Televizní seriál změnil svůj stav ze „single“ na „je to složité“

Televizní průmysl posledních dvacet let intenzivně zkoumá, kam až lze zajít v inovacích - především seriálového - vyprávění. A s rozšířením internetu a sociálních sítí v tomto zkoumání už nejsou tvůrci televizních (převážně amerických) seriálů sami, velmi aktivně se do tohoto zkoumání zapojují i sami diváci, respektive už spíše „uživatelé“ jejich děl.

Jednou z nejvíce vhodných forem pro transmediální vyprávění, jak se ostatně už několik let ukazuje, jsou takzvané narativně komplexní seriály, například divácké hity Lost, Heroes nebo Battlestar Galactica. Nelze jim sice přisuzovat prvenství (velmi inovativní v přístupu k transmedialitě byl už například „teenage“ seriál Dawsonův svět, ale také filmová série Matrix, nebo, půjdeme-li ještě více zpět v čase, Lynchovo Twin Peaks).

Už proto, že jim zmíněná díla „vydláždila“ chodník, si však současné narativně komplexní seriály mohou dovolit rozvíjet to, co Henry Jenkins označuje jako jeden ze současných trendů v soudobé televizní seriálové produkci: nově se objevující princip televize jako „engagement“ spíše než „appointment“ média, tedy modelu, ve kterém je divák televizi aktivnějším partnerem.

Ono totiž divákovi mnohdy ani nic jiného nezbývá. Dokonale se orientovat v tak komplexním světě, jaký současné seriály divákovi předkládají, je téměř nadlidský úkol. Narativ těchto sérií prošel výraznou změnou - postupně rozšiřuje v čím dál větší míře ne konkrétní příběh, ale celý svět seriálu – a to hned v několika rovinách. Ten lze navíc snadno ještě rozvíjet a komplikovat – a producenti i uživatelé těchto děl to také dělají - pomocí dalších mediálních “satelitů”.

Lost, Heroes, Babylon 5, BSG a další díla se vyznačují obsáhlou žánrovou variabilitou, až hybridizací (pohybují se na pomezí mystéria, detektivky, science-fiction, romance i akčního, respektive politického thrilleru). Sledujeme velký, mnohdy až obrovský počet hlavních i vedlejších postav (jejich význam se dokonce postupně proměňuje), u nichž navíc postupně odkrýváme nejen to, jak se chovají v „reálném čase“ příběhu, ale díky velké zálibě mnoha televizních scenáristů ve flashbacky také jejich komplikovanou minulost.

A aby toho nebylo málo, například v Lost postupně přibyly i flashforwardy, čili náhledy/záblesky do budoucnosti postav, a nebo, v případě Heroes, dokonce do „možné“ budoucnosti, protože i ta je, díky nadpřirozeným schopnostem protagonistů, jen jednou z variant budoucnosti, kterou mohou hrdinové svými rozhodnutími a cestováním v časoprostoru měnit (a také je mění). Otázky, co se vlastně děje, proč, a kam vše spěje, se v narativně komplexních seriálech zodpovídají jen dalším, ještě větším množstvím otázek.

Thomas Elsaesser v eseji o dílech pracujících na principu hádanky (Mindgame) tyto narativy připodobňuje k interaktivním počítačovým hrám, reflektuje zde i vliv nových technologií. Ve zkratce – nové formy narativu „linkují data“. A to nejen na půdě svých „mateřských“ médií (tedy v epizodách na televizní obrazovce), ale i mimo ně. Sami tvůrci seriálů jejich svět rozšiřují na mnoha dalších mediálních kanálech. Kromě možnosti sledování seriálů na DVD nebo on-line, což je spíše technologická než obsahová změna, doplňují původní texty seriálů ještě další, více či méně narativ nezávisle rozšiřující kanály. Jedná se o počítačové a deskové hry, fiktivní dokumenty, spin-off série, fiktivní i oficiální weby, podcasty a webizody.

Web již neslouží pouze jako propagační nástroj, ale jako rovnocenný partner v budování světa příběhu; oficiální i neoficiální weby seriálů jsou tak pokusem o plné využití potenciálu nových médií z hlediska nejen propagace a merchandisingu, ale též narativní extenze (poskytování narativního backgroundu i jistých vodítek do budoucna), zasvěcení i zapojení diváka do produkční fáze (rozhovory a debaty s tvůrci, hlasování o tom, jaká z postav dostane prostor a jaká ne, divácké teorie i divácký feedback, které tvůrci zpětně reflektují).

Aby se v této složité struktuře transmediální extenze divák (samozřejmě ne každý, ideálně spíše oddaný fanoušek toužící po co největším pochopení celého světa příběhu a motivací hrdinů) opravdu vyznal, musí se obrátit na kolektivní inteligenci ostatních „uživatelů“ seriálu. A tak vznikají – u těchto seriálů logicky v mnohem hojnější, protože potřebnější míře než u běžných, tedy méně narativně komlikovaných děl, různé mutace wikipedií a fandovské weby plné grafů, diagramů a mikrohistorií jednotlivých postav, které již nejsou „korigovány“ oficiálním producentem původních děl.

Ani diváci však nežijí ve vakuu jednoho díla. Kromě recepce samotného „původního“ seriálu a oficiálních i neoficiálních (výše zmíněných) narativních „satelitů“ je ovlivňují i další kanály, média a obsahy. Jednou z nejvtipnějších ukázek toho, co kromě fan fiction a mash-upových videí fanoušci umí vytvořit, jsou výtvory ovlivněné populární sociální sítí Facebook.

On vlastně i Facebook je takovým shromaždištěm dat a sociálních vztahů, které je vytvořeno jen díky početné komunitě – tedy specifickým příkladem koletivní inteligence. Zajímavý výsledek pak nabízí právě směs, mash-up Facebookové komunikace – tedy různých aktualizací statusů, stavů, vztahů a komentářů na zdi – s konkrétním narativním dílem.

Jednou z prvních vlaštovek byl „Hamlet (Facebook News Feed Edition)“ od Sarah Schmellingové (http://www.mcsweeneys.net/2008/7/30schmelling.html). Následovalo převyprávění Austenové od DeeDee Baldwinové (http://www.much-ado.net/austenbook/). A bylo jen otázkou času, kdy dojde i na tak složitý seriál, jakým je Battlestar Galactica. Uživatelka webu Docsstoc Tara Gelsomino tak vytvořila ohromující databází epizod tohoto seriálu „Battlestarbook“, který se snaží komplikovaný děj každé epizody převyprávět skrze rozhraní Facebooku. (http://www.docstoc.com/docs/3322805/battlestarbook---miniseries)

Vznikl tak svébytný, i když tak trochu „nerdovský“ literární útvar, který svého „produsera“ (tedy diváka, který však sám vytváří nové obsahy) nutí k velké invenci – a v neposlední řadě je i pro „pasivního“ diváka/čtenáře vážně zábavný.