Dvojice autorů Julia Metag (PhD, University of Muenster), profesorka
komunikačních věd působící v rámci Institutu masové komunikace a
mediálního výzkumu na Univerzitě v Zurichu a specializující se na
komunikaci vědy, politickou komunikaci a vliv médií, a Adrian Rauchfleisch,
výzkumník působící taktéž na Institutu masové komunikace a mediálního
výzkumu na Univerzitě v Zurichu, se rozhodla ve své studii „The
special case of Switzerland: Swiss politicians on Twitter“ analyzovat užívání sociální
sítě Twitter švýcarskými politiky. Hlavním důvodem této studie byl fakt, že
Švýcarsko se se svým silným federalistickým, roztříštěným stranickým systémem,
malou rozlohou země a poloprofesionálními politiky může jevit oproti ostatním
demokraciím jako ojedinělý případ, který vytváří unikátní podmínky pro užívání
sociálních médií. Studie zkoumá jednotlivé charakteristiky členů švýcarského
parlamentu, které by mohly mít vliv na užívání sociálních sítí. Dále se zabývá
teoretickým přístupem ekvalizace (=vyrovnání) a normalizace s ohledem na
Twitter jakožto relevantního prostředku k tzv. microbloggingu (zkrácená
forma blogování založená na obsahu s nižším rozsahem, ale vyšší frekvencí)
v politické komunikaci. Zmínka je i o významu specifických podmínek pro osvojení
inovací v politické online komunikaci. Studie se také snaží vysvětlit posun
od ekvalizace směrem k normalizaci pomocí teorie šíření inovací (difúze
inovace).
Ptáme-li se, kdo užívá Twitter a kdy dochází k osvojení
digitálních médií na politické scéně, převládají dvě hlavní teorie: debata o „ekvalizaci
versus normalizaci“ a teorie šíření inovací. Zastánci ekvalizace věří, že v
online komunikaci jsou zdroje politických stran méně významné než v offline
světě. To má za následek, že i menší a okrajové strany jsou schopné zasáhnout
větší publikum, a tudíž je umožněno více demokratických rozprav. Tato myšlenka
byla význačná především pro první polovinu 20. století a byla podložena
empirickými výzkumy, protože malé strany, navzdory jejich omezeným zdrojům,
mohly těžit z online kampaní. Nicméně hypotézy ekvalizace jsou zpochybněny
hypotézami normalizace, které tvrdí, že internet je užívaný zejména k šíření
informací a skutečné rozdíly mezi malými a velkými politickými stranami či
organizacemi se jen odrážejí v jejich internetové prezentaci.
S ohledem na ekvalizaci a normalizaci se výzkum
většinou zabývá faktory jako například velikost politické strany nebo stranická
ideologie, které rozhodují o osvojení sociálních médií. Studie těchto faktorů
se liší napříč zeměmi. Tendence směřující k normalizaci by mohly znamenat,
že politici vlivní v offline světě budou pravděpodobně dominovat i
politické debatě na Twitteru. Většina výsledků u Twitteru tendence k normalizaci
potvrzuje, ale jsou zde samozřejmě odlišné výsledky pro různé země.
Druhá teorie, o kterou se autoři opírají, je teorie šíření
inovací (Rogers, 2003). Ta se zabývá otázkou kdo a v jakou chvíli se
rozhodne osvojit si inovace a v jaké míře. Co se týče proměnných u
politických stran a kandidátů, ukázaly se věk a pohlaví jako zásadní ovlivňující
charakteristiky pro užívání Internetu. Mladší kandidáti jsou internetu více
nakloněni a využívají jeho potenciálu ve větší míře. Různé sociální sítě jako
blogy nebo Youtube kanály jsou pak všeobecně více užívány politiky mužského
pohlaví. Rogers ve své teorii rozděluje lidi do několika skupin podle jejich
chování při osvojování nových technologií. Skupiny nazývá: inovátoři, brzcí
příjemci, časná většina, pozdní většina a opozdilci. První dvě kategorie
(inovátoři a brzcí příjemci) jsou většinou mladí, odvážní a aktivní muži.
Výzkum ukázal, že osvojování nových sociálních médií mezi politiky a novináři odpovídá
tomuto Rogersovu dělení.
Pokud jde o způsob užívání Twitteru politiky a cílovou
skupinu, se kterou skrze Twitter komunikují, ve většině zemích se jedná o
jednosměrné šíření informací a vzájemná interakce s ostatními je stále na
nízké úrovni. Politici tedy využívají Twitter především k sebepropagaci a nevyužívají
tak naplno jeho potenciál k obousměrné komunikaci.
Mnoho studií ukazuje, že faktory jako stranické členství,
věk a pohlaví mají vliv na osvojování a užívání sociálních médií. Autoři se ve
své studii snaží dokázat, že Švýcarsko a jeho unikátní politický systém
potvrzuje důležitost politického kontextu v užívání Twitteru politickými
aktéry.
Švýcarsko, vzhledem k jeho ojedinělému politickému
systému, představuje zajímavý případ pro zkoumání politické komunikace na
Twitteru. Švýcarská vláda je volena parlamentem (Federální shromáždění). Sedm volených
členů Spolkové rady zastává funkce federální vlády a současně hlavy státu,
jejich funkční období trvá 4 roky. Tato země má velmi roztříštěný stranický
systém, což je naprostý kontrast například ke Spojeným státům americkým, kde bylo
užívání Twitteru zkoumáno nejvíce. Také je jednou z nejvíce decentralizovaných
zemí světa s rozsáhlou formou federalismu, moc je rozdělena mezi vládu, 20
kantonů, 6 polokantonů a 2596 samosprávných obcí. Úředními jazyky jsou němčina,
francouzština, italština a rétorománština, což zemi dělí na další (lingvistické)
regiony, z nichž německy mluvící je největší.
Všechny tyto specifické charakteristiky švýcarského
politického systému ovlivňují každodenní práci členů Federálního shromáždění,
včetně osvojování a užívání sociálních sítí jako je např. Twitter. 18%
švýcarské populace užívá Twitter, většina však pouze pasivně. Neexistuje zatím
žádná studie zaměřená přímo na politiky. Dosavadní Klingerova (2013) studie
sice dokazuje, že téměř všechny velké politické strany ve Švýcarsku jsou na
Twitteru aktivní, ale je bohužel zaměřena pouze na strany, nikoli na
jednotlivce, což je pro takovou zemi klíčové. Mnoho studií se pak věnuje
politickému chování na Twitteru během voleb, což v případě Švýcarska není
úplně žádoucí vzhledem k přímé demokracii.
Výzkumné otázky
Do jaké míry švýcarští politici využívají Twitter?
Rauchfleisch a Metag předpokládají, že osvojení sociálních
médií znamená víc než jen vytvoření účtu, takže pouze aktivní uživatel
pravidelně píšící sdělení může být považován za příjemce nové technologie.
Proto se autoři zabývají osvojením Twitteru švýcarskými politiky v závislosti
na způsobu jeho užívání.
S kým švýcarští politici komunikují skrze Twitter?
Touto otázkou se autoři zabývají z důvodu, že v ostatních
zemích byla zjištěna především komunikace mezi členy jedné politické strany.
Díky výjimečnému politickému systému se mohou výsledky Švýcarska lišit, všechny
strany totiž vždy musejí dojít v politickém procesu ke kompromisu.
Jaké faktory ovlivňují počet novinářů, jež sledují jednotlivé
švýcarské politiky?
Autoři se zaměřili na specifický vztah mezi novináři a
politiky na Twitteru. Lze předpokládat, že novináři nejraději sledují
aktivnější politiky, jelikož tak mohou získat daleko více informací pro svou
práci. Rauchfleisch a Metag tvrdí, že vydařená interakce s novináři může mít
nepřímo vliv na veřejné mínění. Otázkou tedy je, jaké faktory a osobní charakteristiky
politiků ovlivňují počet sledujících novinářů.
Metody a měření
K analýze osvojování Twitteru švýcarskými politiky byli
vybráni ze všech členů Federálního shromáždění (246 osob) ti, kteří vlastní
účet na Twitteru (81 osob). Všechna data týkající se socio-demografických
informací a politické přidruženosti v rámci Federálního shromáždění byly
získány z databáze „The Federal Assembly“ (2014). Prvně došlo ke sběru
základních informací ze všech vybraných účtů, dále k shromáždění informací
o vztazích sledujících a sledovaných uživatelů – mohou být jednostranné či
vzájemné, a nakonec byly staženy všechny příspěvky napsané švýcarskými politiky
do listopadu 2013 (40 026 příspěvků).
K zodpovězení první výzkumné otázky byla měřena
aktivita politiků na Twitteru pomocí počtu zpráv napsaných za den jakožto
závislé proměnné. Autoři vydělili konečný počet všech zpráv politika počtem dní
od vytvoření účtu daného politika. Věk a pohlaví zde nepovažovali za klíčový
faktor, jelikož se na tyto proměnné kladl důraz v předešlých výzkumech.
Byla zahrnuta i urbanizace ve formě metrické proměnné k prezentaci švýcarských
kantonů. V městských kantonech je totiž více pravděpodobné, že jednotlivec
je v kontaktu s lidmi mimo jejich vlastní sociální systém.
Účty uživatelů, se kterými politici komunikovali (tudíž byly
tyto účty označeny v reakcích na Twitteru), byly selektovány dvěma
pracovníky.
K zodpovězení třetí výzkumné otázky autoři vypočítali,
kolik novinářů sleduje každého politika, a použili tuto informaci jako závislou
proměnnou.
Výsledky
Celkové užívání Twitteru švýcarskými politiky
Analyzována byla socio-demografická data všech 81 politiků vlastnící
účet na Twitteru, což je pouze 33% z celkového počtu politiků. Z uživatelů
Twitteru jich je 69 (85%) členem Národní rady, zbylých 12 (15%) jsou členové
Stavovské rady. Co se týče pohlaví, poměr žen je na Twitteru nepatrně vyšší než
ve Federálním shromáždění. Ve Stavovské radě je průměrný věk všech členů (56,3
let) téměř stejný jako průměrný věk členů užívajících Twitter (55,6 let). Na
rozdíl od toho průměrný věk všech členů Národní rady (51,7 let) je vyšší než průměrný
věk jejích členů užívajících Twitter (47,1 let).
Na základě celkových informací získaných z analyzovaných
účtů mají švýcarští politici v průměru pětkrát více sledujících (1679
uživatelů) než lidí, které sami sledují (324 uživatelů). Průměrně napíší jednu
zprávu za dva dny. Ze všech 40 026 zveřejněných sděleních na účtech politiků
bylo 5751 (14%) sdílení, 12 450 (31%) odpovědí a 21 825 (54%)
normálních příspěvků. Analýza celkového součtu zpráv napsaných za den ukazuje,
že politici píší podstatně víc příspěvků ve dnech konání jednoho ze čtyř
parlamentních zasedání za rok (46,83 příspěvků/den) oproti jiným dnům v roce
(34,83 příspěvků/den).
Osvojení Twitteru švýcarskými politiky
První švýcarský politik se připojil na Twitter v roce 2008,
pouhé dva roky po spuštění této platformy. Jelikož v populaci ještě k plnému
osvojení Twitteru nedošlo, nelze zde plně aplikovat Rogersovu teorii šíření
inovací. Hlavním kritériem k rozlišení skupin (za předpokladu, že k plnému
osvojení dojde v budoucnosti) zde tedy bude podíl členů Federálního
shromáždění, kteří si v daném čase Twitter osvojili. Přesto ale
klasifikace těsně kopíruje časové intervaly navržené Rogersem. V první fázi
byli inovátory mezi švýcarskými politiky muži, v průměru o dost mladší než
ostatní členové Federálního shromáždění, pocházeli z kantonů s vysokým
procentem urbanizace. Ve fázi brzkých příjemců se průměrný věk zvýšil a přidaly
se první ženy. Ve fázi časné většiny je průměrný věk hodně podobný průměrnému věku
ve Federálním shromáždění.
Úroveň aktivity je měřena jako počet zpráv napsaných za
jeden den. Výsledky ukazují, že věk politiků předpovídá počet napsaných zpráv za
den, což platí i pro faktor procento urbanizace. Čím mladší politik je a čím
více urbanizovaný je jeho kanton, tím více zpráv za den na svůj Twitter napíše.
S kým švýcarští
politici komunikují skrze Twitter?
V této výzkumné otázce se autoři zaměřili na vzájemnou
komunikaci politiků skrze Twitter v rámci své komunity, ale i vnějším prostředím
mimo ni. Všechny příspěvky napsané jako odpověď (12 450 příspěvků) byly
analyzovány k vytvoření komunikační sítě. Prvně byla analyzována pouze
komunikace mezi politiky (2 050 příspěvků). Z porovnání komunikace v rámci
politické strany s komunikací s ostatními politickými stranami
vychází, že většina komunikace na Twitteru je zaměřena na členy jiných stran.
V zemi s decentralizovaným, federálním systémem a různými
jazykovými regiony nastává také otázka, zdali je komunikace omezována na určité
geografické regiony. Švýcarsko můžeme rozdělit do sedmi větších regionů,
politici většinou komunikují s vrstevníky mluvícími stejným jazykem.
Přestože se švýcarská regionální i jazyková struktura zrcadlí na Twitteru,
stále není jasné, s jakými aktéry členové parlamentu komunikují. V podrobnější
analýze všech odpovědí (12 450 příspěvku) byli selektováni všichni
uživatelé (2 954 uživatelů) označeni nějakým členem parlamentu v příspěvku.
Příspěvky byly většinou součástí nějaké diskuze mezi více než dvěma lidmi.
Politici někoho označili na Twitteru ve 20 497 příspěvcích. Lokální
politici, cizinci, novináři a členové Federálního shromáždění pokrývají téměř
dvě třetiny (65%) všech aktérů označených ve sděleních.
Novináři sledující politiky na Twitteru
K zodpovězení poslední výzkumné otázky autoři analyzovali
počet novinářů sledujících členy parlamentu na Twitteru. V průměru 71,9
novinářů sleduje každého člena parlamentu aktivního na Twitteru, kdežto ti
sledují v průměru 40,9 novinářů. Celkově je tedy poměr novinářů, jež jsou
sledování, ku sledujícím novinářům 1:1,75. Bylo také zjištěno, že počet
napsaných zpráv za den ovlivňuje počet sledujících novinářů. Čím aktivnější
politik na Twitteru je, tím víc novinářů ho sleduje.
Výsledky studie ukazují, že Švýcarsko je opravdu výjimečným
případem. Autoři zde apelují na nutnost zabývat se zmíněnými politickými
charakteristikami ve výzkumech, které se věnují politickému užívání Twitteru.
Zdroje:
http://www.jhtl.org/blog/tag/surveillance/
Rogers EM (2003) Diffusion of Innovations. New York: Free
Press.
Klinger U (2013) Mastering the art of social media: Swiss
parties, the 2011 national election and digital challenges. Information,
Communication & Society 16(5): 717–736.
No comments:
Post a Comment