Nedostatek interaktivity a hypertextuality v online médiích

Tanja Oblak je výzkumnou pracovnicí Centra pro výzkum komunikace na Fakultě sociálních věd na Univerzitě v Lublani a odbornou asistentkou na Katedře komunikace.

Ve svém článku se zabývá formami zprostředkovaného obsahu, které jsou nabízeny v internetovém prostředí. Detailněji se zaobírá dvěma specifickými aspekty nové kybernetické textuality –  hypertextualitou a potenciálem interaktivity. Opírá se o výsledky výzkumného projektu s názvem Mediální konvergence: Charakteristika mediálního online prostoru a jeho dopady, který byl vyvinut v Centru pro výzkum komunikace na univerzitě v Lublani.

Projekt řešil řadu různých výzkumných otázek, ale pro účely článku Tanji Oblak bylo nejvíce relevantní otázkou, do jaké míry se online média liší od tradičních verzí masových médií, a zejména, zda internetová média opravdu fungují více interaktivním a z uživatelského hlediska více funkčním způsobem. Článek se zaměřil na srovnání tištěných deníků, jejich online verzí a některých vybraných čistě internetových zpravodajských služeb.

Hlavním záměrem studie bylo nejprve srovnat „logiku tištěných médií“ s novou „online“ logikou. Nicméně, vzhledem k předpokládanému významu dvou specifických aspekty nové logiky médií (hypertextuality a interaktivity) bylo provedeno také srovnání různých novinových článků publikovaných na titulních stranách (jak v tištěných médiích, tak na internetových sítích). Shromážděné údaje byly zkoumány pomocí kvantitativních metod, pomocí kontingenční tabulky pro srovnání mezi různými formáty médií (tisk, jejich online verze a čistě internetové zpravodajství) a faktorové analýzy pro vysvětlení různých rozměrů v rámci konceptu interaktivity.

Existuje řada aspektů pro počítačově zprostředkovaná sdělení, které mají zásadní význam v rozvoji „online mediální logiky": multimedialita, hypertextualita, interaktivita a archivalita.

·  Termín multimedialita popisuje konvergenci na úrovni mediálních forem, jejichž prostřednictvím média vysílají svůj obsah. To souvisí s integrací textů s obrázky, hlasy a zvuky, které jsou stále častěji převedené do běžné digitální podoby.

·   Dalším prvkem je archivalita, která představuje další výhodou internetových sítí, jež umožňuje přístup k mnoha databázím a archivům. Uživatelé proto nejsou omezeni předkládanými informacemi, ale mohou hledat v předchozích příbězích a podkladových materiálech.

·    Archivalita je umožněna třetím prvkem –  hypertextualitou – která všeobecně odkazuje na stupeň propojenosti jednotlivých částí zprávy v rozšířeném řetězci integrovaného obsahu, a představuje klíčovou novinku ve smyslu mediální produkce a spotřeby médií.

o   Je důležité rozlišovat mezi vnitřními a vnějšími rozměry hypertextuality. První dimenzí je vnitřní propojenost. Přes odkazy lze interně poukazovat na další texty v rámci domény textu, zatímco dimenzí druhou je vnější rozměr, jenž odkazuje na texty umístěné kdekoliv jinde v kyberprostoru.

·         Posledním elementem v řadě je interaktivita, která v technickém slova smyslu představuje zvláštní charakteristiku počítačem zprostředkované komunikace. Interaktivní média jsou ta, která umožňují příjemci nejen bezprostředně reagovat na přijatou informaci, ale i případně vstupovat do její tvorby.

Můžeme říci, že hypertextualita je způsobem propojení mezi různými sadami textu více či méně koherentním způsobem.

Výzkumným týmem byla provedena analýza online verzí tištěných médií zaměřující se na identifikaci různých skupin odkazů, které byly nabízeny na úrovni předních stran. Výsledky ukázaly, že rozsah vnitřní hypertextuality závisí jak na velikosti položky, tak na typu média. Čím menší obsah zprávy je, tím víc je pravděpodobné, že je připojen na jiný obsah. Vnitřní hypertextualita je tedy funkcí menších zpráv. Překvapující je, že vnitřní hypertextualita se zdá být více obvyklá v tisku než v online médiích. Zpravodajské články, které jsou vyobrazené na první stránce (nebo obrazovce), jsou více spojeny uvnitř tištěné verze deníku a jejich online verze než v čistě internetovém zpravodajství.

Spolu s propojeností novinových článků byl také analyzován vnější rozměr hypertextuality. Jak se dalo očekávat, procento všech hypertextových odkazů na externí obsahy je v obou případech velmi nízké, jen 3 procenta zpráv jsou spojeny s obsahem v podobném nosiči, přičemž jen 1 procento z nich je spojeno s obsahem v jiných typech médií.

Konvergence obsahů mezi různými formáty médií je tedy spíše výjimkou než pravidlem. Analýza nabízí dva závěry, velikost položek obsahu nemá na vnější hypertextualitu žádný významný vliv, zatímco typ média ho má. Dá se říci, že vnější hypertextualita je významnou charakteristikou pro čistě internetové sdělovací prostředky.

Interaktivita definuje charakteristiku počítačových médií. Koncepce interaktivity byla od samého počátku brána jako implicitní funkce počítačově zprostředkované komunikace. Jedním ze způsobů interpretace množství interaktivity nabízené prostřednictvím různých typů sdělovacích prostředků bylo porovnat mezi nimi „redakční odstup“. Obvyklým argumentem by bylo, že online média umožňují zmenšovat vzdálenost mezi čtenáři a profesionály díky novým technickým možnostem formátů online médií. Relevantní ukazatele redakční vzdálenosti jsou viditelné při poskytování obecných redakčních informací, obecných e-mailových adres, či e-mailové adresy redaktora, které se nacházejí na prvních stránkách novin nebo internetových stránek. Zjištěním bylo, že redakční vzdálenost je poměrně široká ve všech třech formátech médií, množství dostupných redakčních informací však stoupá v čistě internetovém zpravodajství.

Existuje nejméně šest podmínek, které ovlivňují rozdíly v interaktivitě média. Interaktivita se zvyšuje, (1) když je cílem komunikace spíše poskytnout informaci, než přesvědčit; (2) když účastníci mají větší kontrolu nad komunikačním prostředím; (3) když se aktivně zapojí do komunikace, aby ji plně využili; (4) pokud jednají a reagují na zprávy prostřednictvím obousměrné komunikace; (5) když je načasování komunikace flexibilní a reaguje na požadavky účastníků; a (6) když komunikační prostředí vytváří pocit místa. Těchto šest podmínek by proto mělo být chápáno jako stimulující faktory, které v důsledku toho odlišují online platformy od ostatních v jejich množství interaktivity.

Výzkumným týmem byla analyzována dostupnost různých mechanismů interaktivity na úrovni jedné přední strany. Cílem bylo identifikovat některé zásadní rozdíly a podobnosti mezi online verzemi deníků a čistě internetovým zpravodajstvím. V tomto bodě byly tištěné deníky z analýzy vyloučeny. Data ukázala, že v rámci komunikačních potenciálů online verze deníků zdaleka převyšují ostatní typy formátů online medií. Statisticky významné rozdíly mezi formáty médií existují v případě dopisů redakci, vývěsek, diskuzních fór, anket s dodatečnými informacemi a ve výsledcích průzkumů veřejného mínění. Pouze ve vztahu k anketám předběhlo čistě internetové zpravodajství online verze tištěných deníků.

Nejpřekvapivější výsledek byl nalezen ve vztahu mezi diskusními fóry k sadě dalších komunikačních potenciálů. Existuje totiž vysoká korelace mezi diskusními fóry a redakčními e-maily, anketami s dodatečnými informacemi a výsledky průzkumů veřejného mínění. Podle těchto zjištění lze říci, že tyto mediální servery, které nabízejí přístup k diskusním fórům, budou s větší pravděpodobností také obsahovat e-maily editorů a sofistikované prezentace anket. Na druhou stranu, diskusní fóra negativně korelují s téměř všemi dalšími komunikačními možnostmi, s anketami, moderovanými chatovacími místnostmi, chatovacími místnostmi a dopisy redakci. Pro stránky, které mají chat a ankety je proto nepravděpodobné, že umožní účast v diskusních fórech.

Externí hypertextualita je významná zejména pro zprávy vydávané pouze online a vnitřní hypertextualita je častěji přítomna u tištěných deníků a jejich online verzí. Co se interaktivity týká, online verze deníků zdaleka převyšují ostatní typy formátů síťových medií, ale všeobecně je interaktivita nízká.

Výzkum přináší zajímavé informace, nicméně by bylo užitečné provést ho znovu kvůli aktualizaci jeho výsledků. Závěry analýzy se jistě dají vztáhnout i na české prostředí, jen si musíme být vědomi datem jeho vzniku.

Zdroj: OBLACK, Tania. The lack of interactivity and hypertextuality in online media. Gazette: The International Journal for Communication Studies. 2005, 67(1), 87-106. DOI: 10.1177/0016549205049180

Smajlíci ve věku produsage

Ačkoli se první emotikon objevil před více než dvě stě lety, opravdový rozmach smajlíků nastal až s rozvojem internetu a mobilů a následně chytrých telefonů a sociálních sítí. Jejich používání se natolik vžilo, že bychom si dnes už zprostředkovanou konverzaci bez smajlíků dokázali asi jen stěží představit.

Smajlíci nám pomáhají dotvořit textovou komunikaci a usnadnit celý komunikační proces. Jelikož se při psaní zpráv obvykle nevidíme, emotikony přispívají k tomu, aby příjemce zpráv pochopil smysl našich výrazů přesně tak, jak jsme ho zamýšleli. Tato hrstka interpunkčních znamének a speciálních znaků nám pomáhá vyjádřit nejen naši náladu, pocity, postoje nebo emoce, ale v současnosti se dá pomocí smajlíka, respektive emoji vyjádřit prakticky vše, co nás napadne.

Emoji bychom mohli popsat jako malý digitální obrázek používaný k vyjádření nápadu nebo emocí v elektronické komunikaci. Samotný termín pochází z japonštiny, „e“ znamená obrázek a „moji“ označuje charakter. Podobnost s anglickým slovem emotikon pomohla jeho zapamatovatelnosti a nárůstu v užívání, ačkoli je zcela náhodná. Emotikon totiž pochází z anglických slov emoce a ikona. Emoji je nepřeberné množství a bývají zabudovány v našich mobilních telefonech. I díky tomu jsou uživateli hojně sdíleny. Emoji popsatelný jako „tvář se slzami radosti“ byl dokonce zvolen jako slovo Oxfordského slovníku pro rok 2015, protože nejlépe odrážel étos, náladu a znepokojení daného roku.

[1]

Jelikož jsou emoji sdíleny všemi uživateli po celém světě, skupina vědců z Pekingské a Michiganské univerzity se rozhodla zjistit, která emoce přenášená digitálním obrázkem je nejčastější. Společně zanalyzovali 427 milionů zpráv, z nichž každá obsahovala alespoň jeden emoji. Zprávy pocházely od 3,88 milionů uživatelů chytrých telefonů z celkem 212 zemí.

Z analýzy vyšlo, že mezi deset zemí s nejaktivnějšími uživateli, co se používání emoji týká, patří Spojené státy americké, Brazílie, Mexiko, Francie, Španělsko, Turecko, Argentina, Indonésie, Rusko a Kolumbie. Ve srovnání s ostatními státy mají zejména USA, Brazílie a Mexiko převládající počet uživatelů. Více než milion pochází z USA a tvoří téměř třetinu uživatelů z datového souboru. Více než třetinu uživatelů představují ženy a zbylou necelou třetinu zastupují muži. Většina z nich jsou lidé mladší pětadvaceti let.

Z výzkumu také vyplynulo, že alespoň jednoho emoji obsahovalo 7,1 % z celkových 6,06 miliard zpráv. Podle vědců to svědčí o jejich popularitě. Nicméně ne všechny obrázky patří k oblíbeným. Důkazem toho je, že 119 emoji z celkového počtu 1 281 se používá v 90 % případů. Jako nejčastěji používaný se ukázal smajlík známý jako tvář se slzami radosti, který představuje 15,4 % všech užití emoji. Následuje ho červené srdce a smajlík se srdíčky v očích. Všech dvacet emoji spadá do kategorie obličeje, srdce nebo ruky, což naznačuje, jak důležitou roli hrají výrazy a signály těla při vyjadřování myšlenek.

Autoři také shrnuli deset nejčastěji používaných emoji v deseti uživatelsky nejaktivnějších zemích. U všech států figuroval na prvních příčkách smajlík se slzami radosti a obliba rozesmátých a usměvavých obličejů napříč zeměmi je patrná na první pohled. Často používaná jsou také srdce v různých obměnách a podobách. Červené srdce je dokonce nejoblíbenějším emotikonem Francie, která jako jediná z oněch deseti států nemá coby nejpoužívanější emoji vyobrazení obličeje. Celkově se deset nejpopulárnějších emoji Francouzů výrazně liší od oblíbených emotikonů ostatních států. Francouzi totiž preferují emoji související se srdcem, zatímco uživatelé z jiných zemí dávají přednost emotikonům v podobě tváře.

Práce hovoří také o České republice společně s Austrálií, Maďarskem a Francií jako o jedné ze zemí, které prostřednictvím pozitivních emotikonů vyjadřují ty nejoptimističtější emoce. Výzkumníci to přisuzují vysoké míře individualismu v zemi. Naopak státy s nižší úrovní individualismu jako Malajsie, Irák, Saúdské Arábie, Mexiko, Indonésie, Indie nebo Ekvádor častěji prostřednictvím smutných smajlíků vyjadřují negativní emoce. [2]

Přestože byl za autora prvního smajlíka dlouho považován proslulý americký designer Harvey Ball, který ho v roce 1963 vytvořil jako součást kampaně, podle brněnských vědců se stejná značka vyskytovala už v barokních Čechách. Piktogram v podobě usmívajícího se obličeje totiž podle nich používal v polovině 18. století Bernard Hennet, který byl opatem kláštera cisterciáků ve Ždáru nad Sázavou. Hennet smajlíka přidával na konec listiny korespondence o vybudování hrnčířské dílny v domě žďárského opata na dnešním Zelném trhu v Brně. Podle vědců tak mohl označovat místo, kam měla přijít pečeť, nebo tím chtěl říct, že někdo dokument schválil. Smysl tehdejší značky zatím není zcela objasněn, vysvětlit by ho měl další výzkum.[3]

A z jakého důvodu používáte smajlíky vy? 😊

---

[3] Echo24. Unikátní objev: první smajlík není z USA, ale z barokních Čech. In: Echo24 [online]. Praha, 2017 [cit. 2017-04-19]. Dostupné z: http://echo24.cz/a/wgxMk/unikatni-objev-prvni-smajlik-neni-z-usa-ale-z-baroknich-cech

[2] XUAN L., WEI A., XUANZHE L., QIAN L., NING W., GANG H. a M. QIAOZHU. Learning from the Ubiquitous Language: an Empirical Analysis of Emoji Usage of Smartphone Users [online]. 2016 [cit. 2017-04-19]. Dostupné z: http://www-personal.umich.edu/~qmei/pub/ubicomp2016-emoji.pdf

[1] Oxford Dictionaries. Oxford Dictionaries Word of the Year 2015 is… In: Oxford Dictionaries [online]. Oxford, 2017 [cit. 2017-04-19]. Dostupné z: http://blog.oxforddictionaries.com/2015/11/word-of-the-year-2015-emoji/