Do 80. let 20. století byl běžnou záležitostí model sdílení softwaru a v podstatě veškerý vývoj byl zajišťován komunitou sdílející software. Richard Stallman o této době říká: „Kdykoliv lidé z jiné vysoké školy nebo firmy chtěli portovat a používat program, rádi jsme jim to umožnili. Pokud jste viděli někoho používat neznámý a zajímavý program, mohli jste ho vždy požádat, aby vám ukázal zdrojové kódy, abyste jej mohli studovat, měnit anebo demontovat některé z jeho částí a vytvořit nový program.“ Od roku 1981 se však začal rozšiřovat proprietární software a jako reakce na tuto situaci vznikla komunita svobodného software.
V druhé polovině 90. let se objevovalo více uživatelů, kteří nepovažovali svobodu software za zásadní politický cíl a jako výsledek takového přístupu vzniklo v roce 1998 hnutí Open Source, které sdílí kód z důvodů nikoli politických či ideových, ale prostě proto, že jim otevřený vývoj softwaru připadá jako výhodnější, spolehlivější a rychlejší, než uzavřený model. Jedním z těchto lidí nich byl i matematik, profesor hudby na University od California Miller Puckette. Ten v polovině 80. let 20. století vytvořil software s názvem Patcher, který sloužil k interaktivní tvorbě počítačové hudby. Dále byl software vyvíjen v IRCAMu již jako komerční produkt s názvem Max a zde víceméně vliv Millera Pucketta na vývoj Maxe končí.
V roce 1996 však vytvořil software Pure data (zkráceně Pd), který je založen na stejném principu jako Max, avšak je šířen volně pod svobodnou licencí BSD. Nespornou výhodou otevřeného kódu programu je, že se na vývoji celého programu podílí uživatelé i tvůrci zároveň. Toto byl hlavní důvod proč se Miller Puckette rozhodl vytvořit Pure data.
Na místě je otázka, jak takový přístup může fungovat a zda je vůbec efektivní? Tímto tématem se zabýval otec hnutí open source Eric S. Raymond, který ve své eseji Katedrála a tržiště přirovnal dva odlišné modely vývoje softwaru ke stavbě katedrály a tržiště. Stejně složitý proces jako je stavba katedrály můžeme nalézt v týmech vyvíjejících software, kde každý člen má pevně vymezené pole úkolů. I když tento způsob s hierarchickým uspořádáním se zdá jako ideální, dnes již můžeme vidět, že tomu tak z daleka není. Tento způsob vývoje popřel Linus Torvalds, který upřednostňoval vývoj pomocí komunity více či méně zdatných programátorů. Eric Raymond tento způsob přirovnal k tržišti, které z dálky připomíná chaos. Chaoticky se také jeví způsob psaní programů, kdy tisíce přispěvatelů sdílejí svůj kousek kódu z něhož se použitelný a kvalitní program vyloupne téměř zázrakem.
To, co umožňuje zapojit se do vývoje Pure data, je modularita celého systému, která se objevuje jak ve vývojářské tak i v uživatelské sféře. Jako vývojář může každý pracovat na vlastní části systému nezávisle na ostatních dle individuálního zájmu. V Pd je modularita na velmi vysoké úrovni, což umožňuje rozšiřovat jádro programu o externí díly, jež poskytují potřebné funkce. Příkladem takového rozšíření je knihovna GEM – Graphic Environment for Multimedia. Z uživatelského hlediska je možné v Pd využívat již vytvořené projekty, které lze upravovat, vylepšovat, nebo jen lze použít tu část, která bude užitečná.
Vzhledem k tomu, že Pure data je využíván zejména hudebníky a zvukovými experimentátory, jedná se dle mého názoru o velmi dobrý příklad, kdy se kolektivní inteligence a produsage střetává s uměleckou sférou. Pd se jeví jako úspěšný open source projekt, jehož funkce se stále rozšiřují. Na vývoji tohoto systému má obrovský vliv komunita, která díky rozšířeným možnostem komunikace umožňuje spojit myšlenky lidí ze všech koutů světa. V tomto případě je velmi výhodný model open source, kde každý má možnost přispět k dílu. Není divu, že v současné době podíl jiných autorů zastiňuje původního autora. Neznamená to však, že by byl Miller Puckette opomíjen, ba naopak je jeho jméno více v podvědomí uživatelů, než při jakémkoliv jiném uzavřeném softwaru.
No comments:
Post a Comment