Autorky Alice E. Marwick a Danah Boyd vysvětlují, jakým způsobem se mladí lidé (především náctiletí) starají o své soukromí. Chtěly totiž vyvrátit názor, že by si ho teenageři nevážili. Nejprve studie vysvětluje dva pohledy, kterými lze nahlížet na problematiku soukromí, a to modely individuální a kontextuální. Americký právní aparát posuzuje zásah do soukromí podle dopadu na jednotlivce. A tento model byl rozšířen také o koncept PII (personally identifiable informations, tedy osobně identifikovatelné informace), který zahrnuje jakékoliv informace, podle nichž bychom mohli identifikovat osobu (jméno, datum a místo narození, matčino rodné jméno apod). Rozpoznání člověka pomocí jiných dat než PII je pro re-identifikovací algoritmy ale také vcelku snadné.
Některé sociální sítě umožňují sdílet informace jen s určitou skupinou lidí. Jiné nabízí jen dvě možnosti - soukromý účet nebo veřejný. Kritická vědecká erudice tvrdí, že soukromí je kontextuální věc – jak jej lidé praktikují a vnímají, se liší se v různých kulturách. Není to soubor pravidel, ale spíše řízení hranic, které závisí na prostředí, publiku, cíli, motivaci a společenském postavení. Při kolizi informačních norem – „kontextuálním kolapsu“ – pociťujeme narušení našeho soukromí. Jako příklad lze uvést situaci, kdy doktor sdělí pacientovi v ordinaci, že má HIV, potom o diagnóze řekne i doma své ženě. Informace se nezměnila, ale kontext a publikum ano, a tomto případě jde o narušení soukromí. V reálném prostředí jsou tyto situace vcelku jasné, ale ve virtuálním prostředí sociálních sítí nemusí uživatel kontext a publikum tak dobře odhadnout. Hlavním motorem sociálních sítí je sdílení, a to bývá často vykládáno jako ignorování problému vlastního soukromí.
Příspěvky, které sdílí teenageři na svých profilech jako veřejné, nejsou určeny pro rodinné příslušníky. Alespoň je tak chápou. Jak se jedinec baví se svým sourozencem a se spolužákem jsou dva rozdílné způsoby chování a komunikace. Příspěvek je také druh komunikace, a když nechtějí, aby jej nějaký okruh uživatelů viděl, aby na ně reagoval, můžou ho v nastavení soukromí omezit.
Dalším úskalím je pro náctileté obsah, který se týká jich ale nahrál ho někdo jiný. Kontakty na sociální síti jsou z různých oblastí, a tak dětinský humor spolužáka může zmařit kariéru ve firmě, do které teenager chtěl nastoupit. Lze říci, že každý nahraný příspěvek se může setkat s jiným publikem, než bylo očekáváno. Aby se tomu náctiletí vyhnuli, museli by vědět, jak mají všichni jejich facebookoví přátelé nastavenou ochranu soukromí. A to je prakticky nemožné.
Namísto využití technických možností lze obsah příspěvku zakódovat, aby jej rozluštilo jen určité publikum, za použití ironie, sarkasmu či kulturních referencí. Tzv. sociální steganografie – ukrytí zprávy tak, aby jiný nezjistil, že vůbec probíhá, jen ten, kdo ji má obdržet. Dalším netechnickým způsobem je drama beze jména (subtweeting, pasivní agrese). Uživatel napíše příspěvek, v kterém někoho obviňuje nebo na něj jinak naráží, ale nejmenuje jej. Všichni, kteří jsou zasvěceni v okolí však ví, na koho je příspěvek mířen. Jiným způsobem může být pak reaktivace a následná deaktivace facebooku při každém jeho použití. Prakticky profil neexistuje, pokud uživatel není online.
Podle bezpečnostních expertů by děti měly svěřovat svá hesla rodičům. Vysvětlují to posílením důvěry mezi rodičem a dítětem. Proto mnoho teenagerů má spojeny pojmy důvěra a sdílení. Je to stejné jako s deníkem - rodič jej nečte, i když ví, kde ho dítě má.
Každý by měl být zodpovědný za nastavení soukromí svého účtu a počítat s tím, že obsah, který nahrává, se může dostat ke korporacím, úřadům, učitelům a policii. Sociální sítě si dokonce většinou nárokují duchovní vlastnictví na všechen obsah, který uživatel nahraje, a proto pro ně není problém data eventuálně prodat třetím stranám. Proto by měl každý rozumět nastavení soukromí, jeho ignorování potvrzuje obecně známou teorii nezájmu o soukromí na síti.
Je třeba pochopit soukromí na síti jako model, který není jen v rukou uživatele, ale je zároveň ovlivněn publikem, technickými možnostmi a společenskými normami. Poznat kontext, ve kterém pracujeme, ovlivnění chování ostatních a jak budou informace interpretovat. Smysl má kontrola prostředí a technické architektury, která dokáže zakomponovat význam a kontext do příspěvku samotného. Toto a dynamika sociálních sítí potvrzuje, že individualistický model nedokáže v tomto případě správně mapovat lidské chování.Dokonce staré příspěvky, jako fotky, které jsou po několika letech komentovány kolegou, mohou být brány jako narušení soukromí, přesto, že byly na síti veřejné. Jde o formu „republikace“.
Soukromí na síti nastavuje nový model jak chápat praktiky týkající se soukromí. Přehodnocuje model seznamu přístupů, protože i blízký člověk může mít kompromitující materiály a proto vyzdvihuje důležitost společenských norem a vazeb. Také zahrnuje Neissenbaumovu teorii kontextuální integrity, tedy že uživatel dokáže obsahu porozumět, protože ví, z jakého kontextu pochází ale v jiném kontextu může být informace chápána jako narušení soukromí. Kontext se posunuje a mění v průběhu času, takže není stálý stejně jako společenské normy. Namísto toho jsou situace budovány společně – tedy tvůrcem i příjemci informace. Tyto elementy je třeba zohlednit a nepřistupovat k soukromí na síti starými modely, které vychází z toho, že mají všichni společná práva.
Pokud se budeme na soukromí na síti dívat jen z individualistického nebo technického hlediska, břemeno bude hozeno na teenagery, kteří někdy nejsou schopni si své soukromí uhlídat.
O autorech:
Alice E. Marwick má doktorát z katedry médií, kultury a
komunikace na New Yorské univerzitě, magisterský titul z univerzity ve
Washingtonu a bakalářský titul z WellesleyCollege. Její práce se zabývá
online identitou a kulturou zákazníka z pohledu soukromí, dohledu, konzumu
a pověsti. Pracovala také v Social Media Collective při Microsoft Research
v Nové Anglii. Pravidelně vystupuje v médiích v otázkách
sociálních médií a dopisuje do The New York Times, TheDailyBeast a TheGuardian.
Danah Boyd je zakladatelkou výzkumného institutu
Data&Society, který se zabývá datovými technologiemi ve společnosti. Zároveň
působí jako vedoucí výzkumu v Microsoft Research a jako externistka na Univerzitě v New Yorku. Její práce se
zaměřuje na sociální a kulturní nerovnosti v porozumění vztahu mezi
technologií a společností. Bakalářský titul obdržela na Brownově universitě,
magisterský na MIT a doktorát v informatice na univerzitě
v Kalifornii.
No comments:
Post a Comment