Článek Alfreda Hermidy pro M/C Journal (A Journal of Media
and Culture), recenzovaný akademický časopis vycházející od roku 1998, pojednává
o tzv. ambientních médiích. Hodnotí v něm již proběhlé výzkumy na toto
téma. Pro lepší pochopení článku si musíme nejprve vysvětlit, co to vlastně
ambientní média jsou. Zjednodušeně bychom mohli mluvit o alternativních médiích: „ [1]
Často se s tímto výrazem setkáváme v souvislosti
s marketingem. Tzv. ambient marketing je formou guerilla marketingu a
představuje alternativní nosiče reklamy, které se vyznačují používáním jiných
než standartních formátů či velikostí a výskytem na neobvyklých místech. Dalším
znakem je jejich originalita, používání prvků humoru, překvapení, zábavy a co
zejména, snahou o zapojení spotřebitele interaktivním způsobem přímo do obsahu
komerční komunikace.
Podnětem k jeho vzniku v 90. letech minulého
století ve Velké Británii byl zejména klesající účinek klasických reklam a tradičních
nadlinkových médií a snaha o snadný zisk bezplatného PR. Termín „ambientní
média“ pak začal být používán zejména v souvislosti s reklamní
agenturou Concord, která v roce 1995 začala tímto stylem označovat formy
netradiční venkovní reklamy, jejíž forma se začala rychle rozrůstat. [2]
Alfred Hermida je
mnohokrát oceněný průkopník v oblasti zpravodajství a digitálních médií a pedagog
žurnalistiky. Stojí v čele výzkumu sociálních médií, nových digitálních způsobů
vyjadřování a zapojování publika na Škole žurnalistiky v rámci University
of Columbia ve Vancouveru.
Jeho nová kniha:
„Řekni všem: Proč příběhy, které sdílíme, tvoří to, co víme a proč na tom
záleží“, vydaná nakladatelstvím Doubleday Kanada v říjnu 2014, byla uznána
nejlepší knihou související s podnikáním v Kanadě pro rok 2015. Je
také spoluautorem knihy Participativní žurnalistika: Ochrana otevřených bran
v on-line zpravodajství vydané v roce 2011.
V letech 2010,
2011 a 2012 byl jmenován vedoucím pracovníkem IBM CAS výzkumné fakulty,
v roce 2011 vyhrál UBC prezidentskou cenu pro Vzdělávání veřejnosti
prostřednictvím médií, v roce 2010 získal Cenu kanadského online
publikování pro nejlepší blog psaný pro Reportr.net a mnoho dalších ocenění.
V roce 1997 byl
zakládajícím redaktorem zpravodajství BBC a získal cenu BAFTA za nejlepší
zpravodajský web čtyři roky po sobě. Dále psal také pro The Globe and Mail, The
Wall Street Journal, The Times of London, The Guardian a NPR. Díky svému výzkumu
v UBC a jeho dřívější práce pro BBC si vybudoval mezinárodní reputaci jako
odborník na nová média. Jeho výzkumné zájmy zahrnují participativní
žurnalistiku, sociální média a vznikající žánry digitální žurnalistiky. [3]
Autor ve svém článku zmiňuje hned několik výzkumů a názorů
dalších osobností z mediální sféry na téma ambientních médií. Chce
upozornit na změny toku mediálních obsahů, které se v současné době dějí a
jichž si nevšímá on sám.
Jako prvního zmiňuje mediálního odborníka Clay Shirkyho,
který uvedl ničivé zemětřesení v Číně v květnu 2008 jako jeden
z příkladů těchto změn. Zprávy o zemětřesení totiž nejprve nepřišly od
těch tradičních sdělovacích prostředků, nýbrž od samotných místních obyvatel,
kteří je šířili buď prostřednictvím největší sociální sítě v Číně QQ nebo
na Twitteru. Už tehdy se ale nejednalo o ojedinělý případ. Stalo se jakousi
samozřejmostí, že lidé se aktivně začali podílet na procesu shromažďování,
tvoření a šíření zpráv a informací.
Právě Twitter autor vidí jako klíčové médium pro šíření
novinek a informací o určitých důležitých událostech a podílí se tak dle něj
velkou měrou na vytváření něčeho, co odborníci označují za „ambientní
žurnalistiku“. Umožňuje velkému počtu uživatelů, aby současně komunikovali
v reálném čase a to na základě asymetrického vztahu přátel a sledovatelů.
Novinky všude kolem
Pojem „ambietní“ byl použit pro popis dnešní mediální
krajiny. Hargreaves a Thomas ve své studii došli k závěru, že zprávy jsou
všude okolo stejně tak jako vzduch, který dýcháme. Je tak možné v jednom
okamžiku, během naší každodenní činnosti, zjišťovat, co se děje třeba na druhém
konci světa.
Autor to připodobňuje roku 2001, kdy Anna McCarthy ve své knize
Ambient television mluvila o tzv. „všudypřítomné televizi“, která se
z našich obýváků dostala ven – od televizí na veřejných prostranstvích až
po čekárnu u lékaře nebo bar. Výzkum Pew Internetu v roce 2010 shledal, že
zprávy v digitální éře se staly taktéž všudypřítomnými – už jen tím, že
příjemci k nim mají přístup na nesčetně mnoho zařízeních.
Původně byly zprávy podávány jako sdělení „od jednoho
k mnoha“, kdy se očekávalo, že členové publika jsou jen jakési „prázdné
nádrže“, které mají být naplňovány zprávami. Neočekával se jejich iniciativní
přístup k dekódování, či dokonce reakce na obsahy. To se však během
posledního desetiletí značně změnilo a došlo k mnohem větší participaci
mediálního prostředí.
Zprávy jako sociální
zkušenost
Posun od éry vysílacích médií k éře digitálních médií
zásadně změnil tok informací a také vztah mezi publikem a novináři jako takový.
Digitální komunikační technologie „od mnoha k mnohým“ v podstatě
převedly prostředky pro výrobu i šíření mediální produkce také na stranu
veřejnosti, což naprosto kontrastuje s předchozími představami pasivního
mediálního diváctví.
Podle Henryho Jenkinse již není možné mluvit o
producentech médií a jejich konzumentech jako o zastáncích nějakých zvláštních,
odlišných rolí, ale jako o účastnících, kteří na sebe vzájemně působí a tento
vztah se řídí novým souborem pravidel, kterému nikdo z nás vlastně ještě
ani pořádně neporozuměl.
Axel Bruns pro to použil termín „produsage“, kterým označil
smazávající se hranici mezi producenty a konzumenty médií a Jay Rosen mluví o
„lidech, kteří byli dříve známi jako publikum“. Pro někoho tímto vzniká úplně
nový model žurnalistiky, jež bývá označován žurnalistikou participativní.
Vyvolává to však otázku, jak vlastně v současné době lze definovat
novináře a žurnalistiku jako takovou.
Ve studii z března 2010, která se zabývala novinkami
v návycích v USA na tzv. Pew Internetu (projekt Pew výzkumného
centra), bylo zjištěno, že 37% uživatelů této sítě se aktivně podílelo na
vytváření, komentování nebo šíření zpráv, což jasně ukazuje proměnu
jednosměrného, asymetrického modelu komunikace mezi novináři a diváky směrem
k více participativnímu a kolektivnímu systému, který vyžaduje
přehodnocení konceptu ambientních zpráv.
Distribuovaná
konverzace
Ambientní žurnalistika bere v úvahu, že se i příjemci
mohou stát součástí zpravodajského procesu. Ač každý z nich produkuje
pouze malý kousek obsahu, společně to může být považováno právě za další druh
žurnalistiky. Tzv. mikro-blogování je novou technologií, jež umožňuje
v reálném čase milionu uživatelů, aby společně komunikovali, sdíleli a
diskutovali o událostech.
Právě Twitter je jednou z nejpopulárnějších
mikro-blogových platforem a svědčí o tom statistiky, kdy jeho prostřednictvím
bylo do února 2010 průměrně odesláno až 50 milionů zpráv denně. Přitom
k tomu stačí krátké zprávy, ne delší než 140 znaků – tzv. „tweety“. Svým
způsobem se toto podobá instant messagingu, ovšem s tím rozdílem, že na
Twitteru lze zprávy archivovat a zpětně vyhledávat. Navíc umožňuje tvorbu
jakési struktury pomocí hashtagů, které sdružují jednotlivé příspěvky dle témat
a umožňují tak také jejich analýzu jako celku.
Důvěryhodnost zdroje se pak dá ověřit pomocí tzv. sociálních grafů.
Twitter jako nástroj
ambientní žurnalistiky
Hodnota Twiterru jako takového podle autora nezávisí na
jednotlivých pramenech informací, ale spíše na kombinovaném efektu komunikace –
dovnitř i ven. Vše, co se objeví na Twitteru samozřejmě není automaticky
žurnalistickým obsahem.
Existují zprávy, které mají dopad pouze pro konkrétního
jedince a okruh jeho přátel, ale také ty, které uveřejňují buď profesionální
novináři, samotné instituce nebo veřejně známí lidé a jež se týkají velkého
počtu lidí. Ty se pak lavinově pomocí sdílení šíří mezi velký okruh lidí. Jako
příklad, kdy se Twitter stal platformou pro novináře, uvádí autor následující
události: americké prezidentské volby 2008, útoky v Bombaji
v listopadu 2008 a hávarii letu US Airways v lednu 2009.
Otázka, která je často v souvislosti s Twitterem
řešena, je, jakým způsobem tweety organizovat či vybírat, aby měly potřebnou
vypovídající hodnotu. Např. v červnu roku 2009 u příležitosti voleb
v Íránu a jejich sporných výsledků bylo napsáno 221 774 tweetů za
hodinu, což je příliš mnoho dat na to, aby přinesly nějaký smysl. Toto
informační přetížení někteří trefně nazvali „hledání jehly ve stohu tweetů“. Někteří
výzkumníci však již tehdy pracovali na tom, aby se s tímto problémem
vyrovnali.
Příkladem snahy o takové „třídění“ je služba TwitterStand,
kterou vytvořila skupina výzkumníků z University of Maryland nebo práce
výzkumníků Amerického geologického průzkumu (USGS), který se snaží využít
sociálních médií jako technologie, jak co nejrychleji získat informace o
nedávných zemětřeseních – tzv. Twitter Earthquake Detector. Shromažďují tak data
v reálném čase a jsou schopni si je filtrovat podle místa, času a
klíčových slov. Domnívají se, že tak pomocí neoficiálních informací od občanů
získají informace mnohem dříve, než kdyby spoléhali na oficiální zdroje.
Závěrem
Článek vyšel už v roce 2010, kdy ještě zmiňované
fenomény nebyly natolik rozšířené jako teď, ale je vidět, že už tehdy se o nich
vědělo a byly zkoumány. V současné době však získávají stále více na
významu a míra produsage – tedy hranice mezi producenty mediálních obsahů a
publikem je stále tenčí a tenčí.
Ovlivnilo to obrovskou měrou i zpravodajství. Stejně tak jako ambient marketing zjistil, že
účinky klasických reklam již klesají, současné zpravodajství zjišťuje, že
klasické novinové či televizní zpravodajství také ztrácí (nebo spíše již
ztratilo) svou vedoucí roli. Vlastně došlo k jakési záměně – původně ambietní
žurnalistika se stala tou hlavní, zatímco dříve „klasické“ druhy médií jsou v současné
době spíše těmi doplňkovými.
Tomu se přizpůsobily jak světové, tak i české zpravodajské
servery, ale i mnohé osobnosti z oblasti politiky a dalších sfér. Změnu to
tedy samozřejmě znamenalo také pro diváky a konzumenty těchto mediálních
obsahů, kteří často pro aktuální informace navštíví nejprve právě některou ze
sociálních sítí, např. Twitter. O tomto fenoménu nedávno vydala článek i Česká
televize a trefně popsala na příkladu českého premiéra Bohuslava Sobotky
aktuální situaci:
„Český premiér tak potvrdil to, co už se nějaký čas děje
– z Twitteru se stává oficiální informační kanál, který nemá co do rychlosti
konkurenci. Tweety už se také staly běžnou součástí zpravodajství, a to nejen
toho internetového. Novináři mohou díky tweetujícím politikům informovat své
čtenáře nebo diváky o průběhu jednání v podstatě v reálném čase. Nemusejí
čekat, až se dveře jednací místnosti otevřou a politici se postaví za
mikrofony.“[4]
[1] Ambient(ní) média. Mediální slovník Media Guru [online]. 2015 [cit. 2015-12-02]. Dostupné z:
http://www.mediaguru.cz/medialni-slovnik/ambient-ni-media/
[2] JURÁŠKOVÁ, Olga a Pavel
HORŇÁK. Velký slovník
marketingových komunikací. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 271 s. ISBN
978-80-247-4354-7.
[4] Za zavřené dveře můžou politici a… Twitter. Web České
televize[online]. 2015 [cit. 2015-12-02].
Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/media/1614672-za-zavrene-dvere-muzou-politici-atwitter
No comments:
Post a Comment