Transmedialita Speed Racera u nás doma

Se Speed Racerem se valná většina “normální” populace (tedy ne ti komiksoví a japanofilní nadšenci) setkala teprve minulý rok. Fanoušci fantastických vizí tvůrců Martixu Andyho a Larryho Wachowských oněměli úžasem, většina ostatních nad jejich novým filmem ohrnula nos. Kde se vzal kluk se jménem Speed a příjmením Racer, který s barevnou závratností vtrhl do našich kin?

Příběh je zasazený do zářivě barevného světa s nebem malovaným pastelkami a točí se okolo chlapce Speedyho, který nejvíc na světě touží po tom, stát se automobilovým závodníkem. A jako by po tomtéž toužil samotný film, na milimetr přesné manévry závodních aut sleduje z těch nejšílenějších pohledů a úhlů. Speedovo závodnické nadšení pramení z inspirace starším bratrem – závodníkem, a jeho vlastním domovem, který je zároveň výrobnou a opravnou závodních aut. Brzy v něm vyrobí to nejrychlejší, a závod může začít. Na fyzikální zákony zapomeňte, jízda zpátečkou po téměř kolmé ledové stěně, skákání a klouzání po písčitých dunách v poušti nebo zběsilá jízda ledovou jeskyní je jen zlomek toho, čím tu mistři fikčních světů ohromují.

Sledovat film je poněkud náročné, a to nejenom kvůli jeho barevnosti (už úvodní logo Warner Bros je ztvárněné v sytých barvách ve stylu filmu) a rychlosti (zběsilé závody, v nichž jde doopravdy do tuhého, připomínají stejně tak počítačové honičky jako bláznivé hrátky a bouračky na dětské autodráze), ale i kvůli stylu. Obraz bez ustání přináší celé sekvence bez jediného střihu, kdy dokonalá montáž mísí i tři obrazy dohromady, a to v jedné chvíli na plátně. Tímto postupem film diváka dezorientuje v členitém prostoru, který se z konvenčního a relitě podobného mrknutím oka mění na fantaskně plochý a zase zpátky. Tento postup evokuje komiks, který se několikrát do filmu skutečně prolne.

Toto prolínání je základem mého pojetí transmediality ve filmu Speed Racer. Z jednoho pohledu to může být v samotném obsahu filmu, kdy vyprávění obsahuje scénu, ve které postava malého Speedova brášky sleduje se svým opičákem kreslený seriál a najednou se oba stávají jeho hrdiny, aniž by opustili obývák nebo pyžamo. Jako diváci máme důvěru v takovýto “možný svět”, imponuje nám a chceme se ho účastnit, ne být jen svědky. Tento svět nemá pevné hranice a nabízí nám tak úžasnou možnost (představu) vstupu do něj. Druhá rovina transmediality spočívá v samotném fenoménu “Speed Racer” od jeho vzniku.

Původním textem je japonská manga Mach GoGoGo, na jejímž základě brzy vzniklo stejnojmenné anime. To se v šedesátých letech s velkým úspěchem promítalo ve Spojených Státech, šlo o jeden z raných pokusů “infikovat” Ameriku japonskou kulturou. Toto nakažení se později ukázalo jako podařené, Američané sice poměrně líně, ale přeci jen projevili snahu příběh si přivlastnit. Japonská verze se v USA vysílala v letech 1967-68, v roce 1985 nakladatelství NOW Comics vydalo upravenou verzi původního komiksu pod názvem Speed Racer. Úpravy spočívaly především v “pozápaďování” postav, veliké oči a růžové vlasy byly pro konzervativní Ameriku jaksi nevhodné. Od roku 1993 docházelo také k předělávkám kresleného seriálu.

V případě filmu bratrů Wachwských však nelze mluvit o pouhé adaptaci. Režiséři používají původní materiály pouze jako inspiraci, stejnou měrou vycházejí z japonských originálů, jako je zjemňují americkými verzemi. S produkcí souvisí celá řada doplňkových výrobků, od soundtracku až po postavičky. Zdvojují se nám tedy trhy, jednak se setkáváme s japonskými originály, jednak s jejich západními klony.

Internetová stránka www.speedracer.com nabízí aplikace a hry pro telefony a iPody, a slibuje brzké spuštění fikčnho světa, ve kterém budeme moci vystupovat a hrát za příběhové postavy v jejich světě. To už máme umožněno z internetu stáhnutelnými počítačovými hrami. Tento budoucí on-line svět by se podle mého názoru mohl ve zjednodušené verzi blížit obřímu projektu Second Life, ale to se budeme muset nechat ještě nějakou chvíli napínat.

Dominika Řebíková