Ubytuj (se) a svez (se)

Služba s názvem Airbnb (neboli Airbed and Breakfast) byla založena v roce 2008. V posledních letech si získává na oblibě i v České republice a podobně jako společnost Uber není příliš oblíbená těmi, kdo provozují byznys v cestovním ruchu, ať již hotelům nebo cestovním kancelářím. Ale právě podobně jako Uber v případě taxislužeb nad nimi pomalu vyhrává.

Když jsem loni s krosnou na zádech vystupovala z vlaku v polském Gdaňsku, podívala jsem se na telefon a přijatá SMS mi oznamovala: „Ahoj. Na místě nebudu, nestíhám. Omlouvám se. Kód do domu je 658 a klíč najdeš pod rohožkou bytu číslo 12.“ Trochu jsme se s přáteli zarazili, ale jakmile jsme nalezli zmíněný dům, všechno opravdu bylo na svém místě. Kód fungoval, klíč ležel přede dveřmi bytu číslo 12 a v něm nás přivítalo všechno přesně takové, jaké bylo na webu spolu se sešitem, v němž jsme nalezli mnoho užitečných rad, kam jít, ať už za zábavou nebo něco poznat.

Na internetových stránkách www.airbnb.cz si každý zájemce o ubytování velmi jednoduše vybere – zadáním místa, ceny, lokality, ale třeba také toho, zda upřednostňuje dům, byt nebo jen sdílený pokoj, mu systém automaticky vyfiltruje takové nabídky, jaké požadavkům nejvíce odpovídají. Na mapě města lze také sledovat přibližné umístění daného bytu či domu, přesnou adresu ale zákazník obdrží až v rámci své poptávky. Jakmile zůstane jen několik vhodných míst v nabídce, přichází na řadu to nejzásadnější – fotogalerie a recenze. Ve chvíli, kdy službu využijete, dostáváte možnost hodnotit a být hodnoceni, ať už jako uživatelé nebo ti, kdo ubytovávají. Velké množství recenzí rozhodně pomůže, stejně tak můžete požádat své přátele, aby o vás na Airbnb něco napsali, protože jakékoli kladné hodnocení se prostě hodí.

Služba Airbnb se rychle rozrůstá, a to nejen díky velmi přehledným stránkám a skvělé aplikaci pro smartphony, ale také proto, že nabízí poměrně velké výhody v případě, že se díky vám zapojí někdo další. Procentuální finanční odměna plyne z toho, pokud se váš přítel přes službu ubytuje, a ještě větší ve chvíli, kdy se sám stane pronajímatelem nějakého místa na základě vašeho pozvání.

Velkou výhodou pro každého uživatele, zejména pro ty méně důvěřivé, je fakt, že jakákoli platba která přes aplikaci proběhne, není určena uživateli na druhé straně. Ten své peníze obdrží až poté, co jeho host z místa odjede. V případě nespokojenosti či problémů je tak poměrně jednoduché získat peníze zpátky, provozovatelé se hodně snaží, aby svým zákazníkům vyšli vstříc.

Airbnb je vhodné i pro ty, kdo se během svého cestování náhle rozhodnou změnit plány. Storno je u většiny pronajímaných míst možné (podmínky lze nalézt v každém popisu), pronajímatelé ale mají povinnost odpovědět na poptávku do 24 hodin. Argumentem pro její využívání je také nízká cena. Rozmezí si každý může zvolit sám a za velkou část bytů se platí jednotná cena, případně malý příplatek za dalšího cestovatele, tudíž se dá dobře rozložit mezi větší množství lidí.

Po městě levně a jednoduše

Stejně pohodlně jako Airbnb lze využívat služby společnosti (a zejména aplikace) Uber, která se v loňském roce dostala i do České republiky. Její velkou výhodou je samozřejmě hlavně cena taxislužeb, která je s většinou společností, které u nás působí, nesrovnatelně nižší – 10 Kč za kilometr, 4 Kč za minutu a základní jízdné 20 Kč. Hlavně se ale nejedná o klasické taxi, zaregistrovat se a vozit zákazníky může téměř každý s vlastním autem. Mobilní aplikace umožňuje vybrat si řidiče, sledovat jeho jízdu a během čekání si nechat spočítat přibližnou cenu. Není potřeba hotovost – peníze jsou strženy z platební karty a na email poté přijdou veškeré informace včetně ceny, doby jízdy nebo jména konkrétního řidiče.

Protesty a zákazy

Alternativní služba sdružující řidiče v mnoha zemích vyvolala protesty taxikářů i zásahy vedení měst, které Uber označují za nekalou konkurenci a stěžují si např. na to, že společnost řidiče dostatečně neprověřuje. Došlo i na zákazy – v loňském roce musel Uber přestat působit ve Španělsku, Thajsku a Nizozemsku, stejné rozhodnutí bylo vydáno i v indickém Dillí. Jako poslední zakázalo přepravu prostřednictvím Uber Německo, kde hrozí pokuta až 250 tisíc eur. V České republice se v médiích psalo pouze o pokutě, kterou dostal jeden z řidičů, jelikož ve svém autě neměl platnou smlouvu o přepravě. Společnost Uber argumentuje tím, že se nemusí řídit pravidly pro taxi služby, jelikož pouze zprostředkovává možnost komunikace mezi řidičem a klientem, auta jí ale nepatří.

Uber v Česku má zatím jednu poměrně velkou nevýhodu – nedostatek aut. Z okraje Prahy do centra se s největší pravděpodobností zákazník vůbec nedostane, jelikož žádného řidiče nezastihne. Přesto jsou nižší ceny, pohodlí a příjemné jednání opravdovým důvodem, proč se nespoléhat na zavedené služby a zkusit to jinak.

Aplikace funguje pohodlně také pro samotné řidiče. Mohou se zapojovat tak často, jak sami chtějí, stačí se zaregistrovat, stáhnout si aplikaci a mohou začít jezdit, bez problému se svým osobním autem. Pokud se rozhodne jezdit řidič, v jehož městě Uber ještě nepůsobí, i v takovém případě může začít. Je ale pravděpodobné, že se o tom v daném městě lidé budou dozvídat pomalu a že potrvá, než se k řidiči zákazníci dostanou.

Společnost založil Travis Kalanick v březnu 2009, sídlí v San Franciscu a její hodnota je dnes více než 40 miliard dolarů. V současné době je aplikace k dispozici v 56 zemích a asi 200 městech po celém světě.

Návod, jak úspěšně vykořisťovat hráče

Došli jste až na konec své herní cesty, porazili posledního bosse a dočkali se katarze podbarvené závěrečnou animací. Přitom si můžete být téměř jisti, že příběh ještě zdaleka nekončí. Proč by se vývojáři zbavovali slepice, která jim může snést ještě alespoň pár (nikoliv nutně zlatých) vajec?

Dnes už je téměř povinností přihodit po čase nějaké to DLC a pokud si hra získala nezanedbatelný počet příznivců, plnohodnotné pokračování na sebe většinou nenechá dlouho čekat. Protože ale není na škodu vydělávat i v mezičase, ty schopnější a vynalézavější společnosti si osvojily koncept, který udrží fanoušky dobře naladěné a jejich peněženky otevřené. Pokud totiž hráč uvízne v síti transmediálního vyprávění, je navždy ztracen. O své zkušenosti by se mohl podělit například BioWare.

Zkušený obchodník se neztratí (Zdroj: BioWare)

Trocha teorie na úvod. Transmediální vyprávění definoval profesor Henry Jenkins jako proces, kdy se jednotlivé části příběhu šíří skrze různá média. Asi nejoblíbenější jsou kombinace filmů, her a knih, představivosti se ovšem meze nekladou. Tyto vypreparované příběhy se kromě formy liší také obsahem – fungují sice nezávisle na sobě, navzájem se ale obohacují a společně vytvářejí jedinečný celek. Autoři tedy vymyslí dostatečně složitý svět, zabydlí ho zajímavými postavami a pak se do něj neustále vracejí, aby přiblížili cokoliv od dětství oblíbených hrdinů až po filozoficko-náboženské otázky.

Fantasy RPG Dragon Age: Origins od BioWare vyšlo v roce 2009 a nepřineslo ani otevřený svět, ani variabilitu při prozkoumávání lokací. Díky způsobu, jakým dokázalo vtáhnout hráče do příběhu, mu ale propadly tisíce fanoušků. A právě ti jsou, na rozdíl od běžných hráčů, pro úspěch transmediálního vyprávění zásadní. Nestačí totiž, že si lidé pochvalují příjemný herní zážitek, oni si musejí vytvořit bližší vztah k hrdinům, k prostředí, k událostem. Pravověrný fanoušek si pak ochotně zakoupí všechny dostupné produkty zkrátka proto, že nesou logo oblíbené hry.

Důkladně vytěžen je také prvek přirozené lidské zvědavosti. Pokud autoři naznačí budoucí vývoj anebo naopak zmíní fiktivní historické události, fanoušci chtějí vědět víc. Komunity příznivců čehokoliv se obecně rády vyžívají ve spekulacích, interpretacích a divokých teoriích. Přestože fanfikce a další obsahy vytvářené fanoušky pro fanoušky mají své příznivce a své nezastupitelné místo, oficiální příběhy rozvíjející kánon spadají do zcela jiné ligy. BioWare, respektive jeho mateřská distribuční společnost Electronic Arts, vyšel fanouškům ochotně vstříc. Literární kvality víceméně ustupují do pozadí, záleží na obsahu.

Vhodným doplňkem videoher jsou knihy (Zdroj: Archiv autora)

V roce 2009 spatřily světlo světa první dva romány ze světa Dragon Age. Pod oběma je podepsán David Gaider, tedy hlavní spisovatel herní série. Zatímco The Stolen Throne je prequelem k Origins, The Calling přibližuje události podstatné pro datadisk Awakening. Hrdinou je v obou případech postava, která se sice ve hře nevyskytovala, přesto byla pro děj podstatná. Obě knihy spojuje také to, že do jisté míry objasňují motivy hlavních záporáků. V souvislosti s tím se pak nutně mění i zážitek při opětovném hraní.

Forma prequelu je ale poněkud svazující z hlediska reálií. Účelům transmediálního vyprávění proto mnohem lépe slouží zcela nové postavy zasazené do starého známého světa. Cameo oblíbeného hrdiny ze hry je pak jen detailem, který ničemu nepřekáží, ale fanoušky dovede na vrchol blaha. Touto cestou se vydaly romány vyplňující prostor mezi Dragon Age II (2011) a Dragon Age: Inquisition (2014). Jak Gaiderův Asunder, tak The Masked Empire od Patricka Weekese se odehrávají roky po konci druhého dílu a přestože rozehrávají zajímavé příběhy, rozuzlení se čtenář dočká jen částečně. Hlavním cílem je totiž navnadit fanouška.

Účel světí prostředky (Zdroj: BioWare)

Romány přesto nejsou jen neživým doplňkem her. Odhalují fakta, která zásadním způsobem mění fanouškovy znalosti o světě Dragon Age a se kterými mohou vývojáři dále pracovat. Zatím poslední románový příspěvek, Last Flight od Liane Merciel, je v tomto směru obzvláště slibný. Aby se fanoušek mohl v přívalu informací snáze zorientovat (a aby mohl rozšířit svou knihovničku o další publikaci), tým spisovatelů sestavil také dvě obsáhlé encyklopedie. Samozřejmostí jsou pak artbooky a luxusní manuály pro sběratele.

Hry ze světa Dragon Age nadchly mimo jiné tím, že nechaly hráčům značnou volnost v rozhodování (rozvášněné diskuze, které se na toto téma vedly zejména po vydání druhého dílu, teď nechme stranou). Skutečnost, že některé volby vedly i ke smrti hlavních postav, poněkud komplikuje plynulost transmediálního vyprávění. Kniha zkrátka není interaktivním médiem, a tak je čtenář někdy konfrontován s variantou, kterou jako hráč nepreferuje. Nejvíce to platí pro trojdílný komiks (The Silent Grove, Those Who Speak a Until We Sleep), který v roce 2012 vydalo nakladatelství Dark Horse. Další oficiální, i když výrazně kratší komiksy – od Penny Arcade – se objevily na webových stránkách. Za pozornost ovšem stojí především The Revelation založený na emocionálně vypjaté scéně z Origins, která byla nakonec vypuštěna.

Na půdě pohyblivých obrázků ovšem série Dragon Age příliš neuspěla. V roce 2012 vstoupil do japonských kin animovaný snímek Dawn of the Seeker, který se zabývá mládím jedné z vedlejších postav druhé a teď už i třetí hry. Z vcelku sympatické ženy se stala frackoidní Mary Sue a dílko nevalné scénáristické i vizuální kvality nezachránil ani slavný zpěvák Gackt v roli dabéra a interpreta titulní písně. (Geniálně se tak ale propojily dva fandomy.) Také webové minisérie Warden's Fall a Redemption se sluší zmínit jen jako kuriozity zajímavé pouze z hlediska transmediálního vyprávění. První sleduje osudy postavy, která se v Awakeningu objevuje již jen coby mrtvola, druhá zase sloužila především jako hraná upoutávka na DLC pro Dragon Age II.

Kruh se pomalu uzavírá. Mobilní technologie vládnou světu, od konce roku 2013 si proto fanoušci mohou stáhnout do mobilu aplikaci Heroes of Dragon Age. Jde o pay-to-win zabiják času, kde má hráč za úkol sesbírat a vylepšit (v ideálním případě samozřejmě za zcela reálné peníze) co nejvíc postaviček známých z her, knih či filmů. Hra pouze eklekticky vyzobává z celého univerza a nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Představuje tedy ryzí ukázku toho, jak se transmediální vyprávění prolíná s obchodními cíli.

Přestože by se snad na základě předchozích řádků mohlo zdát, že fanoušek je pouhou bezbrannou obětí nenasytných vlastníků autorských práv, není tomu tak. Vzájemný vztah je vlastně výhodný pro obě strany – vývojáři dostanou své peníze, fanoušci se zase mohou věnovat své zálibě. Díky transmediálnímu vyprávění rozstříštěnému v čase i prostoru se navíc mohou do fiktivního světa ponořit hlouběji a aktivněji. Tento přístup od nich totiž vyžaduje jisté dobrodružně detektivní úsilí, když shromažďují, kombinují a vyhodnocují jednotlivé poznatky. A proto dokud se nevyčerpá zásobárna zajímavých příběhů, fanoušci mohou být dál ke své spokojenosti vykořisťováni.

Quo vadis Mr. Z, aneb kam kráčíš Miloši?

Do světa počítačové zábavy vstoupila koncem roku 2014 hra s názvem Pussy Walk. Na začátku hry stojí postava Mr. Z, kterou je potřeba opatrně provést přes záludné nástrahy na cestě do cíle, tedy do „propadliště dějin“. Cesta ke korunovačním klenotům, které umožní Mr. Z vstoupit do propadliště, není dlouhá, to však neznamená, že je snadná. Podstatné je, že kromě zraněného a ovázaného kolena komplikuje Mr. Z  záludná viróza, která způsobuje nesnadnou koordinaci jeho pohybů. Z obyčejného schodu se tak může stát smrtící překážka, resp. i každý krok po rovině je nebezpečný. Cestou se ale Mr. Z může posilnit ochranou proti viróze, čímž získá další život. Postavička Mr. Z ve hře se nápadně podobá prezidentu Miloši Zemanovi, který proslul při odemykání korunovačních klenotů v květnu 2014 značně nejistou chůzí a strhaným výrazem.

Foto: lidovky.cz

Vratký krok pana prezidenta je již téměř legendární, například byl zaznamenán v říjnu 2013, kdy došlo k nehodě v České televizi, pan prezident přehlédl schod a zastavil se až o křeslo, do kterého narazil. Několik dní na to se začal Miloš Zeman na veřejnosti objevovat na invalidním vozíku, protože došlo k další nehodě, při které si poranil koleno (okolnosti jsou nejasné). Rekonvalescence trvala asi šest týdnů a Zeman dosud chodí s oporou hůlky. (Oporu Hůlky využil již při prezidentské kampani…)

Inspirovaly tyto kolize a nehody tvůrce hry Pussy Walk a kráčí Miloš Zeman i do sféry počítačových her?

Miloš Zeman je mediálně proslulá osoba nejen proto, že je současným prezidentem České republiky. V listopadu 1989 byl na tribunách Sametové revoluce, v médiích se vždy jasně vymezoval a nikdy si nebral servítky stran svých výroků. Nad jiné vynikaly (i když v kontextu poslední doby to nelze tak jednoznačně soudit) a velmi kontroverzní byly jeho výroky v rámci pořadu Hovory z Lán na podzim roku 2014, kde se vyjadřoval o situaci v Rusku, konkrétně o uvěznění členek skupiny Pussy Riot, Pussy Riot je podle něj: „…pornografická skupinka, která je vinna svým činem výtržnictví v pravoslavném chrámu“ „…víte, co je to pussy?“ (vyslovil pasy) a připojil vlastní překlad, přičemž použil výraz, který bych rděla zde uvést, nicméně informovaný čtenář ví. Členky zhodnotil jako poněkud deviantní dámy, které by o sobě neměly hovořit jako o politických vězenkyních. O tom, jak velká je provázanost prezidentových výroků vůči této skupině a jeho proruských, resp. proputinovských názorů snad ani není třeba rozsáhle diskutovat.

Uvedené výroky Miloše Zemana můžeme hodnotit jak z hlediska jeho názoru na vystoupení skupiny Pussy Riot v pravoslavném chrámu a skupinu celkově, tak z hlediska jeho zdatnosti v angličtině. Ve věci překladu termínu pussy v podání pana prezidenta doporučuji k přečtení příspěvek bloggerky Pavliny O'Toole s názvem Pan prezident asi nemá angličtinu rád, ve kterém autorka název skupiny překládá jako „vzpouru něžného pohlaví“, tedy značně odlišně, než Miloš Zeman.

Výše uvedené výroky Miloše Zemana spolu s jeho virózou ovlivněným stavem ale posloužily jako základ ke hře Pussy Walk, která byla tak úspěšná, že tvůrci v čele s Luborem Tůmou již připravují pokračování. Hru si zahrály již tisíce uživatelů, ale to ještě není všechno. Hra Pussy Walk se začala objevovat také na Youtube v podobě gameplay, resp. let's play videí, jejich počet je již přes 200. Gameplay video je záznam části hry, ať již komentovaný či nekomentovaný. Tento formát často volí tvůrci her, aby ukázali část hry uživatelům. Let's play je komentovaný videozáznam celého průběhu hry (tedy provedení hrou až do cíle), který často tvoří samotní uživatelé her. U let's play videí na youtube se samozřejmě objevuje i řada komentářů a zkušeností dalších uživatelů.

Jirka Král hraje Pussy Walk

Pussy Walk však není jedinou hrou, která se inspirovala osobou prezidenta. O poznání méně zábavná je hra Sejmi Ovara, kde kliknutím myši uštědří hráč postavě ránu pěstí. Nicméně v popisu hry je jasně uvedeno, že „jakákoli podobnost s reálnými postavami je čistě náhodná a veškeré postavy a události v této hře jsou smyšlené!!!“ (www.sejmiovara.cz)

Pussy Walk napříč médii

Skutečnost, že je Miloš Zeman žádaným objektem médií, logicky vyplývá z jeho pozice prezidenta republiky a dlouholetého působení na politické scéně. „Vděčným“ objektem je mimo jiné i z toho důvodu, že umí překvapit. Rád poutá pozornost, nebere si servítky a svou „chvilku slávy“ si užívá. Zdá se, že nad svými výroky příliš nepřemýšlí a vyjadřuje se, jak mu plynou myšlenky (viz Hovory z Lán). Ale možná opak je pravdou. Dobře promýšlí, co řekne, a jakou to vzbudí pozornost. Citáty a bonmoty pana prezidenta jsou proslulé, vznikly nejedny webové stránky, jejichž autoři Zemanovy výroky shromažďují a objevují se také v podobě videozáznamů a videosestřihů na youtube. Soubor jeho výroků vyšel v roce 2013 knižně v publikaci Rád nechávám botu v řiti blbce, která je souborem známých i méně známých bonmotů pana prezidenta, které se objevily na televizních obrazovkách či stránkách novin. Jistě bylo z čeho vybírat.

V knižní podobě se Milošem Zemanem můžeme setkat také na stránkách dalších publikací, například v rozhovorech s Petrem Žantovským pod názvem Zpověď informovaného optimisty z roku 2012. Kniha rozhovorů pod názvem Zpověď bývalého prognostika vyšla již v roce 1995. Z roku 2005 pochází kniha s názvem Jak jsem se mýlil v politice.

Nejen z obálek knih se na nás dívá Miloš Zeman v celé své kráse. Visí ve všech třídách škol. Rozuměj, visí jeho portrét… Pochopitelně i dopisní známky se dočkaly jeho tváře. Ale Mr. Z proniknul i na filmová plátna, i když zatím jen na poli dokumentárních filmů. Dokumentární film Miloš Zeman nese podnázev Nekrolog politika a oslava Vysočiny – jak výmluvné (a můžeme tomu věřit?). Vzniknul také dokument Hledá se prezident. V té souvislosti mě napadá otázka – Našel se?

Také na Facebooku nesmí zůstat po Milošovi díra. „Miloš Zeman – prezident České republiky“ (https://www.facebook.com/prezidentcr) je oficiální Facebookový profil prezidenta. Obsahují základní informace včetně odkazu na oficiální internetové stránky (www.zemanmilos.cz). „Miloš Zeman Prezident ČR“ (https://www.facebook.com/zeman.milos?fref=ts) jsou neoficiální Facebookové stránky prezidenta, na kterých jsou publikovány aktuality týkající se Miloše Zemana, a to jak z českých tak zahraničních médií. Tyto poněkud formální a sucharské profily naštěstí osvěžuje a vody čeří skupina „Miloš Zeman není můj prezident“ (https://www.facebook.com/groups/520261981352288/). Příspěvky ve skupině jsou jakousi protiváhou oficiálního profilu, ačkoli v informacích o skupině je uvedeno, že skupina není o politice, „je o vyjádření názoru, na což má každý v demokracii právo.“ Některé příspěvky a komentáře jsou však na hranici slušnosti, i když to jsou i některé výroky pana prezidenta…

Výroky pana prezidenta mají ale mnohem širší přesah, než by si člověk pomyslel a slouží jako inspirace i pro obchodníky…

Zdroj: Facebook

Miloši, jsi tu?

Co dodat závěrem? Kdo by si pomyslel, kde všude se potkáme s důchodcem s Vysočiny, aneb záznam tiskové konference, kde Zeman ocení Pussy Riot - https://vimeo.com/119242567

Inu, Miloš Zeman ví, jak a kde překvapit…

Ester Kopecká

Tootoot: Troubení pro hudební nadšence a jejich idoly

 

             Nestačí jen chtít, pojďte troubit

             Asi každý hudební nadšenec při poslechu své oblíbené hudby zažil chvíli, kdy si s toužebným pohledem zvednutým nahoru (ať už ke stropu, k nebi nebo k pomyslné vyšší moci) přál, aby jeho oblíbená kapela/zpěvák/zpěvačka přijela do jeho města a mohl si svou hudební extázi prožít pořádně, čili naživo. Většinou podobným hudebním nadšencům opravdu dosud nezbývalo, než se spolehnout na nějakou tu vyšší sílu, zásah osudu nebo prostě štěstí. Nyní to vypadá, že by se tato vskutku tragická situace mohla v budoucnu o trochu zlepšit – a to díky aplikaci pro chytré telefony, která nese název Tootoot.

Ne nadarmo název aplikace evokuje výstražné zatroubení auta, klaksonu nebo trubky (kterou má aplikace i v obrázkovém logu), které by bylo možné přeložit jako hodně hlasité „Bacha, tady jsem!“.

  Podobně se totiž v aplikaci Tootoot chová i její uživatel. Tím, že ji použije, dá jasně najevo, že vůbec je, kde přesně je a po kom neodkladně touží. Aplikace přitom slouží nejen pro jednostranné výkřiky fanoušků, ale je vystavěna jako plnohodnotný nástroj, který má být používán ke komunikaci mezi fanoušky a interprety. Zaregistrovat se do něj mohou (a je to vysoce žádoucí) i kapely a profesionálové a mohou s jeho pomocí efektivně plánovat své koncerty nebo turné. Tímto způsobem uživatelé (ať už fanoušci nebo kapely) vytvářejí společnou věc a uživatel se zde stává nejen významným spolutvůrcem mediálního obsahu, ale při troše toho štěstí i hybatelem reálných událostí. Podmínkou je ale samozřejmě to, aby podobných bláznů v jeho lokalitě bylo více, aby právě jejich vysněný interpret přišel s aplikací do styku a aby na „troubení“ byl ochoten slyšet.

            Může to být kdokoliv

            V aplikaci je možné o koncert požádat jakéhokoliv umělce – ať už je v aplikaci registrovaný nebo ne (což není možné nijak ověřit – a to považuji za slabinu aplikace). A tak se zde objevují především jména známých kapel jako Pearl Jam, Nightwish, Radiohead nebo Metallica. Najdeme zde ale i menší kapely jako třeba Psí vojáci nebo Vec. Aplikace je původem slovenská, a jak se zdá, je prozatím používána převážně Slováky a Čechy, protože jako místa, ve kterých jsou požadovány koncerty, se objevují především česká a slovenská města.

  

Pro uživatele je prostředí aplikace jednoduché až triviální. Aplikace je sice vytvořena v angličtině - zřejmě s ambicí stát se aplikací mezinárodní - ale to pro většinu hudebních nadšenců překážku nejspíš nepředstavuje. Při registraci je požadována jen přezdívka, e-mailová adresa a avatar, což také není nic, před čím by uživatel měl zděšeně prchat. Po vstupu do aplikace je třeba vybrat své oblíbené žánry a pak už můžete nadšeně troubit. Zadáte jméno interpreta, místo, ve kterém byste ho rádi přivítali, datum, počet vstupenek, které byste si zakoupili, a přibližnou cenu, kterou byste za ně byli ochotni zaplatit. Aplikace je tedy připravena sloužit i jako užitečný marketingový nástroj. Velká pozornost je přirozeně a logicky věnována i možnosti sdílení svého troubení na Facebooku a Google+ (časem). Své přátele, známé a další případné ochotníky můžete pozvat nejen do aplikace samotné, ale i ke konkrétní výzvě vašemu oblíbenému umělci. Celý svůj profil můžete sdílet, jak vám bude libo a s kým vám bude libo. Ne nadarmo se říká, že čím je víc muzikantů, tím větší je muzika. Snad i ta vysněná.

            Ale je tu zatím ale...

            Ovšem ne všechno je prozatím tak skvělé, jak by se mohlo zdát. Vzhledem k tomu, že aplikace vznikla a vlastně stále ještě průběžně vzniká na Slovensku, podporují ji zatím jen slovenské kapely a umělci. Jmenujme třeba Die Happy, Iné Kafe, Majk Spirit nebo Hex. Pokud je seznam podporujících kapel stejný jako seznam spolupracujících kapel (což by nejspíš bylo možné ověřit jedině u výrobce a provozovatele aplikace, ale pravděpodobně tomu tak je), nezní to pro davy nadšenců, kteří propadli kouzlu zahraničních interpretů, zrovna vesele. Podobně neveselé je to i s prozatímním počtem stažení aplikace, které je velmi nízké. Ani počty „zatroubení“ u jednotlivých velkých kapel a měst v aplikaci zatím nejsou nijak zásadní a pohybují se maximálně na hranici desítek. Podobné je to s oblíbeností facebookových stránek aplikace Tootoot, kde se zatím objevilo něco málo přes sto příznivců. To vše je ale dáno tím, že aplikace je velmi mladá. Její facebookový web byl založen koncem prosince 2014 a funguje tedy jen něco málo přes 3 měsíce. Aplikace prozatím funguje v beta verzi pro Android a platforma iOS se připravuje. Prozatím tedy prográmek dělá své první krůčky a teprve se ukáže, jestli ho budou všichni milovat.

Pro úspěch je nezbytné, aby se jeho výrobcům podařilo kontaktovat známé kapely a interprety a ty do systému zapojit. Podle informací od provozovatelů aplikace (kteří jsou pochopitelně sami hudební nadšenci) se na tom pracuje. Zároveň je také nezbytné fanouškům jasně sdělit, které kapely jsou v systému zapojeny a které ne, případně uvést, jak vypadá komunikace s nimi. Každý fanoušek přitom snad pochopí, že pokud kapela v systému ještě není, je třeba troubit i tak, protože to podpoří naději na kýžené přitáhnutí idolu ke spolupráci.

V případě, že by se aplikaci podařilo překonat počáteční porodní bolesti a získat si své místo, mohla by skutečně sloužit jako dobrý univerzální a celosvětový nástroj pro komunikaci mezi interprety a jejich obdivovateli, který by mohl být užitečný oboustranně. Nápad je to dobrý. Fanoušci by konečně měli kde efektivně křičet a kapely by měly jistotu, že do naplánované lokality nepojedou zbytečně a že bude natřískáno. Aplikace by mohla dobře sloužit i velkým kapelám, které o publikum nemají nouzi ani tak – pomohla by oddělit méně atraktivní lokality od těch, kde se touhou po koncertu přímo žije a umírá, a zjistit, kde bude vážně třeba to pořádně rozbalit.

Když je mobil je mocnější než pendrek: Na Moravě bojují se zločinem pomocí aplikace

Se zajímavou mobilní aplikací přišli studenti brněnského VUT. Jejich projekt s názvem TagBust pomáhá městům bojovat s ilegálními malbami na fasádách domů. Program má za sebou dva roky testovaní a studenti nyní úspěšně spolupracují s městskou policií v Břeclavi. Svůj projekt by chtěli rozšířit i do Prahy a zájem o aplikaci projevili i policisté z USA, Velké Británie a Rakouska.

Ať už se chceme či nechceme pouštět do filosofických debat o tom, či je graffiti umění, nebo jen vandalismus, český právní řád o něm hovoří jako o trestném činu poškozování cizí věci. I když legislativa nechybí, u soudu končí velmi malé procento sprejerů, protože pachatel musí být chycen přímo při činu a obtížné je i určení původce jednotlivých maleb. Práci policistům a strážníkům teď může ulehčit webová a mobilní aplikace s názvem TagBust, kterou vyvinuli brněnští studenti Vysokého učení technického Vojtěch Semerák a Matěj Kubiš.

TAGhle ne!

Aplikace funguje na principu identifikace tzv. tagů, tedy nejjednodušší i nejrozšířenější typ graffiti založený na rychlém podpisu autora fixou, nátěrem či sprejem na různé povrchy. Strážníci, policisté či civilní uživatelé aplikace mohou fotit tagy ve svém okolí a rozšiřovat tak databázi programu. Ten na základě jednotících prvků identifikuje autora a vytvoří i mapu jeho nejčastějšího výskytu. Díky tomu může policie snadněji cílit své aktivity a u soudu se obviněným snadněji dokazuje autorství jejich výtvorů.

Nová média požírají své děti

Ať už bude projekt úspěšný či ne, jeho autorům se povedlo angažovat veřejnost prostřednictvím mobilní aplikace. Na Google play si ji momentálně stáhla stovka lidí, což lze s přihlédnutím k malé propagaci, považovat za úspěch. Další zajímavostí na projektu je fakt, že do boje proti ilegálním malířům vytáhli jejich vrstevníci. Svým krokem si tak vytváří řadu nepřátel, jejichž hlasy jsou patrné na facebokové stránce i YouTube kanálu projektu. Sám TagBust je ale svým způsobem sociální sítí, který využívá fotografického boomu u mobilních zařízení a svou nenáročností přímo vybízí k tomu, aby její uživatelé fotili tagy ve svém okolí při venčení psa, cestě do práce či jen normální pěší procházce. Dochází tak k paradoxu, že jedna ze sociálních sítí umožní chytit jedince pocházející z generace, která si bez existence Facebooku nebo Instagramu nedokáže představit život.

Aplikace TagBust by měla být i apelem na umělecké cítění pouličních malířů. Ačkoli to její autoři nikde veřejně nedeklarují, z fungování algoritmu je patrné, že program dokáže párovat pouze tagy založené na písmených zkratkách a jednoduchém vzoru. Nástroj tak pomůže polapit skutečné vandaly, jejichž podpisy zdobí památky, nové fasády domů nebo okna tramvají. Autoři složitějších obrazů by měli být v klidu. I když tak TagBust trochu kastuje pouliční umělce, jeho vlivem by měly z ulic vymizet jednoduché podpisy a vyniknout by tak mohla složitější díla situovaná mimo historické zástavby a památkové zóny, což by mohlo i nevědomky přispět k lepšímu vnímání celé graffiti scény.

Sociální rozměr sociálních sítí

Podobný případ použití sociálních sítí v českém prostředí můžeme nalézt u hashtagové kampaně #mymaocima, kterou pro nadaci Leotinka vytvořila společnost Ogilvy. Ta ve spolupráci se sítí Instagram vytvořila speciální filtry, které napodobovaly různé oční vady a umožnily tak uživatelům "vidět" svět očima nevidomých. Toto netradiční použití Instagramu ve spojení s přímou konfrontací uživatelů s očními vadami mělo za následek rekordní příspěvky na konto nadace a ukázalo, že i charitativní projekty mohou být napadité a neprvoplánové.

ZÁKAZNICKÉ RECENZE – Kolektivní Inteligence nebo Kolekce Dezinformací?

Většina lidí s přístupem na internet a platební kartou nepochybně ví o nesčetných možnostech, jak nakupovat přes internet spotřební zboží, a nejen to. Nemálo nakupujících dnes aplikuje metodu prohlédnout, vyzkoušet či zjistit více o produktu v kamenné prodejně a následně výrazně levněji jít daný produkt pořídit do nějakého e-shopu nebo na prodejní portál. Vždyť proč ne, když se na tom dají ušetřit i tisíce korun. Avšak nakupovat přes internet nemusí být vždy tou nejlepší zkušeností s ohledem na fakt, že právě forma e-shoppingu s sebou nese i patrné nevýhody. V absolutně nejhorším případě nám žádný produkt vůbec nepřijde a své peníze už nikdy neuvidíme, případně nám přijde pouze krabice plná novin nebo polystyrenu, což může být v porovnání s předchozím případem považováno za částečný úspěch, ale ve skutečnosti i tak bude naše satisfakce z novin a polystyrenu nulová. V lepším případě nám přijde námi objednané zboží, ale poškozené, nevalné kvality nebo povahy poněkud odlišné než prodejce udával. Poté je vše otázkou reklamace, a zda se dokážeme něčeho domoci u prodejce, který zaujme ofenzivní postoj a ze všech nežádoucích náležitostí produktu obviní nás, u prodejce, který se bude všemi prostředky snažit udělat reklamaci co nejvíce neuskutečnitelnou či s takovým prodejcem, který úplně přestane komunikovat. Jak se tedy vyhnout těmto možnostem doručení objednaného zboží? Možnosti samozřejmě existují, avšak rizika nelze nikdy plně eliminovat.

Jednou z vcelku úspěšných forem hodné následování při nakupování na internetu jsou zákaznické recenze či hodnocení, na zahraničních portálech též známé jako customer reviews, feedback, rating, a tak podobně. Recenze lze ve své podstatě považovat za kolektivní inteligenci, jejíž úsilí nabízí ostatním nakupujícím velmi drahocenné informace o produktech a prodejcích. Nicméně pozor, ani recenze nelze považovat za spásné, a aby dokázali kupci získat z recenzí užitečné informace musí s nimi umět pracovat a racionálně se nad nimi zamýšlet.

Je důležité si uvědomit proč má člověk vůbec motivaci nějakou recenzi psát, obzvláště kladnou, přeci jenom to vyžaduje čas, kterého v dnešní době nemá nikdo nazbyt. Záporná recenze v sobě přeci jen motivaci nese, a to varovat ostatní před daným prodejcem a znemožnit mu naším špatným hodnocením další zisky z nekvalitního zboží. Pokud tedy narazíme na vyšší počet špatných recenzí u prodejce nebo produktu měli bychom zpozornět, avšak je důležité blíže posoudit i obsah, neboť i záporné recenze nemusí být pravdivé a mohou být generovány v rámci konkurenčního boje.

Ovšem vraťmě se zpět ke kladným recenzím, které vyhledáváme k ujištění se, že nakupujeme kvalitní produkt od spolehlivého prodejce. Co tedy motivuje kupující psát recenze? Ve většině případů je to vlastní dobro. Stejně tak jako řidiči problikávají protijedoucí vozidla s cílem upozornit na policejní hlídku v doufání, že jim to v budoucnu někdo oplatí, tak i recenzenti doufají, že pokud napíší faktické hodnocení, něčí jiné hodnocení jim napomůže ke správnému kupnímu rozhodnutí zase jindy a jinde. Ale ne vždy pramení psaní recenzí z vlastní iniciativy, ku příkladu obchodní portál Ebay k napsání recenze sám prodejce po nákupu vyzývá, avšak nijak je k tomu nenutí a je tedy pouze na nich, zda hodnocení ke koupenému produktu publikují. Velmi často k tomu nabádají i sami prodejci v soukromých zprávách kupujícím, někdy dokonce za pozitivní hodnocení slibují slevu na další nákup či jinou výhodu, což není úplně čistá obchodní praktika a do určité míry to zkresluje celkový dojem z hodnocení daného prodejce.

I u reklamací však mohou recenze hrát zvláštní roli. Sám jsem se setkal s prodejci, kteří přistoupili na jednoduchou reklamaci a vrácení peněz pouze pokud jim napíši pozitivní hodnocení, což bylo absurdní, ale bohužel hrálo ve prospěch prodejců. Tváří v tvář této skutečnosti jsem se rozhodl pro vlastní malý experiment, abych se přesvědčil, za jakou cenu jsou ochotni prodejci získávat pozitivní hodnocení. Objednal jsem si několik produktů z obchodního portálu a čekal na obdržení zásilek. Samozřejmě našlo se hned několik zásilek, které nebyly úplně dle deskripce prodejců. Rozhodl jsem se tedy pro razantní reklamaci a prodejcům nežádoucího zboží zaslal zprávu, ve které jsem je upozornil na fakt, že mi zaslali produkt odlišný od toho, který jsem si objednal. Nakonec zprávy jsem jim oznámil, že produkt ihned zasílám zpět a požaduji vrácení peněz. Což by nebylo nic tak decimujícího, kdybych ještě nepodotkl, že navíc ke všemu prodejci napíši velmi špatné hodnocení. Každá odpověď, která přišla nedlouho po odeslání začínala slovy „Prosím, nepište nám špatné hodnocení“. Všichni prodejci vrátili peníze, a dokonce nepovažovali za nutné vrácení zboží, pokud obdrží navzdory všemu kladné hodnocení. Prodejci tak byli více než ochotní si za každou cenu udržet kladné hodnocení, ačkoliv jejich zboží se hodnotit kladně dozajista nedalo.

Otázkou tedy zůstává do jaké míry jsou recenze kolektivní inteligencí a do jaké míry pouze kolekcí dezinformací? Ano, recenze mohou být velmi zavádějící a zmanipulované, jak bylo patrné z příkladů, a ne vždy tedy přináší ty nejlepší informace pro směrodatné obchodní rozhodnutí. Nicméně navzdory těmto okrajovým jevům v dnešní době převažují recenze, které stojí na ochotě anonymních kupujících, kteří dobrovolně věnují svůj čas napsat hodnocení, které se co nejvíce blíží jejich subjektivně pravdivému vnímání prodejců a jejich produktů. Samo o sobě většině těchto lidí jejich úsilí absolutně nic nepřinese, dělají ho pouze v dobré víře, že tak učiní i ostatní a vzájemně tak budou moci těžit z vlastních zkušeností, recenze jsou tedy v převaze výsledkem kolektivní inteligence. Závěrem je zajímavé poukázat na fakt a zamyslet se nad tím, jak je člověk ochotný spoléhat a do jistého stupně i riskovat na základě slov neznámých, anonymních lidí, a ještě v tak nehmatatelném prostoru jako je internet.

http://wikimotive.com/