Žertovná videa na Youtube napříč kulturami

First Monday, Volume 20, Number 7 - 6 July 2015

Článek dvou autorek, kterými jsou Renee Hobs a Dr. Silke Grafe, uveřejněný v odborném časopise First Monday, Volume 20, Number 7 - 6 July 2015, pojednává o tzv. on-line pranking videích na YouTube, tedy v doslovném překladu on-line žertovných videích na YouTube. Nicméně slovo prank  se ustálilo natolik, že i většina uživatelů v České republice nevyužívá doslovný překlad tohoto slova (žert), ale přejatý výraz z angličtiny, tedy prank či pranking video.  Tento výraz je hojně používaný v nových médiích, nejvíce se objevuje na kanále YouTube.

 

Vzhledem k tomu, že se článek zaměřuje na on-line prostředí, není překvapením, že se obě autorky tohoto článku věnují digitálním médiím. Renee Hobbs je mezinárodně uznávaná odbornice na digitální a mediální gramotnost. Je profesorkou na University of Rhode Island, kde vyučuje podpůrné předměty v rámci komunikačních studií. V roce 1998 uveřejnila v Journal of Communication zajímavý článek "The Seven Great Debates in Media Literacy Education“, který pojednává o otázce mediální gramotnosti ve vztahu ke kritické analýze populární kultury textů a finanční podpory mediálních společností do vzdělávání. Druhou autorkou je Dr. Silke Grafe, která vyučuje na univerzitě ve Würzburgu v Německu. Zaměřuje se na vzdělávání v oblasti nových médií.  Ona protikladná národnost – Američanka vs. Evropanka, byla pravděpodobně jedním ze základních stavebních kamenů onoho článku, uveřejněného v časopise First Monday.

Hlavním tématem článku, uveřejněného ve First Monday v roce 2015, je průzkum on-line pranking videí na YouTube napříč kulturami – zacíleno na rozdíly těchto videí v Americe a Německu, přičemž stěžejním se stala videa znázorňující reakci na hru „Scary Maze Game“. „Scary Maze Game“ je počítačová hra, která představuje bludiště, ve kterém je třeba posunovat kuličku do cíle. Jednotlivé úrovně hry se vždy stěžují a tím nutí hráče k větší soustředěnosti. V okamžiku největšího soustředění hráče se nečekaně objeví na obrazovce počítače strašidelný obrázek. Jedná se o starší hru z roku 2002, která kolovala mezi uživateli nejdříve prostřednictvím emailů, až později se začala šířit prostřednictvím sociálních sítí, především však ve spojitosti s natáčením reakce hráčů, která logicky představovala vždy prvotní zděšení.

 

On-line pranking

On-line pranking videa jsou populární po celém světě. Mezi nejznámější patří pranking videa vytvořená Jesse Wellensem a jeho přítelkyní Jeanou. Na kanál YouTube umisťovali sérii žertovných videí pod názvem PrankvsPrank, která přilákala více než 700 milionů uživatelů internetu.  

I když je slovo pranking skloňováno především v souvislosti s novými médii, samotné pranking video není novým fenoménem. V roce 1950 se stal velmi oblíbeným televizní pořad s názvem „Candid Camera“, kde byli představováni obyčejní lidé v žertovných situacích. Občas tento pořad zacházel až za hranici míry únosnosti žertovných situací a řada lidí tento televizní pořad označovala za krutý. Kritici programu argumentovali tím, že veřejné ponížení přispívá ke znecitlivění společnosti. Nicméně zábavné pořady typu žertovných videí se stávaly velmi oblíbenými u veřejnosti, a tak přibývalo dalších podobných programů, které se vysílaly v prime-time a jejichž formáty byly vysílány v zemích po celém světě.

Pranking - identita, kultura a moc

V souvislosti s prankingem tedy žertováním se často skloňuje otázka kulturních hodnot, úrovně samotné kultury, otázka identity, krutosti a moci. Hodnoty kultury jsou dle patrné na webu a ve vizuálních médiích obecně. I když hodnota kultury nemusí být hodnota všech osob ve společnosti, kultura obecně ovlivňuje naše komunikační chování v různých společenských kontextech.

V různých kulturách jsou žerty často používány k ospravedlnění násilí a dehumanizace obětí žertu. Jsou vnímány jako forma mezilidského ponížení, které zahrnují trojcestný vztah mezi tím, kdo ponižuje, obětmi žertu a svědky. Velmi často se žertování tedy pranking objevuje v rámci nerovných mocenských vztahů. Nejintenzivnější formy ponížení zahrnují nízký status osoby ponižující osobu vyššího statusu. S rozvojem sociálních sítí se posunula především poslední úroveň, tedy svědci, jakožto anonymní diváci. S tím se rozvíjí dále otázka vhodnosti některých videí, která je vidět i v rozdílných reakcích diváků. Ve srovnání s žerty face to face provedené mezi malou skupinou, v přítomnosti velkého publika může pranking sloužit k zesílení bezmocnosti oběti žertu na jedné straně a posílení potřeby pozornosti šprýmaře (autora videa) na straně druhé.

Výzkum

Kultura, pohlaví a věk mohou tvořit rozdílné úrovně účasti při vytváření on-line pranking videí, stejně tak na tuto oblast může mít vliv znalost technologií.

Aby bylo možné pochopit křižovatky kultury, identity a moci v souvislosti s on-line žertovnými videy, zkoumá daný článek odlišnost ve vzorku videí napříč kulturami pomocí obsahové analýzy videí z Německa a Spojených států. Autorky hledají rozdíly ve vizuální a obsahové formě v rámci „Scary Maze Game“. Uvedený článek navazuje na teoretický základ z oblasti psychologie a sociokulturních studií a snaží se pomocí obsahové analýzy zachytiti vztah autora žertu (pachatele), oběti a svědka. Cílem článku a výzkumu je pochopit, jak jsou mocenské vztahy znázorněny vizuálně, skrze formu a obsah samotných videí, s důrazem na možné kulturní rozdíly, které mohou být důkazem toho, jak je sociální síla znázorněna. Autorky uvádí, že pokud pranking videa odráží chování v rámci kultury, měli bychom očekávat vzhledové rozdíly videí z YouTube vyráběných v Německu a ve Spojených státech, protože tyto země mají rozdílnou kulturu, hodnoty a životní styl.

V rámci výzkumu bylo zkoumáno 200 pranking videí na YouTube zachycující reakci na hru „Scary Maze Game“, pocházející z Německa a Spojených států. Obsahovou analýzu prováděli dva programátoři, přičemž jeden byl rodilý Angličan, který zároveň mluvil německy a druhý byl rodilý Němec, který mluvil anglicky.

K identifikaci vzorku použili filtrování pomocí výrazu  „Maze“ a „erschrocken Maze Game“ z období 5. 4. 2010 – 25. 4. 2010. Vyloučena byla videa, která nezahrnovala vizuální obraz natáčené oběti. K identifikaci národnosti autora se využil profil autora (informace o rodném městě či zemi). Předpokladem bylo, že autor videa byl zároveň režisérem videa na YouTube. Vzorek výzkumu zahrnoval pouze videa, která poskytovaly přímé či nepřímé informace o německém nebo americkém původu v profilu autora.

V rámci obsahové analýzy bylo zkoumáno vizuální zobrazení dětí, anticipace, emocionální reakce a postprodukce. Identita oběti byla kódována pro pohlaví (muž/žena) a věk (narození -12, 13 – 19, 20+). Dále byl proveden anticipační test, tedy sledování do jaké míry oběti žert očekávají. Pro přítomnost či nepřítomnost očekávání žertu se využila jednoduchá proměnná, která zahrnovala i nepřímé důkazy, že se oběť vědomě podílí na natáčení žertovného videa (verbální projevy – př. vyskytuje se otázka: „Kdy se to stane?“, neverbální projevy – př. sledování kamery). Pro vyobrazení emocionální reakce se využilo kódování pro různé typy reakcí včetně pohybů těla. Dále se hodnotila celková intenzita emočního stavu oběti na tříbodové stupnici pro každou ze tří proměnných: strach, smích a hněv. Stejně tak se měřila délka reakce a důkaz o postprodukci (zda bylo video následně upravované pomocí speciálních technik na úpravu videa – pomalý pohyb, opakovaný smyčka, hudba, zvuk), což naznačovalo že autor manipuloval s formou a obsahem a zvažoval potencionální publikum před nahráním videa na YouTube.

Kromě obsahové analýzy videa byla provedena i analýza publika. Byl měřen počet diváků on-line pranking videa pomocí počtu dnů ode dne zveřejnění, definované jako Počet dní. Následně byl vytvořen Index popularity vydělením počtu shlédnutí počty dní od zveřejnění. Posledním identifikátorem byl Index diváka, který byl hodnocen dle počtu připomínek.

Výsledky výzkumu

Výsledky výzkumu znázorňují uvedené tabulky:

 

Bylo zjištěno, že obětmi jsou více muži než ženy (57% muži). V rámci srovnání kulturních rozdílů v oblasti pohlaví nebyly žádné rozdíly. Nicméně zarážející byla rozdílnost v rámci věku oběti. Více než jedna čtvrtina (26%) z amerických videí představovala oběti děti do 12-ti let. Naproti tomu jen 7% německých videí ukazovalo za oběť dítě do 12-ti let. U většiny amerických videí se jednalo o oběti, které neměli tušení o žertu, tedy bez očekávání. Jak ukazuje tabulka, německá videa se pohybovala více v oblasti dospívajících (DE 73% vs. USA 45,4,%), přičemž velká část z těchto německých videí představovala pozitivní očekávání, tedy trvalý pohled směrem ke kameře.

 

Co se týkalo reakce na žert, pro většinu to byla směs strachu, smíchu a vzteku. Kulturní rozdíly byly nalezeny ve způsobu emoční reakce, kdy v německých videích bylo zobrazeno více intenzivního strachu a intenzivnější zlost.

 

Americká videa měla v porovnání s německými zachycena delší časový úsek po reakci. Reakce po zděšení byla vyobrazována v rozmezí do 456 sekund u videa z USA, zatímco rozpětí pro německé video bylo 0-124 sekund. Jak zmiňují autorky, rozhodnutí filmaře natáčet dále emociální reakci je pravděpodobně ztělesněním kulturních hodnot, které odrážejí etickou volbu spojenou s vytvářením videa. Výsledky ukazují významný rozdíl v délce inscenací a postprodukci. Třicet dva procent amerických videí obsahovalo nějaké úvodní či závěreční titulky (DE pouze 8,6%), také opakovanou smyčku a větší míru dalších postprodukčních technik ve srovnání s německými autory. Cílem bylo, aby video vypadalo co nejvíce profesionálně. Podobné rozdíly byly patrné v počtu komentářů a popularity. Není asi divu, že vzhledem k velikosti populace měli početnější publikum americká videa.

 

Závěr výzkumu

 

Jak uvádějí v závěru článku autorky, výzkum zachytil kulturní rozdíly v rámci on-line pranking videí a lze konstatovat, že pranking je živ a zdráv na YouTube, ať se jedná o Evropu či USA, a představuje součást temné strany participativní kultury. V závěru článku otevřeně píší o obavách, které z tohoto výzkumu vzešly, a snaží se upozornit na potřebu dalších výzkumů. Provedená obsahová analýza nemohla identifikovat motivaci YouTube filmařů nebo interpretační odezvu diváků. Dle autorek je potřeba dalších výzkumů, které by vysvětlily potěšení publika z prankingu a pochopení toho, proč jsou tyto zjištěné kulturní rozdíly v zastoupení on-line prankingu tolik evidentní. Dle jejich slov lze spekulovat, že je to způsobeno rozdílnou úrovní investic ze strany německých a amerických YouTube tvůrců, kteří využívají intenzivní emoční chování pro své zviditelnění. Je také možné, že německá společnost měla více příležitostí k diskuzi ohledně útlaku ve společnosti např. v rámci Holocaustu a nevhodnosti otevřené radosti z neštěstí druhých. Oproti tomu americká filmová produkce často znázorňuje děti jako oběti žertů a pranking se stává v podstatě obchodní komoditou.

Objem a popularita těchto žertů může dle autorek přispět k vnímání normativity a nad tím je třeba zdvihnout varovný prst. Bez dalších výzkumů však nelze dojít k jednoznačnému závěru.

 

Pranking videa na YouTube v České republice

 

V České republice se s pojmem pranking setkáváme u nových médií a jsou velmi oblíbená především u dospívajících. Mezi nejsledovanější videa patří videa amerického původu či kanál PranksOfAngels či ViralBrothers. Viralbrothers je duo specializující se na tvorbu virálního videa šířeného na sociálních sítích, především pak na YouTube. Jejich kanál na této sociální síti byl založen 11. listopadu 2011 Erikem Meldikem a Čeňkem Stýblem. Jejich nejznámějšími videi jsou „REVENGE 9 - Cheating Prank Turns Into SUICIDE PRANK“ a „REVENGE 10 - Organ Theft Prank!“, která zhlédlo už přes 30 milionů lidí. Přestože toto duo trvale žije v Česku a původně byla jejich videa v češtině, v současné době je většina jejich obsahu tvořena v angličtině.

Pod názvem kanálu PranksOfAngels se skrýva partnerská dvojice. Jsou méně známější než ViralBorthers, i přesto však disponují velkým počtem shlédnutí.

 

 

 

 

Literature

G. Cavender, L. Bond-Maupin, and N.C. Jurik, 1999. “The construction of gender in reality crime TV,” Gender & Society, volume 13, number 5, pp. 643–663.
doi: http://dx.doi.org/10.1177/089124399013005005, accessed 30 June 2015.

E. Chiu, 2009. “MTV’s Pranked is a joke with no laughs,” Michigan Daily News (7 September), at Retrived on July 7, 2012 from http://www.michigandaily.com/content/mtvs-pranked-joke-no-laughs, accessed 7 July 2012.

G.A. Fine, 1986. “The dirty play of little boys,” Society, volume 24, number 1, pp. 63–67.
doi: http://dx.doi.org/10.1007/BF02695941, accessed 30 June 2015.

C.L. Fisk, 2001. “Humiliation at work,” William & Mary Journal of Women and the Law volume 8, number 1, pp. 73–95, and at http://scholarship.law.wm.edu/wmjowl/vol8/iss1/3/, accessed 30 June 2015.

E. Hargittai and G. Walejko, 2008. “The participation divide: Content creation and sharing in the digital age.” Information, Communication & Society, volume 11, number 2, pp. 239–256.
doi: http://dx.doi.org/10.1080/13691180801946150, accessed 30 June 2015.

C. Harold, 2004. “Pranking rhetoric: ‘Culture jamming’ as media activism,” Critical Studies in Media Communication, volume 21, number 3, pp. 189–211.
doi: http://dx.doi.org/10.1080/0739318042000212693, accessed 30 June 2015.

H. Jenkins, with R. Purushotma, M. Weigel, K. Clinton, and A.J. Robison, 2006. “Confronting the challenges of participatory culture: Media education for the 21st century,” at https://mitpress.mit.edu/sites/default/files/titles/free_download/9780262513623_Confronting_the_Challenges.pdf, accessed 30 June 2015.

W. Koestenbaum, 2011. Humiliation. New York: Picador.

C. Mallenbaum and D. Hurwitz, 2013. “TV on the Web: YouTube’s top 10 pranksters,” USA Today (1 April), at http://www.usatoday.com/story/life/2013/03/31/april-fools-pranks-video/2040085/, accessed 6 April 2013.

N.C. McEntire, 2003. “Purposeful deceptions of the April fool,” Western Folklore, volume 61, number 2, pp. 133–151.
doi: http://dx.doi.org/10.2307/1500334, accessed 30 June 2015.

J.K. Mish’alani, 1984. “Threats, laughter, and society,” Man and World, volume 17, number 2, pp. 143–156.
doi: http://dx.doi.org/10.1007/BF01248673, accessed 30 June 2015.

R.M. O’Connell, 2015. Visualizing cultures: Analyzing the cultural aesthetics of the Web. New York: Peter Lang.

J. Portmann, 2000. When bad things happen to other people. New York: Routledge.

L.A. Samovar, R.E. Porter, and L.A. Stefani, 1998. Communication between cultures. Third edition. Belmont, Calif.: Wadsworth.

L. Shifman, 2012. “An anatomy of a YouTube meme,” New Media & Society, volume 14, number 2, pp. 187–203.
doi: http://dx.doi.org/10.1177/1461444811412160, accessed 30 June 2015.

E. Siapera, 2010. Cultural diversity and global media: The mediation of difference. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell.

R.H. Smith, C.A.J. Powell, D.J.Y. Combs, and D.R. Schurtz, 2009. “Exploring the when and why of schadenfreude,” Social and Personality Psychology Compass, volume 3, number 4, pp. 530–547.
doi: http://dx.doi.org/10.1111/j.1751-9004.2009.00181.x, accessed 30 June 2015.

J.A. Taddeo and K. Dvorak, 2010. The tube has spoken: Reality TV and history. Lexington: University Press of Kentucky.

R. Walker, 2012. “On YouTube, amateur is the new pro,” New York Times Magazine (28 June), at http://www.nytimes.com/2012/07/01/magazine/on-youtube-amateur-is-the-new-pro.html, accessed 30 June 2015.

B.A. Wiggins, 2014. “The culture industry, new media, and the shift from creation to curation; or, enlightenment as a kick in the nuts,” Television & New Media, volume 15, number 5, pp. 395–412.
doi: http://dx.doi.org/10.1177/1527476412474696, accessed 30 June 2015.

D. Zillmann, 1983. “Transfer of excitation in emotional behavior,” In: J.T. Cacioppo and R. E. Petty (editors). Social psychophysiology: A sourcebook. New York: Guilford Press, pp. 215–240.

A. Ziv, 1984. Personality and sense of humor. New York: Springer.