Pomůžou nám nové technologie k zániku kultury?

Kam se ztratí naše kultura a její dědictví s vývojem nových technologií a vznikem nových masmédií. pro někoho kdo se pohybuje v kulturní sféře, odehrávajíc se na klasických základech je vize budoucnosti zcela děsivá. Vyvstává otázka, zda nedojde stejně jako s nástupem prvních masmédií k degradaci umění na úkor populární, většímu množství populace bližší zábavě.

Pokud se dnes půjdeme podívat na koncert vážné hudby, operu, vernisáž, anebo třeba do divadla, můžeme zjistit zajímavý fakt, čímž je věk konzumentů. Až možná děsivě se blíží spíše pokročilejšímu střednímu až důchodovému věku. Kde jsou ostatní věkové skupiny? Je logické, že využívají technologického pokroku a věnují se tomu, co je baví. Díky produsage, mohou hudbu, filmy, hry a mnoho dalších záležitostí spojené s kulturou sdílet z pohodlí domova, odkud nemusí doslova vytáhnout paty.

Z kultury se tímto stává věc absolutně nekulturní, protože do dnešní doby platil nepsaný fakt, že člověk kulturní je také člověkem společenským. A po právu, jít za kulturou znamenalo setkat se a sdílet zážitek s ostatními a podobně zaměřenými lidmi. Dnešní fenomén nám nabízí vlastně to samé, podíváte se na YouTube na příspěvek oblíbeného zpěváka v čase, kdy vám to vyhovuje. O pocity a dojmy se podělíte v komentářích nebo o tom napíšete na svém blogu, či Facebooku, kde jste jistě spojeni v nějaké sociální síti, která mapuje vaše záliby a spojuje vaše záliby a spojuje vás s dalšími vámi podobnými "přáteli". Můžete být anonymní, nemusíte se slušně oblékat, nemusíte s nikým mluvit, schovají se nedostatky vizuální i ty mentální. Proč se tedy bránit?

Vždyť kultura je tímto dostupnější, mohu si stáhnout vše, co mám rád, nejsem odkázán na otevírací dobu obchodů a i ceny jsou daleko výhodnější. Ale jakou hodnotu má tento typ kultury, která nás zcela pohlcuje. Na každém rohu na nás z nových médií vyvěrají informace, zajímající právě onu většinovou populaci. Máme sice právo výběru, můžeme se svým výběrem snažit odprostit od těchto brakových zdrojů, ale stejně nás dřív či později dostihnou. V uspěchané době je přítěží, odrážení těchto reklam, spotů a dalších podřadných zdrojů, stačilo by zefektivnit některé přínosné aplikace.

Viditelné je to i u problému kolektivní inteligence, jejíž hlavní myšlenka je zcela jistě zajímavá. Pravidlo, každý ví něco a víc osob víc ví, je dobře uplatitelná. Vždyť pokud měl doposud člověk problém, vždy bylo výhodnější se o něj podělit s někým, kdo tomu rozumí a jistě se pak dobral rozumného rozřešení. Dnes se svým problémem zabrousíte na blog, či stránky zabývající se daným problémem a několik zcela jistě zasvěcených, či alespoň stejně postižených osob vám sdělí svůj názor. velkým nedostatkem je právě ona anonymita. Nevíte s kým máte tu čest, názory se mohou lišit, či dokonce dělit na příznivce, odpůrce i podpůrce toho či onoho názoru. Tímto kolektivní inteligence ztrácí smysl. V reálném životě byste vyhledali odborníka, zde nemáte jistotu, kdo vám vlastně radí. Navíc je dnes hojně rozšířená neslušné chování a používání v komentářích vulgarismů. Pravidlo, tedy každý ví něco a víc osob ví víc, ale kdo ví víc? Z jakého důvodu je důležité, abychom se dělili o různé problémy s lidmi, o kterých nic nevíme a jejich erudovanost ani nemusí v určitém tématu, tak opravdová, jak o sobě mohou tvrdit.

Právě to platí i v kultuře. Jakoby stále docházelo ke snižování kvality a právě ona kolektivní inteligence je jedním z prostředků. Pokud použijete jednu z jejích možností, třeba Wikipedii, dostanete sice základní informace, od kterých se můžete odrazit, ale nenajdete v nich nic odborného, co by se dalo použít výše než při středoškolském vzdělání. Je jasné, že nejde vše hned a třeba se úroveň informací třeba časem zvýší. Ale i pokud by články psali kapacity ve svém oboru, došlo by stejně k ořezávání textu a srozumitelnějším výtahům. Kam tedy spějeme? Kam se dostaneme? Staneme se nekulturními, protože nás kultura přestane zajímat? Budeme žít svoje životy přes blogy, sdělovat informace o sobě skrz sociální sítě a kontakt s přáteli se omezí na neverbální komunikaci. Nebudeme potřebovat kulturní instituce, protože nebudeme mít čas si vyčlenit chvíli, nebudeme chtít měnit prostředí, když svoji duši budeme moci nechat naplnit skrze monitory.

Stejně jako klesla úroveň kulturní zábavy nástupem medií ve 20. století, dá se předpokládat, že se dostaneme ještě níž ve století jednadvacátém. Tzv. generace X, jak se dospívající mládeži přezdívá, by musela učinit změnu. zatím jsou nové technologie jimi hojně využívány, ale co když se jim některé aplikace jako např. Twitter na Facebooku vymstí. Jak již třeba předesílají jejich podmínky užívání, které obsahují formuli, že vše co napíšeme a vložíme, se stává majetkem Facebooku. Zajímavé sdělení, které si patrně málokterý uživatel uvědomuje. Vždyť osobní informace jsou naše knou how, tak proč s nimi tak lehkomyslně zacházíme? Nechejme jej raději a poodhalujme jen tomu, komu opravdu chceme, známe a je to nezbytně nutné.

Nechme se překvapit, co si na nás běh času a lidské mozky vymyslí. Snad se bude jednat spíše o záležitosti užitečné po pracovní stránce a volnočasové aktivity nám budou nabízeny formou přijatelnou z kulturně historického hlediska.