Autorkou průzkumu, který budu níže
popisovat, je Sherryl Wilson, jež v současnosti působí na University of
the West of England, kde vyučuje mediální a kulturní studia. Dlouhodobě se
zabývá výzkumem v oblasti televizního vysílání a v současnosti se více
zaměřila na stranu publika a jejich pozornost věnovanou druhým obrazovkám při
sledování televize.[1] Z jejích publikací můžeme jmenovat například
tyto: Dramatising Madness: In Two Minds and 1960s Counter-Cultural Politics
(2012), Representations of Health Care in the Age of Thatcher (2012), Beyond patriarchy:
Six Feet Under and the older woman
(2012) a She’s Been Away: Ageing, Madness and Memory (2014).
Zájem o výzkum publika má dlouhou
tradici. V současné době se objevují výzkumy, jež pomáhají rozpoznat složení
cílové skupiny za účelem vytvořit pro ni co nejvíce vhodné obsahy, které
by přinášely co nejvyšší zisk. Na druhé straně existují i výzkumy, s delší
historií, které chtějí poznat pohnutky publika, a to, jak si obsahy vybírají,
jak je konzumují, jakým způsobem je vnímají a konstruují si významy a nakonec,
zda na ně mají obsahy nějaký účinek, k těmto se řadí i výzkum Sherryl
Wilson o druhých obrazovkách. Autorka se v pilotním projektu snaží o
poznání, proč a jak lidé při sledování televize používají i jiná zařízení a zda
to jejich požitek ze sledování umocňuje, anebo ruší. Dále zjišťuje, jaké druhy
komunikace při tom probíhají a zda se mezi skupinami liší.
Publikum lze zkoumat z moha úhlů,
mezi hlavní tři tradice výzkumů můžeme zařadit strukturální výzkumy (jaké je
složení publika), behaviorální výzkumy (jaké jsou účinky mediálních obsahů) a
kulturální výzkumy (jak jsou média užívána). Právě do poslední kategorie spadá
výzkum Sherryl Wilson, která se zabývá každodenními rituály a chováním
v obývacím pokoji, kde se lidé schází před televizní obrazovkou a zároveň pomocí
dalších zařízení sledují i jiné obsahy. Publikum si vybírá, čemu bude věnovat
pozornost a je považováno za aktivní. Tomuto tématu se věnoval například Stuart
Hall, který je se svými spolupracovníky řazen do tzv. Birminghamské školy, nebo
Katz a Lazarsfeld. Na televizi a její publikum byl zaměřený také výzkum, který
vedla Ien Ang, jež přišla na to, že diváci ztotožňují svůj život
s postavami ze seriálů (v tomto případě Dallas), což spadá pod pojem
emociální realismus. Každý má v okolí například jedince, se kterým
nevychází a ten je v seriálu zobrazen jednou ze záporných postav, stejně
tak lze tento vztah aplikovat na kladné postavy. Publikum zkoumala i Janice
Radway, jež vedla v 80. letech na americkém středozápadě výzkum, ve kterém
dělala rozhovory se čtenářkami milostných románů. Výsledkem byla
charakteristika tzv. guilty pleasures, tedy provinilých potěšení. Zjistila, že
když jsou ženy samy v domácnosti (manželé v práci a děti ve škole) a
mají veškeré domácí práce hotové, dopřávají si takováto potěšení v podobě
četby milostných románů, kde vystupují okouzlující mužští hrdinové.
 |
| Zdroj: http://venturebeat.com/wp-content/uploads/2012/12/responsive-design.png |
V reportu společnosti Ofcom[2]
se uvádí, že se rodiny v obývacích pokojích stále schází za účelem
sledování televize, ale navíc u toho dělají i jiné věci – tweetují o pořadech,
surfují na internetu, anebo sledují na tabletu jiný obsah. Wilson tvrdí, že je
potřeba vytvořit nové pochopení diváckých zvyků při používání druhých
obrazovek, takové zatím v existující literatuře chybí. Klíčovým faktorem
ve stanovení způsobu a důvodu jak a proč se druhé obrazovky používají pak podle
ní je, víc než pohlaví nebo věk, žánr. Z literatury věnující se problematice
publika Wilson zmiňuje výzkum z roku 1982 (autoři Hobson a Morley), který
ukázal, že sledování televize je aktivita spojená se spoustou dalších domácích
činností. Uvádí také myšlenku Silverstona, který mluví o ontologické
bezpečností v digitální éře, kdy je publikum vybízeno k připojení ke
druhým obrazovkám a ke sdílení ohlasů na televizní obsahy. Další výzkum
ukazuje, že se objevují nové koncepty publika, jsou jimi diváci, kteří
kombinují užívání a sledování a vytváří tak nového „připojeného konzumenta“
budoucnosti (Wood a Taylor). Wilson zmiňuje také Ien Ang, jejíž formulace
publika v postmoderním kontextu říká, že televizní publikum je stále více
rozdělováno, individualizováno a rozptýleno, už není jako masa adresné, nejedná
se o jednotný trh.
Jedním z cílů vysílatelů a
inzerentů je dostat diváky zpět k živému vysílání, aby nepoužívali odsunuté
spouštění pořadů, protože pak nemají doprovodné aplikace takový smysl. Používání
druhých obrazovek však není tolik masová záležitost, jak se zdá. Mezi
sociálními médii ve spojitosti s živým vysíláním TV vede Twitter. Diváci
jsou zde více aktivní než na Facebooku, takže lze lépe vysledovat ohlasy na
dané pořady. Diváci jsou pomocí sociálních sítí do pořadu také více zapojeni, i
když podle průzkumů jich většina věnuje pozornost spíše televizi. Podobně je to
s doprovodnými aplikacemi - chování diváků se v převážné většině
nezměnilo, pouze se díky aplikacím rozšířilo povědomí o značkách a programu.
Aplikace mohou nabízet rozhovory s účinkujícími anebo upoutávky na další
díly (osvědčilo se u 3. série pořadu Sherlock vysílané BBC). Některé aplikace
jsou synchronizované s vysíláním a nabízí při přenosu divákům přídavné
informace, účast v anketách anebo vzpomínky na starší díly (úspěšným
příkladem je projekt The Walking Dead). Nepovedlo se to však televizní stanici
ABC, která diváky informacemi zaplavovala, anebo vymyslela aplikaci k pořadu,
který nebyl úspěšný, a tak se přestal po druhém díle vysílat.
Neexistuje jeden způsob dívání se na
televizi, někdy se soustředíme více, jindy méně. Producenti usilují o to, aby
se z diváka sedícího pasivně na gauči, stal spíše ten s dalšími přístroji,
jež je více zapojený, pozorný a může tak pomoci zvýšit producentům a inzerentům
příjmy. Kámen úrazu je však v této definici diváků, podle autorky nelze
rozdělovat publikum pouze na aktivní a pasivní, proto se rozhodla pro vlastní
výzkum, aby zjistila divákovy zkušenosti.
Průzkum zahrnuje 6 ohniskových skupin –
tři rodiny a tři sociální skupiny, které byly vybrány na základě, že (a)
prohlásili, že používají druhé obrazovky během sledování televize a (b) pokryli
rozsah věkových skupin a zájmů: nejmladší je 13 letý chlapec a nejstarší byla
70 letá žena. Wilson s nimi vedla rozhovory, aby do hloubky porozuměla, za
jakým účelem respondenti druhé obrazovky používají.
V první rodině používá matka při
sledování TV Twitter, zajímá se, co si ostatní o programu myslí, a baví se
vtipnými komentáři. U televize by se bez druhé obrazovky nudila, ale zároveň si
nedokáže představit, že by se při vysílání připojila na Facebook. Tam se u
televize připojuje někdy její dcera, pak si ale matka připadá, jako by televizi
sledovala sama. Dalšími dotazovaný byl 60 letý pár,
který televizi sleduje pravidelně večer, ale věnují ji pozornost pouze někdy.
Paní si večer píše s dětmi a vnoučaty, kteří žijí na druhém konci světa a
večer je tak pro ně ideální čas, kdy jsou všichni kvůli časovému posunu
k dispozici, využívá hlavně Facebook nebo WhatsApp. Pán se věnuje stránce
eBay, kde inzeruje a večer je ten nejlepší čas pro nabídky. Třetí rodina si všechny pořady, o které
má zájem, nahrává. Sleduje je v době, kdy se jim to hodí, skoro se tak
nedívají na živé vysílání. Pokud už se všichni u televize sejdou, věnují se nahranému
programu, nepoužívají žádné druhé obrazovky. Výjimkou je matka, která tráví čas
u televize se synem, když dorazí ze školy. Pozornost ale věnuje tabletu,
laptopu a dalším zařízením kvůli pracovním záležitostem, Facebooku a
Pinterestu. Skupina studentů se by se na první
pohled zdála být nejvíce zasažena používáním druhých obrazovek, ale ve skutečnosti
až tolik doprovodné aplikace nepoužívají. Všichni dotazovaní při sledování
televize druhé obrazovky vypínají, aby se mohli soustředit pouze na program,
maximálně si doprovodnou aplikací spustí během reklamy. Stejně tak druhé obrazovky u televize
vypínají i starší respondenti (kolem 70 let), kteří nechtějí být rušeni od
programu, jež vyžaduje více jejich pozornosti. Skupina školáků kolem 13 let byla nejvíce
proti doprovodným aplikacím, považují je za spam plný nesmyslů, aplikace jsou
pro ně komplikované a přihlášení a stahování podle nich zabírá spoustu času.
 |
| Zdroj: http://creativesocialblog.com/wp-content/uploads/2015/07/sfphoto_scaled.jpg |
U všech dotazovaných představoval
obývací pokoj primární místo setkávání, které je ale proměnlivé a jde víceméně
pouze o sdílení fyzického prostoru. Většina respondentů, když není plně
ponořena do sledování, používá druhé obrazovky k chatování (Facebook,
WhatsApp), surfování na internetu, ale také k práci. Podle rozhovorů dochází
autorka k potvrzení, že žánr je při používání druhých obrazovek důležitý
(napříč všemi skupinami nezávisle na jejich věku). Při dramatech se musí lidé
více soustředit a tak se věnují pouze televizi. Opačně je to u různých soutěží
a reality show, kde se diváci pomocí aplikací zapojují a cítí se tak být
součástí pořadu. Používají také hodně Twitter, kde s ostatními diváky
obsah komentují.
Výzkum ukázal jistý rozdíl mezi praxí a snahami
producentů. Ačkoliv má v obývacích pokojích TV soustava stále centrální
pozici, bývá zároveň odsouvána, někdy až mizí mezi dalšími obrazovkami, diváci
jsou připojeni a aktivní jinde. K zamyšlení je otázka typologie diváků, je
třeba ukázat, že změny v používání druhých obrazovek se dějí dle žánrů,
okolností a nálady. Mezi producenty existují pouze dva typy diváků, mezi
kterými je napětí – pasivní a aktivní diváci. Další otázka je, jaký mají druhé
obrazovky vliv na sociální vztahy v obývacím pokoji, jak dělí pozornost a
nabízejí možnost zaměřit se na jiné aktivity, které nejsou spojené se
sledováním televize, zatímco fyzicky sdílejí prostor s ostatními členy.
Publikum se stále vyvíjí a navzdory celkové propojitelnosti se stalo méně
soudržným a tím i méně čitelným.
Výzkum byl prováděn na divácích z Velké Británie, která se svou kulturou i zvyky od České republiky značně liší. Stejně tak používání různých aplikací je jiné, u nás není Twitter tolik rozšířený jako v ostatních zemích, lidé píší komentáře a sdílí další informace spíše na Facebooku. Navíc u nás nejsou tolik obvyklé ani doprovodné aplikace k pořadům, pokud se lidé o program zajímají a chtějí získat více informací, navštíví jeho stránku na internetu. Jistou výjimku tvoří například FTV Prima a její pořad Prostřeno, ke kterému je doprovodná aplikace vytvořená. Výsledky Sherryl Wilson nelze tedy na české diváky stoprocentně aplikovat. Shodu lze však nalézt při používání dalších zařízení v případě, že není televizi věnována pozornost a běží pouze jako kulisa a lidé si u ní chatují anebo pracují.
Výzkum byl prováděn na divácích z Velké Británie, která se svou kulturou i zvyky od České republiky značně liší. Stejně tak používání různých aplikací je jiné, u nás není Twitter tolik rozšířený jako v ostatních zemích, lidé píší komentáře a sdílí další informace spíše na Facebooku. Navíc u nás nejsou tolik obvyklé ani doprovodné aplikace k pořadům, pokud se lidé o program zajímají a chtějí získat více informací, navštíví jeho stránku na internetu. Jistou výjimku tvoří například FTV Prima a její pořad Prostřeno, ke kterému je doprovodná aplikace vytvořená. Výsledky Sherryl Wilson nelze tedy na české diváky stoprocentně aplikovat. Shodu lze však nalézt při používání dalších zařízení v případě, že není televizi věnována pozornost a běží pouze jako kulisa a lidé si u ní chatují anebo pracují.
[1] Zdroj: http://www.cmiresearch.org.uk/dr-sherryl-wilson.html
[2] Nezávislý regulátor v UK, http://www.ofcom.org.uk/
Studie dostupná z Television & New
Media, published online August 13, 2015
No comments:
Post a Comment