Sunday, December 11, 2016

Je Don Draper šovinista? aneb nostalgie a post-feminismus v seriálu Mad Men


Nakolik můžeme v dnešních seriálech hledat prvky feminismu, rasismu, sexismu a dalších –ismů? Nakolik bílý, nadřazený anti-hrdina souvisí se současným světem, ve kterém je mnoho seriálu s touto postavou v hlavní roli produkováno? A vnímají ženy vůbec v dobových seriálech „tehdejší“ útlaky proti svému pohlaví?

Mad Men 
(zdroj: http://www.shrinktank.com/wp-content/uploads/2015/05/mad-men-header.jpg)

Na tyto a spoustu dalších otázek se ve svém vědeckém článku s názvem „How far we’ve come? Nostalgia and post-feminism in Mad men/Jak daleko jsme zašli? Nostalgie a post-feminismus v seriálu Mad Men“ snaží nalézt odpověď Holly Wilson Holaday. Autorka je odbornou asistentkou na Missouri State University a zabývá se zejména oborem médií a žurnalistikou. V oblasti médií se sousředí na téma feminismu a vyobrazování žen v médiích. Tato témata propojila také ve výše jmenované studii, kdy se zaměřila na ženské postavy v populárním seriálů Mad Men. 

Drama seriál Mad Men (v českém prostředí pod názvem Šílenci z Manhattanu) je pro studii na téma feminismu přímo studnicí příkladů. Vysílán poprvé v roce 2007 a produkován televizní stanicí AMC je tento velmi populární seriál často označován zástupcem tzv. quality television. Děj seriálu se odehrává v 60. letech na americkém Manhattanu a ukazuje osudy zaměstnanců ve fiktivní reklamní agentuře Sterling Cooper. Daným anti-hrdinou je zde charismatický Don Draper, kreativní ředitel a workoholic, který v šesti sériích bojuje s alkoholem, závislostmi a problémy uspěchaného světa muže na výsluní. Pro naši studii jsou však mnohem významnější ženské postavy seriálu – Donova manželka Betty, jejíž slabinou je taktéž alkohol, léky a osamělý život se třemi dětmi na předměstí, talentovaná textařka Peggy, která v mužském světě „nasadí kalhoty“ a ze sekretářky se vypracuje až do vrcholných pozic v agentuře a do třetice také svůdná Joanne, která si díky svým ženským zbraním a hlubokému dekoltu vydobude pozici partnera Sterling Cooper. Populární seriál s 92 epizodami získal 3 Zlaté Glóby, 4 ceny Emmy a mnoho dalších ocenění a možná právě proto je mu věnován prostor i ve světě vědy.

Tři ženy seriálu - Betty, Peggy a Joan
 (zdroj: http://images.amcnetworks.com/amc.com/wp-content/uploads/2015/04/exclusives_mm_fashion_flipbook.jpg)

Podle autorky studie Holly Wilson Holladay zobrazuje seriál pre-feministickou éru pozdních 60. a počínajících 70. let, kdy měly ženy mnohem těžší postavení ve striktně mužském světě, než mají nyní v éře post-feminismu. Hned v úvodu autorka naznačuje určité sepětí mezi tím, co produkují televize za obsahy a jak to souvisí se současným děním, například s americkými volbami. Pořad Mad Men stratoval ve stejné době, kdy Hillary Clinton oznámila svou kandidaturu na prezidenta a v článku citovaný Dowd (2011) potvrzuje soulad mezi televizním programem a náladami ve společnosti – není náhoda, že v době, kdy si muži nejsou jisti, kým vlastně jsou a stále více žen je na vedoucích pozicích, bere vysoké výplaty a řídí firmy, v televizi mají úspěch nové (Mad Men) i reprízované pořady (Pan Am, The Playboy Club, The Charlies Angels) s ženskými hrdinkami z dob, kdy byla role ženy ve společnosti mnohem čitelnější.

Studie si klade základní otázku a to – jak se samozvané feministky ztělesňují s ženskými postavami v seriálu, zda se jich daná témata vůbec dotýkají a jakou roli v konzumaci mediálních obsahů hraje nostalgie. Nostalgie je zde definována jako emoce pro touhu, jako hřejivý hořkosladký pocit při vzpomínání na staré časy. Nostalgie je pro mnoho seriálu zasazených do jiného časového úseku naprosto zásadní, dle Spiegela (2013) by seriál vůbec nebyl pochopitelný, kdyby nebyl produkován právě v post-feministické éře médií dnešní doby. Post-feminismus je zde termínem pro vnímání žen v dnešním světě – jde o oslavu žen, které jsou nezávislé, individualizované, liberální a dělají své vlastní správné životní volby. Post-feminismus řeší mnoho témat, od vnímání těla ženy a jeho sexualizace, přes odhodlání žen a jejich soběstačnosti. Feminismus jako téma je východiskem pro mnoho děl literárních, televizních, řeší se i v reklamě, tisku nebo ve fotografii.

Peggy jako nová kreativní ředitelka
(zdroj: https://media.giphy.com/media/lqzCy4p9uqbYs/giphy.gif)

Nelze naprosto konkrétně definovat jednu polohu feministického přístupu, také z tohoto důvodu autorka přistoupila ke kvalitativním skupinovým rozhovorům s respondentkami, kdy na samém počátku nechala každou z nich definovat, co pro ni feminismus znamená. Nábor respondentek probíhal skrze letáčky a výzvu na webu dvou univerzitních institucí ve dvou středně velkých městech. Mezi lety 2011 a 2012 autorka uskutečnila 7 skupinových rozhovorů s respondetkami, které o sobě smýšlejí jako o feministkách a jsou zároveň fanynkami seriálu. Jednalo se o polostrukturované rozhovory, účastnicemi byly hlavně bílé heterosexuální ženy od 20 do 60 let věku.

V otázkách zaměřených na nostalgii se jasně ukázalo, že většina diváků vnímá jednotlivé segmenty seriálu velmi nostalgicky a každý je individuálně prožívá dle svých vlastních vzpomínek. Jedna z účastnic například vnímala postavu Betty jako svou panenku Barbie z dětství, protože měla podobné šaty, další z respondentkem sympatizovala s Peterem a Trudy, protože měli doma podobné vybavení jako ona v dětství. Kromě nostalgie ženy cítili k postavám v seriálu také velký soucit, jedna z účastnic výzkumu například řekla: „Nedivím se, že ženy jako Betty v té době byly na Valiu“. Všechny ženy totiž spojuje v seriálu to, že „musely žít ve světě, ve kterém není pro ženy místo“.

(zdroj: https://media1.popsugar-assets.com/files/thumbor/lUH1gO0oNlKgy7wI9vLhRMf-CLs/fit-in/1024x1024/filters:format_auto-!!-:strip_icc-!!-/2015/05/04/993/n/1922283/6155f87d13d6fa86_hendricksjoan/i/she-doesnt-really-play-well-other-women.gif)

Tento fakt vnímalo mnoho respondentek: „ Hned v prvním díle, kdy jde Peggy poprvé do práce vám ukážou, jaká doba to pro ženy byla, protože Joan Peggy provází po firmě a v koupelně míjí brečící ženu. A i když už ji nikdy neuvidíme, Joan o tom mluví, jako by se to dělo pořád. Takže to nemusíme znova vidět. Scéna je daná.“ Jedna z žen, Dona, která je feministická aktivistka od roku 1970 bere celý seriál a ženy v něm jako výzvu pro mladší divačky – seriál ukazuje, jaká byla doba, že ne vždy měly ženy možnosti, jaké máme dnes a to vše jsme si jako ženy musely vydobýt, a měly bychom bojovat i nadále. Alarmující však je, že většina žen nebere seriál jako exkurz do dávné historie a vidí vzorce chování, které se s námi táhnou dodnes. Mají pocit, že seriál přišel právě včas, protože to, co se zde ženám děje není dobou, v jiné podobě se to děje dodnes.

A jak tedy studie dopadla? Sama autorka naznačuje, že není interpretace výsledků jednoduchá a že ani není jejím cílem jasně stanovit, zda Mad Men feministický je nebo není. Většina žen si interpretovala seriál skrze svou vlastní optiku feminismu a zasazovala ji jak do pre-feministické éry, tak do dnešní post-feministické éry ve které je seriál produkován. A ačkoliv producenti pořadu tvrdí, že spousta situací je záměrně přehnaných a myšlených ironicky, ženy vnímají Mad Men jako pravdivé a alarmující zobrazení doby. Seriál totiž muže vyobrazuje jako pohodlné, vždy úspěšné muže, užívajících si života bez následků, zatímco ženy jsou zde mnohdy vykreslovány jako trosky, které si zničily život svými rozhodnutími a mohou si za své tragické osudy samy. Závěrem lze tedy říci (jak řekl i Johnson), že současné mediální texty obsahují směs feminismu, post-feminismu, anti-feminismu u pseudofeministických motivů. A díky studii lze tedy prozkoumat, jak feministky vnímají současnou generovou politiku prostřednictvím nostalgické reprezentace.
       
(zdroj: http://img.mako.co.il/2015/11/25/BoysKissYou.gif)

Dle mého názoru je studie naprosto validní a souhlasím s výsledky – seriál totiž mnohdy promítá co, čemu jsme v jiné podobě svědky stále a nelze tedy říci, že by v dnešní post-feministické době byla rovnost mezi muži a ženami nastolena naprosto spravedlivě. Tvrzení o mediálních výstupech by se pak dalo aplikovat i na Českou republiku – i v naší mediální produkci by se daly vystopovat vzorce platné pro seriál Mad Men. Ať už jde o výhradně mužské komisaře v detektivních seriálech (a je-li komisařkou žena, většinou se nepouští do nebezpečí a situace zachrání svým šarmem) nebo o doktorky z „ordinací“, které mají-li kariéru, nemají rodinu. A podíváme-li se za obrazovky, do obývacích pokojů divaček, do jejich zaměstnání a osobního života, jistě i tam bychom si mnohdy mohli říct – jak daleko jsme zašli?


Zdroj: 
WILSON HOLLADAY, Holly. How far we’ve come?: Nostalgia and postfeminism in Mad Men [online]. 2016 [cit. 2016-12-11]. In: Participations, volume 13, issue 2 (November 2016). Dostupné z: http://www.participations.org/Volume%2013/Issue%202/4.pdf. Missouri State University, USA.


No comments:

Post a Comment