VYSTUDOVALI BYCHOM BEZ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ?

Pojďme si přiznat, že si neumíme představit, že bychom studovali na vysoké škole a neměli internet. Dostupnost internetu je pro nás již tak samozřejmá, že se nám může zdát až nepravděpodobné, že TO šlo i bez NĚJ. Internet nám v rámci studia ulehčuje mnoho věcí. Vždyť stačí otevřít internetový prohlížeč a máme přístup ke svému školnímu účtu, přes který můžeme mnohé vyřídit, stačí otevřít stránky školní knihovny a hned víme, zda má vůbec cenu do ní jezdit a vlastně proč chodit do knihovny, když spoustu zdrojů nalezneme v elektronické podobě. Nebo umíme si snad představit zápis předmětů na začátku semestru, který by probíhal v rámci front před kabinety vyučujících, kdy bychom mohli pouze doufat, že naše jméno se ještě vejde do tabulky visící na dveřích?

To že se internet stal nedílnou součástí naších životů, nemusíme ani připomínat. Přístup k veřejným informacím na internetu není však jedinou věcí, která se stala, můžeme říci běžnou, součástí studia na vysoké škole. Řekne-li se internet, mnozí z nás si jistě vybaví sociální sítě jako je Facebook, Twitter či Instragram. A právě Facebookem a jeho rolí v životě dnešních studentů bych se ráda chvíli zabývala. Nemůžeme říci, že by se to, o čem budeme mluvit, týkalo pouze vysokoškoláků, jistě je to i součástí studia dnešní generace studentů středních škol a možná i žáků škol základních.

Většina z nás, co v současnosti studuje, má svůj vlastní profil na Facebooku. Samozřejmě ne každý je aktivním uživatelem, někteří z nás používají Facebook pouze jako komunikační prostředek a nijak se na něm neprojevují. A to je právě to zajímavé, že někdy jenom potřeba získat informace týkající se studia či získat přístup k materiálům vede člověka k založení takového profilu. Snad každý student je na Facebooku členem nějaké skupiny, která se týká jeho studia. Jako například my, studenti 3. ročníku Mediálních a komunikačních studií, spolu komunikujeme ve skupině „Mediální studia FSV UK (komb., bakalář) – nástup 2013“.

Právě tyto „facebookové skupiny“ se pro nás stávají jakousi kolektivní inteligencí. Spoléháme na to, že NĚKDO nahraje soubor se svými zápisky z přednášek či výpisky ze sáhodlouhých seznamů povinné literatury. Nevíme si rady s domácím úkolem nebo potřebujeme inspiraci? Vždyť stačí poprosit někoho ze spolužáků, jestli by sem mohl svůj, nejlépe již schválený, úkol nahrát a my se od něj mohli odpíchnout. Z našeho pohledu jednodušším se stává i domlouvání, potřebujeme-li splnit nějaký skupinový úkol. Na místo abychom se sešli osobně, ať už v knihovně nebo nějakém restauračním zařízení, raději si „napíšeme na skupině“ a půl je hotovo. Přiznejme si, že pro studenty kombinovaného studia, kde mnozí dojíždějí a sejít se osobně je složité, je toto velmi výhodné, ale studovalo se i v době, kdy se „na skupině“ domluvit nedalo a také to šlo.

Je tady opět jedno přiznání. Možnost najít si všechno na internetu či poprosit nějakého spolužáka o pomoc prostřednictvím sociální sítě z nás dělá studenty mnohem línější, než byly jejich předchozí generace. Pro mnohé z nás se stávají zdroje, které můžeme najít na naších facebookových skupinách jakousi jistotou. Mnohé ani nenapadne jít zdroje hledat jinam či se o jejich nalezení sám přičinit. A myslím, že nejsem jediná, koho někdy napadne „To si to ten člověk nemůže najit SÁM? Vždyť stačí dvakrát kliknout!“ po přečtení nějakého z miliónu dotazů, které se především na začátku školního roku a během zkouškového období na takových skupinách objevují.

Zajímavou otázkou zůstává, co člověka vede k tomu, aby své mnohdy pracně vypracované výpisky nebo poznámky na takové skupině sdílel. Jedná-li se o zdroj, který byl nalezen někde na internetu či v knihovně, jde se spíše o radu, že by to mohlo být něco užitečného ke studiu. Ale přečtu-li knihu a udělám z ní několikastránkové poznámky, co mě vede k jejich „postnutí“ na facebookovou stránku?

Většina z nás, kdo někdy na takovou stránku něco přidáme, nejspíš spoléhá na to, že se nám to někde jinde vrátí. „Zápisky k jednomu předmětu zveřejním já a až budu potřebovat jiné, tak on je sem určitě někdo dá.“ Ale podíváme-li se na některé facebookové skupiny týkající se studia, často se jména, která nejvíce sdílí soubory, opakují. Zjistit, co lidi vede ke sdílení souborů na facebookových skupinách a v jiných typech internetových úložišť (jako jsou Dropbox, Disk Google a další) by se mohlo stát zajímavým sociologickým výzkumem.

Potřeba lidí komunikovat a sdílet informace je jistě zcela přirozená. Ne nadarmo se říká „víc hlav, víc ví“. Asi nejznámějším příkladem kolektivní inteligence je internetová encyklopedie Wikipedie. Všichni jí používáme, i přesto to kolikrát jsme slyšeli, že není věrohodným zdrojem informací. A podobný problém s věrohodností jako u Wikipedie může nastat u všeho, co spolu sdílíme na úložištích a facebookových skupinách. Přečíst si nějakou informaci na Wikipedii není nic špatného, ale potřebuje-li jí člověk někde použít, měl by se podívat, z jakého zdroje byla informace vyjmuta, případně ji porovnat s jiným zdrojem, lépe v knihovně než jinde na internetu. A podobně by to mělo být i se zdroji, které pouze „stáhneme“ z Facebooku a máme pocit, že nemusíme nic víc udělat. Není zcela neobvyklé, že 15 lidí z 20 napíše do testu chybnou odpověď a všichni se odvolávají na ty jisté zápisky, které si vzájemně poslali, a nikoho nenapadlo se zamyslet nad jejich věrohodností. Vždyť někdo, kdo je zpracoval, je také pouze člověk a člověk je tvor omylný.

Přiznejme si na závěr, že bez takto sdílených informací by pro nás bylo studium mnohem složitější. A když už využíváme zápisky či úkoly našich spolužáků, měli bychom někdy nějaké zdroje ke studiu na takových skupinách či úložištích také sdílet. Ať se do kolektivní inteligence zapojí celý kolektiv.