Kolektivní inteligence a fyziologické determinace zpracování hudby

Je jisté, že hudební vývoj v mnoha oblastech prodělává bouřlivé změny a mnohá překvapení nás teprve čekají. Příčiny posunů v hudební oblasti mají svou evoluci, v jejímž popředí stojí proces technologických změn, na něj navazující rozvoj internetu, komunikačních technologií a schopností. Představa budoucího vývoje společnosti propojené globální informační sítí je postavena na myšlence kolektivní inteligence, jíž filozof Pierre Lévy chápe jako formu univerzálně distribuované inteligence, konstantně zdokonalované, koordinované v reálném čase a vyúsťující v efektivní využití schopností.

Hudebních oblastí, které prudké změny ovlivňují nebo posouvají do zcela nových podob je samozřejmě mnoho a v tomto příspěvku není možné ani jejich část dostatečně vystihnout. O některých se mluví a píše více – vývoj hudebních žánrů, měnící se vztah mezi existujícími prostředky, průmyslem, trhy, žánry a publikem, technologické změny v nahrávání, poslechu či přenosu hudebních dat, způsoby a místa konzumace kultury, nové pojetí médií, jejich konvergence, problematika duševního vlastnictví a autorství, společného sdílení a vytváření hudby, produsage a mnohé další. Jiné oblasti jsou zmiňované v rozsahu menším, což ovšem neznamená, že jsou méně zajímavé. Snad jen v současnosti méně aktuální.

Zajímavým fenoménem zejména z oblasti hudební psychologie, antropologie a v dalších souvislostech neuropsychologie jsou otázky biologického determinování percepčních schopností člověka, jeho potenciálu či omezení vnímat a zpracovávat hudební nebo jiné podněty, otázky přirozené inklinace k určitým stereotypům a fyzikálně ohraničeným jevům v rámci zpracování různých hudebních jevů. Mě osobně velmi přitahuje problematika inklinace větší části populace k jednodušším formám hudebního potažmo uměleckého světa. Na pozadí stojí pravděpodobně velmi složitá struktura příčin, z nichž přinejmenším některé sahají daleko za poslední tisíciletí. Jako laciné bych vnímal odvolávání se na převážně fenomén moderní doby a společnosti, na obrovský a určující vliv masmédií. Ten bezpochyby hraje významnou, ale dle mého názoru nikoli stěžejní úlohu. Upozadíme-li problematiku vlivu technologického, sociálně-ekonomického, kulturního a jiných na vývoj a šíření hudby, zůstává zde otázka, zda byl někdy v historii většinový posluchač (konzument) intelektuálně, psychicky a biologicky vybaven ke konzumaci velmi náročné hudby či jiného umění. Vychovala snad některá z historických etap o mnoho větší procento populace, schopné plně konzumovat náročné umění? Předpokládám, že lidí, kteří dokázali plnohodnotně rozpoznat a docenit obsah, formu a další aspekty kteréhokoli z umění, byla menšina, stejně jako dnes. Lze předpokládat, že jakkoli na prostého (nejen) vesničana minulých staletí mohlo umění v různých podobách udělat velký dojem a vyvolat hluboký prožitek, nebyl většinou vzdělán k tomu, aby docenil např. kompoziční techniku znějící Bachovy fugy a pravděpodobně jej byla schopna unést i podstatně prostší hudba.

Co tedy člověk ve své biologické přirozenosti v hudbě, coby fyzikálním systému, zcela nevědomě a oproštěn od intelektualizace a podobných snah vyhledává, co je pro něj ve výsledku fyzicky a psychicky příjemné? V současnosti nemáme např. z nedostatku relevantních vědeckých podkladů jednoznačnou a vyčerpávající odpověď, zajímavá zjištění v rámci různých studií a bádání na nás teprve čekají, přesto však na poli výzkumů tak úplně prázdno není. Pro představu uvedu v bodech několik málo údajů týkajících se percepčního vnímání různých vrstev hudby, které byly různými vědními obory ověřovány, a stojí přinejmenším za úvahu ve vztahu k položené otázce – zda je člověk ve větší míře (než se v minulosti jevilo) jako příjemce hudby (zvuků = fyzikálních jevů) omezen více, než by si někteří z nás přáli, než by se očekávalo.
Jistě se nabízí otázka, zda jsou popsané jevy dílem lidské přirozenosti nebo kulturní zkušenosti. Mnoho experimentů, jejichž výsledky jsem stručně naznačil, bylo prováděno napříč různými kulturami a to pak v mnohých případech poukazuje k vrozeným způsobům vnímání.

· některé principy sluchového vnímání:
o prvky, které jsou si blízké (proximita) nebo podobné (similarita), mají tendenci být seskupovány
o prvky, které tvoří základní a jednoduché (srozumitelná forma), mají tendenci být seskupovány
· nevědomé a automatické používání schémat (akustické znalosti charakteristik zvuků uložených v dlouhodobé paměti) – člověk často nevědomě upřednostňuje (hudební) jevy, které jsou mu známé
· konsonance a disonance
o pomalé kolísání amplitudy v souzvuku je pro posluchače příjemnější než kolísání rychlé
o neurofyziologické poznatky ukazují, že neurony periferního sluchového systému používají pro vnitřní reprezentaci akustických vlastností konsonantních a disonantních intervalů dva odlišné nervové kódy. Aktivace se objevuje vždy v jiné oblasti mozkové kůry
o při diskusi o konsonantnosti a disonantnosti respektive libosti či nelibosti, kterou vyvolávají, je třeba rozlišovat tyto jevy v izolovaných podmínkách a v různých hudebních kontextech
o skupina souzvuků, které jsou dlouhodobě vnímány jako konsonance, se již (ani pod vlivem avantgardních směrů 20.st.) dále nerozšiřuje
· tonalita
o – hudba bez tonality bývá pro člověka většinou chaosem, je upřednostňována u všech vyšších a pravděpodobně i nižších hudebních kultur, dodekafonický systém nerespektuje lidské kognitivní možnosti – nelze jej vnímat jako tóninu
· melodie
o kognitivní systém má tendenci řady podnětů seskupovat a strukturovat do vyšších celků – aby melodie tuto tendenci splnila, musí splňovat výše uvedené principy similarity, proximity atd.
o tónové řady složené z malých výškových intervalů jsou vnímané jako koherentní – u velkých intervalů je třeba k dosažení koherence výrazně snížit tempo nebo je v následujících krocích zpětně vyplnit intervaly malými
o malé intervaly v melodiích převládají a bývají častěji použity v sestupné formě – jev byl potvrzen u mnoha kultur a jde pravděpodobně o vrozenou zákonitost
· čas v hudbě
o současná neurofyziologie ukazuje, že funkce spojené s vnímáním času jsou v mozku rozloženy ve více oblastech, neexistuje tedy jedno centrum pro vnímání času
o v oblasti délek v rozmezí zhruba 400-800 ms je rytmus vytvářen nejpravidelněji a časové délky nejpřesněji, také se v tomto rozmezí nejlépe rozpoznávají. Např. krátké intervalové délky má člověk tendenci subjektivně nadhodnocovat
· vnímání tempa
o periodicita vnitřních hodin je biologicky přitahována ke středním tempům. Při vytváření pomalých temp dochází ke snaze o přiblížení tempa k této vnitřní periodicitě, což má za následek zrychlení a naopak
· rytmus
o psychologie času ukazuje, že nejběžnější členění při výstavbě rytmických vzorců je dvojné či trojné, jiná členění se vytvářejí obtížně – to se vztahuje jak na počet dob v taktu, tak i na jednotlivé notové délky
o puls má pravděpodobně mimohudební charakter – vědomí pulsu je nutné pro správné vnímání a vytváření různých časových útvarů, lidský kognitivní systém tak zpracovává rytmické vzorce jako systém vztahů k základní rytmické jednotce
· další preference
o stupeň aktivace vyvolaný hudbou – posluchači je preferována hudba přiměřená, tedy ani příliš uklidňující, ani příliš excitační. Tuto aktivaci ovlivňují různé proměnné (hlasitost, tempo, vnější zdroje emocí v hudbě, složitost atd.)
o výsledky různých studií naznačují, že jsou preferovány podněty ležící v pomyslném středu

Jak jsem zmínil, jde o menší ukázku zkoumaných jevů. Ve hře jsou přirozeně další zkoumané fenomény, za všechny např. spojitost hudby a emocí, význam zvuku, pohybu či mimiky pro historického i dnešního člověka v různých souvislostech, barevné a frekvenční schéma hlasu v návaznosti na psycho-fyzickou přitažlivost interpreta příjemcem.

V tomto příspěvku víceméně nenabízím odpovědi na dané téma, především zde otázky pokládám. Další z nich se ptá, zda a jak ovlivní proces kolektivní inteligence a produsage další vývoj hudebně percepčních schopností člověka. Zdokonalí jej nebo naopak utvrdí ony „středové“ tendence?
Je nadmíru zřejmé, že technologický vývoj se zrychluje a mění v poměru k evoluci lidského druhu či např. pudových složek člověka diametrálně odlišným tempem. Předpokládejme, že podobně jako u pudových složek, lze též u lidského druhu hovořit o v evoluci hudební. Některá „hudební jednání“ jsou člověku z pohledu fylogeneze vlastní a hluboce zapsána v mozkových a neuronálních strukturách. Stejně jako nemůže být člověk v průběhu několika staletí či tisíciletí zbaven své sexuality a dalších primárních pudových složek, jejichž fungování se utvářelo miliardy let, nemůže být tak snadno zbaven hluboce zakořeněných fyziologicko-psychicko-hudebních determinant. V rámci různých kulturních a společenských systémů v historii docházelo a stále dochází k pokusům o potlačení, regulaci či změny v oblasti sexuality, které se tak často neblaze dostávají do střetu s přirozenými tendencemi a na různých úrovní jsou pak příčinou rozličných problémů. K podobným tendencím pak docházelo a dochází i ve střetu přirozených (nebo přinejmenším evolučně starších) a umělých muzikálních schopností. K archaickým formám lidského hudebního projevu z dob, kdy k tomu člověk svými schopnostmi byl již vybaven, pravděpodobně patří především schopnost rytmizovat a vokálně se projevovat. Velmi jednoduchá melodická linka a rytmika mohou být příklady hledané přirozenosti, i když pravděpodobně z mladšího fylogenetického období. Pokud jsou některé fenomény v lidském druhu hluboce zakódovány, může pak být pro současného člověka se zdánlivě velkými možnostmi, se zdánlivě vyspělou kulturou, těžké překračovat takto vymezené hranice. Lidská schopnost tvořit, reprodukovat či vnímat hudbu bývá vyhnána do značných výšin, ale čím výše se nacházíme, tím méně lidí potkáváme.

Jak tedy v budoucnosti zapracuje ve výše zmíněné problematice kolektivní inteligence ? Bude potvrzena hypotéza fyziologicko-psychicko-hudebních determinant? Jestliže ano, nové vědomosti pak pravděpodobně ovlivní velmi široké spektrum procesů nějak souvisejících s hudbou, případně i jinými tvůrčími oblastmi. V závislosti na dosahovaných vědomostech se mohou posouvat přístupy v žánrové, mediální, terapeutické, pedagogické oblasti, v rovinách managementů, hudební psychologie atd. V novém pohledu by se mohly jevit pojmy jako kulturnost, kýč a jiné.
Navazující záležitostí je pak následná role kolektivní inteligence – jak na sebe samu, respektive výsledky svého myšlení, zareaguje. Přijme onu (hypotetickou) determinaci za svou a jako z dané věci z ní bude maximálně těžit, aniž by chtěla posouvat evoluční hranice fyziologických schopností zpracovávat hudbu nebo bude mít tendenci s evolucí kulturní posouvat i evoluci přírodní? Dojde k úpadku, stagnaci či naopak rozvoji lidských hudebních schopností? Budeme schopni vytvářet a poslouchat náročnější hudbu nebo skrze mnohem prostší formy dosahovat např. zajímavých terapeutických výsledků? Změní se výrazně poměr konzumentů ve vztahu k druhu nebo účelu hudby? Rozšíří se třeba právě hudba nebo nějaký druh perceptivního signálu s terapeutickými účinky a zároveň ustoupí hudba s negativními? Otázek by mohlo být opravdu mnoho, odpovědí ještě víc. Ale tak široké téma nelze zachytit v prostoru už beztak dlouhého příspěvku.

Ať už se v příspěvku nadhozené fenomény budou vyvíjet jakkoli, doufejme, že nedojde k totální uniformitě ve vývoji jakékoli oblasti hudby. Ve hře, i přes narůstající potenciál kolektivní inteligence a některými autory zdůrazňujícími např. nebezpečí uniformity, budou vždy zůstávat proměnné jako nadání, pracovitost, vůle, rodinné i vnější prostředí, motivace a v neposlední řadě potřeba mnohých jedinců dělat tu svou hudbu bez ohledu na fakt, že je z různých důvodů nesdílná a širším okruhem příjemců neakceptovatelná.
Příslibem nové vlny mediálního prostředí vzrůstá předpoklad svobodného plynutí myšlenek a obsahů. Podobnou představu ideálního budoucího vývoje vidí i Lévy: „… nejlepší možné využití digitálních technologií je dát lidem možnost, aby spojili své představy a svou inteligenci ve prospěch rozvoje a emancipace člověka.“ Doufejme, že k naplnění jeho ideálu budeme mít vždy patřičnou míru svobody.

Marcel Neckář

329476