Rozumíme dětem a dospívajícím: zamyšlení nad metodologií

Rozumíme dětem a dospívajícím: zamyšlení nad metodologií

Nová média a společnost JJM335 - Úkol č.2 
Vypracoval: Jakub Lucký

Článek Understanding Childrens and Young Adolescents MediaPractices: Reflections on Methodology se věnuje možným metodologickým postupům při výzkumu používání médií u dětmi, pubescenty a adolescenty. V textu autorka konfrontuje svůj deklarovaný přístup a etické aspekty s výzkumy, které prováděla.

O autorce

Ulrika Sjöberg PhD, působí na dvou fakultách univerzity v Malmö, kde se specializuje na mediální a komunikační studia. Ve výzkumech ji nejvíce zajímá problematika užívání médií dětmi, mediální či digitální gramotnosti a etnicita ve vztahu k médiím. Její výzkumy se vyznačují zajímavý metodologickými přístupy, např. využitím deníčků či jednorázových fotoaparátů. Spolupracovala mimo jiné na výzkum EU Kids Online III.

Jak již bylo uvedeno, autorka se v článku věnuje problematice metodologie při výzkumech mediálních publik majících za respondenty děti či dospívající, tematicky zaměřené na digitální gramotnost.

Téma digitální gramotnosti není v českém prostředí definováno, nejblíže se k němu přibližuje známější mediální gramotnost, kterou lze považovat buď za partnerskou disciplínu, se kterou se prolínají, či za nadřazený pojem, ačkoliv s pokračující konvergencí médií ztrácí tato distinkce smysl. Digitální gramotnost se coby obor věnuje zejména kvarterním médiím.

Autorka v textu uvádí, že jejím východiskem při výzkumech jsou kulturální studia, která v textu označuje za velmi rozvětvená a jako „nálepku určenou výzkumníkům obhajujícím interdisciplinární přístup“. Její zájem se tedy orientuje na vztah digitální gramotnosti a současné kultury či společnosti. Ve své výzkumné praxi používá autorka abduktivní přístup tak, jak je definován Alvessonen a Sköldbergem, kteří ho popisují jako „obecný náhled na teoretický a empirický rámec, který je co nejrychleji následován pohledem na vlastní výzkumná data“.

O textu

Text autorka pojímá jako metodologické zamyšlení, které opírá především o své dříve realizované výzkumy. Je rozčleněn na několik sekcí, v první se věnuje pojetí dětí ve výzkumech a s tím spojenou volbou otázek a metod, v druhé části se věnuje teoretickým východiskům a abduktivnímu přístupu, ve třetí pak popisuje své výzkumy a komentuje jejich metodologii.

Obsah

První část se věnuje problematice pojetí dětí ve výzkumech. Zatímco historické výzkumy vnímaly děti spíše jako „zárodky lidských bytostí“, moderní výzkumy publik (i další) se od tohoto přístupu postupně vzdalují a spíše se přibližují k více konstruktivistickým přístupům, které děti považují za plnohodnotné osoby. I tento přístup má svá úskalí a kritiky, například David Buckingham upozorňuje na riziko vnímání dětí a mladistvých jako homogenní skupiny, neboť u nich neustále probíhá vývoj a gramotnostní kompetence získávají jen velmi postupně. Autorka si klade otázku, jak ve výzkumech získat stejnou perspektivu, jakou mají respondenti a zda je to vůbec možné. Zejména pak když v tom brání nerovnováha mezi výzkumníkem a respondenty, která je v případě výzkumů s dětmi ještě stupňována. Autorka nabízí řešení, které spočívá ve správné konstrukci výzkumů a volbě výzkumných metod. Ty musí být sestavovány tak, aby se věnovaly tomu, co zkoumané skupiny považují za podstatné, nikoliv to, co považuje za podstatné výzkumník. Upozorňuje také na to, že děti nesdílí jeden pohled, naopak i mezi respondenty existuje více pohledů. Z toho pro autorku vyplývá, že neexistují takové metody získávání dat, které by byly vyhovující pro všechny respondenty. Jako řešení vidí tzv. Mozaikový přístup, ve kterém se výpovědi dětí skládají z více zdrojů: rozhovory, kreslené obrázků, tvorba fotografií apod. V tom nachází riziko, že jednotlivé „kanály“ mohou obsahovat protichůdné informace, se kterými se musí výzkumník vyrovnat. Sama autorka navrhuje takovéto informace nevnímat jako přímý obraz reality, ale jako data konstruovaná interakcí a kontextem.

Druhá část se věnuje teoretickému základu výzkumů a práci s ním. Autorka se v něm opírá o kulturální studia jako o multidisciplinární přístupu a o abduktivní přístup coby metodu práce s teoretickými poznatky. Ten popisuje neustálé střídání práce s oběma stranami mince, tedy s teoretickými poučkami na straně jedné a s daty z výzkumu. Podle autorky je potřeba k výzkumu přistupovat připraveně, s teoretickým rámcem, ale zároveň zachovávat otevřenost k novým postupům a objevům, pokud během výzkumu vytanou.
Výzkumy

V následující části jsou popsány jednotlivé výzkumy, o kterých autorka v textu mluví. Výběr a shrnutí postřehů k metodologii a etice výzkumu je pak v další části.

První z výzkumů se zabýval zkoumáním vnímání počítačových her mezi dětmi 8-9 let a 12-13 let. V rámci studie nejprve s dětmi vedla skupinové rozhovory, poté požádala respondenty, aby jí nakreslili počítačovou hru svých snů. Na základě těchto rozhovorů autorka pak prováděla individuální rozhovory o jejich vysněné počítačové hře.

Druhý výzkum byl zaměřen na děti ve věku 12-13 let a jeho cílem bylo prozkoumat, jak je jejich každodenní rutina prodchnuta moderními technologiemi. Respondenti byli výzkumnicí požádáni, aby si vedli jednoduché deníky, do kterých si zaznamenávali, co během dne dělali, zejména jaká média využívali. Deníky pak nebyly přímo použity, sloužily jako podklad pro individuální rozhovory s respondenty.

Třetí výzkum tvoří ve skutečnosti dva velmi podobné etnografické výzkumy. Autorka zkoumala, jak s médii pracují děti, které jsou buď přistěhovalci do jiné země (imigranti ve Švédsku), nebo pocházejí z multikulturního prostředí (Švédové žijící v Řecku). Respondentům poskytla jednorázové fotoaparáty a nechala je, aby sami podle svého uvážení zdokumentovali své užívání médií. Výsledné fotografie sloužily jako podklad k rozhovorům. Ty autorka označuje jako „auto-driven“, tedy samo-řízené respondenty.

Postřehy a komentáře

Metodologické postřehy

Zcela logicky se autorka významně ohlíží za volbou metod a jejich účelností. Asi nejzajímavější otázkou je, zda volba metody, kterou děti vytváří své záznamy není krokem, který některé z nich znevýhodňuje a tudíž negativně ovlivňuje výsledky celého výzkumu. V případě výzkumu s deníky jde dokonce tak daleko, že by v případě opakování výzkumu nechala respondenty, aby si sami zvolili metody, které jim vyhovují.

Etické postřehy

Autorka napříč článkem komentuje také etické aspekty výzkumů. Reflektuje například složitost získání skutečně informovaného souhlasu při práci s dětmi. Aby respondenti mohli podat skutečně informovaný souhlas, musí být seznámeni s cílem, metodami i plánovanou prezentací výzkumu, což je u dětí, kteří problematice nerozumí, velmi obtížné. Na podobný problém naráží v reciprocitě (která je podle mého názoru ve výzkumech opomíjená), tedy v předání a vysvětlení výsledků výzkumu respondentům. Jako řešení autorka nabízí vysvětlování pomocí paralel s dětem srozumitelnou školní praxí (například školními projekty) a poskytnutím dostatečně širokého prostoru pro otázky nejen o výzkumu, ale také o práci výzkumníka.

Další etickým problémem, který se ve výzkumech objevuje, je problematika anonymity. V případě kreslení se děti často na své výtvory podepisovaly, v případě výzkumů s fotoaparáty děti často fotily své rodinné příslušníky, spolužáky či kamarády. V takovýchto případech se mohou výzkumníci ocitnout v situaci, kdy nemohou zveřejnit důkaz podporující jejich výzkumnou tezi, protože by tím prozradili identitu respondenta. Autorka navrhuje problematiku řešit v jednotlivých případech individuálně.

Hodnocení

Text neposkytuje výsledky, je zamyšlením, jehož cílem je otevřít obzory autorky i jejích čtenářů. Ty autorka úspěšně otevírá prezentací svých výzkumů, které velmi otevřeně komentuje a přikládá k nim své realizační zkušenosti a úvahy jako podněty pro další, podobné, výzkumy.

Text je velmi přínosný pro všechny kvalitativní výzkumníky. Pokud už nepřináší nové postřehy a informace, je velmi dobrým připomenutím některých méně akcentovaných aspektů výzkumů, například etiky. Co v článku trochu chybí, jsou v některých případech konkrétnější popisy rozhodování. Např. autorka uvádí, že v případě zveřejnění osobních údajů je potřeba rozhodovat individuálně, ale už nepřikládá příklady. V některých případech také chybí, co autorku vedlo k volbě právě takovéto metodologie, ale to je možné dostudovat v původních výzkumech.

Článek vnímám v kontextu ČR jako velmi podstatný. Výzkumů, věnujících se digitální (ale i mediální) gramotnosti je velmi málo. Text se navíc věnuje problematice metodologie, která jen zřídka bývá významným tématem a pokud ano, maximálně v rozsahu popisu základních metod. Právě metodologicky inovativní výzkumy jsou něco, co podle mého názoru u nás chybí. Tím více je článek v lokálním kontextu zajímavý, že oblast digitální gramotnosti a užívání kvarterních médií není na české mediologické scéně příliš časté téma.

Závěr

Ulrice Sjöberg se podařilo díky svým zajímavým výzkumům předložit čtenářům podnětné zamyšlení o kvalitativní metodologii při výzkumech digitální gramotnosti, na kterém se jen složitě hledají chyby.

Zdroje

SJÖBERG, Ulrika. Understanding Childrens and Young Adolescents Media Practices: Reflections on Methodology. In: Nordic Journal of Digital Literacy [online]. Universitetsforlaget, 2010 [cit. 2015-03-05]. ISSN 1891-943X. Dostupné z: https://www.idunn.no/dk/2010/01/art02


Ulrika Sjöberg - research Malmö University. Malmö University [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://forskning.mah.se/en/id/ksulsj

Buckingham, D. (2000). After the death of childhood. Growing up in the age of electronic media. Cambridge: Polity Press.

Alvesson, M. & Sköldberg, K. (2000). Reflexive methodology. New vistas for qualitative research. London: Sage Publications Inc.