kontextu teorie poznání. Coady ve svém příspěvku reaguje na Goldmanovy názory, z hlediska teorie poznání je vyvrací, a to dosti detailně, což zdůvodňuje tím, že vše, co je blogosféře kladeno za vinu a co je jí vytýkáno, je velmi důležité vyvrátit a uvést na pravou míru. Důvodem je to, že argumenty odpůrců jsou v soudobé debatě o nových médiích natolik rozšířené, že Coady považuje za důležité se jim věnovat a vyvracet je.

Goldman tvrdí, že úpadek čtenářů tištěných novin vede ke zvyšujícímu se vlivu internetu, zejména blogů, v čemž spatřuje důkaz toho, že konvenční média mají menší vliv, než kdy měla. To vnímá jako špatné znamení pro poznání volící veřejnosti. Skutečnost je však taková, že čtou-li lidé spíše online zpravodajství, neznamená to nutně jejich odklánění se od konvenčního zpravodajství, ale spíše to, že konvenční média využívají nové technologie a přesouvají se na internet.

Vědění a poznání, které produkuje blogosféra, je pak Goldmanem nazírána optikou schopnosti členů společnosti správně se rozhodnout, hodnotí ji tedy jako zdroj vědění o politice, o informacích z politické oblasti, na základě něhož se lidé rozhodují, koho volit.

První výtkou Goldmana na adresu blogosféry je její charakter, tedy že je to nefiltrovaná sféra, která má moc zasáhnout prakticky kohokoliv na světě s přístupem k internetu, tedy sféru bez gatekeepera, který má právo a moc vybírat, která zpráva bude zveřejněna a která nikoliv. Protiargumentem zastánců je, že filtrování je formou cenzury, a tedy zasahuje do svobody projevu a práva být informován. Goldman považuje filtrování za vhodné a produktivní z hlediska poznání a vědění, Coady oponuje, že to samé by jistě neřekl v případě cenzurních praktik Saudské Arábie nebo Číny.

Druhým bodem diskuze ohledně kvality poznání a vědění získaných z blogosféry je spor o novinařině jako profesi. Goldman podporuje svou obhajobu filtrovacích praktik tím, že ukazuje, že gatekeeper je v podstatě profesionál. Zprávy, jež jsou vybírány profesionály, jsou lepší, hodnotnější, důvěryhodnější. Tím tak blogosféře vytýká, že podrývá novinářskou profesionalitu. Coady oponuje, že tato námitka neobsahuje nic, co by mělo disharmonizovat volící veřejnost a navádět ji k špatnému rozhodování. Profesionál je navíc každý, kdo je za svoji práci placen. Konvenční novináři jsou placeni za to, co dělají, většina blogerů nikoliv. Mzda totiž nezaručuje vyvarování se chyb a publikování nedůvěryhodných zpráv, není tedy důvod předpokládat, že zprávy konvenčních novinářů se vyznačují vyšší mírou důvěryhodnosti ve srovnání s blogery. Není pravda, že by konvenční novináři byli důvěryhodnější (Goldmanův argument je ten, že kdyby nebyli, byli by vyhozeni z práce, Coadyho ten, že zaměstnanec je v podřízeném vztahu ke svému zaměstnavateli). Občanský žurnalismus, jenž praktikují blogeři a který by měl být znakem svobodné společnosti, tak ukazuje, že touha hledat a poznávat pravdu nikdy nebyla zneškodněna těmi, kteří jsou za to placeni.

Idea toho, že hledání a zveřejňování pravd, poznání a vědění by mělo být ponecháno profesionálním akreditovaným expertům, je směšná. Navíc tato elitářská myšlenka evokuje, že veřejnost je ve své podstatě neschopná vybírat si informace sama a rozlišovat mezi nimi. Pakliže nejsou lidé bez potřebné akreditace schopni rozlišit mezi pravdou a lží ohledně politických záležitostí, proč je tedy předpokládáno, že jsou schopni poznat a zvolit správného kandidáta?

Třetí analyzovanou výtkou blogosféře je hodnota vyváženosti. Pro Goldmana jsou konvenční média více vyvážená, poskytují prostor oběma zainteresovaným stranám, vyváženost je vnímána jako centrální bod novinařiny. Coady ovšem ukazuje, že ne vždy tomu tak skutečně je, poskytuje příklady z mediální reality, kdy se mnohem větší prostor poskytuje dvěma největším možným soupeřům či stranám, ostatní názory prostor nedostávají.

Za čtvrté jsou to konkrétní filtrovací praktiky. Konvenční zpravodajská média zaměstnávají jedince, kteří před zveřejněním ověřují to, co reportér napíše. Dále vyžadují více než jeden zdroj, limitují anonymní zdroje, více se tak vyhýbají možným chybám, uvádí Goldman s tím, že proto je filtrování oprávněné. Coady na základě empirických dat ale ukazuje, že žádná z těchto praktik není důvodem předpokládat, že konvenční média jsou z hlediska teorie poznání a vědění kvalitnější než blogosféra, jejich skutečná praxe je jiná. Coady ukazuje, že pravidlo dvou nezávislých zdrojů příliš dodržováno není, častokráte je zdroj pouze jeden, navíc i takový, o kterém se obecně ví, že není důvěryhodný. Co se týče omezování anonymních zdrojů, Coady tvrdí, že by se mělo prosazovat zejména ve vztahu ke čtenářům, nikoliv oněm zdrojům. Anonymizace zdroje by měla existovat pouze v případě, kdy z toho budou mít užitek čtenáři, nikoliv ony zdroje samy. Anonymita by měla být zaručena pouze v případě, kdy zdroji hrozí nějaké nebezpečí, skutečnost je však taková, že jedinec chce být ponechán v anonymitě jen proto, že nechce být veřejně dáván s něčím do souvislosti.

Pátá výtka obviňuje blogosféru, že není schopna řádně ověřovat a podávat důvěryhodné zprávy. Coady ukazuje, že nástup blogosféry jako soupeře konvenčních médií, který s sebou přinesla soudobá technologie internetu, je to samé jako nástup tištěných knih jako soupeře manuskriptů při rozvoji technologie tisku v 15. století. Oba fenomény vedly k panice založené na zvyšující se možnosti lidí cokoliv si přečíst, tedy i lži, což údajně nutně vede k tomu, že jim uvěří. Coady přiznává, že je pravda, že lidé mají přístup k většímu počtu lží, ale je neodůvodněné myslet si, že s přístupem k většímu počtu lží existuje nutně zvyšující se tendence těmto lžím věřit. Lidé by neměli být pokládáni jen za konzumenty informací neschopni aktivního rozlišení a racionální volby čemu věřit. Kdyby bylo kontrolováno, aby neuniklo nic, co by bylo nepravdivé, nepublikovalo by se nic, v čem je prostor pro pochyby, tedy nesměli bychom pak publikovat vůbec nic. Vyhýbání se lžím a hledání pravdy je něco jiného, upozorňuje Coady.

Autor ve svém příspěvku představil diskuzi o blogosféře z hlediska teorie poznání. Negativní vliv je spatřován v tom, že přílišná otevřenost vede k produkci různých dezinformací, lží, hoaxů a jiných patologických informací. Zastánci jako je i autor poukazují na to, že lidé by si sami měli vybírat zdroje informací, pokud ne, povede to jen k akceptaci toho, o čem konvenční zdroje informují. I kdyby byla pravda, že nekontrolova(tel)né médium přináší více falešných zpráv, není pravda, že jim lidé automaticky věří. Díky internetu mají lidé přístup k obrovskému množství informací, k různorodým informačním zdrojům a je jen na nich, které si vyberou, v důsledku jsou pak podle autora schopnější kriticky uvažovat, rozvíjet své kritické kompetence, lépe se rozhodovat čemu a komu věřit. Autor situaci shrnuje tím, že z pohledu teorie poznání (ale i z prostého lidského hlediska) si internet vůbec nestojí špatně, jeho vyhlídky nejsou tak bezútěšné, jak je vidí jeho odpůrci.

Co se týče relevance pro aktuální kontext v ČR, nabízí se různé diskuze o alternativních webech, o dezinformačních webech či o zřízení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Jsou to různé diskuze o pokřivených informacích na internetu, o boji proti nim či o důvěryhodnosti médií jako takových.[3]

Kateřina Soukalová



[1] http://www.utas.edu.au/profiles/staff/humanities/David-Coady
[2] Coady, David. 2011. An Epistemic Defence of the Blogosphere. Journal of Applied Philosophy 28 (3): 277–294. Více o časopisu na: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/japp.2011.28.issue-3/issuetoc
[3] Aplikaci sledované problematiky na praktičtější rovinu byly věnovány i únorové Rozpravy o českých médiích na IKSŽ FSV UK, které se věnovaly boji s dezinformacemi. Viz https://www.youtube.com/watch?v=sC1M88BxXJA&list=PLVtg2c9X0ptxuVactXeFrXKNY9KqMCwjI

No comments:

Post a Comment