Prozument - profesionál nebo amatér?

Od doby, kdy byl představen první fotoaparát Kodak, získali uživatelé nástroj k rozšíření nového lidového média. Poté dostali do rukou amatérské videokamery, kazetové rekordéry, video rekordéry... Přesto fakt, že lidé získali přístup k ‚nástrojům mediální produkce‘ v takové míře, jaký k nim měla přístup do té doby jen profesionální média, ještě neznamenal žádný zásadní zvrat: profesionální fotografie cestovaly mezi studiem a redakcí novin, privátní obrázky ze svatby zase mezi členy rodiny.

Aktuální a relativně mladá, co se týká rozšíření, je občanská žurnalistika. Jedná se o zpravodajské servery, které nepíší profesionálové, ale amatéři, běžní uživatelé. Každý má možnost se zaregistrovat a psát své vlastní zprávy. „Každý občan je reportér,“ zní motto Ohmynews, serveru, který vznikl jako kontrast proti konzervativním jihokorejským médií. Velmi sofistikovaný systém zavedl americký server Newsvine, který sice není vícejazyčný, ale není problém zde pár hodin po volbách nalézt zprávu o projevu premiéra České republiky. Vlastnit server pro amatéry také ovšem znamená velké riziko, jakmile dojde na žaloby. Jeden takový proces se nedávno odehrál mezi firmou Apple a autory webu AppleInsider. Přestože redaktoři serveru nejsou členy žádného profesionálního společenství, soud rozhodl v jejich neprospěch. Závěrem soudního procesu tedy je, že amatéři mají stejná práva jako profesionální redaktoři. V kontextu takového rozhodnutí vyvstává otázka, nakolik jsou občanští žurnalisté skutečnými amatéry?

Přestože se zdá, že web 2.0 je především webem amatérů, je třeba se ptát, proč tomu tak je? Július Gajdoš, teoretik divadla, nabízí pojem „sebe-instalace“ jako touhu uživatele se zviditelnit a prezentovat tak sebe samého, případně svoje výtvory (literární texty, ale i výtvarná díla atp.). Přistupuje k tématu poměrně kriticky: „Pokud však člen webové komunity nebo účastníci na různých doménách ‚nasvěcují‘ určité vlastnosti tak, aby poukazovaly jenom k jejich (reklamní) představě o sobě, tj. nabízejí se jako zboží, které zaujme, jenom když je vhodně naaranžované ve výloze, není to něco, co by bylo dnes možné označit jako verbální instalace?“ Ano, amatérská tvorba není vždy ideální, nelze ji chápat jako bezchybnou a dostatečné sebekritickou, je třeba k ní přistupovat obezřetně, je ale kvantita skutečně znakem nekvality? Není právě ta svoboda, jednoduchost a rozšířené možnosti prezentace pozitivní v tom, že umožní zviditelnění se právě i těm kvalitním jednotlivostem?

Gajdoš vidí web 2.0 jako představu (Tima O'Reillyho) virtuální socializace, která je spíše novodobě utopistickou ideou než vizí budoucnosti. „Na rozdíl od předešlých utopistických představ O'Reilly nemusí hledat místo, kde by tuto utopii umístil. Má totiž k dispozici virtuální realitu.“ Důkazem o opaku jsou však desetitisíce až sta tisíce uživatelů sociálních sítí, kteří se na obsahu spolupodílí a této obrovské vlny zájmu jsou si vědomi také profesionálové. Nezřídka se tak stává, že se do nejedné sítě zapojí umělec, jehož díla jsou v databázi ještě před jeho prvním přihlášením. Může se tak sám zapojit do prezentování své tvorby, uveřejňovat aktuální informace nebo se zkrátka jen přiblížit svým příznivcům.

Na začátku jsem hovořil o postupném vzniku nástrojů, které byly původně dostupné pouze profesionálům, ale časem se dostaly až do rukou amatérů (profesionální kamery zaznamenávající obraz ve velmi vysoké kvalitě jsou ekvivalentem malých přenosných videokamer pro domácí použití, elektronické klávesové samplery nahrazující komplexní studiovou techniku apod.). Uživatel těchto nový technologií se skrze různorodá média označuje jako ‚prozument‘. Jde o pojem vzniklý ze slov producent (profesionál) a na druhé straně se slučující s příjemcem jako konzumentem, tedy člověkem, který těchto technologií užívá jako konzument a producent zároveň. Spolu s těmito technologiemi se mění také způsob distribuce. Tradiční média uplatňují centralizovaný model distribuce, tzv. ‚one-to-many‘, zatímco média nová, tedy i web 2.0, je modelem ‚many-to-many‘.

Tyto charakteristiky však ještě zcela zásadně souvisí s dalším aspektem webu 2.0. Je to něco, co ve svém významu stojí nad těmito body. Je to kolektivní kreativita a kolaborace, jinými slovy důraz na uplatnění kolektivní inteligence v prostředí počítačové sítě. Jak píše Pierre Lévy: „Zde přichází na řadu ústřední úloha kolektivní inteligence, představující jeden z hlavních motorů kyberkultury. Uvedení do součinnosti pravomocí, zdrojů a projektů, vybudování a dynamické udržování společných pamětí, spuštění pružných a napříč systémem procházejících způsobů kooperace, koordinované rozmístění rozhodovacích center, to vše totiž působí proti nepropustnému rozdělení aktivit, uzavřenostem, neprůhlednosti společenské organizace.“

Kolektivní inteligence je vlastnost, kterou systému přisuzují samotní uživatelé, je to způsob, jakým s danými nástroji pracují. Je to také způsob socializace, kterým se uživatelé zapojují do sociální sítě, jakou roli zde zastávají a vyjadřuje také míru participace. Otevřenost tohoto systému je pak nezbytnou vlastností, aby se kolektivní inteligence mohla naplno projevit.

Oba dva faktory, prozumenti a kolektivní inteligence, jsou bezpodmínečně nutné k fungování webu 2.0 tak, jak jej chápeme dnes. Díky tomu také můžeme mluvit o sociálních sítích, které mají svoji základnu právě v uživatelích amatérech, resp. prozumentech. Jestli je uživatel a jeho aktivita v síti spíše amatérská nebo profesionální, už tedy nezávisí přímo na technologiích a nástrojích (které jsou dostupné všem), ale pouze na uživateli samotném.

Viktor Šik