Kolektivní inteligence v praxi

Každý student zná ten okamžik, kdy zjistí, že prošvihl deadline. Začne mu bušit srdce ostošest, nervozita dosáhne předzkouškové intenzity a mozek honem vymýšlí, jak se vykroutit z této neblahé situace, od výmluv vyučujícímu, po horečnou snahu nahnat čas tam, kde není. Nakonec se přihlásí o slovo racionální uvažování, svědomí a stud. Studentovi nezbyde nic jiného, než si pokorně sednout k zadání a snažit se odčinit, co se dá.

Nejrychlejší v těchto chvílích bývá obrátit se právě na kolektivní inteligenci. Kolektivní inteligence ve studentské praxi vypadá takto: Student si sedne k internetu, najde facebookovou stránku své studijní skupiny, odkud zjistí, co přesně prošvihl. Je odkázán na jinou stránku, sylabus předmětu ve studijním informačním systému, kde se dozví tři pojmy, o kterých má psát a které mu nic neříkají. V této chvíli studentovi opět pomůže kolektivní inteligence – v tomto případě blog s příhodným názvem Centrální mozek lidstva, kam jeho spolužáci nahráli své příspěvky a vytvořili tak prostředí, odkud lze snadno čerpat informace relevantní zadání úkolu a ušetří tak studentovi nutnost nahlédnout do nepřehledné krajiny odkazů, které by mu za jiných okolností předestřel internetový neuron dnešní doby, Google. Student se začte. V ideálním případě si přečte všechny příspěvky a získá jasnější představu o vybraném pojmu, to když se mu kaleidoskopicky poskládá mnohost úhlů pohledu ve víceméně ucelený obraz.  

V ještě ideálnějším případě si přečte odborné články a zadanou literaturu k tématu, neboť jak výstižně vysvětlil C. Doctorow, lidé někdy lžou, jsou často líní, a tak je třeba dostupné informace ověřovat a třídit. Takto vybaven si student přitáhne klávesnici. Pokud je proces psaní úspěšný a student není ani prolhaný, ani líný, ani hloupý, vytvoří další, vlastní pohled na daný problém. Od slova kolektivní se tak přesune k inteligenci.

Nezbytnou součástí inteligence člověka je schopnost nad daným tématem uvažovat a obohatit ho o vlastní nápady, názory, postoje a vědomosti. Zamyslí-li se student nad svým konáním pořádně, přijde mu jistě, že celý proces byl až dosud velmi jednoduchý a vynaložené úsilí se rozhodně nerovnalo například přípravě na zkoušku. Nebylo ani zdaleka srovnatelné s úsilím, které by na stejnou práci vynaložili studenti o několik desítek let dříve. Položí si tak otázku – co se změnilo? Jak se změnila společnost, která disponuje formou kolektivní inteligence? Jako v začarovaném kruhu se tak obrátí na další platformu kolektivní inteligence a hledá někoho, koho napadla stejná, či podobná myšlenka a kdo by mu tuto otázku přiblížil:

 S jasnější myslí si student shrne své poznatky: Kolektivní inteligence je pro dnešního studenta nezbytná k rychlému a efektivnímu plnění zadaných úkolů, k učení se novým věcem, vytváření nových věcí a po jejich publikování i k rozšiřování spirály kolektivní inteligence. 

Poučen z předchozích úvah student nedělá o kolektivní inteligenci jasné a přesné závěry, neboť tuší, že jeho práce se po přečtení dalšími lidmi stane jedním kamínkem v kaleidoskopu jejich poznání a možná i oni přispějí svou troškou do mlýna. Sokrates kdysi řekl: „Vím, že nic nevím.“ Student k tomu přidává: „Ale všichni dohromady možná víme vše. S internetem.“