Trolling as provocation: YouTube’s agonistic publics

Článek Anthonyho McCoskera z letošního květnového čísla odborného věstníku Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies s názvem Trolling as provocation: YouTube’s agonistic publics / Trolling jako provokace: Trpící publika YouTube se zaměřuje na roli tzv. trollingu v komentářích k videopříspěvkům publikovaným na této stránce se zvláštním ohledem na produktivní povahu jejich provokativního dopadu v kulturním a zeměpisném kontextu.

Anthony McCosker působí na Fakultě sociálních věd melbournské Swinburnovy technologické univerzity, kde se zabývá především novými a sociálními médii (se zřetelem na jejich studium z pozic kulturálních teorií). Kromě odborných článků v oborových periodických publikacích je také autorem loni vydané knihy Intensive Media: Aversive Effect and Visual Culture / Intenzivní média: Averzivní efekt a vizuální kultura.

McCosker se ve svém výzkumu rozhodl obrátit pozornost na úlohu, kterou trolling (jenž by se dal obecně charakterizovat jako intencionální narušení kooperační povahy dialogu za účelem vyvolání emocí) sehrává v dynamice internetové konverzace – se speciálním zřetelem na kulturní a sociální aspekty této funkce. Jako výzkumnou metodu zvolil kvalitativní analýzu dvou diskusí, jež se rozvinuly u dvou videopříspěvků na YouTube, které už svou povahou indikovaly, že budou perspektivním výchozím materiálem pro podobný typ debat: v prvním případě šlo o záznam zemětřesení v novozélandském Christchurchu z 22. února roku 2011, v druhém o tzv. flash mob v aucklandském nákupním centru ze 4. září téhož roku – nicméně v tomto případě to byl flash mob velmi kulturně specifické povahy, neboť vycházel z tradičního maorského rituálu haka, hromadného bojového tance, jehož původním záměrem je dodání odvahy tančícím válečníkům, jakož i zastrašení nepřítele. V případě prvního videa přesáhla diskuse počet osmnácti tisíc příspěvků, u maorského flash mobu se počet komentářů pohyboval kolem dvou a půl tisíce. McCosker ve svém textu postuluje, že výběr dotyčných videopříspěvků provedl na základě toho, zda byly schopny přitáhnout jak lokální, tak globální pozornost, a generovat odpovídající intenzitu emocí (ovlivněnou rozdílným kulturním i zeměpisným prostředím participantů).

Co se interpretačního rámce nových médií týče, McCosker vychází z pohledu na YouTube jako na sociální síť a cituje ve svém článku práce dvojice Burgress a Green, které upozorňují na změny, k nimž v období 2006 – 2012 na YouTube došlo a které tuto webovou stránku jednoznačně posunuly směrem ke struktuře sociálního networkingu. K otázce diskuzních aktivit, které jsou známé pod populárně laickými označeními trolling, hejterství či flejmování, přistupuje autor výzkumu z programově neutrálních pozic ve shodě s přístupem badatelského dua Isin a Nielsen, které je obecně definovalo coby skutky na poli digitálního občanství, které simultánně působí v politické, etické a estetické rovině. Autor pak dále cituje i Bülenta Dikena, jenž upozorňuje, že neoddělitelnou složkou sociální chování je emoce a tedy i antagonismus – a že bez těchto komponentů není jednoduše konstrukce sociální identity možná.

Při následném detailním zkoumání hlavních typů dialogových akcí a reakcí pod vybranými videopříspěvky za pomocí prostředků kvalitativní analýzy (při zpracování dat bylo použito otevřené kódování, pro stanovení tří základních charakterizačních kategorií kódování axiální) pak autor dochází k závěru, který akcentuje v názvu článku vytyčenou tezi produktivní hodnoty trollingové provokace: většina těchto jednoznačně negativně zaměřených, agresivních diskuzních aktivit, které se v obou debatních vláknech objevují (např. u maorského flash mobu jde nepřekvapivě zejména o komentáře orientované výrazně homofobním a rasistickým směrem), intuitivně a automaticky vyvolávají u svých odpůrců potřebu se na opačné straně konverzačního pole sdružit do vzájemně se podporujícího týmu, jenže začne programově prosazovat, akcentovat a vyzdvihovat (často s naprosto stejnou mírou agresivity) pozitivní hodnoty spojené s předmětnými tématy diskuze. Autor výzkumu na základě toho dovozuje, že trolling je ve své roli spouštěče a iniciátora určitého typu reakcí přímo zodpovědný za nárůst, formování a zřetelnou artikulaci pozitivních sociálních a kulturních hodnot (ve zmiňovaných případech jde především o pocit solidarity a kulturní sounáležitosti) – které by bez jeho vstupu do konverzačního toku s nejvyšší pravděpodobností nebyly vyjádřeny (nebo rozhodně ne s takovou intenzitou). „The original and responding provocations put significant cultural boundary work in motion – in the form often passionate expressions of selfhood and in the broader sense of becoming national, social or cultural.“ / „Původní provokace uvedly do pohybu signifikantní kulturní hranice – ve formě, která je často emocionálním vyjádřením vlastní identity a v širším slova smyslu i vyjádřením národní, sociální a kulturní příslušnosti,“ říká v závěru článku autor.
Pokud bychom se výsledky výzkumu, který vychází z kulturního a sociálního prostředí Nového Zélandu, pokusili nějakým způsobem vztáhnout na tuzemskou internetovou scénu, první věcí, jež nás zřejmě napadne, je konstatování tak rozšířené a obecné, až se stalo něčím na způsob neodůvodněného předsudku – mám na mysli oblíbený pohled reflektující údajnou větší míru cynismu a absence ideálů, kterou se (podle svého vlastního, poněkud samolibého názoru) česká společnost vyznačuje. Ale i kdybychom tento (pro účely tohoto porovnání nijak nepodložený) pohled akceptovali, stejně se domnívám, že by se efekt sounáležitosti popisovaný výše nijak dramaticky nelišil – v případě, že by se výchozí diskuzní témata adjustovala s ohledem na zdejší prostředí. Což znamená, že pokud by debata týkala topiku, který je patřičně emocionální a za a) naprosto univerzální (např. násilí páchané na dětech), či za b) má pro lokální publikum výraznou kulturní signifikanci (Mnichov, vypálení Lidic, smrt Jana Palacha, srpen 1968 apod.), dovolím si tvrdit, že by se dynamika a architektura hypotetické internetové konverzace rámcově shodovala s hlavními prvky identifikovanými v článku Anthonyho McCoskera. Pokud by se tak stalo, nepochybně by to bylo znakem univerzálnosti a obecné platnosti uskutečněného výzkumu, jakož i autorových závěrů.