Nová média: pro důchodce příležitost i hrozba

Starší lidé mohou být díky internetu častěji v kontaktu se svými příbuznými a výrazně zvýšit svůj životní komfort. Nevhodným chováním na síti se ovšem vystavují riziku sociálního vyloučení i zbytečných zdravotních potíží. Na hrozby spojené s novými médii a generací dnešních důchodců upozornil žurnál Cyberpsychology (Kyberpsychologie).

 

Svá zjištění v časopisu, jenž se věnuje psychologickým výzkumům ve virtuálním prostoru, zveřejnily[1] autorky Irena Carpentier Reifová a Sylvie Fišerová.

Irena C. Reifová

Irena C. Reifová přednáší a zabývá se výzkumem na Univerzitě Karlově. Na Fakultě sociálních věd (FSV) se věnuje mediálním publikům, kritickým mediálním teoriím a kulturálním studiím. Současně se zaměřuje na populární kulturu a problematiku médií a paměti. Titul Ph.D. získala na své domovské univerzitě v roce 1999, magisterský titul o čtyři roky dříve. Mezi její publikace patří mezi jinými hojně citovaný Slovník mediální komunikace z roku 2004, podílela se také na tvorbě knihy Analýza obsahu mediálních komunikací.

Sylvie Fišerová byla v době vzniku článku doktorandkou na Institutu komunikačních studií FSV, tamtéž později získala titul PhDr. a magisterského titulu dosáhla v roce 2009. Sférou jejího zájmu jsou sociální aspekty užívání médií v České republice, generační rozdíly a projevy nových médií mezi rozličnými věkovými skupinami, obzvláště pak u lidí středního či vyššího věku.

Sylvie Fišerová

Autorky při svém výzkumu vycházely z již existující odborné literatury a chtěly popsat, jak se s nebezpečími nových médií vypořádávají důchodci, a jaké benefity z nich naopak dokážou čerpat. Seniory byli pro účely jejich práce penzionovaní lidé ve věku mezi 65 a 74 lety, kteří již nežijí se svými potomky. „Jsou ve věku, jenž jim stále umožňuje užívat nová média, ale současně je předurčuje k tomu, že v okamžiku, kdy s nimi přijdou poprvé do styku, nestačí jejich tempu,“ uvádějí.

Tradiční společenské vazby se rozpadají

Mezi posuzované aktivity náleží zejména zacházení s internetovými službami a pestrou škálou informací publikovaných na webu. Práce nezohledňuje přístroje bez připojení k síti, tedy ani telefony bez možnosti použití datového přístupu nebo DVD přehrávače či herní konzole.

Důležitým konceptem, se kterým se ve stati pracuje, je individualizace v pojetí Ulricha Becka[2]. Ten hovoří o technologických rizicích inovací, mezi které patří právě i individualizace. Zjednodušeně řečeno se vlivem moderních technologií rozvolňují tradiční vazby na společenské třídy a rodiny, ale zanikají nebo se modifikují i jednotlivé společenské role. To může na jednu stranu přinášet více svobody, na druhou stranu lidé mnohdy ztrácejí oporu v nepevné struktuře okolí a jsou odkázání sami na sebe. Podle Becka je tento fenomén stále častější.

Zákonitě má tedy dopad i na důchodce, kteří jsou často považování za křehké a zranitelné, což platí i v prostředí nových médií. Stať, která má být přípravnou půdou pro další, empirický výzkum, vychází z předpokladu, že rizika se s věkem výslovně stupňují. V ohrožení je zdraví, ekonomické postavení i celkový životní styl. Podstatné je, že stárnoucí lidé mohou přicházet o své sociální kontakty, a tím se propadají do stále hlubší izolace. 

Čelit nepříznivému vývoji mohou i díky vymoženostem informační společnosti. Musejí si ovšem dát pozor na rizika, která jsou i pro zkušenější uživatele těžko rozpoznatelná až neviditelná. Využít internetu je ale až druhý krok. První bariérou je už to, že důchodci nebývají schopni rozpoznat přínos počítačů. Celý život strávili bez nich a svůj čas považují za příliš vzácný na to, aby jím mrhali na aktivitu, která je v jejich očích zbytečná a nepříjemná. Navíc to od nich vyžaduje značné úsilí učit se novým a neznámým věcem.

Významnou roli při osvojování těchto dovedností mají příbuzní a další blízcí lidé. Bez jejich podpory a empatie bývají starší lidé bezradní. Pakliže se jednotlivé funkce moderní techniky marně pokoušejí zvládnout převážně v osamocení, může to v nich probouzet hlubokou frustraci. Potřebují k sobě někoho, kdo by jim v této fázi trpělivě radil. Pomáhá i to, když se svěří svým vrstevníkům. Během rozhovorů s nimi totiž zjistí, že na problém nejsou sami a že netkví v jejich nešikovnosti, ale pouze odlišných osobních dispozicích oproti mladším lidem.

Reifová s Fišerovou konstatují, že silným motivačním impulsem bývají vnoučata. Senioři s vidinou častější a snazší komunikace s potomky sahají po moderní technice ochotněji. Obdobně aktivizačně funguje i blízkost stejně starých přátel, s nimiž mohou penzisté díky komunikační technice udržovat své vazby. Důchodci potom přejímají i nadstavbové návyky, například zcela samozřejmé používání smajlíků.

Zapojení do společenského dění narůstá nejen díky telefonátům, SMS zprávám a e-mailům. Senioři si hledají informace o kultuře a službách, čtou si zprávy a magazíny. Nezřídka pátrají po údajích ze své bývalé profese či o svých koníčcích. Díky nalezeným informacím si lépe udržují pouto ke zbytku společnosti. Zvýšit si mohou své životní i finanční pohodlí. K dispozici je jim nepřeberné množství zboží, jež si mohou nejen prohlížet, ale také objednávat přímo domů a porovnávat jeho cenu. Pro vlastní užitek mají možnosti využívat i zveřejňované informace z oblasti sociálního zabezpečení a ekonomického poradenství.

Čekárny lékařů nově plní důchodci s vlastními diagnózami.

Hůře pohybliví jedinci zužitkují například bankovní či jiné přístupy, jež je do značné míry osvobozují od docházení do jednotlivých institucí. Ojedinělý není ani poslech hudby či stahování filmů. Jde navíc o činnost, která přináší další konverzační témata.

Problém nastává u starých lidí, kteří nemají kontakty ani ve světě „offline“. Komunikační nástroje proto nepoužívají anebo jsou jejich přátelství na síti pouze otázkou volby. Takové vazby nejsou přirozené a plynou z nich bezpečností rizika. Přílišné trávení času na internetu mezi nereálnými vztahy paradoxně prohlubuje reálnou sociální izolaci.

Lidé vyššího věku v sobě navíc chovají přirozenou nedůvěru o své bezpečí ve virtuálním prostředí. Nevědí, komu mohou věřit, bojí se zneužití svých platebních údajů a karet, prohlubuje se v nich pocit nestability a nejistoty.

Materiály na mnoha webech jsou nepodložené, mylné a přinášejí dezinformace. Ani nacházení pravdivých informací ale není vždy ku prospěchu. Například v České republice jsou mezi důchodci čtvrtou nejhledanější oblastí zájmu příspěvky o zdraví . Takové nadužívání vede k neopodstatněným obavám o vlastní zdraví, kdy si důchodci sami chybně diagnostikují choroby a propadají zbytečnému stresu a panice. Dopady ovlivňují i dosud neměnný model vztahů mezi pacienty a lékaři, jenž se dramaticky modifikuje, protože medicína byla dřív výhradně výspou expertů. Nyní se čekárny plní novými pacienty přesvědčenými o správnosti vlastní diagnózy. Tyto návštěvníky ordinací označuje text za kyberchondry, hypochondry moderní doby.

Dnešní stárnoucí česká společnost by se dozajista měla zabývat vztahem mezi novými médii a seniory. Obrovská rizika, která mohou vést až k zásadním existenčním problémům, nelze přehlížet. Z demografického hlediska se procento ohrožených bude i nadále zvyšovat, a je proto nutné zabývat se smysluplnou prevencí. Určitou cestou mohou být mimo jiné kurzy ve formátu celoživotního vzdělávání, kde je kladen důraz na spotřebitelskou prevenci či předcházení ekonomickým problémům, a to vše na pozadí komunikačních technologií.

Na škodu by nebylo ani větší množství kurzů výpočetní techniky uzpůsobených speciálně pro cílovou skupinu důchodců. Nová média jsou běžnou součástí života a nepodnikneme-li dostatek kroků pro to, aby si jejich běžné užívání osvojili i starší lidé, přivodíme seniorům těžký hendikep pro každodenní existenci.

Zapomínat bychom při tom neměli na důležitou skutečnost, kterou autorky v textu také zmiňují. „Přestože ceny výpočetní techniky i internetového připojení stále klesají, příjmy důchodců ani tak nemusejí být dostačující.“ Čím více úřadů, knihoven, domovů a klubů pro seniory bude schopno nabídnout důchodcům bezplatné či výrazně zlevněné připojení k internetu, tím soběstačnější a spokojenější penzisty můžeme mít.

[1] C. REIFOVÁ, Irena a Sylvie FIŠEROVÁ. Ageing on-line in risk society: Elderly people managing the new risks of a new media in the context of decreasing ontological security. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace [online]. 2012 [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://web.b.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=47&sid=9b78c11d-fa60-4d02-8ce0-ca5da872ad4c%40sessionmgr102&hid=125

[2] BECK, Ulrich a Elisabeth BECK-GERNSHEIM. Individualization: institutionalized individualism and its social and political consequences. 1st pub. London: Sage Publications, 2002. Theory, culture & society. ISBN 0-7619-6112-7.

Jak nAPPravit svět

Máte svět ve svých dlaních. Otřepaná fráze, která by mohla patřit k hlavním sloganům kteréhokoli výrobce chytrých telefonů, tabletů anebo i operačních systémů. S dalším vývojem mobilních technologií ale nabývá nových rozměrů. A s trendem takzvaného produsage, tedy uživatelské tvorby obsahu, by snesla i odvážnější obměnu: Měňte svět přímo ve svých dlaních.

 

Nadnesené? S tím už by dnes většina odborníků ani tvůrců mobilních aplikací, zkráceně a cool slovníkem „appek“, nejspíš nesouhlasila. Před pěti lety snad. Dnes je jasné, že koncoví klienti zcela běžně vkládají své fotky, videa, texty a nejrůznější interaktivní prvky do obsahu internetových stránek, počítačových programů či právě mobilních aplikací a přetvářejí jejich prostředí. Tak se z anglického production (výroba, produkce) a usage (užívání) zrodilo produsage.

V posledních letech se ukazuje, že tito aktivní uživatelé dokážou velké věci. Například zásadním způsobem ovlivňovat prostředí, ve kterém žijeme. Stačí jim k tomu mobil nebo tablet a jednoduchý či sofistikovanější program, do něhož mohou sami vkládat záznamy.

Ukázkovým příkladem je česká aplikace ZmapujTo. Původně vznikla jako nápad dvojice pořádkumilovných Brňáků. Na výletech za město je štvaly všudypřítomné skládky. Potom si všimli, že některé kontejnery pravidelně přetékají smetím dříve, než je někdo stačí vyvézt. Chladnými je nenechávaly ani autovraky hyzdící ulice. 

 

Vytvořili proto interaktivní mapu, do níž každý mohl zanést polohu „svého“ nepořádku. Nejprve ručně, později automaticky pomocí čipu GPS a s fotkou. Aplikaci uzpůsobili pro mobilní telefony, ani se nenadáli a získali tisíce uživatelů, kteří ochotně hlásili skládky a byli odhodlaní posouvat věci k lepšímu.

 

Když autoři pochopili, že systém funguje, zákonitě přišel další krok, tedy oslovení úřadů městských částí, protože skládky přece musí někdo odklízet... Lidé byli ochotní naklikat rozbité lavičky i povalené dopravní značky, a tak aplikace dospěla do podoby široké interaktivní databáze, jejíž data dobrovolně a aktivně čerpají úřady po celé republice.

 

Aplikace Výmoly by ve Francii asi zašla na úbytě, u nás našla uplatnění.

  

Jakpak by ne. Tento způsob spravování věcí veřejných zdá se být náramně komfortním. Uživatelé fotí a ťukají do displejů, takže úředník nemusí tolik do terénu a vyřizuje potřebnou agendu. Pravda, každý, kdo má mobil, teď může svého pracovníka samosprávy nepřímo úkolovat. Venku je ale čisto, a to je skvělá vizitka radnice. Starostové vědí, že spokojený volič je dobrý volič.

Funguje-li něco na odpadky, proč by to nefungovalo jinde? Aplikace, která by ve Francii nebo Itálii dost možná kvůli stavu tamních silnic zašla na úbytě, nalezla své uplatnění v našich končinách velice snadno. Výmoly. Od roku 2012 dávají řidiči sobě navzájem i příslušným silničním správním úřadům na vědomí, kde jsou výtluky ve vozovce a kde hrozí v lepším případě poškození auta, v horším vážná nehoda.

 

Jestliže v tomhle prográmku cítíte sociální podtext, co potom takové Parking4disabled. Hendikepovaní lidé, kteří k vystoupení z auta potřebují podstatně více místa než ti zdraví, už nemusejí, hlavně při cestách na neznámá místa, spoléhat jen na dopravní značky. Mohou plánovat. Nejen díky databázi vyhrazených míst od tvůrců aplikace, ale i díky ostatním, postiženým či jen solidárním řidičům.

 

Poslední zmíněný příklad napovídá, že produsage nemusí sloužit jen k proměňování našich měst a vesnic. Usnadňuje život a dělá ho pohodlnějším. Proto se i u nás najdou desítky lidí, kteří si navzájem sdílejí hesla k wi-fi sítím, aby nemuseli platit za používání drahých mobilních dat.

 

Je to symbióza, při které můžete využívat existující databáze a jen z nich pasivně čerpat, ale dost možná to neuděláte. Proč? Chcete-li mít i nadále přísun informací, svou vlastní aktivitou zvyšujete užitečnost aplikace. Nabalujete další aktivní uživatele a nepřímo je stejným způsobem vybízíte k činnosti. A dokonce se mezi námi najdou i tací, kteří mají morální povědomí a data vkládají z toho důvodu, že jim samotným už v minulosti byla prospěšná, a chtějí se tak odvděčit zbytku komunity. 

90 % uživatelů jsou, řečeno bez skrupulí, pasivní čumilové.

 Toho, kdo se řídí touto filosofií, nemusí nijak zvlášť pálit ani skutečnost, že devět z deseti uživatelů jsou,  řečeno bez zbytečných skrupulí, jen pasivní čumilové. Platí-li tato statistika, potom s rozšiřováním celkového počtu stažení programu či aplikace zákonitě narůstá i počet uživatelů aktivních, byť jde jen o pouhou desetinu.

 

 

Nemá ale smysl barvit svět aplikací těžících z dat uživatelů na růžovo. Své stinné stránky samozřejmě mají. Některé se eticky pohybují přinejmenším na pomezí. Řazena k nim bývá i ta s názvem FareBandit. Černí pasažéři se tam navzájem varují před revizory a nástroje jim umožňují vysokou míru interaktivity. Cestující si nedávají vědět jenom to, kdy a do jaké linky MHD kontrolor přistoupil. Mohou přidat jeho popis a libovolný komentář. Další uživatelé jedoucí o chvíli později stejným spojem už jenom jednoduše klikají na ikonky, kterými dávají ostatním na vědomí: „Furt prudí.“ „Čisto.“ A ti zachránění reagují lakonicky: „Thx.“ V této aplikaci máte i svou vlastní peněženku. Můžete zadávat, kolik jste černou jízdou ušetřili, anebo naopak, kolik jste tratní na pokutách.

Nejde jen o potenciálně kontroverzní účel samotných aplikací. Důležitá je role tvůrců či správců. Škodolibí uživatelé mohou při nedostatečném zabezpečení zahltit prostor nesmyslným nebo nepravdivým balastem. Je to ale daň za otevřenost prostředí a maximální možnost vzájemného sdílení poznatků, obrazů, videí.

Devět z deseti uživatelů jen využívá benefity. Z pohledu aktivních přispěvatelů zbytečně okouní.

Už před třemi lety předjímala skupina mexických výzkumníků, že města se budou měnit pod bříšky prstů mobilních uživatelů. Počítali s tím, že se svět aplikací ještě hlouběji prováže se sociálními sítěmi, portály jako je Youtube nebo online mapami.*

Tvůrci aplikací si také musejí přiznat, že nejsou zdaleka první, kdo přišel s myšlenkou zapojení uživatelů. O mnoho let dříve totéž dokázali třeba výrobci navigací. Takzvané body zájmu, tedy seznamy, díky kterým uživatelé přidávají do map užitečné lokace jako autoservisy, benzínové pumpy, letiště i divadla a kina, jsou nedocenitelnou přidanou hodnotou, která ovšem samotného výrobce nestojí ani korunu. Stačí jen trochu pootevřít bránu do systému.

* E - Community: Mobile application for reporting incidents of public services of a city [online]. La Paz, 2013 [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://ijcopi.org/ojs/index.php?journal=ijcopi&page=article&op=view&path[]=129&path[]=184. Universidad Autónoma de Baja Ca lifornia Sur.