Říct či neříct? Reakce mladých lidí na nežádoucí internetové obsahy

Děti a internet, téma, které je ve společnosti poměrně hojně diskutované, a to nejen ve formě debat, ale i konkrétních kroků, jež vedou k větší osvětě. Příkladem může být i povinná výuka mediální výchovy na školách, zábavně naučné televizní pořady, či dokonce i divadelní představení, která se touto problematikou zabývají.

Studie vytvořená Giselou Priebe –, která je výzkumnou pracovnicí na Univerzitě v Lundu ve Švédsku se zaměřením na sexualitu mladých lidí, chování na internetu a prostituci –, Kimberly J. Mitchell a Davidem Finkelhorem – z výzkumného střediska University v New Hampshire, USA, kteří studují trestné činy, jež jsou páchány na dětech – se zabývá přímo reakcí mládeže na nežádoucí zkušenosti na internetu. 

To, jak mládež reaguje na nežádoucí internetové podněty může být důležité nejen pro zajištění jejich ochrany, ale i zlepšení pro výuku určitých komunikačních dovedností. 

Autoři poukazují na studie minulých let, které přinesly určité výsledky na tomto poli. Z šetření provedených v letech 2000, 2005, 2010 ve Spojených státech vyplývá, že sexuální obtěžování kleslo z 19 % v roce 2000 na 13 % v roce 2005 a 9 %  v roce 2010. U online médií se však zvýšilo z 6 % a 9 % v letech 2000 a 2005 na 11 % v roce 2010. 

Reakce mladých lidí na tyto internetové zkušenosti pak může být popsána jako strategie zvládání (copingová strategie). Copingová strategie se vztahuje k chování, jež chrání naši psychiku před poškozením způsobeným problematickou sociální zkušeností. Existují dva typy copingové strategie: zaměřené na problém – těmito reakcemi působíme na problém a aktivně jej řešíme, což je například analýza možností nových alternativ, jak problém řešit.

Druhou je strategie zaměřená na emoce – pomocí této strategie se snažíme dívat na věci z jiného úhlu pohledu, slouží především ke snížení úzkostí způsobených stresem.  

Někdy se ještě k těmto dvěma přidává strategie zaměřená na útěk – jedná se například o denní snění, alkohol, drogy apod.

Kvalitativní studie, jež se zabývala zvládáním kyberšikany identifikovala i technické copingové strategie (například blokování pachatele), hledání sociální podpory, obranné strategie, jako je čas trávený mimo online.

Průzkum The EU Kids Online přinesl informace o tom, že děti s pasivní copingovou strategií většinou doufají, že problém sám odezní a například nějakou dobu nejsou online. Opakem jsou ti, co využívají komunikativní strategie a o problému mluví s ostatními a aktivní strategie, zase nalézá snahu situaci nějak vyřešit, tam patří i blokování osoby, která zprávu poslala, mazání zpráv apod. 

Zvládání copingových strategií se přitom liší v závislosti na vlastnostech mládeže. Bylo prokázáno, že dívky mluví o zprávách se sexuálním podtextem mnohem častěji než chlapci.

Mládež mnohdy o svých zážitcích nevypráví také z důvodů, že jsou podle jejich zkušeností za ně potrestáni, například zákazem užívání internetu. Z předchozích výzkumů také vyplývá, že online a off-line rizika jsou úzce spojena. Až 45 % mladých lidí, kteří byli terčem online obtěžování uvedlo, že „obtěžovatele“ osobně znalo již před incidentem.

Studie autorů je založena na údajích z internetového průzkumu bezpečnosti (YISS-3). Centrální výzkumná otázka zní, jak mládež reaguje na nechtěné zkušenosti na internetu. Tři copingové strategie – říci někomu o zkušenosti, aktivní a pasivní zvládání – byly zkoumány ve vztahu ke třem typům nežádoucích internetových zážitků – navazování sexuálních kontaktů, online obtěžování a pornografii.

Autoři zkoumali, zda se mládež někomu o nepříjemných zážitcích z internetu svěřuje, případně komu. Zda to, jak se svěřuje určuje nějaká charakteristika sociodemografie, věk, pohlaví apod. Dívali se také na to, zda mladí lidé používají aktivní, nebo pasivní copingovou strategii.

Hypotézy:

H1: Předpoklad, že mladí se spíše někomu svěří, a čím vážnější konkrétní případ bude, tím spíše se svěří. 

H2: Očekávali také, že se spíše budou svěřovat dívky než chlapci.

H3: Předpoklad, že děti, které jsou svými rodiči vedené, a kteří s nimi o nebezpečí na internetu mluví, se spíše se svými negativními zkušenostmi svěří.

H4: Předpoklad, že mládež používá různé strategie ke zvládnutí nežádoucích internetových zkušeností, a že využívá více copingových strategií, čím je situace vážnější.

Metody:

Sběr dat: srpen 2010 až leden 2011

Pomocí telefonního průzkumu, vzorek: 1560 uživatelů internetu ve věku 10 až 17 let a jejich rodiče. Tazatel se ptal nejdříve rodičů, poté s jejich svolením dítěte, rozhovor s rodiči vyšel průměrně na 10 min, rozhovor s dítětem na 30 min.

Tazatel se ptal dětí na jejich nepříjemné (sexuální) zkušenosti na internetu. Ty, co potvrdily, že nějakou podobnou zkušenost měly poté odpovídaly na sadu otázek, zaměřených na to, jaké bylo jejich jednání a komu se svěřily.

Výsledky:

Výsledky studie prokázaly, že mládež se více svěřuje s online obtěžováním nežli se sexuálním obtěžováním, nebo s pornografií. Nejčastěji se mládež svěřuje kamarádům, případně rodičům.

Důvodem, proč se mladí lidé nesvěří se svými nepříjemnými zkušenostmi, je nejčastěji to, že nepokládají incident za natolik závažný, jsou příliš vyděšení, nebo v rozpacích, či se obávají dalších problémů, zákazu internetu apod. Mládež se také více svěřovala v případě incidentu, který trval delší dobu, nebo když šlo o stejného pachatele. Dívky se svěřovaly více než chlapci o online obtěžování. Také se spíše svěřili ti, co žili s oběma biologickými rodiči. 

Nejčastější reakcí na tyto situace byla aktivní copingová strategie – blokování, varování. Pasivní copingová strategie – opuštění webu, odhlášení – byla využívána nejčastěji u pornografie. 

Tato studie je zajímavá zejména proto, že ukazuje nejen zkušenosti mládeže s určitými aktivitami na internetu, ale zároveň sleduje, jak se k těmto nevhodným aktivitám mládež staví. V České republice vznikl například výzkum, který se zabýval rizikovým chováním dětí na internetu pod záštitou Univerzity Palackého v Olomouci, ale jde tedy spíše o rizikové chování, nemapuje jak děti takové situace – ocitnou-li se v nich – řeší. Přitom právě řešení situací, komu se děti svěřují a proč, je důležitou reflexí, jež by měla být zahrnuta –, a jistě by obohatila – právě dnes již povinnou výuku mediální výchovy. 

Odkaz: 

http://www.cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2013011603&article=6

file:///C:/Users/jacko/Downloads/bezpecny_internet2014_prezentace_socialni_site%20(1).pdf