Kolektivní inteligence nebo Inteligentní kolektivizace?

Informace jsou v síťovém prostředí Internetu distribuovatelné k jakémukoliv účelu a dostupné komukoliv připojenému; mohou být téměř volně přidávány, nabývat na svém objemu, relevantnosti, mohou být propojovány, mazány, zkracovány i znehodnocovány. Skutečnost, že má dnes každý přístup téměř ke všemu, je již dobře známa a samozřejmě hojně využívána.

Pierre Lévy, autor utopistické zprávy pro Radu Evropy nazvané Kyberkultura, toto ukládání a sdílení prostřednictvím technologií všeho a všemi prezentoval jako hlavní rys nové kultury společnosti, který ji mimo jiné odlišoval od té „staré“. Naše nová kultura, snad ji můžeme nazvat jako kulturu „síťovou“, je založena na kolektivní inteligenci. Všichni máme možnost podílet se na vytváření datového obsahu a je jen na naší dobré vůli a morálce, jestli to budou informace skutečně hodnotné.

Pravděpodobně nejběžněji používaným příkladem, a dnes hojně využívaným zdrojem, naši kolektivní inteligence je Wikipedia (http://www.wikipedia.org/). Mnohojazyčná internetová encyklopedie, na jejímž obsahu se podílejí přispěvovatelé z celého světa. Texty, které se nám zobrazí po zadání určitého hesla/termínu, může libovolně vkládat a upravovat kdokoliv s přístupem na web. Je možné, že se zde díky takovému přístupu hromadí velké množství relativně objektivních informací. Existuje zde ale i nemalé riziko nepřesností či záměrného manipulování jak s jednotlivými údaji, tak s celými texty.

Wikipedia má pro své přispěvovatele a čtenáře v jedné osobě (Axelem Burnsem označováno jako produsage – splynutí slov produkce a užití, kdy jsou lidé zároveň tvůrci obsahů i jejich konzumenty) seznam pravidel, které by se měly při vkládání textů a jejich upravování dodržovat. Popravdě, nikdo nejsme neomylní - ať je omyl záměrný či naopak, což si uvědomuje i samotná Wikipedia a své čtenáře u některých článků informuje o jejich neúplnosti či možné irelevantnosti. Záleží pak na nás samotných, jestli informace zde získané budeme brát jako neomylnou pravdu, nebo si je dále ověříme.

V poslední době se s kolektivní inteligencí setkáváme - dá se říci, že více méně nezáměrně, i mimo nejrůznější otevřené internetové encyklopedie či slovníky. Důraz je dán na více či méně nezáměrně a to naprosto úmyslně. Touto cestou mířím k stále populárnějším sociálním sítím, kde se setkáváme se specifickým projevem kolektivní inteligence hnedle po přihlášení. Více nezáměrně, protože zde málokdy vyhledáváme moudra ostatních tak, jak postupujeme při vyplňování prázdné kolonky vyhledávače nějakým heslem, slovem či termínem při snaze získat o něm informace, které neznáme nebo potřebujeme doplnit. Přesto se komentářům, radám a rozumům ostatních nevyhneme, když reagují na naše příspěvky nebo se všemi ostatními dělí o svá nová poznání (v tom lepším případě). Méně nezáměrně pak ve chvíli, kdy je naším vroucím přáním, aby nám ostatní poradili a svým vyjádřením nám dali najevo, že v tom nejsme sami, nebo že nás vnímají.

Výsostné postavení v dnešní široké škále sociálních sítí zastává Facebook (http://www.facebook.com/). Původně univerzitní síť harvardských studentů se jednoho krásného srpnového dne roku 2006 otevřela světu a počet jejích uživatelů každým týdnem roste o další čísla v milionových položkách. Když postupem času začalo pro firmy platit, kdo není na Internetu, ten jakoby neexistoval (zvláště z důvodu, že se tak o nich dozvědělo mnohem méně potencionálních zákazníků i potencionálních pracovních partnerů). Dnes s trochou nadsázky můžeme tvrdit, že kdo nemá profil na facebooku jako by nebyl – nebo jen společensky nežil?

Sociální sítě mají za cíl sloužit, vedle zábavy a sdílení multimediálních dat, zejména ke komunikaci mezi uživateli a udržování vzájemných vztahů. To už samo o sobě vede ke sdílení soukromí, což je pro sociální sítě charakteristické. Facebook jistě takový účel poctivě splňuje a to v rámci poměrně jednoduchého ovládání i orientace v jeho obsahu, což bude důvodem mezinárodního úspěchu. Uživatelé si ovšem málokdy uvědomují, že podobné „technologické vymoženosti“ slouží k užitku i k jejich zneužívání.

Informace, které se zde zobrazují nejen přátelům (a i označení lidí, které máme přidané jako přátele je dost zavádějící – kdo má ve skutečnosti 200 přátel?), jsou samozřejmě snadno dostupné a stejně tak snadno zneužitelné. Obzvláště pak osobní data, kterými se to na Facebooku jenom hemží, by si měli uživatelé důkladně hlídat. Nemám na mysli pouze informace z vyplněného profilu, ale i sdílená multimediální data, statuty, příspěvky, komentáře jako projevy jakési kolektivní inteligence sociálních sítí. Stačí pár kliknutí, aby se profil a další „materiály“ zobrazovaly pouze vybraným přátelům a už ne všem přátelům mých přátel a přátelům přátel mých přátel a tak dále. V tomto smyslu dochází na sociálních sítích k inteligentní kolektivizaci. Uživatel, veskrze s rozumovou schopností řešit nové nebo složité situace - jak zní definice slova inteligence - dobrovolně přeměňuje své soukromí, respektive informace o svém soukromí, v kolektivní vlastnictví.

Sociální sítě, stejně jako další komunikační a informační technologie, jsou milými prostředky, které nám v mnohém usnadňují a zpříjemňují život. Je ale bláhové si myslet, že je všichni využívají v dobré vůli k účelům, pro které byly vytvořeny a kterým mají skutečně sloužit. Není tedy „špatnost“ v sociálních sítích, ale v lidech/uživatelích. Jak v těch, kteří sociální sítě zneužívají, tak v těch, kteří se nestarají o zabezpečení svých dat a hrají vabank o své soukromí.

Petra Skřiváčková