Anotace ke studijní literatuře
H. Jenkins – Convergence Culture
Introduction: „Worship at the Altar of Convergence“
Úvod: Bohoslužba před oltářem konvergence
V úvodní kapitole „Bohoslužba před oltářem konvergence“ (název vypůjčený z textu plakátů vylepených během „konvergenčního“ festivalu médií New Orleans Media Experience) autor na základě konkrétních příkladů v obecné rovině definuje základní otázky, pojmovou strukturu i osobní motivace k napsání knihy. Stručně definuje tři základní koncepty, které se prolínají všemi kapitolami – 1) konvergence médií (media convergence) - tok obsahu/informace po různých mediálních platformách a publikum, které se za nimi na tyto různorodé platformy vydává; podstatou tohoto jevu není technologická změna, ale změna v myšlení, kulturní změna, změna odehrávající se na úrovni sociálních vztahů 2) participační kulturu (participatory culture) – z pasivní příjemci mediálního obsahu se mění v aktivní účastníky a tvůrce; 3) kolektivní inteligenci (collective intelligence) – každý absorbuje část ohromného množství informací a jen sdružením jednotlivých částí můžeme získat celkový obraz.
Autor vysvětluje roli konvergence médií v kontextu původního paradigmatu digitální revoluce, který je, i v kontextu splasknutí dot.comové bubliny, přehodnocován. Stará média nebudou naráz nahrazena novými, budou koexistovat a jejich interakce budou komplexnější.
Úvodní text rovněž připomíná dvě roviny pojmu médium – technologický a kulturní systém. Zatímco technologická rovina je ta, která procházela a bude vždy procházet konstantními změnami, vzniklé médium jako kulturní systém bude existovat kontinuálně, podpořené měnící se technologickou kostrou.
Autor uzavírá konstatováním, že konvergence médií není cíl, ale živý proces, ve kterém všichni účastníci neustále reagují a obnovují rovnováhu na různých úrovních.
H. Jenkins: The Aestetics of Transmedia: In response to David Bordwell
Estetika transmédií. V reakci na Davida Bordwella
Článek uveřejněný ve třech částech na blogu Henryho Jenkinse shrnuje hlavní výhrady a poznámky filmového vědce David Bordwella k transmediálnímu vypravování příběhů a Jenkinsovu argumentaci:
- Bordwell uvažuje o transmediálním vypravování jako o adaptacích, které ovšem nejsou nutné k pochopení a ocenění původního díla. Jenkins reaguje tím, že Bordwellovo chápání „adaptací“ není přesně to, čím je transmediální vypravování a je potřeba zkoumat a rozlišovat, zda-li jde o prosté zobrazení obsahu pomocí jiného média či o jeho rozšíření, obohacení, zobrazení z jiného úhlu;
- transmediální vyprávění je tlačeno ziskovým motivem producentů X toto Jenkins nezpochybňuje, ovšem upozorňuje i na druhou stranu upozorňuje na kreativní stránku věci a fakt, že oba motivy se vždy v populární kultuře a v umění jako takovém vyvažují;
- divákova mysl je při sledování filmu aktivní a dokáže dotvářet příběh bez transmediálního vyprávění X rozdíl mezi pojmy zápletka a příběh, transmediální vyprávění nám poskytuje další prvky;
- žádné vyprávění není úplně kompletní a nepotřebujeme, aby tvůrci vše doplnili a uzavřeli X dobří transmediální umělci tuší, jaké mezery zaplnit a jaké ne, aby udrželi zájem a pozornost;
- umělecké dílo má hranice a pro jejich vytvoření je nějaký důvod X základními kameny transmediálního vyprávění jsou „budování světa“ a „následnost“, každý příběh pro toto není vhodný, ale nemáme zatím dost zkušeností, abychom tohle mohli určit, tj. říci, kde a jaké hranice určíme;
- pořadí prvků v příběhu je důležité, pokud začneme na různých místech, nezískáme stejný obraz X transmediální vyprávění nemá za cíl zmást publikum, určuje, kam v příbězích zapadá, co vysvětluje.
Pierre Lévy: Collective Intelligence
Kolektivní inteligence
Článek Pierra Lévyho se zabývá, jak název napovídá, konceptem kolektivní inteligence v kontextu tzv. znalostního prostoru.
Vznik tzv. inteligentních komunit, otevřených vnímavých subjektů schopných iniciativy, představivosti a rychlé reakce, je nezbytný k tomu, abychom uspěli ve vysoce konkurenčním prostředí. Prostředí firem vyžaduje neustálou výměnu informací a získávání nových dovedností. To přirozeně vede ke vzniku „inovativních sítí“, prostředí, která jsou mnohem více interaktivní, bez řady formálních překážek. Organizace, které takto nedokáží reagovat, jsou odsouzeny ke stagnaci či zániku.
Individualizace a subjektivizace, stírání hranic mezi osobním rozvojem a profesním životem vedou postupně k zániku jedné ze zavedených podob ekonomické činnosti. Jednotlivci a mikrokorporace jsou mnohem úspěšnější při kontinuální reorganizaci, optimalizaci, zajišťování a rozšiřování individuálních dovedností.
Znalostní prostor jako antropologický prostor přichází a obsáhne předchozí antropologické prostory – zemi, územní prostor, komoditní prostor. Jeho třemi hlavními aspekty jsou 1) rychlost probíhajících změn, 2) masovost znalostí, 3) potřeba nových nástrojů k filtrování údajů a propojování informací a zejména nikoliv hromadění a schopnosti orientovat se v informacích.
Znalosti, dovednosti a schopnosti se stávají základním zdrojem našeho bohatství a nejužitečnějším společenským cílem je nalezení nástrojů pro sdílení našich mentálních schopností pro vytvoření kolektivního intelektu nebo představivosti.
Axel Bruns: The Art of Produsage: Distributed Creativity
Umění produsage – distribuovaná kreativita
Kapitola devět knihy Axela Brunse se zabývá pojmem produsage v dalších obsahových formách. Zaměřuje se na vytvářená textová, statická obrazová, zvuková a dynamická obrazová díla, vznikající na blozích, serverech typu Flickr, Youtube apod.
Autor sleduje tuto produsage ve třech rovinách. Zabývá se tím, že některé aktivity a výtvory slouží jiným účelům než pro produsage – slouží k zachycování a zaznamenávání životů (tzv. life-caching) svých autorů. Tyto aktivity však postupně vedou k tomu, že se objevují skupiny zapojené do produsage a vytvářejí vlastní kreativní obsah. Nad tím vším stojí problematická otázka copyrightu a autorských práv.
Autor věnuje zvláštní kapitoly textové produsage, zejména v oblasti tzv. fan fiction, hovoří o modelech fungování této produsage, ne nepodobné vývoji open-source softwaru – včetně zachycování změn, testování, hodnocení. Věnuje se také fotografii a statickému obrázku v prostředí Flickru a poukazuje na řadu produsage kanálů, ve kterých dochází k vzájemné manipulaci tvorby, komentování a hodnocení, nevynechává ani platformu ccMixter pro mixování a remixování volně stažitelné hudby a věnuje značnou pozornost fenoménu serverů Youtube.
Shrnuje, že proces produsage ve všech těchto prostředích má řadu společných rysů – otevřenou participaci, hodnocení komunitou, správa prostředí podle aktuálních potřeb, pružná heterarchie, neustále se vyvíjející obsah, komunitní vlastnictví a zejména vznik nedokončených artefaktů, jako jeden z nejcharakterističtějších rysů produsage.
Dále se autor hlouběji zabývá produsage distribučních systémů, hovoří o specifikách šíření obsahu prostřednictvím nástrojů typu BitTorrent v peer-to-peer sítích a kultuře tohoto sdílení zejména v kontextu autorských práv.
Závěrečné odstavce věnuje úvahám o dopadech produsage do klasického mediálního průmyslu a jeho schopnosti učit se z modelu produsage.
Cory Doctorow – Metacrap: Putting the torch to seven straw-men of the meta-utopia
Metasajrajt – spalme sedm slaměných strašáků metautopie
Článek Coryho Doctorowa se zabývá problematikou metadat – dat o datech – a faktu, že spolehlivá a dokonalá data jsou utopií. Autor překládá sedm důvodů pro toto tvrzení.
1) lidé lžou – metadata existují v konkurenčním prostředí, ve kterém je potřeba prosadit vlastní produkt. Metadata tedy nejsou neutrální charakteristikou,
2) lidé jsou líní – metadata jsou nekompletní nebo chybějící,
3) lidé jsou hloupí – i když kvalitní metadata jsou přínosná, lidé tvrdošíjně odmítají dát si na nich záležet,
4) lidé se neznají – při pozorování sebe a svého produktu nejsou objektivní,
5) hierarchická schémata nejsou neutrální – každá hierarchie přikládá různou důležitost různým úrovním,
6) měrná soustava ovlivňuje výsledky – jedna znalostní hierarchie těžko uspokojí všechny, kteří si konkurují se svými produkty,
7) vždy existuje více způsobů, jak něco popsat.
V závěru si autor klade otázku o užitečnosti metadat a o jejich důvěryhodnější podobě. Navrhuje zaměřit se na metadata, která nejsou závislá na lidském úsudku, ale spíše na automatizovaném pozorování vzájemných vztahů mezi popisovanými produkty (model Google – statistiky založené na vzájemném prolinkování dokumentů).
Piracy Leads to Less Crap, says BitTorrent Co-founder
Pirátství vede k menšímu množství hovadin, říká spoluzakladatel BitTorrentu
Ashwin Navin, dřívější prezident a spoluzakladatel společnosti BitTorrent, Inc. krátce hovoří na blogu torrentfreak.com o svých pohledech na budoucnost BitTorrentu, pirátství a on-line médiích. Během svého působení ve vedení společnosti vždy zaujímal jasné stanovisko např. ve vtahu k správě digitálních práv (DRM).
Podle jeho názoru BitTorrent a podobné prostředky šíření a sdílení přinášejí svobodu, podněcují kreativitu a nabízejí zábavnímu průmyslu celou sadu nových nástrojů. Mediální průmysl je však stále skeptický je přijmout, protože zde nejde o svobodu, ale v prvé řadě o udržení cash-flow. Přesto si díky tomuto vývoji velké mediální společnosti uvědomují, že distribuční kanály již nejsou nedosažitelnou komoditou a každý se může vyjadřovat bez filtrů a omezení.
Volný tok informací a zábavy ovšem nesnižuje úroveň profesionálně zpracované zábavy. Spíše nutí producenty vytvářet pravidelněji obsah vyšší kvality. V konkurenci milionů kanálů vždy vyhraje nejzábavnější program doručený s co nejméně překážkami.
Pirátství tedy přirozeně vede k vytváření menšího množství hovadin a zábavní průmysl se musí opravdově zaměřit na to, na co se lidé chtějí dívat.
Henry Jenkins: Reflections on Cultural Politics: My Interview for Poli
Úvahy o kulturní politice: mé interview pro Poli
Příspěvek na blogu Henryho Jenkinse je překladem jeho rozhovoru pro francouzský kulturně-teoretický časopis Poli. Obsahuje celou řadu témat souvisejících s politikou participační kultury (participatory culture).
V úvodu Jenkins vysvětluje posun vztahu mezi kulturou a obecenstvem během posledních dvaceti let z úrovně pasivních příjemců do rolí aktivních účastníků tvorby a distribuce mediálního obsahu a poukazuje na některé dnes opomínané, již historické skutečnosti o kořenech těchto změn.
Zabývá se vztahem participační kultury a participační demokracie a poukazuje na to, jakým způsobem se tyto dvě oblasti propojují a jakým způsobem se komunity fanoušků transformují s cílem iniciovat společenské změny.
Podobně nalézá posuny v tzv. kultuře/formování kultu celebrit, ze systému vytvářeného zábavním průmyslem shora bez osobního vlivu těchto „stars“, k zodpovědnosti celebrit za vlastní publicitu a budování mediálního obrazu a jejich angažovanosti ve společenských tématech.
Za důležitý vývojový atribut participační kultury považuje její schopnost mobilizace a aktivizace na nejnižších úrovních, přebírání odpovědnosti (empowerment).
V závěru pak hovoří o konceptech „vědomostního kapitalismu“ a „tvůrčí ekonomiky“, nuancích v této terminologii i potenciálu participační kultury k vytváření nového společensko-ekonomického systému.
Jean Burghess and Joshua Green: YouTube – Online Video and Participatory Culture
YouTube – on-line video a participační kultura
Článek si klade za cíl zkoumat službu YouTube nejen z hlediska obsahu jí protékajícím, ale z hlediska vztahů mezi videi a organizaci YouTube samotné. K tomuto účelu používá vzorek více než 4000 videí a jejich kategorie popularity – nejsledovanější, nejoblíbenější, s nejvíce odpověďmi, nejdiskutovanější. Dále se zabývá tím, jaké subjekty produkují videa umístěná na YouTube, jaké subjekty je na YouTube umisťují a jak jsou jednotlivé kategorie popularity vztaženy k těmto subjektům.
Zkoumaný vzorek obsahuje zhruba 42 % videí pocházejících z tradičních mediálních zdrojů zábavního průmyslu, a okolo 50 % videí od uživatelů mimo hlavní mediální proud (zbytku nebyl s jistotou přiřazen subjekt). Nejčastěji na YouTube videa nahrávají prostí uživatelé (60 %), mediální korporace v méně než 10 % případů, nezávislí producenti ve 20 % případů. Nejsledovanější a nejoblíbenější jsou pak videa v tradiční produkci, s nejvíce odpověďmi a nejdiskutovanější pak videa uživatelsky vytvořená (nejčastěji videology) a dále videa hudební a informační obsah.
Populární videa jsou na YouTube nahrávána nejrůznějšími subjekty a je problematické přesně definovat jejich profesionální či amatérský status a k porozumění a charakterizaci kultury YouTube není takové rozdělení příliš nápomocné.
If It Doesn´t Spread, It´s Dead – Spreadable Content + Aesthetic and Structural Strategies
Pokud se to nerozšiřuje, je to mrtvé – rozšiřitelný obsah + estetické a strukturální strategie
Text se zabývá otázkou atributů rozšiřitelných textů a demonstruje myšlenkový proces na konkrétních případech (reklama, remake reklamy, atd.)
Mediální obsah je rozšiřitelný, pokud jej určitá skupina nebo komunita považuje za hodnotný, a není závislý na individuálním pohledu na jeho hodnotu. Pokud chceme předpovědět, zda-li je určitý obsah rozšiřitelný, musíme uvažovat v kontextu jeho schopnosti posílit nebo ničit sociální vztahy. Sociálními faktory, které motivují sdílení informací a obsahu jsou posilování soudružství a společné zážitky, shromažďování informací vysvětlující události a okolnosti, určování hranic skupiny. Sdílení informací mezi komunitami není motivováno jakýmsi nejmenším společným jmenovatelem těchto dvou skupin, ale rolí, kterou pro dané komunity hraje (tyto role mohou být různorodé).
Obsah se stane rozšiřitelným, pokud dává prostor vícenásobným interpretacím a použití, je tzv. „tvořitelný“ (producerly).
Tvořitelnost ovšem není jediným elementem rozšiřitelného obsahu. Ten musí být schopen sdělit něco smysluplného. Jedním z obsahovým nástrojů je humor v různých podobách – parodiích, absurdním zobrazení. Kromě humoru je takovým atributem například určitá míra dvojsmyslnosti či zmatení, která umožňuje komunitě s obsahem pracovat. Podobně funguje i nedokončen obsah.
Motivem pro rozšiřování mediálního obsahu může být i nostalgie určité komunity (staré reklamy), fanouškům takového obsahu umožňuje zkoumat a dále posilovat sociální svazky s ostatními členy.
Danah Boyd: Facebook´s Privacy Trainwreck – Exposure, Invasion, and Social Convergence
Trosky soukromí na Facebooku – vystavení, vnik a sociální konvergence
Článek Danah Boyd se zabývá jednou z podstatných změn ve službě Facebook v roce 2006 (zobrazování příspěvků spřátelených uživatelů na hlavní osobní stránce) a reakce uživatelů Facebooku. Článek rovněž odkazuje na podobné paralely pociťované, ale v podstatě pouze zdánlivé ztráty soukromí.
Nová funkce Facebooku odhalila všem, kteří se s daným uživatelem přátelí, každou jeho aktivitu. Ta byla původně vyhledatelná, ale pro tuto informaci bylo potřeba si „dojít“. Uživatelé od zavedení nové funkce musí zvažovat, jak mohou být interpretovány jejich aktivity, vytržené z kontextu a agregované na hlavní osobní stránce. Zároveň je možné zakázat zobrazování jistých aktivit a tak bránit své soukromí. To ovšem vede k otázkám ostatních uživatelů o tom, co je důvodem takového skrývání.
V osobních profilech na Facebooku lidé udržují mnohdy stovky kontaktů, jen málo z nich je však považováno za blízké přátele. Systém ovšem tyto nuance nerozlišuje a zásobuje uživatele událostmi všech. To vede k potřebě to vše číst. Otázkou zůstává, jestli taková interakce neoslabuje a neomezuje udržování přátelství jako takových. Tuto myšlenku podporuje i skutečnost, že systém Facebooku není reciproční, tj. není potřeba participovat aktivně.
Facebook ukazuje na specifika vnímání soukromí – informace není soukromá, protože o ní nikdo neví, je soukromá, protože její znalost je omezena a kontrolována. Facebook ukazuje, jak se mění vnímání soukromí, pokud je uživatel přesvědčen o výhodách změny.
Cass R. Sunstein: The Daily We – Is the Internet really a blessing for democracy?
Náš ranník – Je internet opravdu požehnáním pro demokracii?
Díky Internetu mají lidé možnost dozvědět a naučit se mnohem více než kdykoliv dříve. S přísunem informací a rozvojem technologií však také roste schopnost uživatelů informace filtrovat dovnitř i ven s nebývalou přesností. Z hlediska demokracie je však filtrování Pyrrhovým vítězstvím. I když Internet umožňuje lidem rozšiřovat horizonty, mnoho lidí jej nepoužívá k rozšiřování, ale prohlubování. Zde se objevuje pojem „Náš ranník“ - balíček informací, který si uživatel naplní přesně definovanými komponenty.
V případě, že informace je přenášena mediálními prostředníky (noviny, televize), zvyšuje se pravděpodobnost setkání s novým, nečekaným, nevyhledávaným obsahem a nabízí se možnost vydat se tento obsah dále objevovat. Lidé, kteří vidí obsah, jenž si individuálně nevybírají, mohou na základě těchto podnětů měnit své názory a pohledy. Obsah zprostředkovávaný takovými „veřejnými“ fóry zasahuje široké spektrum různorodých lidí. Toto spektrum je naopak vystaveno širokému spektru jiných lidí.
Filtrování informací vede k tomu, že lidé vyhledávají obsah, který je pro ně přijatelný nebo je vytvářen lidmi podobného smýšlení. Zapojení do skupinových diskusí v rámci takto filtrovaného obsahu vede k jevu nazývanému skupinová polarizace a názory členů takových skupin se stávají více vyhraněnými. Skupinová polarizace je úzce spojena s dalším pojmem – sociální kaskády – přejímání názorů od lidí podobného smýšlení bez racionálního uvážení takového názoru. Internet umožňuje spouštění sociálních kaskád v mnohem větším rozsahu a i když disponuje tím stejným potenciálem informace napravit, ne vždy je to možné v plném rozsahu.
Fragmentace komunikačního trhu tedy představuje vážné riziko pro společnost heterogenní demokracie a vede k potlačování pro demokratickou společnost potřebných společných zážitků.
H. Jenkins – Convergence Culture
Introduction: „Worship at the Altar of Convergence“
Úvod: Bohoslužba před oltářem konvergence
V úvodní kapitole „Bohoslužba před oltářem konvergence“ (název vypůjčený z textu plakátů vylepených během „konvergenčního“ festivalu médií New Orleans Media Experience) autor na základě konkrétních příkladů v obecné rovině definuje základní otázky, pojmovou strukturu i osobní motivace k napsání knihy. Stručně definuje tři základní koncepty, které se prolínají všemi kapitolami – 1) konvergence médií (media convergence) - tok obsahu/informace po různých mediálních platformách a publikum, které se za nimi na tyto různorodé platformy vydává; podstatou tohoto jevu není technologická změna, ale změna v myšlení, kulturní změna, změna odehrávající se na úrovni sociálních vztahů 2) participační kulturu (participatory culture) – z pasivní příjemci mediálního obsahu se mění v aktivní účastníky a tvůrce; 3) kolektivní inteligenci (collective intelligence) – každý absorbuje část ohromného množství informací a jen sdružením jednotlivých částí můžeme získat celkový obraz.
Autor vysvětluje roli konvergence médií v kontextu původního paradigmatu digitální revoluce, který je, i v kontextu splasknutí dot.comové bubliny, přehodnocován. Stará média nebudou naráz nahrazena novými, budou koexistovat a jejich interakce budou komplexnější.
Úvodní text rovněž připomíná dvě roviny pojmu médium – technologický a kulturní systém. Zatímco technologická rovina je ta, která procházela a bude vždy procházet konstantními změnami, vzniklé médium jako kulturní systém bude existovat kontinuálně, podpořené měnící se technologickou kostrou.
Autor uzavírá konstatováním, že konvergence médií není cíl, ale živý proces, ve kterém všichni účastníci neustále reagují a obnovují rovnováhu na různých úrovních.
H. Jenkins: The Aestetics of Transmedia: In response to David Bordwell
Estetika transmédií. V reakci na Davida Bordwella
Článek uveřejněný ve třech částech na blogu Henryho Jenkinse shrnuje hlavní výhrady a poznámky filmového vědce David Bordwella k transmediálnímu vypravování příběhů a Jenkinsovu argumentaci:
- Bordwell uvažuje o transmediálním vypravování jako o adaptacích, které ovšem nejsou nutné k pochopení a ocenění původního díla. Jenkins reaguje tím, že Bordwellovo chápání „adaptací“ není přesně to, čím je transmediální vypravování a je potřeba zkoumat a rozlišovat, zda-li jde o prosté zobrazení obsahu pomocí jiného média či o jeho rozšíření, obohacení, zobrazení z jiného úhlu;
- transmediální vyprávění je tlačeno ziskovým motivem producentů X toto Jenkins nezpochybňuje, ovšem upozorňuje i na druhou stranu upozorňuje na kreativní stránku věci a fakt, že oba motivy se vždy v populární kultuře a v umění jako takovém vyvažují;
- divákova mysl je při sledování filmu aktivní a dokáže dotvářet příběh bez transmediálního vyprávění X rozdíl mezi pojmy zápletka a příběh, transmediální vyprávění nám poskytuje další prvky;
- žádné vyprávění není úplně kompletní a nepotřebujeme, aby tvůrci vše doplnili a uzavřeli X dobří transmediální umělci tuší, jaké mezery zaplnit a jaké ne, aby udrželi zájem a pozornost;
- umělecké dílo má hranice a pro jejich vytvoření je nějaký důvod X základními kameny transmediálního vyprávění jsou „budování světa“ a „následnost“, každý příběh pro toto není vhodný, ale nemáme zatím dost zkušeností, abychom tohle mohli určit, tj. říci, kde a jaké hranice určíme;
- pořadí prvků v příběhu je důležité, pokud začneme na různých místech, nezískáme stejný obraz X transmediální vyprávění nemá za cíl zmást publikum, určuje, kam v příbězích zapadá, co vysvětluje.
Pierre Lévy: Collective Intelligence
Kolektivní inteligence
Článek Pierra Lévyho se zabývá, jak název napovídá, konceptem kolektivní inteligence v kontextu tzv. znalostního prostoru.
Vznik tzv. inteligentních komunit, otevřených vnímavých subjektů schopných iniciativy, představivosti a rychlé reakce, je nezbytný k tomu, abychom uspěli ve vysoce konkurenčním prostředí. Prostředí firem vyžaduje neustálou výměnu informací a získávání nových dovedností. To přirozeně vede ke vzniku „inovativních sítí“, prostředí, která jsou mnohem více interaktivní, bez řady formálních překážek. Organizace, které takto nedokáží reagovat, jsou odsouzeny ke stagnaci či zániku.
Individualizace a subjektivizace, stírání hranic mezi osobním rozvojem a profesním životem vedou postupně k zániku jedné ze zavedených podob ekonomické činnosti. Jednotlivci a mikrokorporace jsou mnohem úspěšnější při kontinuální reorganizaci, optimalizaci, zajišťování a rozšiřování individuálních dovedností.
Znalostní prostor jako antropologický prostor přichází a obsáhne předchozí antropologické prostory – zemi, územní prostor, komoditní prostor. Jeho třemi hlavními aspekty jsou 1) rychlost probíhajících změn, 2) masovost znalostí, 3) potřeba nových nástrojů k filtrování údajů a propojování informací a zejména nikoliv hromadění a schopnosti orientovat se v informacích.
Znalosti, dovednosti a schopnosti se stávají základním zdrojem našeho bohatství a nejužitečnějším společenským cílem je nalezení nástrojů pro sdílení našich mentálních schopností pro vytvoření kolektivního intelektu nebo představivosti.
Axel Bruns: The Art of Produsage: Distributed Creativity
Umění produsage – distribuovaná kreativita
Kapitola devět knihy Axela Brunse se zabývá pojmem produsage v dalších obsahových formách. Zaměřuje se na vytvářená textová, statická obrazová, zvuková a dynamická obrazová díla, vznikající na blozích, serverech typu Flickr, Youtube apod.
Autor sleduje tuto produsage ve třech rovinách. Zabývá se tím, že některé aktivity a výtvory slouží jiným účelům než pro produsage – slouží k zachycování a zaznamenávání životů (tzv. life-caching) svých autorů. Tyto aktivity však postupně vedou k tomu, že se objevují skupiny zapojené do produsage a vytvářejí vlastní kreativní obsah. Nad tím vším stojí problematická otázka copyrightu a autorských práv.
Autor věnuje zvláštní kapitoly textové produsage, zejména v oblasti tzv. fan fiction, hovoří o modelech fungování této produsage, ne nepodobné vývoji open-source softwaru – včetně zachycování změn, testování, hodnocení. Věnuje se také fotografii a statickému obrázku v prostředí Flickru a poukazuje na řadu produsage kanálů, ve kterých dochází k vzájemné manipulaci tvorby, komentování a hodnocení, nevynechává ani platformu ccMixter pro mixování a remixování volně stažitelné hudby a věnuje značnou pozornost fenoménu serverů Youtube.
Shrnuje, že proces produsage ve všech těchto prostředích má řadu společných rysů – otevřenou participaci, hodnocení komunitou, správa prostředí podle aktuálních potřeb, pružná heterarchie, neustále se vyvíjející obsah, komunitní vlastnictví a zejména vznik nedokončených artefaktů, jako jeden z nejcharakterističtějších rysů produsage.
Dále se autor hlouběji zabývá produsage distribučních systémů, hovoří o specifikách šíření obsahu prostřednictvím nástrojů typu BitTorrent v peer-to-peer sítích a kultuře tohoto sdílení zejména v kontextu autorských práv.
Závěrečné odstavce věnuje úvahám o dopadech produsage do klasického mediálního průmyslu a jeho schopnosti učit se z modelu produsage.
Cory Doctorow – Metacrap: Putting the torch to seven straw-men of the meta-utopia
Metasajrajt – spalme sedm slaměných strašáků metautopie
Článek Coryho Doctorowa se zabývá problematikou metadat – dat o datech – a faktu, že spolehlivá a dokonalá data jsou utopií. Autor překládá sedm důvodů pro toto tvrzení.
1) lidé lžou – metadata existují v konkurenčním prostředí, ve kterém je potřeba prosadit vlastní produkt. Metadata tedy nejsou neutrální charakteristikou,
2) lidé jsou líní – metadata jsou nekompletní nebo chybějící,
3) lidé jsou hloupí – i když kvalitní metadata jsou přínosná, lidé tvrdošíjně odmítají dát si na nich záležet,
4) lidé se neznají – při pozorování sebe a svého produktu nejsou objektivní,
5) hierarchická schémata nejsou neutrální – každá hierarchie přikládá různou důležitost různým úrovním,
6) měrná soustava ovlivňuje výsledky – jedna znalostní hierarchie těžko uspokojí všechny, kteří si konkurují se svými produkty,
7) vždy existuje více způsobů, jak něco popsat.
V závěru si autor klade otázku o užitečnosti metadat a o jejich důvěryhodnější podobě. Navrhuje zaměřit se na metadata, která nejsou závislá na lidském úsudku, ale spíše na automatizovaném pozorování vzájemných vztahů mezi popisovanými produkty (model Google – statistiky založené na vzájemném prolinkování dokumentů).
Piracy Leads to Less Crap, says BitTorrent Co-founder
Pirátství vede k menšímu množství hovadin, říká spoluzakladatel BitTorrentu
Ashwin Navin, dřívější prezident a spoluzakladatel společnosti BitTorrent, Inc. krátce hovoří na blogu torrentfreak.com o svých pohledech na budoucnost BitTorrentu, pirátství a on-line médiích. Během svého působení ve vedení společnosti vždy zaujímal jasné stanovisko např. ve vtahu k správě digitálních práv (DRM).
Podle jeho názoru BitTorrent a podobné prostředky šíření a sdílení přinášejí svobodu, podněcují kreativitu a nabízejí zábavnímu průmyslu celou sadu nových nástrojů. Mediální průmysl je však stále skeptický je přijmout, protože zde nejde o svobodu, ale v prvé řadě o udržení cash-flow. Přesto si díky tomuto vývoji velké mediální společnosti uvědomují, že distribuční kanály již nejsou nedosažitelnou komoditou a každý se může vyjadřovat bez filtrů a omezení.
Volný tok informací a zábavy ovšem nesnižuje úroveň profesionálně zpracované zábavy. Spíše nutí producenty vytvářet pravidelněji obsah vyšší kvality. V konkurenci milionů kanálů vždy vyhraje nejzábavnější program doručený s co nejméně překážkami.
Pirátství tedy přirozeně vede k vytváření menšího množství hovadin a zábavní průmysl se musí opravdově zaměřit na to, na co se lidé chtějí dívat.
Henry Jenkins: Reflections on Cultural Politics: My Interview for Poli
Úvahy o kulturní politice: mé interview pro Poli
Příspěvek na blogu Henryho Jenkinse je překladem jeho rozhovoru pro francouzský kulturně-teoretický časopis Poli. Obsahuje celou řadu témat souvisejících s politikou participační kultury (participatory culture).
V úvodu Jenkins vysvětluje posun vztahu mezi kulturou a obecenstvem během posledních dvaceti let z úrovně pasivních příjemců do rolí aktivních účastníků tvorby a distribuce mediálního obsahu a poukazuje na některé dnes opomínané, již historické skutečnosti o kořenech těchto změn.
Zabývá se vztahem participační kultury a participační demokracie a poukazuje na to, jakým způsobem se tyto dvě oblasti propojují a jakým způsobem se komunity fanoušků transformují s cílem iniciovat společenské změny.
Podobně nalézá posuny v tzv. kultuře/formování kultu celebrit, ze systému vytvářeného zábavním průmyslem shora bez osobního vlivu těchto „stars“, k zodpovědnosti celebrit za vlastní publicitu a budování mediálního obrazu a jejich angažovanosti ve společenských tématech.
Za důležitý vývojový atribut participační kultury považuje její schopnost mobilizace a aktivizace na nejnižších úrovních, přebírání odpovědnosti (empowerment).
V závěru pak hovoří o konceptech „vědomostního kapitalismu“ a „tvůrčí ekonomiky“, nuancích v této terminologii i potenciálu participační kultury k vytváření nového společensko-ekonomického systému.
Jean Burghess and Joshua Green: YouTube – Online Video and Participatory Culture
YouTube – on-line video a participační kultura
Článek si klade za cíl zkoumat službu YouTube nejen z hlediska obsahu jí protékajícím, ale z hlediska vztahů mezi videi a organizaci YouTube samotné. K tomuto účelu používá vzorek více než 4000 videí a jejich kategorie popularity – nejsledovanější, nejoblíbenější, s nejvíce odpověďmi, nejdiskutovanější. Dále se zabývá tím, jaké subjekty produkují videa umístěná na YouTube, jaké subjekty je na YouTube umisťují a jak jsou jednotlivé kategorie popularity vztaženy k těmto subjektům.
Zkoumaný vzorek obsahuje zhruba 42 % videí pocházejících z tradičních mediálních zdrojů zábavního průmyslu, a okolo 50 % videí od uživatelů mimo hlavní mediální proud (zbytku nebyl s jistotou přiřazen subjekt). Nejčastěji na YouTube videa nahrávají prostí uživatelé (60 %), mediální korporace v méně než 10 % případů, nezávislí producenti ve 20 % případů. Nejsledovanější a nejoblíbenější jsou pak videa v tradiční produkci, s nejvíce odpověďmi a nejdiskutovanější pak videa uživatelsky vytvořená (nejčastěji videology) a dále videa hudební a informační obsah.
Populární videa jsou na YouTube nahrávána nejrůznějšími subjekty a je problematické přesně definovat jejich profesionální či amatérský status a k porozumění a charakterizaci kultury YouTube není takové rozdělení příliš nápomocné.
If It Doesn´t Spread, It´s Dead – Spreadable Content + Aesthetic and Structural Strategies
Pokud se to nerozšiřuje, je to mrtvé – rozšiřitelný obsah + estetické a strukturální strategie
Text se zabývá otázkou atributů rozšiřitelných textů a demonstruje myšlenkový proces na konkrétních případech (reklama, remake reklamy, atd.)
Mediální obsah je rozšiřitelný, pokud jej určitá skupina nebo komunita považuje za hodnotný, a není závislý na individuálním pohledu na jeho hodnotu. Pokud chceme předpovědět, zda-li je určitý obsah rozšiřitelný, musíme uvažovat v kontextu jeho schopnosti posílit nebo ničit sociální vztahy. Sociálními faktory, které motivují sdílení informací a obsahu jsou posilování soudružství a společné zážitky, shromažďování informací vysvětlující události a okolnosti, určování hranic skupiny. Sdílení informací mezi komunitami není motivováno jakýmsi nejmenším společným jmenovatelem těchto dvou skupin, ale rolí, kterou pro dané komunity hraje (tyto role mohou být různorodé).
Obsah se stane rozšiřitelným, pokud dává prostor vícenásobným interpretacím a použití, je tzv. „tvořitelný“ (producerly).
Tvořitelnost ovšem není jediným elementem rozšiřitelného obsahu. Ten musí být schopen sdělit něco smysluplného. Jedním z obsahovým nástrojů je humor v různých podobách – parodiích, absurdním zobrazení. Kromě humoru je takovým atributem například určitá míra dvojsmyslnosti či zmatení, která umožňuje komunitě s obsahem pracovat. Podobně funguje i nedokončen obsah.
Motivem pro rozšiřování mediálního obsahu může být i nostalgie určité komunity (staré reklamy), fanouškům takového obsahu umožňuje zkoumat a dále posilovat sociální svazky s ostatními členy.
Danah Boyd: Facebook´s Privacy Trainwreck – Exposure, Invasion, and Social Convergence
Trosky soukromí na Facebooku – vystavení, vnik a sociální konvergence
Článek Danah Boyd se zabývá jednou z podstatných změn ve službě Facebook v roce 2006 (zobrazování příspěvků spřátelených uživatelů na hlavní osobní stránce) a reakce uživatelů Facebooku. Článek rovněž odkazuje na podobné paralely pociťované, ale v podstatě pouze zdánlivé ztráty soukromí.
Nová funkce Facebooku odhalila všem, kteří se s daným uživatelem přátelí, každou jeho aktivitu. Ta byla původně vyhledatelná, ale pro tuto informaci bylo potřeba si „dojít“. Uživatelé od zavedení nové funkce musí zvažovat, jak mohou být interpretovány jejich aktivity, vytržené z kontextu a agregované na hlavní osobní stránce. Zároveň je možné zakázat zobrazování jistých aktivit a tak bránit své soukromí. To ovšem vede k otázkám ostatních uživatelů o tom, co je důvodem takového skrývání.
V osobních profilech na Facebooku lidé udržují mnohdy stovky kontaktů, jen málo z nich je však považováno za blízké přátele. Systém ovšem tyto nuance nerozlišuje a zásobuje uživatele událostmi všech. To vede k potřebě to vše číst. Otázkou zůstává, jestli taková interakce neoslabuje a neomezuje udržování přátelství jako takových. Tuto myšlenku podporuje i skutečnost, že systém Facebooku není reciproční, tj. není potřeba participovat aktivně.
Facebook ukazuje na specifika vnímání soukromí – informace není soukromá, protože o ní nikdo neví, je soukromá, protože její znalost je omezena a kontrolována. Facebook ukazuje, jak se mění vnímání soukromí, pokud je uživatel přesvědčen o výhodách změny.
Cass R. Sunstein: The Daily We – Is the Internet really a blessing for democracy?
Náš ranník – Je internet opravdu požehnáním pro demokracii?
Díky Internetu mají lidé možnost dozvědět a naučit se mnohem více než kdykoliv dříve. S přísunem informací a rozvojem technologií však také roste schopnost uživatelů informace filtrovat dovnitř i ven s nebývalou přesností. Z hlediska demokracie je však filtrování Pyrrhovým vítězstvím. I když Internet umožňuje lidem rozšiřovat horizonty, mnoho lidí jej nepoužívá k rozšiřování, ale prohlubování. Zde se objevuje pojem „Náš ranník“ - balíček informací, který si uživatel naplní přesně definovanými komponenty.
V případě, že informace je přenášena mediálními prostředníky (noviny, televize), zvyšuje se pravděpodobnost setkání s novým, nečekaným, nevyhledávaným obsahem a nabízí se možnost vydat se tento obsah dále objevovat. Lidé, kteří vidí obsah, jenž si individuálně nevybírají, mohou na základě těchto podnětů měnit své názory a pohledy. Obsah zprostředkovávaný takovými „veřejnými“ fóry zasahuje široké spektrum různorodých lidí. Toto spektrum je naopak vystaveno širokému spektru jiných lidí.
Filtrování informací vede k tomu, že lidé vyhledávají obsah, který je pro ně přijatelný nebo je vytvářen lidmi podobného smýšlení. Zapojení do skupinových diskusí v rámci takto filtrovaného obsahu vede k jevu nazývanému skupinová polarizace a názory členů takových skupin se stávají více vyhraněnými. Skupinová polarizace je úzce spojena s dalším pojmem – sociální kaskády – přejímání názorů od lidí podobného smýšlení bez racionálního uvážení takového názoru. Internet umožňuje spouštění sociálních kaskád v mnohem větším rozsahu a i když disponuje tím stejným potenciálem informace napravit, ne vždy je to možné v plném rozsahu.
Fragmentace komunikačního trhu tedy představuje vážné riziko pro společnost heterogenní demokracie a vede k potlačování pro demokratickou společnost potřebných společných zážitků.
Marcel Neckář
No comments:
Post a Comment