Jak nás ovlivňuje držení mobilního telefonu

Ještě před patnácti lety to byla netradiční výbava, většinou určena k pracovním účelům a do značné míry budící pozornost. Za krátkou dobu se ale z mobilního telefonu stal nástroj tak běžný, že pozornost začala budit spíše jeho absence. Mobilní telefon se z pouhého prostředku pro mobilní telefonickou komunikaci stal i nástrojem zábavy či přijímání informací, bez něhož si běžný den umíme představit jen stěží. Jenže zároveň s tím vyvstaly i nové otázky, které se k míře jeho používání pojí.

Právě tomu, jak mobilní telefon ovlivňuje náš každodenní život. se v jedné ze svých letošních prací věnuje odborník na mobilní komunikaci, profesor singapurské univerzity Richard Ling. V článku nazvaném Soft coercion:Reciprocal expectations of availability in the use of mobile communication se profesor Ling konkrétně zaměřuje na socializační dimenzi mobilního telefonu. Jde o shrnutí nejdůležitějších poznatků z jeho kvalitativního výzkumu na toto téma.

Výzkumná data profesor Ling shromáždil z mnoha konaných rozhovorů a skupinových rozhovorů konaných metodou tzv. focus group. Analyzoval dohromady 26000 prohlášení, která zazněla napříč časem i místem: kvalitativní data shromažďoval ve Spojených státech i v Norsku, od devadesátých let až do současnosti. Klíčovou skupinou materiálu jsou rozhovory s norskými rodinami z roku 2005.

Článek upozorňuje mimo jiné na rychlost, s jakou se z mobilního telefonu stal nepostradatelný prostředek sociální integrace. Hlavní závěry z analýzy kvalitativních výzkumných dat pak Ling rozděluje do několika podkapitol. Jedním z fenoménů souvisejícím s rozšířením mobilů je, jak to Ling označuje, očekávání dostupnosti. Neustálou dostupnost označují Lingovy respondenti sice za výhodu, ale zároveň i za nevýhodu. Jedna z citovaných respondentek připodobňuje samotnou skutečnost vlastnění mobilního přístroje k přítomnosti na party, kdy je také nezdvořilé s nikým se nebavit.

Dále je zmíněna například ambivalence toho, jak mobilní telefon ovlivňuje stres. Přispívá vlastnictví mobilu a neustálá dostupnost člověka k většímu stresu, nebo mu může naopak ulevit, táže se výzkumník. Nejednoznačnost odpovědi na otázku pak ilustruje rozhovorem s norským manželským párem. Zatímco žena vnímá mobil jako prostředek pro řešení případných stresových situací, typu změny plánů, muž kontruje, že podniká-li něco, co jej má od stresu uchránit, třeba procházku do lesa, mobil si s sebou nebere.

S nedisponibilitou mobilního telefonu ale hrozí problém nazvaný „vypadnutí ze sítě“, kdy byť třeba jen dočasná ztráta mobilního telefonu ústí ve stresové situace pramenící z vědomí, že člověka v tu chvíli někdo možná shání a on nemá možnost být o tom zpraven či na to přímo reagovat. Jeden z respondentů označil podobné období bez mobilního telefonu za „nejnudnější týden života“. O plánech a dění okolo nebyl informován, případně je nemohl operativně měnit či se jim přizpůsobit. Někteří uživatelé mobilních telefonů mají možnost sociální interakce neodmyslitelně spjatou s držením přístroje.

Na druhou stranu, jiní respondenti zmiňují až přehnanou závislost, kterou jim držení telefonu přináší. Například se jedná o závislost dětí na rodičích. Ling v takovémto případě hovoří o „vynucené dostupnosti“. Náhlá či neočekávaná nedostupnost pak vyvolává otázky o bezpečnosti hledaného. Zde je patrný rozdíl oproti dobám před-mobilním, kdy nedostupnost nemohla být tak snadno indikována.

Závěrečná Lingova kapitola se pak právě bezeečnosti týká nejvíce. Zatímco stres, který pramení z nemožnosti sháněnou osobu kontaktovat, je v drtivé většině případů neodůvodněný a sháněná osoba prostě jen nemá svůj mobil aktuálně u sebe, existují i případy, kdy může mobil skutečně přispět k bezprostřednímu zvýšení bezpečnosti či dokonce k záchraně zdraví nebo života, jde například o případy přivolání záchranné služby či jiné bezpečnostní složky v případě úrazu, nehody či ohrožení.

Mobilní telefon je ale zároveň zdrojem vědomí o bezpečnosti blízké osoby při jakémkoliv bezpečnostním ohrožením. Vzhledem k národnostnímu složení respondentů, kteří byli z velké části z Norska, uvádí článek příklad teroristického útoku Andrese Breivika, který v centru Osla nechal vybuchnout několik náloží a následně na jednom z norských ostrovů postřílel desítky lidí. Počet mobilních hovorů bezprostředně po útoku stoupl, lidé se prostřednictvím nich vzájemně informovali o své bezpečnosti, a právě mobil byl jeden z prostředků, kterým se zároveň šířily informace o aktuálním dění. Ling v této kapitole na tomto příkladu demonstruje, že mobil sloužil jako prostředek vzájemné podpory obyvatel.

Lingovy postřehy jsou aktuální v celosvětovém měřítku, zejména v souvislosti s čím dál větším rozvojem komunikačních kanálů, které fungují na platformě mobilního telefonu. Ačkoli Ling ve svém příspěvku nerozlišuje mezi jednotlivými druhy komunikace, jako je samotné telefonování, psaní SMS zpráv či „novější“ způsoby typu komunikace prostřednictvím textu, obrazu či dokonce videa v prostředí internetu, je to právě širší spektrum možností komunikace, které výhody i nevýhody mobilních telefonů, které Ling vyjmenovává, prohlubuje.