Rozvoj digitálních médií začíná
měnit pohled na normy regulující uplatňování duševního vlastnictví. Tímto
tématem se ve své studii, vzniklé v rámci výzkumného projektu Etika
kopírování: sociologický výzkum, zabýval Mgr. Tomáš Karger, Ph.D., odborný
asistent na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Jejím cílem bylo popsat a
kategorizovat pomocí kvalitativní analýzy pozice sporu o povahu a uplatňování
duševního vlastnictví v ČR. Studie se snaží zmapovat uvedenou oblast a
přispět k jejímu empirickému zkoumání, v ČR zatím nepříliš
rozvinutému.
Digitalizace médií znamenala
velkou změnu – digitální text je dle autorů Lorenza Cantoniho a Stefana
Tardiniho, na rozdíl od textu materiálního, nepřístupný lidským smyslům (je potřeba
mít technické vybavení ke konzumaci jeho obsahu), dokonale reprodukovatelný,
tj. kopie nejsou k rozeznání od originálu, a obtížně lokalizovatelný
v prostoru pro svou snadnou reprodukovatelnost a přenos. Digitalizace vede
ke snížení nákladů na vytváření různých typů obsahů. To umožnilo tvorbu
rozsáhlých projektů vzniklých na základě kooperace, které využívají minimum
zdrojů a jsou založeny na neformální spolupráci dobrovolníků s potřebnými
časovými a výpočetními kapacitami.
Počátky změny v nahlížení na duševní vlastnictví
Tyto projekty tzv. kooperativní
produkce (např. Wikipedia, Creative Commons, svobodný software) sdílí jednu
podstatnou charakteristiku, jež byla výstižně popsána právě v případě
svobodného softwaru. Podle autorky Gabrielly Colemanové je pro iniciativu
svobodný software klíčová teze, že psaní zdrojového kódu je aktem vyjadřování.
Proto by se dle této teze na výsledky produkce měla vztahovat práva
z oblasti ochrany svobody projevu, nikoliv pro ochranu soukromého
vlastnictví. Z tohoto náhledu je to, co se běžně označuje jako autorské dílo,
vnímáno jako informace, která by měla být volně šiřitelná. Různé iniciativy se
rozhodly tuto logiku vyvést z oblasti svobodného softwaru dále – do
oblasti umělecké, akademické, žurnalistické či ekonomické, což značně ovlivňuje
vytváření postojů k formám uplatňování duševního vlastnictví u autorských
děl a vede k jejich rozvolňování.
S příchodem nových médií se
právě oblast duševního vlastnictví jeví jako jedna z nejproblematičtějších
a nejspornějších. Nová média přinesla nejen technické prostředky umožňující
masové rozšíření neoficiálních kanálů distribuce autorských děl, ale podnítila
existenci iniciativ zpochybňujících současné normy regulující uplatňování
duševního vlastnictví. Nejintenzivnější spor se zřejmě vede v případě
pirátství – praxe nelicencované distribuce děl chráněných autorskými právy. Dle
autorů Jakuba Macka a Pavla Zahrádky souvisí vzestup popularity nelicencovaných
distribučních kanálů s celkovou změnou spotřeby audiovizuálních médií, kdy
divák chce mít kontrolu nad výběrem sledovaného, časem sledování i jeho
celkovým průběhem. „Pirátské“ kanály toto nabízejí s minimálními náklady.
Tento náhled však není všeobecně sdílen a ostatní badatelé, předpokládající u
spotřebitelů zohledňování morálních norem, se snaží vysvětlit, proč k tomuto
zohledňování nedochází (např. převaha individualisticky orientovaného jednání
namísto morálních zásad, nízká úroveň sebekontroly či přenos mezi vrstevníky).
Dodržování norem spjatých
s duševním vlastnictvím se tak v současnosti jeví problematické
z několika ohledů. Za prvé, rozvoj digitálních technologií výrazně
usnadnil přenos a kopírování autorských děl. Za druhé, alternativy kulturní
produkce jsou schopny zajistit svou existenci i přes systematické neuplatňování
některých práv vyplývajících z duševního vlastnictví. Za třetí mají
neoficiální distribuční kanály menší náklady a pružně naplňují očekávání
spotřebitelů. Za čtvrté se morální normy v této oblasti často nezohledňují,
naopak se doplňují o další hodnoticí standardy, založené například na estetice
nebo satiře či parodii.
Aktéry tohoto sporu jsou na jedné
straně nedávno vzniklé pirátské strany a na druhé straně uskupení producentů a
správců autorských děl. Každá z těchto stran pochopitelně na problém
nahlíží opačnou optikou. Zájmová uskupení bojující proti fenoménu pirátství
zakládají své nároky na předpokladu vlastnictví jako přirozeného práva, které
je uplatnitelné na hmotné i nehmotné statky. Naproti tomu pirátské strany
zakládají svou argumentaci na tvrzení, že duševní vlastnictví je formulováno nahrávacím
průmyslem za účelem prosazování jeho zájmů.
Pro metodologické uchopení
problému vychází autor z analýzy pozic, rozvinuté Adele Clarkeovou, jež
vychází z tradice zakotvené teorie (kombinace teoretického vzorkování,
kódování, případně překódování a extenzivního psaní poznámek), a rozvíjí ji do
tzv. situační analýzy, kdy se ústředním bodem stává situace. Analýza pozic
spolu s analýzou situace a analýzou sociálních arén tvoří souhrnný přístup
této autorky.
Pro situaci jsou klíčová autorská
díla a jejich distribuce, kolem toho se však nacházejí různé entity
v podobě oficiálních distribučních kanálů (nosiče, obchody, oficiální
webové platformy), neoficiálních distribučních kanálů (hlavně internetová
úložiště dat, peer to peer technologie přenosu dat), existujících alternativ
produkce (svobodný software, Wikipedia atd.), rozličných typů uplatňovaných
norem (právní, estetické), předpokladů (o povaze duševního vlastnictví), ale i
různých vzdělávacích, popularizačních či mobilizačních materiálů (webové
stránky, prezentace, letáky apod.).
Arénou je myšlena existence
sociálních světů, které vytváří identity a slouží jako základ individuálního a
kolektivního jednání. V českém prostředí jsou to na jedné straně
organizace jako Česká protipirátská unie, Národní federace hudebního průmyslu
nebo OSA, mající zájem na užívání ochrany duševního vlastnictví k produkci
ekonomického kapitálu. Na straně druhé je pak Česká pirátská strana
s různými neformálními či poloformálními uskupeními provozujícími sdílení
autorských děl neoficiálními distribučními kanály.
Cílem studie je popsat protilehlé
pozice sporu o povahu a uplatňování duševního vlastnictví na příkladu dvou
nejaktivnějších aktérů – České pirátské strany a České protipirátské unie.
Kvalitativní analýza se zaměřila na dokumenty (manifesty, politické programy,
prezentace, letáky, loga), které organizace uvádějí na svých webových
stránkách. Sběr dat byl uskutečněn v srpnu 2015. Analýza zahrnovala celkem
75 dokumentů a audiovizuálních materiálů, 43 z webu České protipirátské
unie a 32 z webu České pirátské strany.
Pozice protipirátská
Česká protipirátská unie byla
založena r. 1992 v reakci na problémy filmové distribuce zpočátku
související s kopírováním videokazet, které ztratilo po Listopadu svůj
politický rozměr a začalo být vnímáno především z ekonomického hlediska.
Tento ekonomický pohled posloužil ČPU v kampani z r. 2006 pod názvem
Filmy nejsou zadarmo, kde poukazuje na to, že tvorba filmů je ekonomicky
nákladný proces a spotřebitelé by za filmy měli platit jako za jakékoliv jiné
zboží. Dle ČPU je pirátství praxí velmi rozšířenou kvůli technologické
snadnosti, ale také kvůli nedostatečné výchově a nízkému právnímu vědomí. ČPU
prosazuje pohled, že pirátské kopírování je krádež, a snaží se dosáhnout posunu
ve vnímání této aktivity. V kampani Filmy nejsou zadarmo např. staví na
stejnou úroveň zloděje v samoobsluze s člověkem sdílejícím filmy a apeluje
na spotřebitele, aby za filmy platil, neboť jen platící diváci jsou zdrojem
příjmu umožňujícím návratnost investic do filmové tvorby, takže při jejich
absenci dojde k zastavení filmové tvorby z důvodu nedostatku financí.
Poukazuje na to, že ačkoliv internetové pirátství není obvykle provozováno za
účelem zisku s výjimkou provozovatelů pirátských serverů, majících
obrovské příjmy z reklamy, jeho existence způsobuje nositelům práv velké
škody, neboť většina lidí, kteří si film, hudební album či software pořídí
nelegálně na internetu, už si stejný obsah nepořídí legální cestou. Dále
odkazuje na právo – že je daná praxe nezákonná a hrozí za ni postih. Hlavní
argumentační linie ČPU ztotožňuje pirátství s krádeží, ale objevuje se zde
i definice pirátství jakožto neoprávněného užití autorského díla. Teze o
pirátství jako krádeži však zřejmě nemá oporu v právní rovině, protože
v žádném z rozsudků uvedených na stránkách ČPU se tento termín
neobjevuje. Činy jsou kvalifikovány jako porušení autorského práva. Přesto ČPU
tento pojem používá pro jeho názornost a emocionální náboj, navíc nezohledňuje
rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými statky.
Pozici ČPU můžeme definovat
pomocí dvou klíčových charakteristik – preferencí duševního vlastnictví před
vlastnictvím hmotným dává najevo, že upřednostňuje především zájmy držitelů
autorských práv na kontrole svého díla, a to do té míry, že současně na základě
licenčních ujednání připouští omezení možností nakládání s nosiči obsahu
ze strany jejich spotřebitelů (využívání technologií zabraňujících pořizování
kopií z daného nosiče).
Pozice pirátů
Naopak argumentace České pirátské
strany spočívá v tom, že je nutné digitální revoluci a její důsledky (přenos
a kopírování děl se staly technicky proveditelnými a snadnými) přijmout a se
změnou se vyrovnat. Piráti chápou problém i jako generační konflikt – podle
nich nejsou staré struktury schopny reagovat na technologický vývoj, produkují
realitě vzdálenou legislativu, a lidé sdílí těmto starým strukturám navzdory.
Internetová generace se tak ocitá v konfliktu s generací starší.
Česká pirátská strana se samozřejmě identifikuje s internetovou generací,
navíc vytváří v oblasti autorského práva vlastní terminologii: např.
duševní vlastnictví – myšlenkový monopol, autorská práva – kopírovací monopol,
ochrana autorských práv – vynucování kopírovacího monopolu, kolektivní správce
– výběrčí výpalného. Evidentní je zde označování duševního vlastnictví a
autorského práva za monopoly. V tom, že autorské dílo je vždy jedinečné a ten,
kdo disponuje jeho duševním vlastnictvím, se nachází v pozici
neohrozitelné konkurencí, spatřují piráti nebezpečí vzniku ekonomických molochů
vedoucích v důsledku k selhání trhu, který bude ovládán pouze
několika velkými korporacemi. Výraz kopírování chápou jako ztotožnitelný
s užíváním díla, nesouhlasí s jeho ztotožňováním s hanlivým
výrazem padělání. Oproti tomu Česká protipirátská unie ztotožňuje výraz
kopírování rovnou s krádeží. Žádoucí vize je dle pirátů omezení monopolů
na kopírování a zlepšení podmínek pro kopírování a šíření informací. Chápou to
jako přirozené právo veřejnosti na informace a viní některé zájmové skupiny, že
se snaží tyto informace zadržovat.
V zásadě Česká pirátská
strana zdůrazňuje především informační hodnotu děl, prosazuje zájmy uživatelů
licencí a v souvislosti s nástupem digitálních technologií trvá na
změně legislativy. Předpokládá komunikační revoluci, jejímž důsledkem je
konflikt probíhající na třech úrovních – o kontrolu produkce, kontrolu
legitimity a kontrolu přístupu k informacím. Oproti tomu ČPU technologické
inovace zcela pomíjí, prosazuje zájmy držitelů autorských práv a na kopírování
nahlíží skrze význam ekonomický, tj. předpokládá ekonomickou škodu způsobovanou
pirátstvím. Opírá se i o tvrzení (např. dle analýzy Majida Yara), že
internetové pirátství v USA je příčinou strmého poklesu tržeb hudebního
průmyslu, charakteristického pro první dekádu 21. stol. Nicméně toto na první
pohled logické tvrzení jiní autoři zpochybňují a vysvětlují ho např. zvýšenou
konkurencí mezi různými formami zábavy, jako je sledování filmů a hraní
počítačových her.
Závěr
Ohniskem sporu jsou tedy
protichůdné nároky na kontrolu autorských děl. Střetávají se zde dvě pojetí
pirátství – pirátství jako svoboda projevu a pirátství jako krádež. Česká
pirátská strana zakládá své požadavky na tom, co je technicky možné
v zájmu uživatelů licencí (a ztotožňuje autorská díla s informacemi),
Česká protipirátská unie se řídí tím, co je ekonomicky žádoucí pro její členy
(což pomíjí technologické inovace jako hybatele daného sektoru). Status
držitele autorských práv však automaticky neznamená zastávání pozice na straně
České protipirátské unie. Takové zjednodušující pojetí by nebylo schopné
vysvětlit existenci projektů kooperativní produkce zmíněných v úvodu
(svobodný software, Wikipedia), v rámci kterých se autoři vzdávají úmyslně
kontroly nad svými díly. Tyto iniciativy založené na volném sdílení tvorby
slouží jako inspirace pro politická uskupení typu pirátů. Nemají proto smysl
jen v dílech, která produkují, ale jsou také samy o sobě důkazem možnosti
existence alternativního uspořádání norem týkajících se ochrany autorských práv.
Téma by bylo možné dále rozvíjet,
např. jak členové projektů kooperativní produkce vnímají současný stav
uplatňování duševního vlastnictví, případně jak vnímají pirátské strany, které
jsou jejich činností inspirovány. Toto by mohlo posloužit jako námět na další
studii.
Zdroj:
https://medialnistudia.files.wordpress.com/2016/06/mediacc81lnicc81-st-1-16-karger1.pdf
Zdroje obrázků:
http://www.cpufilm.cz/
https://www.pirati.cz/portal?redirect=1
http://www.creativecommons.cz/
No comments:
Post a Comment