Proč tak rádi fotíme sami sebe?

Selfie se stala nedílnou součástí dnešní doby. Máme mobily s fotoaparátem vpředu, abychom se mohli lépe zvěčnit. Máme plné facebookové, instagramové, snapchatové i twitterové účty svých i cizích selfie fotek. Máme selfie tyče. Ale proč? Proč něco takového děláme? Kam se poděla samospoušť?

Také už se vám stalo, že jste zahraničním turistům nabídli, že je vyfotíte ať nemusí dělat to selfie o které se už dobrých dvacet minut pokouší a oni odmítli s tím, že právě to selfie je jejich cíl? Nebo také děláte „selfíčka“ kdykoli, kdekoli (selfie jak si čistím zuby, selfie jak se flákám v práci a podobně) nebo s kýmkoli (třeba s umírajícím delfínem)? ALE PROČ?

Stejnou otázku si položil i specialista na kvantitativní výzkumné metody Peerayuth Charoensukmongkol z thajského National Institute of Development Administration v Bankoku. Ve svém výzkumu s názvem Exploring personal characteristics associated with selfie-liking si položil otázku, co vede některé jedince k dělání selfie více než druhé.

Tímto svým výzkumem se autor přidává do velmi úzkého okruhu vědců, kteří se o fenomén selfie zajímají. Sám autor upozorňuje na malé množství výzkumů provedeném na malém množství vzorků. Do současnosti se totiž selfie jakožto psychologickému jevu a tedy i akademickému tématu věnovalo jen několik málo prací – na vzorku amerických studentů vznikla psychologická studie Foxe a Rooneyho (2015) a následně práce Weisera (2015). Na polském vzorku pak pracoval Sorokowski a jeho kolektiv (2015) a poslední výzkum provedený před Charoensukmongkolovým šetřením je pak výzkum vědců Qiu, Lu, Yang, Qu, a Zhu (2015) z čínského prostředí.

Výzkum fenoménu selfie je tedy takřka v plenkách i přes to, že se ve společnosti stále častěji objevují obavy o vliv selfie na lidskou psychiku i na jedincovo zdraví a okolí. Důvodem pro takové obavy je především narůstající počet úmrtí spojených s děláním selfie.

Charoensukmongkol ve svém výzkumu zvolil čtyři možnosti proč lidé dělají selfie: narcismus (narcissism), vyhledávání pozornosti (attention-seeking behavior), sebestřednost (self-centered behavior) a osamělost (loneliness). Aby své hypotézy podpořil, rozdal dotazníky přesně třem stovkám studentů všech ročníků veřejné univerzity v Bankoku. Většinou se jednalo o ženy ve věku 21-24 let a všichni respondenti se dotazníku účastnili dobrovolně a plně anonymně. Přesto, že ve většině případů měli respondenti dokončený bakalářský stupeň studia, více než polovina studentů uvedla, že více než 50 % volného času tráví na sociálních sítích.

Jak se měří sebestřednost

Jelikož se jedná, jak již bylo řečeno, o vcelku neprozkoumané téma, měl autor volnou ruku ve vytvoření většiny škál a způsobů měření. Nejdříve měřil „selfie-liking“ aneb jako moc má daný respondent rád selfie. Respondenti tedy hodnotili tvrzení jako “Taking selfies makes me happy” nebo “I take selfies whenever I have a chance” na škále od jedné do pěti (od „rozhodně nesouhlasím“ po „rozhodně souhlasím“). Na stejné škále pak respondenti hodnotili i tvrzení vypovídající o narcismu a to podle otázek pro výzkum narcismu, které modelovali Ames, Rose a Anderson v roce 2006 (jako např. “I am an extraordinary person” a “I expect a great deal from other people”).

Na škále od jedné do pěti zastupující frekvenci (od nikdy po vždy) pak respondenti hodnotili tvrzení, která autor formoval pro zaznamenání zda daný respondent vyhledává pozornost (jako “I like to display behaviors that make other people pay attention to me” a “I normally behave in a way that can draw the attention of people around me”) a zda je sebestředný (např. “I normally care more about benefits to me than about benefits to others” nebo “People around me think that I am a selfish person”). Pro měření míry osamění pak autor použil hodnotící škálu (opět 1-5 vyjadřující nikdy-vždy), kterou vyvinuli DiTommaso, Brannen, and Best v roce 2004 (tvrzení jako “I feel alone when I am with my family” nebo “I do not have any friends who share my views, but I wish I did”).

Osamělí narcisové

Výsledky nejspíš nebudou pro nikoho z nás příliš překvapivé. Všechny Charoensukmongkolovy hypotézy se totiž potvrdily. A které to vlastně byly? Zaprvé (H1), že existuje přímý vztah mezi vysokou oblíbeností selfie (selfie-liking) a narcismem. Zadruhé (H2), narcismus úzce souvisí také s vyhledáváním pozornosti a vyhledávání pozornosti pak opět souvisí se zalíbením ve focení selfie (H3). Stejně tak zatřetí, sebestředné chování je spojeno jak s narcismem (H4), tak s oblíbeností selfie (H5). Poslední potvrzená hypotéza (H6) pak potvrzuje, že vysoká záliba v dělání selfie souvisí s vysokou mírou osamění. Pokud tedy shrneme výsledky, vychází nám ne zrovna příznivý profil mladého člověka, který má zálibu ve focení selfie a pravděpodobně je sebestředný a narcistický „attention seeker“ nebo je zkrátka jen osamělý (a nahrazuje si společenský kontakt pozitivní reakcí na sociálních sítích na své selfie). Ačkoli autor upozorňuje na omezenost výzkumu jen na jednu thajskou univerzitu, jsem toho názoru, že výsledky se dají aplikovat globálně. I například v českém prostředí se vyskytují tací, kteří zahrnují náš facebookový, instagramový či dokonce twitterový newsfeed svými „selfíčky“. A co teprve ti z nás, co mají snapchat. Ten je na produkci selfie v podstatě přímo stvořený. Fenomén selfie je globálním fenoménem a tak je dle mého názoru tento výzkum aplikovatelný i pro české prostředí.

Zamysleme se tedy nad tím, proč my sami nebo někdo z okolí děláme selfie. Zamysleme se nad kamarádkou, která nás zahrnuje selfíčkym - není náhodou osamělá? Zamysleme se nad sebou, nad tím, zda by nám neuškodilo trochu více skromnosti či zda by nám neprospělo fotit pro změnu krajinu či nefotit vůbec. Zážitky stejně nejlépe vychutnáme očima, přítomným tělem i duchem a sdílením s těmi, kdo jsou s námi a na kom skutečně záleží. Cizí závist stejně nikdy nenese nic dobrého. 

Dle studie: Charoensukmongkol, P. (2016). Exploring personal characteristics associated with selfie-liking. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 10(2), article 7. doi: 10.5817/CP2016-2-7