YouTube Play je jedinečný projekt, ve kterém se pojí vlastnosti a principy užívání internetového serveru YouTube a celosvětově známe sítě galerií Guggenheim za sponzorského přispění firem Intel a Hewlett-Packard. Jedná se tak o reakci na dění v uměleckých odvětvích za období posledních dvacet let, kdy se video stalo neoddělitelnou složkou současného umění a galerijních prostorů. Hlavním hybatelem je zde především Internet, jenž má postavení šiřitele této nové formy digitálních médií – zahrnující zejména on-line videa.
Cílem YouTube Play je oslovit co nejširší publikum (podmínkou je pouze přístup k Internetu), které je vyzváno ke spoluúčasti, prezentaci a k projednání svých video „děl“. Výběrové řízení probíhalo do 31. července 2010, kdy bylo přihlášeno přes 23 000 videí z 91 států. Z tohoto množství bylo následně kurátory galerie určeno 125 videí, která putovala k odborné porotě, jež vybrala 25 nejlepších videí. Tento porotcovský výběr byl slavnostně promítnut 21. října v Guggenheimu v New Yorku a současně i živě na kanálu YouTube Play (www.youtube.com/play), kde je zveřejněn i kurátorský výběr 125 videí. Následně se těchto 25 nejúspěšnějších videí vydalo na výstavní „tour“ do ostatních galerií Guggenheim do Berlína, Benátek a Bilbaa. Mezinárodní porota se skládala z uznávaných a renomovaných umělců, teoretiků, kurátorů ze všech možných uměleckých odvětvích od filmu, video artu, přes grafický design až po fotografii – jmenovitě – Laurie Anderson, Animal Collective (Josh Dibb, Brian Weitz, Noah Lennox), Darren Aronofsky, Douglas Gordon, Ryan McGinley, Marilyn Minter, Takashi Murakami, Shirin Neshat, Stefan Sagmeister, Apichatpong Weerasethakul, Nancy Spector.
Jedinečnost spojení YouTube a Guggenheimu do jednoho celku YouTube Play spočívá v otevřenosti a možnostech prezentace naprosto čehokoliv bez přesně zadaných podmínek či pravidel. Jediné, co muselo video splňovat, byla maximální délka videa tj. 10 minut a stáří videa nesmělo přesáhnout dva roky. Nejvýstižnějším výrokem pro celý projekt jsou slova Andyho Berndta (Viceprezident a člen Creative LAB Googlu a YouTube), který v úvodním videu celého projektu pronáší větu: „Everybody can play.“ Úkolem YouTube Play bylo nalákat a nashromáždit inovativní, originální, jedinečná videa a to bez ohledu na techniku, žánr, rozpočet či sledovanosti videa. Video jako umělecká forma není nic nového, ale s možnostmi dnešní doby a technologie lze měnit způsoby jak s videem pracovat. Ideálními příklady jsou remaky, remix nebo „mash upy“. Snaha o zapojení jak známých výtvarníků,tak i amatérů z celého světa dodala Youtube Play punc neopakovatelnosti – zkrátka se jednalo o scelení komunity videotvůrců a to v celosvětovém měřítku. Tím se vedle sebe ocitly hudební videoklipy na příklad od známé skupiny Ok Go, ručně malovaná animace na veřejné stěny města Buenos Aires od street artového umělce Blu Blu nebo tvorba od animátora PES, jehož video Western Spaghetti již vyhrálo cenu diváků v roce 2009 na Sundance Film Festival.
„Dvacetpětka“ nejvýraznějších
Porotou provedený výběr se stal kolekcí těch nejzajímavějších videí, ať už po stránce technické – příkladně The Huber Experiments od dvojce Erik Huber a Matthew Huber nebo po stránce originality – ukázkovým výběrem je po této stránce video Bryce Kretschmanna s názvem Auspice. Ke shlédnutí byly videa jak narativní, tak i bez vyprávění. Pro větší ilustraci o různorodosti je vhodné přiblížit některá z top videí.
Man with a movie camera, The global remake, 2007
– jedná se o participativní video, kdy Perry Bard – v New Yorku žijící umělkyně – sestavila dílčí nahrávky, jež „posbírala“ na svých internetových stránkách od lidí z celého světa. Výsledek je remake na slavný snímek Man with a movie camera z roku 1929 od jednoho z průkopníků sovětské avantgardní filmové školy Dzigy Vertova. Na levé straně jejího videa vidíme originál, zatímco napravo běží snímky remaku. Snímek je poutavý nejen díky svému nápadu či zpracování, ale především i díky možnosti sledování rázného posunu–pokroku v čase. Zejména jde o rozdílnost práce s kamerou ve 30. letech a v současnosti, dále je důležitá i změna v případě postavení diváka a jeho vnímání. Opomenout se nesmí ani fakt, že v době vzniku Vertovova originálu se snímek promítal v kinech za zvukového doprovodu. Oproti tomu nezvykle vyznívá druhá strana příznačná pro dnešní dobu – shlížení videa v soukromí skrze internetový server YouTube. To, co dříve bylo kulturním setkáním za účelem zážitku ze sledování spektáklu a údivu z technologického zázraku pohyblivých obrazů a kamery samotné, se přesunulo do soukromého sektoru, kdy už diváka málo co donutí k vytržení z běžného dne.
Wonderland Mafia, 2008
– autorkou je americká audio-vizuální experimentátorka Lindsay Scoggins, která je fascinovaná především možnostmi nelineálního střihu obrazů/videa a hudební kompozice. Wonderland Mafia je přesným příkladem její tvorby. Jedná se o obraz/sestřih z filmu Walta Disneyho Alice in Wonderland z roku 1951 s hip hopovou/rapovou hudbou „Smokin´ on the Dro“ od skupiny Three Six Mafia. Video snoubí dětské ideály (čarovný svět Alenky) s úskalími dospělosti (drsným textem pojednávajícím o kouření marihuany). Rapující Alenka a Houseňák se dostávají do asociací, jež by při sledování originálu ani nepřišly na mysl – umělkyně videem provokuje divákovo vnímání především kontrasty a aktivizací vzpomínek, jež jsou následně zasazeny do nových kontextů.
I met the Walrus, 2007
– pětiminutové video, na kterém spolupracoval tým čtyř lidí jmenovitě Josh Raskin (režie, animace), James Braithwaite (kresba), Alex Kurina (počítačová ilustrace), Jerry Levitan (producent, autor příběhu a hlasový komentář). Zásadním pro vznik videa byla nahrávka Jerryho Levitana, jež v roce 1969 jako 14 let starý chlapec pronikl do torontského hotelového pokoje Johna Lennona (v době, kdy probíhal jeho protest s Yoko Ono proti Vietnamské válce s názvem Bed-ins for a Peace) a přiměl ho udělat krátký rozhovor. Výsledné video je ilustrací této zaznamenané nahrávky. Každé jedno slovo je impulsem pro dynamicky se rozvíjející animaci. Poselství Johna Lennona se tak znovu oživuje pomocí svižného obrazu. I met the Walrus vyhrál v roce 2009 Daytime Emmy v kategorii New Approaches (bylo to vítězství prvního pouze internetem šířeného filmu v historii Emmy), dále byl v roce 2008 nominován Academy of Motion Picture Arts and Sciences na Oscara.
Slovník - Zobrazit podrobný slovník
Moonwalk počesku
Do historie YouTube Play se zapsal i kus českých „zlatých“ ručiček. Martin Kohout, bývalý student pražské FAMU, nadále studující v Berlíně u profesora Gregora Schneidera na Universität der Künste, se díky svému videu pojmenovanému Moonwalk dostal do nejužšího výběru odborné poroty. Moonwalk je dvě minuty dvacet sekund dlouhé video, jež poukazuje na plynutí času pomocí „youtubového“ scroll-baru, který je součástí každého videa. Podstata je v několikrát za sebou nahraném „videu bez videa“ – toto navršování navigačních lišt následně tvoří konečný objekt. Na první pohled je Moonwalk velice minimalistický počin, však po pozornějším shlédnutím se dostáváme k jakémusi nejasnému poselství mířícího k vnitřnímu klidu, nekonečnu. Dalo by se i říct, že se snímek pohybuje na hranicích ambientu či meditace. Po technické stránce si koncept videa žádal přesné výpočty a jasný na sekundy daný scénář, aby se ze scroll-barů mohla vytvořit pyramida plná ukazatelů časového plynutí.
Závěrem
YouTube Play je dosud nevídaný počin, spojení globálního serveru s jeho uživateli a umožnění prezentace svého díla na tak vyhlášeném místě jakou je síť galerií Guggenheim. První YouTube Play s dodatkem „A Biennial of Creative Video“ předznamenává možnosti pokračování, které mohou mít díky prvnímu velice vydařenému a zajímavému ročníku nemalé ambice do budoucnosti.
Alina Matějová, učo.: 34 19 34
No comments:
Post a Comment