Z tohoto ohledu se může zdát, že koncept transmediálního vyprávění se stává jakýmsi naplněním avantgardních postulátů. Avšak všechny ty super-imerzní platformy jako Harryho fotři, epopeje o pubertálních upírech nebo Badmani v prostředí pozdně kapitalistické globální vesnice převracejí avantgardní logiku zcela naruby. Z formy se stává podnět, který vám skrze imerzi okamžitě začíná vnucovat nějaké chování. Odstranění autonomie kulturní sféry dnes přináší snad všechno možné jen ne emancipaci, která právě po tomto počinu podle modernistů, navíc také důrazně odmítajících účelové racionální uspořádání světa, měla přijít. V takovéto situaci se autonomie naopak stává stěžejní podmínkou kritického odstupu, obranou proti podrobení a cílem i prostředkem emancipační praxe.Tímto jistě ale nemyslím potřebu návratu umění zpět do kolejí buržoázního měšťáctví 19. století, kde bylo jasně deklarováno že se jedná jen o fikci, jejíž jediným úkolem je uspokojení potřeb, které byly z tehdejší životní praxe vytlačeny, čehož dosahovalo skrze osamělé pohroužení se do masterpiecu nějakého nebohého génia. V dnešním světě je spíše třeba beztvarosti, fluidity a virtuality využívat (přeměnit ji na formu) než ji čelit...
...Třeba způsobem jakým je toho dosaženo v několika dílech,jež zde chci představit. Ty nejenže více méně do puntíku splňují avantgardní teze, ale zároveň to jsou i projevy kolektivní inteligence a transmediální vyprávění, avšak bez manipulace. Což zajišťuje autonomie, která je přítomna i přes vysoký stupeň imerze.
První z těchto příkladů je kolaborativní projekt No Ghost Just a Shell iniciovaný dvojící Pierre Huyghe a Philippe Parreno. Ti se v roce 99 rozhodli zakoupit jednu z postav (Ann-Lee) vytvořenou manga studiem Kworks, které "vyrábí" postavičky do filmů a her. A následně přemluvili několik umělců z celého světa, aby Ann-Lee zapojili do svého díla. Tato série, obsahující malby, sculptury, plakáty animace, světelné instalace,ale i literaturu vytváří charakter a svět postavičky a představuje příběh komunity, která se našla v obraze.Po ukončení série akcí s Ann-Lee, byla za symbolickou cenu prodána Van Abbemuseu v zemi skunku zaslíbené, které má za úkol dohlédnout na to, aby se už charakter neobjevoval v jiných dílech.
Z dalších příkladů bych zde pak neměl opomenout zejména laureáta ceny Marcela Duchampa švýcara Thomase Hirschhorna, který se ve svém díle kombinujícím situacionismus, arte povera a objekty objekty ala fluxus, často naráží na složité děditství modernismu, kde je "společnost spektáklu následována společností vyjímečných, v níž každý nachází iluzi demokracie ve více či méně zkrácených kanálech"(N.Baurriard). Tak třeba jeho 24h Foucault, který je uměle vytvořeným prostorem kombinující obrazvé a video záznamy, panelové diskuze, výstřižky z novin, počítače, prostředky umožňující "účastníkovi" záznam, a další kanály věnované Michelu Foucaultovy. Cílem je vytvořit žitou zkušenost...jako uvnitř mozku... když aktivizujete soubor všudypřítomných jednotek a konfrontujete je se sebou samým a s ostatními.
Nebo jeho Museé Précaire Albinet, na které zapůjčil díla Duchampa, Mondriana, Warhola, Dalího, Beuyse a pád dalších "těžkých vah", jež vystavil v nevýznamném městečku Albinet v klasickém hirschornovském "kiosku". Celou výstavu si pak organizovali, před tím speciálně proškolení, mladí obyvatelé této obce. Museé Précaire Albinet demonstruje že umění jedině ve své autonomii "má možnost nevyloučit druhého/.../ a nabývat tak opravdové důležitosti"(TH) a konstruuje situaci ve které lidé uměním žijí.
No comments:
Post a Comment