Mám málo času. Zase jsem to nechal na poslední chvíli a deadline se nemilosrdně blíží, každá hodina je drahá a já to prostě musím dopsat, jinak budu mít v práci problémy. Sepsat a odeslat odborný přehledový článek není legrace. Je to složitá a bohužel dlouhodobá práce s informacemi. Naštěstí jsem ve městě, mám pořádný monitor i klávesnici a hlavně stabilní a rychlé připojení k internetu. Kde bych bez něj byl?! Bez internetu bych totiž mohl rovnou dát výpověď, protože tolik skutečností v hlavě nedržím. Musím mít berličku v podobě poolu faktů. Tak jdu na to. Obligátně začínám u wikipedie, tam se trochu dostanu do tématu, kouknu na reference a jdu dál. Stáhnu pár primárních zdrojů, vědeckých článků. Díky bohu za studnice znalostí jakými jsou Web of science či PubMed! Vždycky mě fascinuje, kolik se toho na světě vyzkoumalo, kolik lidí, chytrých hlav a vědců každou sekundu pracuje na tom, aby denně přibývaly desítky vědeckých prací, každá odkazující se na sto padesát dalších. Nepředstavitelný tok informací. Tohle prostě a jednoduše nemůže pojmout žádný mozek, dokonce ani jen tak ledajaký server, ale obrovské skladiště chlazené dennodenně. Ale zpátky do práce, tyhle prokrastinační myšlenky mě stojí jen ten drahocenný čas. Připojím si externí harddisk, postahuji prezentace, články a videa. Vytvořím si novou složku, kam vše týkající se této mé práce umístím. Pro jistotu uploadnu ještě na cloudové úložiště, ať to můžu pustit z hlavy. Snažení začíná, kombinuji mnoho dat ze všech zdrojů a výsledek konverze zapisuji, pak přeformuluji pro zachování jednotného stylu textu, vše řádně ocituji, ať je dostatek zdrojů, a uložím. Mám výsledek, který odesílám a mohu se na něj kdykoliv podívat, takže obsah mohu klidně zapomenout, protože je v okamžiku přístupný na mém cloudu a zanedlouho bude i publikován, takže jej otevřu za pár kliknutí. Úžasná moderní doba!
Skutečně je to úžasná doba? Tohle je klasický příklad toho, jak dnes pracujeme s informacemi. Jak využíváme zdrojů kolem sebe k formování vlastního názoru a ovlivňování ostatních. Neustále se spoléháme na externí vědomosti. Dříve jsme museli neustále studovat, aktivně hledat nové informace, dělat si důkladné poznámky a ty se také řádně naučit, jinak bychom nebyli schopni nabyté vědomosti použít. Luxus zapomenout aktuálně nepodstatné prostě neexistoval. Pokud tak člověk učinil, v budoucnu musel jít zpět, začít celý tento proces znovu. Pokud ztratil drahocenný zápisník, musel se namáhavě rozvzpomínat, zavádět si nový zápisník. Jednoduše se tomu předcházelo tím, že jsme si více pamatovali. Nespoléhali jsme se na uložená data kdesi v mracích, nekonečné databáze ani internet. To se však v informační věku mění. Všichni máme tendenci shromažďovat a zálohovat nezměrné množství všech možných dat s úmyslem, že se prostě někdy můžou hodit. Představa vlastnictví těchto skutečností nás naplňuje. Pouhé kliknutí a přímý přístup k informacím je skvělý. Nejvíce se nám ale líbí možnost zapomenout, pustit z hlavy ne vždy potřebné vědomosti, přestat se o to zajímat. V případě potřeby přece stačí otevřít počítat, podívat se do mobilu, prostě se spolehnout na kolektivní inteligenci, která je tu pro nás všechny. Bez ní si dnes den nedokážeme ani představit. V diskusi s kolegy nad koncepčním řešením mnohdy jen těžko začínáme. Naopak vyčkáváme na pomyslné hozené lano, za které bychom se mohli chytit. Jakmile vyvstane první idea, začíná tzv. brainstorming, opět forma kolektivní inteligence v praxi. Jednotlivě bychom toho pravděpodobně nebyli schopni, ale dohromady tvoří naše nápady a představy více, než jen pouhý jejich součet. Celek představuje víc než součet částí. Pokud každý při podobné situaci, při brainstormingu, ještě navíc využije informací z internetu apod., výsledek může být velice zajímavý a uspokojivý. Využili jsme dostupných a sdílených faktů a vytvořili tak hodnotu. Otázka zní, záleží pak na těch konkrétních aktérech a jejich vlastním názoru, jejich vlastní inteligenci? Jakou roli hraje? Nespoléháme se na ony sdílené informace až moc? Co by se stalo kdyby nám odešla elektronika? Situace to není nereálná. Berme v úvahu třeba silnější elektromagnetický impuls, který může vzniknout i přirozeně, např. ve vesmíru. Díky externím vědomostem bychom nenávratně ztratili nepředstavitelná kvanta dat. Snažíme se nevědět všechno, ale naopak mít všechno uložené a operativně to otevřít a využít. V konečném důsledku jsme možná při odborných diskusích bez přístupu k našim úložištím intelektuálně více vyprázdnění, než tomu bylo v minulosti. Kolik toho vlastně doopravdy známe a kolik toho máme někde uložené, někde zapsané? V dnešním urychleném světě bez limitů a omezení se mnohdy vytrácí lidská individualita a jedinečnost ve prospěch kolektivnímu pokroku. Všechno se unifikuje, stává se masovou záležitostí. Ne jinak je tomu i s vědomostmi a možná i inteligencí. Kolektivní inteligence je bez pochyby významnou a úžasnou skutečností, které bychom měli maximálně využívat, ale nespoléhat na ni. Jsou zde určitá nebezpečí. Individualita se nesmí podceňovat a nesmí být nikdy na obtíž. Může se totiž stát, že sami už nebudeme vědět nic. A to je cesta do pekel.
No comments:
Post a Comment