Článek
Anthonyho McCoskera z letošního květnového čísla odborného
věstníku Convergence: The International Journal of Research into
New Media Technologies s názvem Trolling
as provocation: YouTube’s agonistic publics / Trolling
jako provokace: Trpící publika YouTube se zaměřuje na roli tzv.
trollingu v komentářích k videopříspěvkům publikovaným na
této stránce se zvláštním ohledem na produktivní povahu jejich
provokativního dopadu v kulturním a zeměpisném kontextu.
Anthony
McCosker působí na Fakultě sociálních věd melbournské
Swinburnovy technologické univerzity, kde se zabývá především
novými a sociálními médii (se zřetelem na jejich studium z pozic
kulturálních teorií). Kromě odborných článků v oborových
periodických publikacích je také autorem loni vydané knihy
Intensive Media: Aversive Effect and Visual Culture / Intenzivní
média: Averzivní efekt a vizuální kultura.
McCosker
se ve svém výzkumu rozhodl obrátit pozornost na úlohu, kterou
trolling (jenž by se dal obecně charakterizovat jako intencionální
narušení kooperační povahy dialogu za účelem vyvolání emocí)
sehrává v dynamice internetové konverzace – se speciálním
zřetelem na kulturní a sociální aspekty této funkce. Jako
výzkumnou metodu zvolil kvalitativní analýzu dvou diskusí, jež
se rozvinuly u dvou videopříspěvků na YouTube, které už svou
povahou indikovaly, že budou perspektivním výchozím materiálem
pro podobný typ debat: v prvním případě šlo o záznam
zemětřesení v novozélandském Christchurchu z 22. února roku
2011, v druhém o tzv. flash mob v aucklandském nákupním centru ze
4. září téhož roku – nicméně v tomto případě to byl flash
mob velmi kulturně specifické povahy, neboť vycházel z tradičního
maorského rituálu haka, hromadného bojového tance, jehož
původním záměrem je dodání odvahy tančícím válečníkům,
jakož i zastrašení nepřítele. V případě prvního videa
přesáhla diskuse počet osmnácti tisíc příspěvků, u maorského
flash mobu se počet komentářů pohyboval kolem dvou a půl tisíce.
McCosker ve svém textu postuluje, že výběr dotyčných
videopříspěvků provedl na základě toho, zda byly schopny
přitáhnout jak lokální, tak globální pozornost, a generovat
odpovídající intenzitu emocí (ovlivněnou rozdílným kulturním
i zeměpisným prostředím participantů).
Co
se interpretačního rámce nových médií týče, McCosker vychází
z pohledu na YouTube jako na sociální síť a cituje ve svém
článku práce dvojice Burgress a Green, které upozorňují na
změny, k nimž v období 2006 – 2012 na YouTube došlo a které
tuto webovou stránku jednoznačně posunuly směrem ke struktuře
sociálního networkingu. K otázce diskuzních aktivit, které jsou
známé pod populárně laickými označeními trolling, hejterství
či flejmování, přistupuje autor výzkumu z programově
neutrálních pozic ve shodě s přístupem badatelského dua Isin a
Nielsen, které je obecně definovalo coby skutky na poli digitálního
občanství, které simultánně působí v politické, etické a
estetické rovině. Autor pak dále cituje i Bülenta Dikena, jenž
upozorňuje, že neoddělitelnou složkou sociální chování je
emoce a tedy i antagonismus – a že bez těchto komponentů není
jednoduše konstrukce sociální identity možná.
Při
následném detailním zkoumání hlavních typů dialogových akcí
a reakcí pod vybranými videopříspěvky za pomocí prostředků
kvalitativní analýzy (při zpracování dat bylo použito otevřené
kódování, pro stanovení tří základních charakterizačních
kategorií kódování axiální) pak autor dochází k závěru,
který akcentuje v názvu článku vytyčenou tezi produktivní
hodnoty trollingové provokace: většina těchto jednoznačně
negativně zaměřených, agresivních diskuzních aktivit, které se
v obou debatních vláknech objevují (např. u maorského flash mobu
jde nepřekvapivě zejména o komentáře orientované výrazně
homofobním a rasistickým směrem), intuitivně a automaticky
vyvolávají u svých odpůrců potřebu se na opačné straně
konverzačního pole sdružit do vzájemně se podporujícího týmu,
jenže začne programově prosazovat, akcentovat a vyzdvihovat (často
s naprosto stejnou mírou agresivity) pozitivní hodnoty spojené s
předmětnými tématy diskuze. Autor výzkumu na základě toho
dovozuje, že trolling je ve své roli spouštěče a iniciátora
určitého typu reakcí přímo zodpovědný za nárůst, formování
a zřetelnou artikulaci pozitivních sociálních a kulturních
hodnot (ve zmiňovaných případech jde především o pocit
solidarity a kulturní sounáležitosti) – které by bez jeho
vstupu do konverzačního toku s nejvyšší pravděpodobností
nebyly vyjádřeny (nebo rozhodně ne s takovou intenzitou). „The
original and responding provocations put significant cultural
boundary work in motion – in the form often passionate expressions
of selfhood and in the broader sense of becoming national, social or
cultural.“ / „Původní provokace uvedly do pohybu signifikantní
kulturní hranice – ve formě, která je často emocionálním
vyjádřením vlastní identity a v širším slova smyslu i
vyjádřením národní, sociální a kulturní příslušnosti,“
říká v závěru článku autor.Pokud bychom se výsledky výzkumu, který vychází z kulturního a sociálního prostředí Nového Zélandu, pokusili nějakým způsobem vztáhnout na tuzemskou internetovou scénu, první věcí, jež nás zřejmě napadne, je konstatování tak rozšířené a obecné, až se stalo něčím na způsob neodůvodněného předsudku – mám na mysli oblíbený pohled reflektující údajnou větší míru cynismu a absence ideálů, kterou se (podle svého vlastního, poněkud samolibého názoru) česká společnost vyznačuje. Ale i kdybychom tento (pro účely tohoto porovnání nijak nepodložený) pohled akceptovali, stejně se domnívám, že by se efekt sounáležitosti popisovaný výše nijak dramaticky nelišil – v případě, že by se výchozí diskuzní témata adjustovala s ohledem na zdejší prostředí. Což znamená, že pokud by debata týkala topiku, který je patřičně emocionální a za a) naprosto univerzální (např. násilí páchané na dětech), či za b) má pro lokální publikum výraznou kulturní signifikanci (Mnichov, vypálení Lidic, smrt Jana Palacha, srpen 1968 apod.), dovolím si tvrdit, že by se dynamika a architektura hypotetické internetové konverzace rámcově shodovala s hlavními prvky identifikovanými v článku Anthonyho McCoskera. Pokud by se tak stalo, nepochybně by to bylo znakem univerzálnosti a obecné platnosti uskutečněného výzkumu, jakož i autorových závěrů.
agonistic neznamená trpící (agonized, agonizing), jinak dobré shrnutí
ReplyDelete