Kooptace feminismu: Mediální diskurz žen v politice a nová definice identity feminismu

Originiál: Co-opting feminism: media discourses on political women and the definition of a (new) feminist identity

Autoři:
Jaime Loke - University of Oklahoma, USA
Ingrid Bachmann - Pontificia Universidad Católica de Chile, Chile
Dustin Harp - University of Texas at Arlington, USA

Autoři tohoto výzkumu pod vedením Jaimeho Lokeho z Gaylordovy fakulty žurnalistických studií a masové komunikace na oklahomské univerzitě v tomto textu poukazují na obtížnou uchopitelnost feminismu v médiích a rozdílnost jeho výkladů. Jedním ze základních problémů feminismu v současných mainstreamových médiích je jeho přílišná simplifikace navzdory tomu, o jak komplexní ideologický směr smýšlení se jedná. Část médií jej dokonce prezentuje coby jakousi formu sociální deviace. Nakládání s pojmem příliš neusnadňují ani politicky činné ženy, především tedy v  USA, na něž byl tento výzkum zaměřem. I přesto, že samy sebe prohlašují za feministky, každá se prezentuje zcela odlišným způsobem a každá tak prezentuje odlišný mediální obraz feminismu. Cílem tohoto zkoumání tedy je přijít na to, proč má feminismus problém se v americké kultuře uchytit jako stabilní pojem, jež bude pro všechny znamenat totéž, a uvést konkrétní příklady, kdy se tak děje.

Za elementární problém feminismu a mediálního diskurzu, který se k němu váže, lze označit nedostatečnou slovní zásobu, jíž by bylo možné pojem popisovat. Slova sama o sobě mají velký význam, ten je ovšem pro každého zcela odlišný, což neovlivní ani jejich umístění a následní výklad v odborném slovníku (Lakoff, 1996). Stejně tak podle Lakoffa nemají slova význam v izolaci, nýbrž jsou vždy asociována s kontextem a tématem, k jehož popisu jsou využívána. V souvislosti s touto skutečností přinesl výzkum více než 200 zdokumentovaných článků z amerických webů patřících mainstreamovým médiím mezi lety 2007-2011, z něhož autoři této práce čerpali, řadu významných skutečností.

Pro začátek stojí za zmínku, že těmi, kdo téma feminismu veřejně rozebírali v médiích, byly ve většině případů ženy. V celých 90 % článků, které obsahovaly výrazy “feminista/ka” či “feminismus”, potom zároveň platilo, že zbylá v textu užitá terminologie byla dílem jeho autora a pouze zbylých 10 % výraz pocházelo z politického či jiného zdroje. Ve 41,9 % článků byl potom pojem “feminismus” použit k popisu jiné osoby. Sami sebe označlovali autoři a autorky článků coby feministy pouze v 5 % případů.

Hlavní rozporem současného seminismu jsou určité formy dělení osob, především tedy politicky aktivních žen, které samy sebe prezentují jako feministky. Ty lze nyní rozdělit, použijeme-li velmi simplifikované označení, na liberáně a konzervativně smýšlející. Typickou představitelkou konzervativního směru je Sarah Palin, guvernérka Aljašky z let 2006-2009 a někdejší kandidátka na post vice prezidentky Spojených států. Ta sama sebe označuje za feministku orientovanou na rodinu a osobní život. Patří také výrazným odpůrcům potratů. Podle žuralistky ovšem jednoduše Kathleen Parker ovšem není možné, aby byla žena pro životně orientovaná a zároveň feministka, neboť tato pro-život orientovaná teorie se vylučuje s plnou kontrolou ženy nad jejím vlastním tělem.



Další mediální diskurz ustavuje dělení feminismu na starý (liberální) a nový (konzervativní). Kdy například někdejší kandidát na prezidenta Spojených států John McCain označil právě Sarah Palin, svoji spolukandidátku, za ženu, která je perfektní představitelkou post feministcké éry, neboť zosobňuje konec liberálně-feministické agendy a začátek nového obsáhlejšího vnímání všech žen. Tento diskurz ovšem zdaleka není tak jednostranný, jak by se mohlo na první pohled jevit. Poměrně početná skupina žen stále zastává názor, že jednoduše není možné být feminist(k)ou a nepodporovat základní práva žen (Taylor Marsh, The Washinton Post). Neméně zajímavé a pravděpodobně nejobjektivní shrnutí problémů feminismu potom přinesla Cathleen Falsani (2011). Feminismus je podle ní politický směr, který je zaměřen na rovnost pohlaví. Vzhledem k tomu, o jak komplikovaný a rozsáhlý směr se jedná, je pochopitelné, že se jeho cíle v průběhu let značně rozvrstvily.

Použité metody
Výzkum se zakládá na popisu textové analýzy Stuarta Halla (1975). Tři výzkumníci analyzovali celkem 246 článků z následujcích webových magazínů ve Spojených státech: The Huffington Post, The New York Times, The Washington Post, Fox News, CNN, MSNBC, a Los Angeles Times. Pozornost si nepochybně zaslouží období výzkumu, které zvolili. Začátkem byl 20. leden 2007, datum, kdy Hillary Clinton oznámila svoji nominaci na post prezidentky USA za demokratickou stranu. Konečným datem pak byl 31. srpen 2011, tedy den, v nějž uplynuly dva měsíce od doby, kdy Michele Bachmann oznámila svůj kandidovat na stejný post v roce 2012 za republikánskou stranu.

Hledanými výrazy v textech byly “feminismus” a “feminista/ka”. Dále byla vyhledávána asiociace s politicky činnými ženami, primárně s Hillary Clinton, Michelle Obama, Sarah Palin nebo Michele Bachmann. Cílem bylo zjistit, jak byl feminismus konstruován do mediálného diskurzu vázajícího se k těmto ženám činným v politickém sektoru.

Analýza měla za cíl rozbor celkem tří pojmů. Předně výzkumníky zajímalo, kdo je na základě probíhající mediální debaty skutečnou autoritou k definování feminismu. Druhým bodem bylo srovnání rozdílů mezi tzv. starým a novým feminismem. Ve třetí části výzkumu chtěli badatelé objasnit příčiny přijímání feminismu jako identity namísto politického směru či ideologie.

Výsledky a diskuze
Základním zjištěním kompletního výzkumu je nedostatek prostoru v médiích věnovaný tématu feminismu. A pokud už se o tématu píše, děje se tak na velmi povrchní úrovni. Právě politicky činné ženy jsou těmi, kdo se nejvýraznější měrou zasazuje o obnovení diskurzu na toto téma. V jejich případě ovšem kvalitnější mediální pokrytí tématu naráží na jejich krajně individuální politické a osobností zaměření, které tak zákonitě pramení ve vzájemné spory tam, kde by v ideálním případě měla panovat názorová shoda.

Samostatnou kapitolou je potom prezentace feminismu v amerických médiích. Ať už se objeví jakýkoliv text, feminismus je v něm takřka výhradně prezentován jako cosi negativního. Obraz feminismu je stále tvořen na monolitických a stereotypních základech. V praxi jsou tedy feministky nadále prezentovány jako zmužnělé, leč muže nenávidící “feminacistky.”



Dalším aspektem silně ovlivňujícím mediální diskurz na dané téma je křesťanství, respektive silně patriarchální systém, na kterém je křesťanství postaveno. Slovní spojení křesťan/ka - feminista/ka tak může pro leckoho působit jako dokonalý oxymoron. Co potom tématickému diskurzu schází naprosto, je smysl, že feminismus představuje sociální směr a rovnost pohlaví je stále velmi důležité téma. Reálným dopadem tohoto trendu je naprostá absence otázek a diskuze na téma rozporu mezi konzervativními hodnotami, vázajícími se ke tradičnímu genderovému pojetí rodiny, a tradičními feministickými ideály rovnosti.

Co potom celý diskurz devalvuje zdaleka nejvíce, jsou projevy “nového” feminismu namísto identifikace či kooperace s tím “starým”. Ty způsobují redukci celkového prostoru věnovaného feminismu a poskytují ideální podmínky pro persistenci patriarchální společnosti. Feminismus tak jako směr ztrácí půdu pod nohama, je-li limitován do podoby pouhé identity, aniž by podobná záměna způsobila výraznější mediální diskuzi. Žurnalisté by tedy udělali významnou službu veřejnosti, kdyby začali feminismus prezentovat jako sociální a politický směr a dbali na dostatečné objasňování všech pojmů.