Rodiče se před pár
měsíci rozvedli, přišlo stěhování do nového města, odtržení od kamarádů. Nová škola.
Setkání se šikanou. Nemám to komu říct. Táta je daleko, máma má s novým
přítelem další dítě – nezajímám jí. Můj vlog na YouTube má ale spoustu
followerů, moje videa se jim líbí. Už neunesu ten přetlak - potřebuju
s někým sdílet, to co prožívám…
I takový příběh může
stát v pozadí jednoho z tisíce videí fenoménu tzv. „note card story“,
který v sobě kombinuje tradiční média (ručně psané karty) a nová média
(video, počítač a YouTube). Jeho popularita, především v zahraničí, je
obrovská, jak ukazuje i nejpoužívanější internetový vyhledavač google.com,
kde se pod tímto pojmem objeví více než 9 milionů výsledků. Výrazněji na něj
upozornil případ patnáctileté Kanaďanky Amandy Todd, která zveřejnila své video
v září roku 2012 pod názvem My
story: Struggling, Bullying, Suicide, Self harm. Video,
v němž odhaluje nejniternější pocity a do té doby neodhalená tajemství,
vidělo jen za první týden 1,6 milionu uživatelů.
Amanda stojí před
kamerou v obepnutém tílku, dokonale natočené vlasy jí spadají přes jedno
rameno, v pozadí hraje instrumentální hudba. Jak osmiminutové černobílé
video pokračuje a Amanda odkrývá jednu kartičku za druhou, divákovi začne
tuhnout krev v žilách. Ručně psané poznámkové karty postupně odhalují
děsivý příběh o sexuálním obtěžování, sebepoškozování a pokusu o sebevraždu.
Vše odstartovalo dobrovolným odesláním nahých fotek neznámému muži, se kterým
si Amanda chatovala. V komentářích pod zveřejněným videem se objevila
mnohá slova podpory a účasti na trýznivé situaci, to však nezabránilo Amandě
přistoupit o měsíc později k aktu, ke kterému se už dlouho odhodlávala.
Amanda Todd spáchala v říjnu 2012 sebevraždu. Bylo jí patnáct let.
„Rozhodla jsem se, že
vám povím o mém nikdy nekončícím příběhu“. Jeden ze záběrů z Amandina
videa s názvem My story: Struggling, Bullying, Suicide, Self harm. Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=vOHXGNx-E7E.
V Amandině příběhu
nacházíme základní charakteristiky, které se pravidelně objevují ve všech
videích tohoto typu. Přiznání pomocí poznámkových karet – jsou to vždy ručně
psané texty na listu papíru - bílé tabulce doplněné o emotikony či koláž
fotografií s popisem, které kolují na sociálních médiích. V pozadí
videa, které odhaluje velmi osobní problematiku, hraje hudba, která má dotvářet
celkovou atmosféru. Video není nijak slovně okomentované, veškerá komunikace
k publiku probíhá prostřednictvím karet. Ačkoliv by se mohlo zdát, že
teenageři budou chtít zůstat v anonymitě, opak je pravdou. Většina
z nich odhaluje nejen svůj obličej, mnohdy i celou postavu, jen málo
z nich se umně skrývá za kartami s přiznáním nebo má nastavenou
kameru tak, že divák jeho tvář nevidí. Je také zajímavé poukázat na fakt, že
mnoho teenagerů, kteří zvolili tuto formu přiznání, jsou pravidelnými
přispěvateli videí se zcela jinou tématikou. Amanda natáčela a pravidelně postovala
videa týkající se jejího každodenního života. Častokrát vkládala příspěvky, na
kterých zpívá známé hudební hity.
Amanda měla krásný
hlas a velmi ráda zpívala. Na videu, kde interpretuje píseň Hilary Duff
Someone´s Watching over Me, vypadá jako bezstarostné mladé děvče. Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=xu6CCCBAdb8.
Mluvit na veřejnosti o
svých pocitech není nikdy snadné, proč tedy mladiství volí způsob, díky němuž
nechávají do svého příběhu nahlédnout bezmezné množství lidí po celém světě?
Podle Sabiny Misoch usnadňuje jednosměrná zprostředkovaná komunikace celý proces
tím, že teenageři necítí a nevidí ty tisíce očí, které se na ně mohou dívat.
Když video natáčejí, nejsou pod takovým tlakem, jako kdyby se měli například
svěřit před celou třídou. Jsou sami ve svém pokojíčku, ve svém bezpečném
útočišti, pouze se svými pocity. Výhodou této formy přiznání je i to, že
dotyční nejsou nucení mluvit na kameru spatra, ale mohou si v klidu
rozmyslet, co a jak chtějí vyjádřit. Své trápení pak napíšou na archy papíru,
které v průběhu natáčení zvedají směrem ke kameře. Psaná forma výpovědi
tak zajistí, že teenageři mají nejen větší kontrolu nad svými city, ale i nad
obsahem své výpovědi.
Ručně psané karty původně sloužily jako nápověda pro zábavné pořady. Na
druhou stranu kamery se dostaly v roce 1965, kdy je ve své písni
s názvem Don´t look back použil Bob Dylan. V roce 2003 se ručně psané
vyznání lásky objevilo v divácky oblíbeném filmu Láska nebeská. Od
té doby získala tato forma sebeprezentace nový rozměr a byla inspirací pro
mnoho projektů, které se snaží upozornit na opomíjený společenský problém.
Jedním z nich je projekt s názvem Project Unbreakable, do
kterého se zapojily oběti sexuálního násilí – domácího násilí, znásilnění či
dětské oběti zneužívání. Na bílých kartách, jež drží na fotografiích před
sebou, jsou napsány autentické výroky násilníků. Oběti v rámci tohoto projektu dávají světu na vědomí, že ačkoliv se staly obětmi sexuálního násilí, jejich zážitek je nezlomil a dokážou mu vzdorovat.
Další
projekt s názvem I, Too, Am
Harvard má upozorňovat na afroamerické
a hispánské studenty Harvardské univerzity, jejichž hlasy nebyly dlouhou dobu
v akademické diskuzi slyšet. Studenti na archy papíru zaznamenali výroky
lidí ze svého okolí, které narážely na jejich etnický původ a tvrdě je zasáhly.
Snaží se tak náhled na otázku rasové rovnoprávnosti originálním způsobem změnit
a upozornit na fakt, že i když mají odlišnou barvu pleti než většina studentů,
neznamená to, že jsou méně inteligentní a své vyčlenění nebo nepřijetí si
nezaslouží.
„Nezníš jako černá… Mluvíš chytře.“ Jedna z autentických replik, se
kterými se studenti tmavé pleti na Harvardu setkali. Zdroj: http://itooamharvard.tumblr.com/image/78254960852
Fenomén „note card story“ se v průběhu let velmi proměnil. Namísto
vyznání lásky, jak ho použili tvůrci filmu Láska nebeská, jsou popsané listy
papíru či bílé tabule využívány k upozorňování na niterní pocity, špatné
zacházení ze strany okolí či problém, na který není ve společenské diskuzi
místo. Zúčastnění hledají prostřednictvím sdílení svého videa či fotek
pochopení a prochází procesem částečné očisty. Uživatelská základna YouTubu a
jiných sociálních médií je obrovská, postování videí s problematikou
těžkého ublížení na zdraví a psychice není samospasitelné, v podstatě
supluje absentující zdravé sociální vazby. Přesto, pokud alespoň jeden teenager
našel tímto způsobem spřízněnou duši, která mu pomůže vidět světlo na konci
tunelu, je třeba tento formát oceňovat.
Zdroje:
MISOCH, Sabina. Card Stories on
YouTube: A New Frame for Online Self-Disclosure. Media and Communication [online]. Vol. 2, No 1. (2014) [cit.17-03-2015]. Dostupné z www: <http://www.cogitatiopress.com/ojs/index.php/mediaandcommunication/article/view/16>
Tumblr, I, Too, Am Harvard. [online]. [cit. 23-03-2016]. Dostupné z:
<http://itooamharvard.tumblr.com/>
Tumblr, Project Unbreakable [online]. [cit. 23-03-2016]. Dostupné z:
<http://projectunbreakable.tumblr.com/>
YouTube,
Amanda Todd - Someone's Watching Over Me [online]. 25-12-2015 [cit. 23-03-2016].
Dostupné z www: <https://www.youtube.com/watch?v=xu6CCCBAdb8>
YouTube, Bob
Dylan Don't Look Back Trailer [online]. 17-04-2011 [cit.
23-03-2016]. Dostupné z www: <https://www.youtube.com/watch?v=1inL6s1htio>
YouTube,
Cue Cards Love Actually [online]. 11-12-2010 [cit.
23-03-2016]. Dostupné z www: < https://www.youtube.com/watch?v=Yd_fcyg1Fdk>
YouTube,
My story: Struggling, bullying, suicide, self harm [online]. 07-09-2012 [cit.
23-03-2016]. Dostupné z www: <https://www.youtube.com/watch?v=vOHXGNx-E7E>
No comments:
Post a Comment