Centrální mozek lidstva

Anotace: Stát se virálním, společně s Rayem Williamem Johnsonem a některými způsoby jak si vydělat peníze

2011-02-09T12:28:00.000-08:00

Co je to virální obsah? Jak vzniká? Co se může stát virálním? Nezůstaneme však jen u těchto otázek a raději se podíváme na server You Tube, kde nalezneme jednoho komika, který virální obsah vytváří, přetváří a mixuje. Ukažme si na něm proč je jeho obsah virální, i když můžeme dojít k rozdílným závěrům. Nezapomeňme taky na fanoušky a jejich úlohu při vytváření virálního obsahu. A samozřejmě na pozadí všeho si připomeneme You Tube, který velice napomáhá k šíření virálních videí a dokáže je i odměnit.

Adam Smaza 383219

Anotace: Warcraft Franchise

2011-02-05T06:59:00.000-08:00

Blizzard Entertainment, společnost vlastnící obchodní značku Warcraft. Společnost, která ze hry World of Warcraft má příjem cca 3,7mld. kč měsíčně a počet předplatitelů stále narůstá. V roce 2009 Blizzard uspořádal internetový event k 15. narozeninám franšízy Warcraft a 5. narozeninám World of Warcraft. Jakou taktiku Blizzard používá, aby si udržel takovou fanouškovskou základnu, takový počet konzumentů svých produktů i když už jsou původní hry dost zastaralé?

Jaké další produkty s touto značkou nabízí a s jakými dalšími společnostmi spolupracuje na své taktice? Warcraft není jenom hra, neexistuje pouze v podobě nehmatatelných dat. Existuje mnoho výrobků s touto tématikou přesahujících digitální média. Jak to Blizzard Entertainment pomáhá? Nabízím zde možné vysvětlení pomocí teorie Transmedia Storytelling Henryho Jenkinse.

Štelclová Adéla
343545

Anotace: Závislost na Sociálních sítích

2011-02-02T06:17:00.000-08:00

V současnosti je téma závislosti na internetu, sociálních sítích nebo počítačích obecně, velice aktuální. Při užívání počítače či internetu lidem hrozí, že propadnou různým závislostem, například závislosti na práci (pokud ji vykonávají přes počítač), závislosti na počítačových hrách nebo současnému problému, kterým je závislost na sociálních sítích.

Cílem mé semestrální práce bude popsat moderní závislost a její vznik obecně, jaké jsou důvody vzniku této závislosti a možnosti její léčby. Hlavní část mé práce bude obsahovat rozbor závislosti na sociálních sítích, konkrétně na sociální síti Facebook, pokusím se najít spojitost mezi lidmi, kteří jsou závislí a rozčlenit je do určitých skupin. Dalším cílem bude popis důvodů, proč jsou sociální sítě tak oblíbené a proč je tak lehké jim propadnout. Závěr práce bude patřit statistice Facebooku.

Michal Doupovec

Anotace: Umění, které vzniká v prostředí internetu – net.art

2011-02-02T01:34:00.000-08:00

Tato seminární práce se zabývá nejrůznějšími projekty a autory/umělce, jež tvoří v prostředí internetové sítě a kteří plně využívají různé možnosti tohoto komunikačního kanálu, jeho specifické vlastnosti či principy. Zaměřím se na chronologický vývoj těchto uměleckých intervencí, jež neužívají internet jen pro prezentaci umění, ale také i jako samotný materiál, médium, platformu pro vytváření nové svébytné umělecké tvorby. Jako příkladné ukázky tzv. net.artu mi poslouží práce od potencionálního zakladatele tohoto směru Vuka Ćosiće, jež se zabývá kódováním obrazu do jazyka ASCII, také na skupinu RtMark, Steva Lamberta a jeho projekty zaměřené na estetizaci Internetu a Aarona Koblina, který se specializuje na nejrůznější způsoby vizualizace dat.

Alina Matějová, učo.: 34 19 34

Anotácia: „Like“ the other 500 million

2011-02-01T04:09:00.000-08:00

Táto krátka práca sa zaoberá tlačidlom „Like“, ktoré predstavil Facebook v apríli minulého roku. Konkrétne sa zameriava na dopady užívania tohto tlačidla na stránkach. Následne trocha anticipačne rozoberá ďalšie možnosti ako by sa dali údaje zozbierané pomocou tohto tlačidla použiť na prieskumy v komerčnej či vedeckej sfére. Nadväzuje na teóriu kolektívnej inteligencie Jamesa Surowieckeho a predkladá myšlienku kolektívneho hodnotenia, založeného na „Like“.

Juraj Šipöcz

učo: 261630

Anotace k praktickému úkolu – mod pro hru StarCraft II

2011-02-01T03:57:00.000-08:00

Ve svém praktickém úkolu jsem se chtěl podívat na možnost produsage v počítačové hře StarCraft II: Wings of Liberty. Ta už od vydání má hlavní tvůrčí nástroj, prostě zvaný StarCraft II Editor, přibalený ke hře samotné. Při spouštění nástroje nám autoři poukazují k čemu všemu je možné editor použít a jsou si vědomi, že tvůrci modů mohou libovolně měnit pravidla a vzhled hry a dokud to neohrožuje stabilitu programu, tak mu v tom nijak nezabraňují. Rozhodl jsem se radikálně zasáhnout do pravidel, abych prozkoumal možnosti v této oblasti a sám jsem se přesvědčil, že autoři dávají tvůrcům modů velké pole působnosti.

Anotace: Performer Stelarc a jeho projekty založené na internetovém připojení

2011-02-01T01:57:00.000-08:00

V této eseji bych chtěla blíže seznámit čtenáře s jednotlivými pracemi současného performera Stelarca, přičemž největší pozornost bude věnována jeho projektům, které jsou založeny na internetovém připojení, konkrétně zde řadíme performace „Fractal Flesh“, „Ping Body“ a „Parasite“. Dále tato esej nabízí stručnou bibliografii Stelarca doplněnou o nejvýznamnější projekty „Third Hand“ či „Ear on Arm“. Tento geniální umělec nám nabízí pohled do budoucnosti především díky jeho snaze o setření rozdílu mezi člověkem a strojem a k těmto experimentům používá své vlastní tělo. Po seznámení se s jeho projekty nám umělcovo slavné tvrzení „body is obscolete“, tedy lidské tělo je překonané, v dnešní době neustálého pokroku v oblasti nových technologií, připadá jako velice reálná vize budoucnosti.

Hana Veselková, 362111

Anotace: Nová sociální hnutí v prostředí webu 2.0 a vliv efektu Long Tail na šíření nekomerčního mediálního obsahu.

2011-01-16T08:13:00.000-08:00

Tato esej, jak napovídá zdlouhavý název, se věnuje problematice distribuce mediálního obsahu v prostředí webu 2.0. Na ptéma se však nedívám pohledem většinového uživatele, ale odhaluji, že pro nová sociální hnutí je web 2.0 a efekt Long Tail téměř požehnáním, zejméne budeme-li mluvit o množnostech úspěšnosti distribuci mediálního sdělení. Pro ilustraci jsem použi projekt z praxe, kdy jsem před rokem a půl natočil a postříhal videoklip s názvem Je čas zemřít pro grindcoreovou kapelu Stolen Lives (odkaz přikládám níže). Za tuto dobu bylo poměrně jednoduché vystopovat a zmapovat, jakým způsobem byl tento videoklip sledován. Na praktickém příkladu se tedy snažím dokázat funkčnost konceptu Long Tail i v jiné než komerční sféře.

Stolen Lives - Je čas zemřít na Youtube.com

Ondřej Souček
182827

Anotace : Pirátství po česku

2011-01-15T16:16:00.000-08:00

V mé eseji bych se rád věnoval problematice „pirátství“. Tato problematika je na poli publicistiky velmi populární, ale co se týče akademické půdy, většina studií nebo prací týkající se pirátství vzniká na půdě právnických fakult a až na výjimky v nich chybí jakýkoli sociokulturní podtext. Uznávám, že“pirátství“ je z právnického hlediska velmi vděčné a exponované téma, které poskytuje i díky nedostatečné legislativě velký prostor pro hraní si se slovy, zvlášť, co se týče vágní formulace některých technických pojmů. Ač to může znít poměrně alibisticky, z hlediska mé práce jsem se rozhodl demonstrovat některé sociokulturní fenomény vznikající okolo „pirátství“ na jednom konkrétním případu, který 5.1. 2011 prolétl titulními stranami snad všech českých zpravodajských serverů. Jeho mediální přitažlivost je na snadě – jedná se v českém prostředí o prvního obviněného z tzv. embeddingu.

357529

Dead Drops

2011-01-11T09:21:00.001-08:00

(krátký příspěvek k praktickému projektu)

Začátkem listopadu 2010 se na serveru rebelart.net objevila zpráva o zajímavém streetartovém projektu Dead Drops. Tento experiment má na svědomí německý umělec Aram Bartholl, který projekt spustil během stáže v newyorském centru umění a technologií EYBEAM. Dead Drops je, jak říká Bartholl, „anonymous, offline, peer to peer file-sharing network in public space“. Princip spočívá v zabetonování obyčejného USB flashdisku do jakékoli zdi na veřejném prostoru. Díky vyčnívajícímu konektoru je poté přístupný široké veřejnosti. Na Dead Drop se může připojit jakýkoli majitel notebooku a následně stáhnout nebo nahrát data. Je velmi zajímavé pozorovat, co všechno se ve schránkách objeví.

Prvních pět Dead Drops bylo instalováno v New Yorku a na základě Barthollovy výzvy začaly přibývat po celém světě. V rámci projektu byl spuštěn i oficiální web, který kompletuje veškeré informace včetně manifestu, světové mapy a návodu jak vytvořit vlastní Dead Drops.

První česká Dead Drop "Červený kostel" byla nainstalována v Brně 9. 1. 2011. Zatím se jedná o jedinou Dead Drop, ale časem jistě přibydou další. Co se však týká situace v ČR, jsem po nahlédnutí do diskuzního fóra k článku o Dead Drops (na serveru technet.cz) poněkud skeptický. Ale nebudeme házet flintu do žita a s chutí počkáme jaký osud Dead Drops potká.

aktualizece (13. 1. 2011): Uběhly pouze 4 dny od instalace a ukázalo se, že tento počin je zajímavý i pro sdělovací prostředky. Jako první o "mrtvé schránce" informoval zpravodajský portál iDnes.cz a následující den se zpráva objevila v Televizních novinách na stanici TV Nova (16:10).

Fotodokumentace akce:

Prečo je niekto slávny na webe a prečo si treba zachovať chladnú hlavu

2010-12-13T06:13:00.000-08:00

“Once something has spread succesfully and exponentially you can only conclude that it has gone viral, but saying that a piece of content is viral before it has been unleashed onto an audience is simply wishful thinking”

Citát z marketingovej učebnice dáva nádej tým, ktorých opustila chuť hľadať paradigmy a východiská vo frakcii internetových memov. Istý čas tento malý vesmír observujem a márne spájam svoje myšlienky s tým, o čom píšu renomované osobnosti internetu. Môj rozkol umocnil pred pár dňami zdesený brat, ktorý mi tvrdil, že internet ako ho poznáme zanikne. Že sa fragmentarizuje, že ho vysmejú jeho potomkovia. Zablúdil v začarovanom kruhu technológie, kofeínu a postmoderny.

Dôvod novodobej skepsy možno modelovať na internetovom meme s názvom 241543930.
Pod týmto kryptografickým názvom sa schováva klasický hack vyhľadávacích mechanizmov a komunita mrazničkových hláv. Jadro “myšlienky” spočíva v tom, že zostrojíte fotku kde má niekto hlavu v mrazničke. Následne použijete tag 24154390 ktorým ju označíte. Tento mem má na svedomí David Horvitz, ktorý na svojom účte spravil prvú takúto fotku, s ktorou nechal aj odkaz, výzvu, ktorá prinútila ostatných užívateľov k nasledovaniu takéhoto správania. Po roku a pol a tisíckach fotiek majú vlastnú fanpage tohto memu aj Japonsko či Velká Británia.

Čo motivovalo ostatných užívateľov možno len ťažko dešifrovať. V takýchto prípadoch sa treba obrátiť na Henryho Jenkinsa, pretože viac ako iný ponúka vysvetlenie aj pre takúto situáciu, keď tvrdí, že kolektívna inteligencia, ktorá sa deje v nás je s internetom neodlúčne spojená. Informácií je príliš mnoho na to, aby sme si ich nechávali len pre seba. Preto sa obraciame k ostatným užívateľom, samozrejme je v tomto procese množstvo sociálnych aspektov. “Convergence occurs within the brains of individual consumers and through their social interactions with each other. Each of us constructs our own personal mythology from bits and fragments of information extracted from the media flow and transformed into resources through which we mace sense of our everyday lives. Because there is more information on any given topic that anyone can store in their head, there is an added incentive for us to talk among ourselves about the media we consume.”

Chuť podielať sa a participovať na niečom vedie ostatných užívateľov k tomu, aby túto informáciu zdieľali. Oproti ostatným memom, ktoré sa v súčastnosti vyskytujú na internete 24154390 neponúka na prvý pohľad jasný humor, avšak neobchádza bizardnosť a jedinečnosť. Jeho sila spočíva v komunite. Ak si dáte hlavu do mrazničky a necháte sa zväčniť, udeje sa niečo fantastického. Nezmyselnosť tohto konania vystrieda pocit participácie na niečom väčšom, príjemný chlad a osvieženie. Prílišne povrchný názor na veci s potrebou mať všetko vysvetlené a obdarené zmyslom nás niekedy dokáže pripraviť o zážitok. Minimálne je to zábavné a jedinečné lepšie ako väčšina činnsotí vykonávaná na internete. Stavím sa, že väčšina z Vás sa k takejto činnosti nedostala. Nejde o to zmeniť a zachrániť svet, ale nachvíľku si od rôznych starostí odpočinúť a schladiť si hlavu.

Daniel Koreň
342314

Eternity II - absolutně nekonečná nekonečnost

2010-12-13T04:27:00.000-08:00

Tak jako se uživatelé celosvětově proslulé encyklopedie Wikipedie dělí se zbytkem světa o své znalosti a poznatky, tak se stejným dílem dá vystopovat spousta informací a užitečných rad na velkém počtu diskuzních fór. Na takovém fóru jde probrat úplně všechno, na co si vzpomenete - problémy s krtky, příznaky rakoviny tlustého střeva, jak uspat hyperaktivní dítě a tak podobně s takřka nevyčerpatelnou možností témat. A ačkoliv to není záležitost, u které se dají strávit

hodiny denně, jako třeba u sociálních sítí, každý z nás tam jednou nebo dvakrát za život

stoprocentně zabrousil, když hledal odpovědi na svoje otázky.

Diskuzní fóra jsou především odbornou věcí. Co nenajdete na Wikipedii, najdete povětšinou tam. Zároveň máte možnost získat i několik variant řešení problematiky najednou a vybrat si možnost, která vám nejvíce vyhovuje. Jedno takové diskuzní fórum ve světě internetu má ale daleko vyšší důležitost než ostatní. Jde tam totiž o peníze. A to o dost peněz. Kdo by nechtěl za pomoci ostatních spoludiskutérů vyhrát 2 miliony dolarů? A chcete je vyhrát právě vy? V podstatě to není nic těžkého.

28. července 2007 byla totiž na trh uvedena převratná novinka ve světě skládanek - puzzle (pokud se dají ještě považovat za obyčejné puzzle) ETERNITY II.

Jedná se o skládanku složenou z celkem 256 čtvercových dílků, které na sebe různobarevně navazují a v konečné fázi vytvoří čtverec o stranách 16x16 dílků s plynule přecházejícím vzorem. Je to jednoduché, řeknete si. Proč tedy tolik povyku kolem?

Fígl je v tom, že dle různých výpočtů je celkový počet kombinací těchto puzzlíkových dílků přibližně 1 a 557 nul. To za život těžko vyzkoušíte. Více než o skládání obrázku, jak jsme u běžných puzzlí zvyklí, jde tedy o matematickou hádanku, kterou může vyřešit pouze génius nebo ohromně inteligentní počítač. Když ale přijdete na řešení, zašlete jej jeho vynálezci a on vás odmění tučnou sumou peněz.

Proč je ale teď toto téma aktuální? Dne 31.12.2010 je termín druhého a třetího odesílání řešení, takže čas se všem řešitelům krátí a velmi živě si dokáži představit, jak celé Vánoce budou bádat nad správným výsledkem.

Samozřejmě by nebylo moc fér, kdyby nebyla možnost alespoň nějaké nápovědy. Tou je primárně orámování celkového čtverce šedou barvou, pro snazší orientaci. Sekundárně potom vychází další dva díly Eternity, nazývající se Stopa 1 a Stopa 2. Jedná se o dva menší útvary - čtverec 6x6 dílků a obdélník 12x6 dílků. Za pomoci vyřešení těchto skládaček se potom můžete dobrat k výsledku základní skládačky. Pokud zašlete vyřešení vydavateli, obdržíte totiž jako

odměnu přesné umístění jednoho dílku hlavní skládanky.

Tudíž jsme zjistili, že se nejedná o nic jednoduchého, a pokud se někde chce dobrat ke slíbené odměně, má to jako jedinec hodně složité. Proto se všichni hádající shromažďují na internetu a vyměňují si poznatky. Kolektivní inteligence a její český ekvivalent v přísloví "víc hlav víc ví" totiž dokáže divy. Díky pomoci od kolegů se třeba někomu podaří hádance přijít na kloub.

Diskuze k tomuto problému ale není založena pouze na tvrzení "toto patří sem a támhleto vedle", k rozluštění je třeba více sil, než pouze ta hlavní, inteligenční. Na fóru se zdržují především

technicky a matematicky zdatní jedinci, kteří věnují nemalé úsilí psaní programů šitých na míru Eternity II. Za pomoci takovýchto programů se lze dobrat k výsledku daleko rychleji - někteří ale tvrdí, že stejně tak by se tohoto výpočtu nikdy nedožili.

Jeden z uživatelských programů, který se snaží vyřešit hádanku

K velmi zajímavým výpočtům už došlo vícero lidí a nejpopulárnějším je určitě stránka pana Martina Žaloudka, jež se této problematice matematicky věnuje. Pokud vás tedy matematika neminula v životě velkým obloukem jako mě, přijdou vám jeho výpočty přinejmenším opravdu zajímavé.

Vynálezce téhle hry má tedy rozhodně za ušima a podařil se mu husarský kousek. A pokud se on sám dožije řešení, bude to určitě velká sláva.

E. Vinklerová (360682)

Congratulations Google! You own us…again

2010-12-12T22:12:00.000-08:00

Google opět dokázal, proč o něm tak rádi mluvíme, necháváme ho pronikat do našich životů a s radostí mu odevzdáváme všechny (ne)možné informace o nás. Google to s námi zkrátka umí.

Lidé, kteří rádi tvoří, se svými výtvory rádi pochlubí, jsou soutěživí a moc rádi bojují o přízeň ostatních. Ještě radši všechny tyhle činnosti spojují s něčím, co je baví nebo co jim přijde užitečné. A úplně nejradši tak činí pod hlavičkou velké společnosti, která jejich výtvory zdarma zpropaguje. Chytré hlavy v Mountain View si dali dohromady těchto pár triviálních skutečností a přišli s nápadem, který se okamžitě uchytil.

Demo Slam je další z řady sympatických nápadů, které na nás Google v poslední době chrlí. Jednoduše jde o videa, ve kterých uživatelé vtipným nebo originálním způsobem představují některou z demo aplikací společnosti Google. Videa se potom utkají v bitvě jedno na jedno a divák může jednomu z nich dát svůj hlas. Pokud tak udělá, ukáže se mu skóre obou videí a může se posunout k další bitvě.

Dema, která Google doporučuje případným zájemcům, jsou: Google Goggles, Google Search by Voice, Google Instant (u nás jako dynamické vyhledávání, kterého už si určitě každý všiml ve svém prohlížeči), Google Translate, Local Search (vaše lokace je přímo integrována do vyhledávače, takže když například hledáte cestu přes Google Maps, aplikace automaticky nabídne vaši polohu jako výchozí bod), Google Realtime, Google Image Search, Change background image (změna pozadí hlavní stránky Google vyhledávače), běžný Google vyhledávač s jeho přidruženými funkcemi nebo prakticky jakoukoliv z nezmíněných aplikací jako třeba Google Chat, Book Search a další.

Heslem celého projektu je:

“Google Demo Slam: Technology is awesome. Learning about it isn’t. Until now.”

Google si stejně jako ostatní společnosti uvědomuje jednu důležitou věc. Nikoho z nás nebaví číst nudné postupy jak používat nové technologie. Ti z nás, kteří se nezajímají o novinky, se tak někdy ani nedostanou k novým užitečným funkcím. Google na rozdíl od ostatních ale přišel na to, jak to změnit. Nechává nás uživatele, abychom představili technologie ostatním. A protože „víc hlav víc ví“, tak výsledek je jako vždy zajímavější než to, co by tým Googlu vymyslel za podstatně delší dobu a hlavně s většími náklady.

Google nás vlastně využívá pro svůj vlastní prospěch (tak jako už mnohokrát). Rozřešení jestli je to správně nebo špatně nechám na každém zvlášť. Někomu může vadit, jak moc nám Google (ne)pozorovaně leze do života (a my mu to s radostí umožňujeme), jiný se zase může podivit nad geniálnosti lidí z Googlu a jejich chytrých marketingových tahů. Ve finále nad tím ale stejně většina lidí jenom mávne rukou a Google bude zas o něco šťastnější (a bohatší).

Každopádně považuji Demo Slam za originální počin hodný pozornosti. Na konec, aby těch písmen nebylo moc, přidávám několik ukázek.

V prvním videu se dvě holky snaží zjistit přesnost Google překladače. Video je momentálně na druhém místě v Hall of Demo Champions.

Druhé video nabízí alternativu k cestování pro lidi se sociofobií.

Co dělat, když schází inspirace na text k písničce?

tereza čechová

Zárobková činnosť trápnych piatkových nerdov

2010-12-12T18:44:00.001-08:00

Konečne sa otázka o tom, či sťahovanie hudby zabíja hudbu samotnú, stáva prežitkom. (Možno ešte pár časopisov pre domáce paničky túto katastrofickú predstavu živí, ale aj to je snáď len z toho dôvodu, že ono to je ako autorom daného článku, tak i dotyčnej domácej paničke úplne jedno.) Našťastie existujú hudobné telesá, ktoré už niekoľko rokov dozadu túto otázku hodili za hlavu a tak, napríklad, si mohli poslucháči pred tromi rokmi stiahnuť za ľubovoľnú cenu album In Rainbows od kapely Radiohead. Niektoré zoskupenia dokázali i veľmi rýchlo uchopiť tvorivý potenciál svojich fanúšikov a začali ponúkať svoje skladby voľne na stiahnutie za účelom remixu.

Avšak vyššie spomínané boli stále len takými záchvevmi v porovnaní s tým, na čom začala pracovať hudobná cirkusantka Amanda Palmer.
Amanda Palmer je žena, hudobníčka, niekdajšia divadelníčka či performérka živých sôch. Amanda Palmer sa vie pohybovať v ruchu ulice a túto schopnosť dokáže využiť aj na križovatkách webu, kde stačí nájsť len tých správnych ľudí a mať silné lakte na pretlačenie sa. Internet a sociálne siete sú podľa jej vlastných slov taktiež rušnou ulicou, ktorej zvráteným pravidlám sa treba naučiť a ktoré sa treba naučiť využívať pre svoj prospech.

A tak sa Amanda, po nezhodách s vydavateľstvom, ktoré bližšie opisuje na svojom blogu, rozhodla prevziať iniciatívu do vlastných rúk, či lepšie povedané, do svojho Twitter konta. Nie je nič nezvyčajné, že Amanda publikuje nové tweety niekoľkokrát za hodinu. A rovnako nie je nič nezvyčajné, že jej fanúšikovia neustále odpovedajú.

Takže Palmer neváhala, rýchlo sa zorientovala a dokázala využiť hneď niekoľko fenoménov naraz. Radosť fanúšikov z kontaktu s interpretom, nadšenie fanúšikov pre podieľanie sa na veciach a rovnako i veľmi dobre fungujúce promo spoločné snáď pre (nielen) všetky sociálne siete, ktoré ľudovo možno nazvať povedala babka babke. Okrem toho, že Twitter využíva na hľadanie nocľahu počas turné, aby ušetrila na hoteloch, na organizáciu akéhosi „interaktívneho broadcastingu“, či oznamovanie tajných vystúpení s úmyslom nahnať tam čo najviac divákov kvôli odozve a lepšej atmosfére, tak dokázala využiť Twitter i na zárobkovú činnosť!

Rok 2009
Začalo sa to Amandiným vtipom „piatkového loosera“, ktorý sedí v takýto legendárny večer doma so svojím počítačom a sleduje dianie na internete. Pokračovalo to záujmom jej fanúšikov a nasledovateľov na Twitteri, ktorí sa okamžite zapojili, vytvorili slogan, Palmer navrhla dizajn, pridal sa k aktivite návrhár jej stránok, spoločne s fanúšikmi vytvorili div nie manifest tohto nového uskupenia a jeho členovia, kvôli pocitu silnej spolupatričnosti, rýchlo začali objednávať tričká, ktorých dizajn Palmer navrhla za behu tejto Twitter konverzácie. A Amanda mala odrazu na konte o 11tis. dolárov viac.

Viac z úst samotnej Palmer v nasledujúcom videu:

Poprípade z jej blogového pera (spolu o iných zárobkových Twitter akciách) tu.

Čo, okrem tak rýchleho zárobku, je na tomto príbehu ešte fascinujúce?
Samozrejme jej aktívna sebaprezentácia, ktorou dokazuje, že aj „strednotriedny“ (odvodené od výrazu „stredná trieda“) umelec sa môže i dnes živiť umením a nepotrebuje k tomu nahrávaciu spoločnosť, stačia mu nápady a vytrvalosť.
Ale to prirodzene nie je všetko. Najfascinujúcejšie je to, ako Palmer dokáže pracovať s novými technológiami a fenoménmi im tak blízkymi. Stala sa interpretkou, ktorá sa predáva cez internet. Nekoncertuje len na pódiách, ale aj z prostredia svojho obydlia. Je úžasné, ako sa z Amandy Palmer akoby stala značka zaručujúca umeleckú zábavu a drzý vtip na blogoch, Twitteri, koncertoch webcastoch a broadcastingoch. Jednoducho Palmer už dávno nie je len predovšetkým hudobníčkou.
A rovnako je fascinujúce i to, ako dokáže jednoduchým impulzom navnadiť, popchnúť a inšpirovať viacerých ľudí k tvorbe na spoločnom projekte a to väčšinou len pre ich vlastnú radosť. Tak, ako niektorých fanúšikov baví remixovať skladby svojich obľúbencov, tak Amandiných fanúšikov baví s ňou komunikovať a podieľať sa napríklad na vytváraní zoskupenia piatkových „trapákov“ sediacich za svojimi počítačmi a ešte jej dovoliť na tom zarobiť.

Romana Dériková

Malá velká planeta

2010-12-12T14:40:00.000-08:00

Za elegantní propojení konceptu produsage a některých elementů tzv. kolektivní inteligence lze považovat plošinovou hru LittleBigPlanet (LBP) vývojářského týmu Media Molecule (Mm), jež v roce 2008 vyšla pro PlayStation 3. Dnes již zprofanovaný slogan „hrej, tvoř, sdílej“ vystihuje základní rysy jejich ambiciózního projektu. Ve zkratce lze konstatovat, že jde o herní ekvivalent serveru YouTube (viz trailer LBP2), kde s editorem můžeme navrhnout vlastní úrovně a ty pak k pobavení jiných hráčů prezentovat na komunitních serverech shromažďujících výtvory z celého světa. Takto se hraní v zábavné kombinaci snoubí s kreativitou a hranice mezi nimi se stírají. Mým cílem je poukázat na souvislost s proměnou charakteru užívání nových médií, resp. čím je tato proměna u digitálních her specifická.

Hráč je motivován k tvorbě už jen splněním kritérií pro zisk určitých trofejí, jež se váží k jeho virtuální identitě v rámci sítě PlayStation Network (PSN). Přirozeně si může personalizovat i svého Sackboye, hrdinu LBP. Pod povrchem robustní, sofistikovaný editor mu umožňuje stavbu kulis v osmi prostředích a ve třech plánech hloubky obrazu pomocí předdefinovaných tvarů, animací a textur. Přitom nečiní překážky tomu vkládat vlastní objekty, hudbu či stáhnout dodatečné vzory (většinou za poplatek). Těmi si lze úroveň vyzdobit, polepit atp. I přes rozsáhlý tutoriál nějakou dobu trvá, než se uživatel do funkcí komplexního editoru vpraví - přirovnal bych to k učení se zacházení s novým programem (z popudu přívětivosti uživatelského rozhraní velmi zjednodušeným programem). Hra také podporuje externí kameru EyeToy pro importování obličejů, fotek či vlastních videí.

Nemá smysl zabývat se nepřeberným výčtem voleb a nastavení, které tento propracovaný interface poskytuje, neboť prvořadé jsou především důsledky, které z toho pro hráče plynou. A vlastní zkušenost je v tomto případě nenahraditelná. Fráze o tom, že fantazii se meze nekladou, tady plní svůj účel dokonale. Některé výsledky práce talentů jsou takřka profesionálními příklady designu herních úrovní a vývojářské studio Mm již nabídlo autorům těch nejzdařilejších zaměstnání (totiž i přes jejich „jednohubkový“ ráz časově nejde o nijak nenáročnou investici).

Lze však namítnout, že editor úrovní není ničím převratným. Vyšlo mnoho PC titulů, které tento režim obsahovaly. LBP ovšem s lehkostí kontroly videoher integruje staré nápady s novými, celek drží pohromadě díky síťovému aspektu, přímému sdílení, audiovizuální prezentaci a kooperativní hře čtyř hráčů na kterékoliv mapě jak online, tak offline. K dnešnímu dni byly publikovány přes tři miliony úrovní! Výjimečné výsledky takového úsilí považuji za komplexní díla, jež v některých aspektech převyšují rámec hlavní kampaně.

Publikováním v prostředí PSN (za užití nástrojů editoru Mm) se uživatel vzdává práva se tímto materiálem obohacovat, a přitom jej bez náhrady poskytuje k propagačním, komerčním aj. účelům provozovatelům komunitní služby. Tato praxe je ostatně povědomá režisérům machinimy (viz www.machinima.com) „natočené“ v enginu počítačových her, kdy se distribuce točí nanejvýš kolem oboustranné dohody tvůrce s vývojářem. Manifestace duševního vlastnictví v LBP jsou přístupné zásahům jedině propůjčením kopie části profilového souboru autora, s jehož souhlasem lze počin uložit, prozkoumat a modifikovat.

Po upozornění na „závadný“ obsah, který porušuje smluvní ujednání (urážky, šikana, vulgarismy atp.), se o nápravu stará přímo Mm. Míra takové moderace může být předmětem kontroverze a vášnivých diskuzí, ale na druhou stranu také autorských práv, neboť řada výtvorů je variacemi, resp. kopiemi klasických plošinovek typu Super Mario Bros. a jiných slavných her. Správci naznačují citlivé posuzování jednotlivých případů tak, aby došlo spíše k jejich úpravě, než úplnému odstranění.

Zkušenost jednotlivce s LBP se při vědomí obrovského počtu možných cest, jimiž může projít, jeví jako extrémně selektivní. Pro snazší orientaci hra přebírá hodnotící systém uživatelů, aby se konsensuálně takříkajíc „oddělilo zrno od plev“ - seřazuje výtvory dle oblíbenosti, popisných visaček (tagů), počtu stažení, vytíženosti atd. Pokud kritérium popularity či veřejného uznání nevyhovuje preferencím individuálního hráče, nezbývá mu, než se v nabídce orientovat podle klíčových slov (autor, název, charakteristika, fráze) nebo komentářů, což může být zdlouhavé a bez garance přesného nálezu (typy vyhledávání lze kombinovat). Nicméně značný počet map podpírá naději, že dříve či později si vybere snad opravdu každý. Označená dílka systém uloží tak, že jsou uživateli kdykoliv po ruce.

Se svými přáteli, rodinou nebo online je možné společně až ve čtyřech lidech projít takřka pěti desítkami příběhových úrovní, jež ve stejném editoru, jaký má hráč k dispozici, vytvořili samotní vývojáři. Ostatně kteroukoliv misi mohou hráči plnit společně, řadu z nich jinak ani pokořit nelze, což předpokládá různý stupeň spolupráce (tedy kolektivní inteligence) podle obtížnosti konkrétní překážky (vyžaduje hbitost, úvahu, koordinovanost, načasování atp.). Takové kooperativní kláni se organizuje buď přímo z pozice vedoucího party nebo přidáním se do již probíhající instance. Samozřejmě neexistuje způsob, jak zajistit „slušné“ chování spoluhráčů, o něž mezi desítkami tisíc aktivních účastníků zase není taková nouze. Úlohu moderátora přejímá iniciátor multiplayeru. Stojí za zmínku, že úrovně filtrované visačkou „co-op“ mají mnohdy několikanásobně vyšší počet stažení než ty navržené se zřetelem na jednotlivce. To potvrzuje můj předpoklad, kde se těžiště online hry vlastně nachází.

LittleBigPlanet se rozrůstá exponenciálně s každým zapnutím. Její životnost je téměř nezdolná, když např. sbíráním bodovaných bublinek rychle za sebou motivuje hráče k co nejlepšímu umístění v rámci týmu či na výsledkových tabulích (leaderboards). Kreativním hráčům zase pomáhá naplnit jejich touhy třeba při vymýšlení hudebních miniher, závodů, adventur, logických hádanek atd. Generovaná vrstva uživatelského obsahu zde dominuje formě, čímž se zavedené pojetí (nejen) plošinovek do značné míry inovuje. Dochází ke svévolnému prolínání žánrů, bourání bariér a dláždění cesty pro podobné projekty (např. ModNation Racers s editorem tratí pro soutěž motokár ve stylu Mario Kart Wii či stařičké hry Stunts). Prověřený ekonomický model postavený na mikrotransakcích za bonusový obsah (nové funkce, hudba, kostýmy, předměty, tématické balíčky aj.) přitom zajišťuje další zisky pokrývající mj. náklady provozu serverů, no a celá planetka si tak žije vlastním životem.

Troufám si tvrdit, že se vskutku jedná o titul nové generace, jeden z monumentů dekády, jenž hráče přirozeně sjednocuje a inspiruje. Nabízí se paralela s tzv. webem 2.0 kopírující obrysy funkčního vývoje internetu směrem k obsahu generovanému uživateli, sociálním sítím, „inteligentnímu“ vyhledávání apod. Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí a bez kompromisů LBP kombinuje unikátní vlastnosti interaktivního média s výše zmíněnými koncepty. Po navržení i testování vlastní úrovně jsem se utvrdil v názoru, že této malé velké herní revoluci, tomuto novodobému kanálu masové publikace a participace náleží uznání za relativní moc a míru svobody, jež nám pro zábavu do rukou vkládá.

Jan Miškov (140427)

Epická bitva v ulicích Prahy

2010-12-12T13:08:00.000-08:00

aneb fandíte Aragornovi nebo Karkulce?

Je tomu asi jeden nebo dva měsíce, co se ke mně skrze facebook dostal odkaz na youtube video, v němž se odehrává ne zcela typický konflikt dvou pražských řidičů. Amatérské video, které zřejmě na mobil natočili náhodní kolemjdoucí mladiství, kterým se potyčka asi zdála jako potenciálně vhodný materiál k šíření po internetových kanálech.

Internetová komunita vymyslela aktérům potyčky přezdívky. Řidič mercedesu s mečem: Aragorn a taxikář podle barvy teplákové soupravy Karkulka.

Vidíte něco zajímavého, zábavného, natočíte nebo vyfotíte to mobilem a sotva se dostanete k internetu, už to sdílíte na sociální síti. Podle tohoto „vzorce chování“ nejspíš přemýšleli i autoři videa, které jim, ač v anonymitě, vysloužilo jistou slávu. Video vyvolalo v prostředí českého internetu poprask a v zápětí se z něj stal objekt parodování a remixování. Objevily se předělávky např. s hudbou z Mortal Kombat nebo Star Wars, které dokreslují bojovou náladu videa. Vzniklo i množství memů, např. kde je postava pražského Aragorna umístěna do bitevních scén velkofilmů nebo jeho obličej nahrazují známé hrdinské postavy.

( Několik dalších jich najdete >zde< )
To ovšem pro internet není žádné nové chování. Uživatelé skrze Web 2.0 a jednoduché nástroje nejsou již jen uživateli- konzumenty, ale jsou schopni viděný obsah upravit a předělat, stávají se produkujícími uživateli.

Mě osobně překvapila spíše reakce našich masmédií. Běžně podobné výstřelky internetu přehlížejí, proč je tomu tentokrát jinak? Je to pro český internet tak velký fenomén, že si masmédia nemohla nevšimnout? Takto reagovala naše nejsledovanější televize:

TV Nova přišla se svou verzí, která vyznívá ve prospěch spíše řidiče taxíku, vyvolala spoustu negativních reakcí. Na její email a facebookové stránky přišly desítky rozhořčených dopisů od fanoušků, kteří touto cestou požadují objektivní reportáž a omluvu Aragornovi.

Facebook má i minimálně dvě skupiny vyjadřující Aragornovi podporu. 1) Aragorn v Praze 2) Som za meč v povinnej výbave auta. Jejich fanoušci, jichž je touto dobou přes 10 000, si vyměňují další informace k události. Zajímají se, jak kauza pokračuje, a vyjadřují souhlas s nošením pádného nástroje pro vlastní obranu před podobnými individui. Dokonce je možné si pořídit nálepku na zadní sklo auta Sword on Board – My Safety 1st

Z populárního videa, které žije na internetu,tedy ve světě nehmotném, se odkazy na něj přesunuly do světa fyzického. Na zadní skla aut.

Ani bulvární tisk neopomněl internetovou senzaci okomentovat. Pod článkem opět zapálená diskuze příznivců jedné či druhé strany. O to překvapivější je fakt, že reagovala svým způsobem i televize veřejnoprávní. (ČT1: AutoMotoStyl 30.10.2010)
Moderátoři se pro tento díl oblékli jako aktéři bitky a přizpůsobili jim trochu i svoje chování a vyjadřování. Což se dá do jisté míry srovnat s parodickými video reakcemi na youtube. Jeden uživatel sdílí video a druzí udělají ve stejné „estetice“ udělají video podobné a původní video parodují.
Článek v Instiktu hlásá, že z Aragorna se stala mediální hvězda

Podle jednoho příspěvku na facebooku, je námětu Aragorna a Karkulky využíváno i v reklamě v rádiu:

Aragorn s Karkulkou dobyli svým soubojem spoustu médií. Začali jako video. Pak vznikly obrázky, parodie, memy, vzbudili rozruch a našly si i cestu do „starých“ médií – tisk a televize. Internetové fenomény se do televize dnes již běžně dostávají přes seriály, které žijí z populární kultury (Southpark, The Simpsons), ale příspěvek v hlavním večerním zpravodajství je docela jiná záležitost. Uvidíme v českém prostředí takových případů, co se dostanou do těžkopádných masmediálních gigantů více?

UČO343545
Adéla Štelclová

Open source = open work

2010-12-12T12:32:00.000-08:00

Do 80. let 20. století byl běžnou záležitostí model sdílení softwaru a v podstatě veškerý vývoj byl zajišťován komunitou sdílející software. Richard Stallman o této době říká: „Kdykoliv lidé z jiné vysoké školy nebo firmy chtěli portovat a používat program, rádi jsme jim to umožnili. Pokud jste viděli někoho používat neznámý a zajímavý program, mohli jste ho vždy požádat, aby vám ukázal zdrojové kódy, abyste jej mohli studovat, měnit anebo demontovat některé z jeho částí a vytvořit nový program.“ Od roku 1981 se však začal rozšiřovat proprietární software a jako reakce na tuto situaci vznikla komunita svobodného software.

V druhé polovině 90. let se objevovalo více uživatelů, kteří nepovažovali svobodu software za zásadní politický cíl a jako výsledek takového přístupu vzniklo v roce 1998 hnutí Open Source, které sdílí kód z důvodů nikoli politických či ideových, ale prostě proto, že jim otevřený vývoj softwaru připadá jako výhodnější, spolehlivější a rychlejší, než uzavřený model. Jedním z těchto lidí nich byl i matematik, profesor hudby na University od California Miller Puckette. Ten v polovině 80. let 20. století vytvořil software s názvem Patcher, který sloužil k interaktivní tvorbě počítačové hudby. Dále byl software vyvíjen v IRCAMu již jako komerční produkt s názvem Max a zde víceméně vliv Millera Pucketta na vývoj Maxe končí.

V roce 1996 však vytvořil software Pure data (zkráceně Pd), který je založen na stejném principu jako Max, avšak je šířen volně pod svobodnou licencí BSD. Nespornou výhodou otevřeného kódu programu je, že se na vývoji celého programu podílí uživatelé i tvůrci zároveň. Toto byl hlavní důvod proč se Miller Puckette rozhodl vytvořit Pure data.

Na místě je otázka, jak takový přístup může fungovat a zda je vůbec efektivní? Tímto tématem se zabýval otec hnutí open source Eric S. Raymond, který ve své eseji Katedrála a tržiště přirovnal dva odlišné modely vývoje softwaru ke stavbě katedrály a tržiště. Stejně složitý proces jako je stavba katedrály můžeme nalézt v týmech vyvíjejících software, kde každý člen má pevně vymezené pole úkolů. I když tento způsob s hierarchickým uspořádáním se zdá jako ideální, dnes již můžeme vidět, že tomu tak z daleka není. Tento způsob vývoje popřel Linus Torvalds, který upřednostňoval vývoj pomocí komunity více či méně zdatných programátorů. Eric Raymond tento způsob přirovnal k tržišti, které z dálky připomíná chaos. Chaoticky se také jeví způsob psaní programů, kdy tisíce přispěvatelů sdílejí svůj kousek kódu z něhož se použitelný a kvalitní program vyloupne téměř zázrakem.

To, co umožňuje zapojit se do vývoje Pure data, je modularita celého systému, která se objevuje jak ve vývojářské tak i v uživatelské sféře. Jako vývojář může každý pracovat na vlastní části systému nezávisle na ostatních dle individuálního zájmu. V Pd je modularita na velmi vysoké úrovni, což umožňuje rozšiřovat jádro programu o externí díly, jež poskytují potřebné funkce. Příkladem takového rozšíření je knihovna GEM – Graphic Environment for Multimedia. Z uživatelského hlediska je možné v Pd využívat již vytvořené projekty, které lze upravovat, vylepšovat, nebo jen lze použít tu část, která bude užitečná.

Vzhledem k tomu, že Pure data je využíván zejména hudebníky a zvukovými experimentátory, jedná se dle mého názoru o velmi dobrý příklad, kdy se kolektivní inteligence a produsage střetává s uměleckou sférou. Pd se jeví jako úspěšný open source projekt, jehož funkce se stále rozšiřují. Na vývoji tohoto systému má obrovský vliv komunita, která díky rozšířeným možnostem komunikace umožňuje spojit myšlenky lidí ze všech koutů světa. V tomto případě je velmi výhodný model open source, kde každý má možnost přispět k dílu. Není divu, že v současné době podíl jiných autorů zastiňuje původního autora. Neznamená to však, že by byl Miller Puckette opomíjen, ba naopak je jeho jméno více v podvědomí uživatelů, než při jakémkoliv jiném uzavřeném softwaru.

Fenomén auto-tune na YouTube

2010-12-12T12:14:00.000-08:00

V letošním roce se na populárním serveru YouTube vyrojilo mnoho vydeí z různých oblastí – profesionální televizní reportáže, amatérské záběry přírody nebo osobní „hate“ videa, která jsou postprodukčně zpracovaná s pomocí hudebního procesu, který se nedávno vrátil do obliby zejména hip hopových hudebních interpretů: auto-tune.

Co je to auto-tune?

Auto-tune je v podstatě software, který primárně slouží na korekci intonace zpěváků v hudebním průmyslu. Použitím fázového vokodéru odstraňuje intonační chyby a dolaďuje melodie převážně lidského zpěvu, ale i performance hudebních nástrojů. V posledních přibližně deseti letech se ovšem začal používat okatě jako samostatný výrazový prostředek a proslavily ho například zpěvačka Cher, T-Paina nebo dvojice Daft Punk, nedávno byla i přes Jay-Zho poselství v hitu Death of Auto-tune oživena další vlna obliby zejména v „černé hudbě“ – tedy R´n´B či hip hopu. Dnes je auto-tune nejen standardním vybavením profesionálních studií, ale dá se stáhnout i na internetu jako plug-in do hudebního programu a je tedy k dispozici i producerům, který využívají jeho potenciál často jinak než komerčně úspěšní hudební producenti.

Zhudebním cokoliv

Spolu s návratem na hudební scénu se jeho potenciálu chopili i žoviální „youtubers“, kteří ho používají ne na dolaďování již existujícího zpěvu, ale vytváření skladeb z nehudebního materiálu. Většinou se jedná o části na YouTube již umístěných videí, která jsou z cynického pohledu vtipná, přestože v původním kontextu se například z pohledu tvůrců videí vážou spíše k vážnějším tématům. Pokud nějaké takovéto video najde „auto-tunový vtipálek“, pomocí jednoduchého střihačského programu sestříhá pro jeho výsledek vyhovující části videa a v hudebním programu poupraví výslednou zvukovou stopu do podoby melodické skladby. Často si pohrává i s textem, jehož obsah je ve výsledném auto-tune „remixu“ také rekontextualizován. Zejména jde ale o to pobavit uživatele YouTube zesměšněním původního videa a jeho aktérů.

Příklady videí:

Drzý zrzek

Velmi rozšířeným memem na YouTube se stal pubertální chlapec, který v sobě spojuje hned několik atributů neoblíbeného spolužáka – je tlustý, nosí rovnátka a především: je to zrzek. Je od pohledu jasné, že útokům různých forem šikany za svou jinakost se ve svém každodenním školním životě těžko vyhne. Namísto navštívení školního psychologa (který narovinu nebývá příliš účinný) nebo jiného pokusu změnit svůj školní status zvolil jinou formu obrany a to vykřičet svou zášť do světa prostřednictvím videa umístěného na internet. „Gingers have souls!“, burácí zrzek do kamery namířené proti sobě, celý brunátný vztekem i beznadějí zároveň. Bylo jasné, že odpovědi na sebe nedají dlouho čekat. Ke dnešku originální video shlédlo takřka dvanáct milionů lidí a mezi nejrůznějšími odpověďmi se dá nalézt také mnoho auto-tune předělávek. Mezi mou nejoblíbenější patří taneční remix od uživatele placeboing, který se auto-tune předělávkami zabývá celkem vydatně.

Píseň o nepovedeném vniknutí

Další velmi slavnou předělávkou je „Bed Intruder“ – auto-tune skladba vzniknuvší z televizního zpravodajství o muži, který oknem vzniknul do ložnice mladé dívky a pokusil se ji znásilnit. Dívku poté bránil její bratr, pachatel sice utekl, ale zanechal po sobě důkazy. Reportáž se stala populárním terčem autotune remixerů zejména díky natočené výpovědi bratra, který působí, jako by svou trošku do mlýna vyšetřování nacvičil pro rapové vystoupení, pachatele nazývá do kamery „homeboyem“ a každé slovo očividně prožívá. Nejznámější auto-tune verze pochází od "autotuňáků" s přiléhavým názvem Auto-Tune The News, kteří si vzali na mušku více podobně specifických zpravodajských reportáží. Bed Intruder je ovšem stále jejich největším hitem a stejně jako mnoho auto-tune remixů je k dispozici její vylepšená verze i na iTunes , která je navíc zmashapovaná s nahrávkami sborů a koncertních vystoupení a dokonce si lze zakoupit i tématické tričko.

Zuzana Přikrylová

Prečo má zmysel hovoriť o kolektívnej inteligencii.

2010-12-12T11:50:00.000-08:00

Včera sme napiekli koláč a bol výborný. No napriek tomu, že sme ho robili sami dvaja a už máme nejakú prax, nemôžeme ho považovať za čisto náš výtvor. Za to že sme ho napiekli vdačíme okrem účastníkov trhu (výrobcom, obchodníkom...) aj našim babkám a ich rodičom a tak ďalej. Vlastne až k prvému človeku, ktorý si všimol, že kombinácia múky, vajec a vody vytvoi materál, ktorý keď ohrejeme vznikne celistvá a jedlá hmota. Ale aj ten na to neprišiel pravdepodobne sám a náhodou, nakoniec, niekde sa musel naučiť, že vajcia treba oddeliť od škrupiny a až potom konzumovať a podobne. Čo týmto celým chcem povedať? Že kolektívna inteligencia je niečo, čo sa nespája iba s dobou počítačov, ale bola tu s nami od nepamätia a dokonca niečo ako kolektívne myslenie môžeme pozorovať u zvierat, najmä u hmyzu. Nie je to teda žiadna novinka, no napriek tomu sa o tomto fenoméne rozpráva stále viac a viac. V článku sa pokúsim vysvetliť prečo.

Za hlavné "taktiky" kolektívnej inteligencie môžeme považovať priemerovanie, deľbu práce, predávanie poznatkov a spätnú väzbu. Každá z týchto taktík sa nerozlučne spája aj s druhom homo sapiens sapiens. Deľba práce je celkom zjavná, preto ju preskočím a vysvetlím v skratke ostatné tri pojmy. Priemerovanie je akési hladanie oprimálneho riešenia, v podstate používaním taktiky pokus/omyl, pri čom sa však predchádzajúce pokusy "neodhadzujú" ale zachovávajú pre porovnania a lepšiu efektivitu nasledujúcich pokusov. Aj keď samotné slovo láka k aritmetickému postupu, vôbec to tak nemusí byť. Zoberme si znova spomínaný koláč. Je pravdepodobné, že náš imaginárny tvorca prvého koláča nespravil s počiatku koláč aký chcel. Musel skúšať rozličné pomery, pričom vo výsledku nemusel objaviť jednu unikátnu receptúru spriemerovaním svojich pokusov, ale mohol prísť na niekoĺko vhodných kombinácií na rozne účely (iná je konzistencia cesta na valkanie, iná na vyliatie do plechu). Samozrejme ako autor nemohol celkom objektívne posúdiť chuť, tak ho dával ochutnať priateľom a pýtal sa čo by vylepšili. A tým použil druhú taktiku kolektívnej inteligencie a síce spätnú väzbu. Posledná taktika je zjavná, to že to naučil svojich potomkov je vlastne predávanie poznatkov.

Všetky tieto taktiky tu síce sú od dávna, no zdá sa, akoby dnes naberali nevýdané rozmery. Nie je to však prvý krát v dejinách, kedy nastal akýsi revolučný skok v kolektívnej inteligenici. Prvá revolúcia nastala s niečím, s čím sa stretneme aj u spomínaného hmyzu, a sice vtedy keď nastala deľba práce. Jej dôsledok bol ten, že tlupa mala spoločne viac poznatkov, keďže jeden bol špecialista na lov, druhý na udržanie ohňa. To im umožnilo fungovať oveľa efektívnejšie. Tento proces nabral na obrátkach po neolitickej revolúcii, po ktorej sa človek vydal na definitívne víťazné ťaženie svojho druhu. Vďaka deľbe práce sa špecializovali aj "vedecké" poznatky ktoré umožnili hladať efektívnejšie spôsoby riešenia problémov. Druhá revolúcia v kolektívnej inteligencii teda nastala vznikom matematiky a filozofie, ktoré umožnovali priemerovať a prichádzať s originálnejšími nápadmi. Tretia revolícia, súvisiaca s predávaním poznatkov má vlastne dva okamihy. Prvým je vynájdenie písma a druhým knihtlače. Napriek tomu, že sú tieto udalosti tisícky rokov od seba vzdialené, vynájdenie knihtlače je akýmsi vyvrcholením procesu ktorý sa spustil prvými obrázkami na stene.

Všetky tieto taktiky existovali samozrejme v drobnej forme aj pred ich revolúciou, a ich vývoj sa tiež nikdy nezastavil. A to platí aj o taktike poslednej, spätnej väzbe, ktorej revolúciu zažívame práve v tejto dobe. Vždy sa mohol niekto k existujúcim poznatkom vyjadriť, no táto možnosť bol silno limitovaná niekoľkými faktormi. V prvom rade to bol prístup k informáciám. Ten bol často kontrolovaný tými čo mali moc, a títo to umožňovali najmä tým, ktorí k nim boli loajálny. Po druhé, na to aby sa niekto k informácii mohol zmysluplne vyjadriť, musel jej rozumieť. Čo bolo v časoch, kedy bolo gramotné len zanedbateľné promile svetovej populácie problém. Poslednou zásadnoou prekážkou bola fyzická existencia materálov k vyjadrovaniu sa. Aj keď vynález kníhtlače výrobu novej knihy značne uľahčil a náklady minimalizoval, stále táto výroba niečo stála a navyše sa po čase jednoducho zničila.

Teraz, na prahu nového tisícročia sa zdá, že sú tieto problémy vyriešené. Víťaztvo liberálnej demokracie a vznik relatívne nezávyslej žurnalistiky umožnil prístup k väčšine informácií. Všeobecné vzdelanie umožňuje ľudom s nimi pracovať, a vznik počítačov umožnil rozmnoženie poznatku na neobmedzené množstvo kópií. Prvý a tretí bod nabrali s presadením sa internetu nebývalé tempo. Či už ide o blogy, malé redakcie o pár ľudoch, fanfiction či najaktuálnejšiu aféru s názvom Wikileaks, všetky tieto javy postupne eliminujú rozdiel medzi autorom a publikom. Niektorí autori dokonca hovoria o zmene paradigmy a označujú ju termínom produsage.

Ako som teda napísal na začiatku, téma kolektívnej inteligencie je dnes "in". Avšak na rozdiel od mnohých iných pojmov, ktoré sú populárne často bez zjavných dôvodov (maskotom týchto pojmov je "postmodernizmus")to pri tomto termíne neplatí. Ako som sa pokúsil ukázať, prebieha totiž posledná revolúcia v taktike kolektívnej inteligencie, revolúcia v spätnej väzbe a preto treba o nej hovoriť.

Flower Power Pipilotti

2010-12-12T11:08:00.000-08:00

Původem švýcarská umělkyně Pipilotti Rist, která je známá na mezinárodní umělecké scéně především prostřednictvím originálních videí a multimediálních instalací, je prototypem postmoderního umělce/umělkyně, pro kterého je využívání nových médií nejpřirozenějším prostředkem svébytného uměleckého vyjadřování. PR pracuje především s tématem sexuality, genderu, reaguje na současné mediální dění a pop kulturu. Vytváří unikátní kompiláty fantazijního a reálného světa, ve kterých upozorňuje (svým specifickým ironickým humorem, nadhledem a poetickou formou, spíše než těžkopádnou kritikou) na klišé, stereotypy a uniformitu v současné společnosti.

Samozřejmě jsou práce PR prezentovány publiku v tradičních prostorách galerií (např. multimediální instalace v MoMA - Pour Your Body Out (7354 Cubic Meters), r. 2009), na festivalech umění a filmu (Sundance Film Festival - film Pepperminta, r. 2009), můžeme se s nimi setkat při živých vystoupeních (experimentální hudební a performační skupina Les Reines Prochaines). Ovšem aby její práce oslovila větší část publika, je právě internet důležitým zprostředkovatelem jejích uměleckých počinů a také nositelem nejrůznějších náhledů na ně. Jak jinak se seznámit s její tvorbou, když tradiční prostředky (např. knižní publikace) jsou v tomto případě nedostatečné. Můžeme sice argumentovat, že interakce mezi dílem a recipientem je v případě zprostředkovaného zážitku např. z You Tube omezená nebo zkreslená (dochází k určité manipulaci obsahu ze strany poskytovatelů videí - zkracování, kompilování apod.), na druhou stranu je ale možné nalézt na webových stránkách nejen renomovaných institucí, kritiků umění, ale také amatérských přispívatelů, celou řadu recenzí, interview, názorů na tvorbu a vůbec informací, které dotváří celkový pohled a mohou konzumentovi pomoci uvést do kontextu jím právě shlédnutý příspěvek. Samozřejmě se předpokládá, že umělec, kterému je vlastní používání nejrůznějších moderních technologií při své práci (PR tvrdí: "Machines are always less complicated than humans"), bude prezentovat svou tvorbu na oficiálních stránkách. Tento koncept je samozřejmě v pořádku, co je ovšem obohacující, je právě pestrost, se kterou se můžeme setkat ve formátech typu You Tube. V případě PR zde nalezneme celý průřez její dosavadní činností - fascinující videoklipy, které reagují na mainstreamové hudební produkty (např. I´m Not the Girl Who Misses Much, Sexy Said I, You Called Me Jacky), ukázky filmů nebo videí, která zachycují nejrůznější videoinstalace a multimediální projekty. Důležitou součástí jsou také rozhovory s PR, ve kterých se můžeme seznámit s jejími autentickými názory a komenářů postupů a okolností týkajících se vzniku díla, jeho významu a interpretace. Divák také získá možnost sledovat komentáře, které spontánně vkládají uživatelé po shlédnutí příspěvků. Vzniká tak možnost konfrontace mnoha názorů a pohledů. Poměrně zajímavá jsou také data týkající se počtu shlédnutí, popularity videí apod.. V tomto kontextu vzniká živý dialog mezi uměleckým dílem a recipientem. Možná v poněkud jiné rovině, než bylo původním záměrem, ale jistě neméně podnětným.

Pavla Pryclová

Snoop Dogg upírem??

2010-12-12T11:05:00.000-08:00

Co si představíte pod pojmem TRUE BLOOD – PRAVÁ KREV? Co takhle syntetickou krev v lahvích podobných pivním s označením „O negativní“? Díky této syntetické krvi se přestali skrývat upíři a začali koexistovat po boku lidí. Mají svoje kluby, bary a dokonce i úřady…

Tak pěkně od začátku. Mnohožánrový seriál je kombinací akčního dramatu, hororu a fantasy. Celý je zahalen do mysteriózna - divák postupně odhaluje tajemství každé postavy.

Děj True Blood se odehrává v malém lousianském městečku Bon Temps, kde žije a pracuje servírka Sookie Stakehouse (Anna Paquin) zvláštní svou schopností číst lidem myšlenky. Jednoho dne se však v baru, kde Sookie pracuje, poprvé objeví upír – Bill Compton (Stephen Moyer). Od té chvíle je v městečku vše jinak. Sookie a Bill se do sebe zamilují a společně překonávají všechny těžkosti. Po příchodu Billa se ukazuje, že je v městečku místo i pro jiné nadpřirozené bytosti než jsou upíři – pro čaroděje, vlkodlaky, pumodlaky, měňavce a dokonce i víly. V Bon Temps se začínají dít podivné věci a přibývat mrtví. Všichni bojují proti všem – i upíři proti upírům – dle momentální situace a okolností.

Hlavní dějová linie se točí kolem ochrany Sookie a důležitosti jejího daru, po kterém touží nejedna nadpřirozená bytost. Vedlejší dějové linie však nejsou o nic míň zajímavé. Děj příběhu se odehrává v současnosti, ale vrací se občas i do daleké minulosti - například do doby Vikingů nebo Občanské války. Nejen hlavní postavy jsou důkladně vykresleny. V seriálu se nesetkáváme s „černobílým“ popisem. Nikdo není „ten hodný“ nebo „ten zlý“. Každá z postav má svůj příběh a neobjeví se „jen tak náhodou“. Krvavé scény jsou velmi realistické a kamera se nebojí ukázat krev a rány. True Blood není chudý ani na erotické scény, které nekončí po prvním polibku. Dialogy mají v seriálu kouzlo díky drsnějšímu jižanskému nářečí.

Tento fiktivní svět popisuje americká autorka Charlaine Harris ve svých prozatím deseti knihách v sérii zvané „The Southern Vampire Mysteries“. Tato série si získala oblibu u čtenářů a v roce 2008 se podle její předlohy začal točit seriál s příhodným názvem „True Blood“ v produkci televizní stanice HBO a pod vedením známého režiséra Alana Balla (Odpočívej v pokoji, Six Feet Under). Obsah seriálu se od knižních předloh liší dle potřeb a záměru jeho tvůrců. Netrvalo dlouho a True Blood začal vyhrávat jednu cenu za druhou – doposud Zlatý Glóbus, 11 dalších výher a celkem 33 nominací. Letošní zimu se točí již čtvrtá série tohoto transmediálního vyprávění. Už jenom titulková sekvence patří mezi top (video: Digital Kitchen, hudba: Jace Everett – Bad Things).

V České republice vydává překlady knih nakladatelství Baronet. Americké nakladatelství IDW Publishing vydalo společně s knihami doposud šest velice oblíbených komiksů, při čemž první z nich byl použit ve virální kampani HBO už s první sérií. Komiksy jsou však pouhou částí agresivní megakampaně, ke které patří - mimo velký počet billboardů - upírská módní přehlídka, figurky hlavních představitelů ve 2D i 3D, DVD, Blu-ray a kromě klasických reklamních předmětů i originální „Pártyset“ s multipackem True Blood včetně otvíráku a skleniček - překvapivě nasazovací zuby nebo upírské sérum chybí. Jako propagace funguje i píseň a zároveň pocta hlavní hrdince od Snoop Dogga - „Oh Sookie!“ a také fakt, že se představitelé hlavních seriálových hrdinů Anna Paquin a Stephen Moyer vzali.

Fanouškové True Blood taktéž nezaostávají. Sdílejí svojí tvorbu jakou jsou obrázky, graficky upravené fotografie, nebo funfiction – komiksy a videa. Zároveň také sami vyhledávají informace a aktuality o čemkoli, co je spjaté s True Blood, které včetně svých postřehů sdílejí s ostatními na blogách, oficiálních stránkách, či fanwebech. Na jejich základech potom dedukují možnosti dalšího pokračování děje a vývoje postav a debatují o nich na fórech. Existují i počítačové hry na fanouškovských stránkách – adventury nebo puzzle se seriálovou tématikou. Jedna z nejzajímavějších stránek je oficiální stránka seriálů z produkce HBO pro Anglii. Právě zde mohou fanoušci sdílet veškeré své nadšení, své práce a zahrát si i ony zmiňované hry. Nejzajímavější český fanweb nám nabízí web Edna. I samotné městečko Bon Temps má svoji webovou stránku, kde láká turisty k jeho návštěvě třeba prostřednictvím videonahrávek od místních, kteří vyprávějí jaké to je, žít po boku upírů.
True Blood nezaostává ani na FaceBooku a Twitteru a každým dnem si získává nové fanoušky. Každoroční víkendové setkávání s představiteli, autentickými párty v originálních kostýmech a speciálními show ala „všichni jsme upíři“ je samozřejmostí.

Hodnocení uživatelů IMDb je 85% a tuzemské ČSFD 78% mluví za své. Čím to, že je True Blood tak oblíbený?

Když se ale zamyslíme nad celkovým vyzněním obsahu hlouběji, povšimneme si osobité alegorie nejen západního světa a jeho xenofóbních a temných stránek. Zkusme si dosadit na místo upírů jinou minoritu, například homosexuály nebo černochy – každá minorita si projde jistými boji ve snaze o rovnoprávnost a o její samotné uznání. Příběh přímo obsahuje konflikty mezi menšinami a puritánskými předsudky lidí pramenící z jejich omezenosti, fanatismy i boje se závislostí na alkoholu, různých drogách či konkrétní osoby.

Jelikož se seriál přes zimní období pouze předtáčí, měla jsem jako fanoušek čas podívat se i po jiných seriálech se shodnou tématikou. Bohužel konkurenční „The Vampire Diaries“ (Upírské deníky) mě tak nenadchly. O sáze „Twilight“ (Stmívání) se snad ani nemá cenu zmiňovat. Oba seriály postrádají hlubší myšlenku. Ve srovnání s True Blood mi přijdou jako až nudné příběhy z červené knihovny. Akční scény nejsou tak vykresleny, erotické napětí skoro žádné a upíři žijí mezi lidmi v tajnosti, na rozdíl od True Blood, kde se soužití upírů s lidmi řeší nepřímo prostřednictvím zpráv a diskuzí v seriálové televizi, což je naprosto originální.

V současné době běží seriál True Blood – Pravá krev na české mutaci HBO a nově i na Čt2. Máte-li rádi tento typ seriálů, shlédněte ho, avšak pokud si jej nechcete od začátku zhnusit, doporučuji originální verzi, nebo s titulky.

Na závěr výrok Alana Balla, který seriál vystihuje:

„To me, vampires are sex. I don't get a vampire story about abstinence. I'm 53. I don't care about high school students. I find them irritating and uninformed.“

Transmediální vyprávění a kolektivní inteligence jako umění ?!

2010-12-12T11:04:00.000-08:00

Zaslání Fontány na výstavu Marcelem Duchampem roku 1913 bylo asi první manifestací umělecké avantgardy, vysmívající se tehdejší představě umění, zdůrazňujícího individualitu tvůrce i percepce díla. A brzy na to následovali další. Tristan Tzara se svým návodem na dadaistickou báseň nebo třeba André Breton, jehož automatické texty představovaly také v podstatě jakýsi návod, jak žít poezii.Obecně řečeno, všem těm ismům šlo o opětovné prolnutí životní praxe spolu s tvorbou, percepcí a účelem užití díla.

Z tohoto ohledu se může zdát, že koncept transmediálního vyprávění se stává jakýmsi naplněním avantgardních postulátů. Avšak všechny ty super-imerzní platformy jako Harryho fotři, epopeje o pubertálních upírech nebo Badmani v prostředí pozdně kapitalistické globální vesnice převracejí avantgardní logiku zcela naruby. Z formy se stává podnět, který vám skrze imerzi okamžitě začíná vnucovat nějaké chování. Odstranění autonomie kulturní sféry dnes přináší snad všechno možné jen ne emancipaci, která právě po tomto počinu podle modernistů, navíc také důrazně odmítajících účelové racionální uspořádání světa, měla přijít. V takovéto situaci se autonomie naopak stává stěžejní podmínkou kritického odstupu, obranou proti podrobení a cílem i prostředkem emancipační praxe.Tímto jistě ale nemyslím potřebu návratu umění zpět do kolejí buržoázního měšťáctví 19. století, kde bylo jasně deklarováno že se jedná jen o fikci, jejíž jediným úkolem je uspokojení potřeb, které byly z tehdejší životní praxe vytlačeny, čehož dosahovalo skrze osamělé pohroužení se do masterpiecu nějakého nebohého génia. V dnešním světě je spíše třeba beztvarosti, fluidity a virtuality využívat (přeměnit ji na formu) než ji čelit...

...Třeba způsobem jakým je toho dosaženo v několika dílech,jež zde chci představit. Ty nejenže více méně do puntíku splňují avantgardní teze, ale zároveň to jsou i projevy kolektivní inteligence a transmediální vyprávění, avšak bez manipulace. Což zajišťuje autonomie, která je přítomna i přes vysoký stupeň imerze.

První z těchto příkladů je kolaborativní projekt No Ghost Just a Shell iniciovaný dvojící Pierre Huyghe a Philippe Parreno. Ti se v roce 99 rozhodli zakoupit jednu z postav (Ann-Lee) vytvořenou manga studiem Kworks, které "vyrábí" postavičky do filmů a her. A následně přemluvili několik umělců z celého světa, aby Ann-Lee zapojili do svého díla. Tato série, obsahující malby, sculptury, plakáty animace, světelné instalace,ale i literaturu vytváří charakter a svět postavičky a představuje příběh komunity, která se našla v obraze.Po ukončení série akcí s Ann-Lee, byla za symbolickou cenu prodána Van Abbemuseu v zemi skunku zaslíbené, které má za úkol dohlédnout na to, aby se už charakter neobjevoval v jiných dílech.

Z dalších příkladů bych zde pak neměl opomenout zejména laureáta ceny Marcela Duchampa švýcara Thomase Hirschhorna, který se ve svém díle kombinujícím situacionismus, arte povera a objekty objekty ala fluxus, často naráží na složité děditství modernismu, kde je "společnost spektáklu následována společností vyjímečných, v níž každý nachází iluzi demokracie ve více či méně zkrácených kanálech"(N.Baurriard). Tak třeba jeho 24h Foucault, který je uměle vytvořeným prostorem kombinující obrazvé a video záznamy, panelové diskuze, výstřižky z novin, počítače, prostředky umožňující "účastníkovi" záznam, a další kanály věnované Michelu Foucaultovy. Cílem je vytvořit žitou zkušenost...jako uvnitř mozku... když aktivizujete soubor všudypřítomných jednotek a konfrontujete je se sebou samým a s ostatními.

Nebo jeho Museé Précaire Albinet, na které zapůjčil díla Duchampa, Mondriana, Warhola, Dalího, Beuyse a pád dalších "těžkých vah", jež vystavil v nevýznamném městečku Albinet v klasickém hirschornovském "kiosku". Celou výstavu si pak organizovali, před tím speciálně proškolení, mladí obyvatelé této obce. Museé Précaire Albinet demonstruje že umění jedině ve své autonomii "má možnost nevyloučit druhého/.../ a nabývat tak opravdové důležitosti"(TH) a konstruuje situaci ve které lidé uměním žijí.

<http://www.youtube.com/watch?v=pMj1SMZC6AI>

Internetové memy

2010-12-12T10:27:00.000-08:00

Internet nám v dnešní době nabízí mnoho různých způsobů komunikace a je jen na nás, uživatelích, jaký konkrétní si zvolíme. V tomto příspěvku bych se chtěla věnovat fenoménu internetových memů.

Mem, který je někdy rovněž nazýván mém, je kulturní obdobou genu, a rovněž replikující se jednotka kulturní informace. Termín mem byl poprvé užit v roce 1976 v knize Sobecký gen Richarda Dawkinse, britského zoologa, etologa, biologa a v neposlední řadě také spisovatele. Dawkins přichází s teorií sobeckého genu, a právě na základě této teorie přichází s objevem, že podobně jako geny se replikují i informační řetězce, které pojmenoval memy. Memem podle Dawkinse jsou například písně, nápady, chytlavé fráze, móda, způsob výroby hrnců neb stavby oblouků. Počáteční nadšení touto teorií opadlo koncem devadesátých let dvacátého století kvůli těžké definovatelnosti pojmů.

Slovo mem je odvozeno z řeckého mimema, tedy napodobovat. V historii se objevoval i jiný výraz pro mem, a to kulturgen, ovšem ten se příliš neujal. Internetový mem se používá k popisu konceptu šířící se prostřednictvím internetu. Zjednodušeně jej můžeme popsat jako prosté šíření digitálního souboru nebo hypertextového odkazu od jednoho uživatele ke druhému, prostřednictvím metod běžně dostupných na internetu, tedy konkrétně e-maily, blogy, sociální sítě, icq atp.

Dalším důležitým pojmem, který se pojí s termínem mem, je memetika. Tento pojem vytvořil v osmdesátých letech dvacátého století Douglas Hofstadter. Memetika se má zabývat evolucí lidské kultury, podle Susan Blackmoreové evolucí všech aspektů lidské přirozenosti a navíc dodává, že před memetickou evolucí není možné uniknout. I náš vnitřní obraz sebe sama je chápe jako pouhou vítěznou skupinou memů, které nás ovládají. Mezi léty 1997 až 2005 vycházel pravidelně elektronický časopis Journal of Memetics, a i přes jeho zánik se objevují snahy memetiku ustanovit či obnovit.

Obsah memů je různý, často se však skládá z přísloví, fámy, vtipu, fámy, pozměněných nebo i původních obrázků, kompletní webové stránky, videoklipu či animace, nekonvenčních aktuálních novinek ze světa a podobně. Prakticky se jedná se o "inside joke", který chápe pouze ohraničená skupina jedinců.

Na diskusních serverech českého internetu se memy šířily jako odkazy na nejrůznější fenomény a osobnosti. Mezi první patřila díky svému jménu americká sociální psycholožka Ziva Kunda. Později účastníci diskusí serveru Kompost vystupovali s odkazy například na obřího skejťáka. Příkladem memu, kterému se podařilo dostat za hranice internetových komunit je fenomén s názvem Rozum a Chtíč. Jeho příznivci serveru Okoun za účelem jeho rozšíření, zařídili jeho umístění na pražské tramvaji.

Dalším konkrétním příkladem memu je odpověď na anketní otázku týkající se úniků informací o sporožirových účtech České spořitelny, kterou deníku Metro v roce 1999 poskytla důchodkyně Věra Pohlová: "Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty internety a počítače zakázala."internet, či podobným stylem jako Věra Pohlová komentovat prakticky veškeré dění v reálném i virtuálním světě. V návaznosti na tento mem došlo k záměrnému užití nesprávné plurální formy pojmu

Známým českým memem je také hudební skupina LuŠtěLa, kterou tvoří tři děvčata z Ledče nad Sázavou – Vanessa Suchecká, Štěpánka Vrbová a Larisa Khachatryan. LuŠtěLa si získala obrovskou popularitu během krátké doby především videoklipu k písničce Patnáctiny, předělávku skladby Kanikuly od Code Red, který v lednu 2010 zveřejnila na YouTube. Po několika dnech byl tento videoklip zhlédnut 120 000 krát a byl obohacen o dva tisíce komentářů, které díky pěvecké nevyzrálosti zpěvaček v klipu byly většinou posměšné, nebo se jednalo o ostrou kritiku.

Několik dní poté LuŠtěLa zavítala do pražského Matrixu, kde se měl konat její koncert. O celém vystoupení píše Wikipedia: "Koncert 23. 1. 2010 v pražském klubu Matrix, původně plánovaný jako uzavřený večírek gymnasistů, s lístky za 60 korun, navštívilo údajně okolo tisícovky lidí. "Za celých šest let, co klub funguje, bylo takhle plno jen dvakrát," vyjádřil se Michal Tůma, který měl na starosti pořádání koncertu. Ovšem většina publika při vystoupení diváci svou přízeň vyjadřovali skandováním "Ukaž kozy!" a "Dětský porno – legalizace!".

V roce 2010 plzeňská skupina Umbrtka natočila parodii na píseň LuŠtěLy, kterou uváděla jako A tribute to LuŠtěLa s názvem Šedesátiny.

Hana Veselková, 362111

2010-12-12T09:22:00.000-08:00

Capoeira a Youtube.com

V tomto článku vám představím něco, s čím se ve svém životě dost často setkávám, neboť je to spojené s činností, kterou provozuji a která mě baví.

Pro začátek bychom si mohli definovat některé základní pojmy jako například capoeira. Jde o brazilské bojové umění s prvky tance, hudby a akrobacie. Capoeira vznikla spojením kultury afrických otroků, dopravovaných převážně z Angoly do J Ameriky na portugalských otrokářských lodích, a místních domorodých kmenů. Vyvíjela se jako forma boje beze zbraně proti otrokářům. Už v této době se trénovala ve své skryté taneční formě kvůli utajení. Právě díky capoeiře došlo k částečné emancipaci afroamerického obyvatelstva na území Brazílie. Avšak capoeira byla víceméně od počátku svého vzniku zakázána a později spojována s kriminální činností gangů (v této době se praktikovala s nožem). Dnes se však sluní na postu brazilského kulturního dědictví. Pojem youtube, který tvoří druhou část názvu tohoto článku, snad nemusím hlouběji vysvětlovat, i když to čím se budu zde zabývat, se netýká pouze serveru youtube.com, ale i ostatních serverů fungujících na principu sdílení videí (např. video.google.com), pro youtube to platí však v největší míře.

Určitě se teď ptáte, co tyto dva pojmy mají společného? Věc se má takhle, capoeira je v současné době jedno z nejprogresivnějších bojových umění. Je to možná dané jejím relativním „mládím“ (cca 400 let) např. oproti bojovým uměním z Asie, a faktem, že legalizovaná byla až v 30. letech 20. století (!). Bylo to velkou zásluhou Mestre Bimby (Manuel dos Reis Machado), který vytvořil a zpopularizoval jeden ze systémů capoeiry. Abych moc neodbočoval, tak jen podotknu, že v současné době se capoeira rozšiřuje skrz „misionářskou praxi“ po celém světě (jednoduše řečeno se v Brazílii vycvičí učitelé a ti se pak pošlou někam do světa), přičemž capoeira není svázána nějakou hlubší filozofií a etickými kodexy a pravidly (viz asijská bojová umění a systémy). Tudíž je jejím trendem nechat se ovlivnit a to ať už kulturním prostředím, ve kterém se provozuje, nebo taky své bojové techniky přizpůsobuje ostatním bojovým uměním. Je velmi pokroková a to se projevuje v její snaze adoptovat si současné mediální technologie ke svému šíření. Každý správný capoeirista (ten co provozuje capoeiru) je připojený na Facebooku, kde má každá skupina (port. grupo), která zahrnuje okruh lidí, kteří provozují capoeiru, svou stránku. Vytvářejí se zde např. pozvánky na události (workshopy, aulanda, batizáda – páskovací ceremoniál), nahrávají se zde fotky a právě také zde se linkují videa.

Mým cílem je vytvořit nebo alespoň nastínit jakýsi způsob, kterým capoeiristé používají youtube, jaké typy videí na něj nahrávají, za jakým účelem, a jak se zapojují do tohoto procesu vytváření databází činností svých skupin (pojem grupo) skrz sdílené videozáznamy.

Prvním typem videí jsou klasické videozáznamy zachycující některou z capoeiristických událostí většího rázu (workshopy, batizáda). Jednoduše vytváří povědomí o skupině, ukazují, že skupina funguje, pořádá události, vyvíjí se. Nechci tvrdit, že měřítkem prestiže skupiny je počet její videí na youtube, naopak jde o aktivitu skupiny, o lidech v ní, o práci, kterou provádí, aby se posouvala dopředu, a youtube nám podvoluje tuto činnost sledovat.

Videosestřih z prvního batizáda skupiny Candeias jíž jsem členem. O hudbě v těchto videích by se dal napsat další článek sám o sobě.

Videopozvánky, v celku netradiční záležitost vytvářet a sdílet videa za účelem upoutat na nadcházející událost. Každopádně velmi atraktivní záležitost.

Jeden podle mě povedený kousek "traileru".

Nyní něco z mojí oblíbené sekce a to show off videa, kompilace pohybů a her. Capoeira je jen jedna, ale stylů capoeiry je spousta a to hned na několika úrovních. Ať už základní styly capoeiry, styl skupin (grupos) a styly jednotlivých capoeiristů. Tento typ videí se týká právě jednotlivců, kdy je vytvořena kompilace zahrnující ukázky pohybů určitého capoeiristy a jeho her (port. pl. jogos) s ostatními capoeiristy. Hlavní aktér je samozřejmě velmi pokročilý jedinec v umění capoeiry. Svým způsobem jde o takové představení sebe sama a samozřejmě jde taky o reprezentaci své skupiny.

Instrutor (hodnost) Cara de peixe, aneb současná pop star capovideí na capotube (doufám, že tohle nikdo nečetl).

A teď srdcovější záležitost. Můj učitel contra-mestre Sazuki.

Hudba je nedílnou součástí capoeiry. Existuje nespočetné množství písniček v capoeiře, zpívaných v portugalštině při hře v kruhu (port. roda) na tradiční témata jako otrokářství, významné osoby, významná místa, a pořád se tvoří nové a nové písně, proto své vlastní místo na youtube má i hudba z capoeiry. V první variantě se setkáváme se záznamy z rody (hra v kruhu), kde můžeme poslouchat i hudbu hranou během ní. Možná trochu s nadsázkou řeknu, že 50% komentářů pod tímto videem obsahuje sepsané texty písní zpívaných během rody. Proč se to dělá? Jednoduše pro zájemce, kteří by se onu píseň chtěli naučit. Tudíž zde máte k dispozici zvukový záznam a psaný text, co více by si portugalsky nemluvící jedinec mohl přát. Pokud napíšete komentář, ve kterém požádáte o text k písničce v některém časovém úseku vida, určitě se najde jedinec, buď obeznámený s písní, nebo portugalsky mluvící, které vám ten text napíše. Další hudebním videem je klasické „karaoke“, tudíž video se zvukovou stopou písničky (např. z vydaného CD skupiny) a probíhajícím textem písničky na videu. Taky velmi šikovná pomůcka. Mimo tohle, znám jednu slečnu, která účelně nahrávala živě písničky z capoeiry, nahrála je ve formě videa na youtube a přidala odkaz na svůj blog, kde měla texty těchto písní sepsané.

Pouze produkce hudby, aneb když se capoeira zvrhne v jednu velkou pařbu.

Náš výčet zakončíme velmi kontroverzním typem videí a to tzv. výukovými, či instruktážními videi. Jednoduché záznamy osob vysvětlujících a předvádějících techniky z capoeiry. Do jisté míry se snaží nahradit klasický trénink capoeiry s učitelem, v okruhu své skupiny. Dle mého názoru tohle v capoeiře nemůže nikdy fungovat, koneckonců capoeira je záležitost spousty lidí tvořících rodu a dvou lidí uvnitř tvořících „dialog“ jinými slovy jogo (hru).

Příklad video, které bylo nejspíše původně distribuované na VHS kazetách a nyní uploadované na internet. Popisek nám slibuje vylepšení našich dovedností opakováním cvičebních postupů. Jde podle mě celkem o neškodné video, které navíc není moc aktuálního rázu.

Tohle je bohužel všechno co se v tomto krátkém článku dalo shrnout. Doufám, že jste článek shledali alespoň zajímavým. Děkuji za přečtení a třeba někdy příště. Tchau!

Adam Smaza

Who Watches the Watchmen’s Transmediality?

2010-12-12T08:48:00.000-08:00

Watchmen je temná komiksová série stvořená za spolupráce spisovatele Alana Moorea s umělci Davem Gibbonsem a Johnem Higginsem vycházející v limitovaných sériích mezi lety 1986 a 1987 pod DC comics.

Příběh je zasazen do alternativní minulosti, která je z velké části formovaná účastí superhrdinů (běžných lidí bez zvláštních schopností - jediný kdo se tomuto vymyká je Dr. Manhattan) v různých událostech jako je válka ve Vietnamu, kterou Amerika za pomoci živoucí zbraně posledního soudu, Dr. Manhattana samozřejmě vyhrála, Richard Nixon je i v roce 1985 stále ve funkci prezidenta a atomová válka mezi U.S.A. a Sovětským svazem je na spadnutí.

Watchmen jako transmediální vyprávění

Film vs. komiks
Největší zájem o Watchmen paradoxně nezpůsobil samotný komiks, ale spíše objev filmu na motivy série, režírovaný Zackem Snyderem. Film na motivy série se objevil v roce 2009 doprovázený dalšími transmediálními produkty jako jsou akční figurky, počítačové hry nebo třeba masky hlavních aktérů. Film je natočen přesně podle jednotlivých políček komiksu. Některé pasáže a to především ty týkající se hlubšího uvedení do kontextu tohoto fikčního světa ovšem ve filmu chybí a jsou doplňovány dalšími materiály.

Jako další spojení filmu a komiksu bych poukázal na sérii Watchmen Motion Comic, která se objevila ještě před natočením celovečerního filmu a obsahuje rozpohybovaných a nadabovaných (dabing Toma Stechschultea, který dabuje nejen všechny postavy, ale i vypravěče, působí mnohdy velice vtipně a jistě stojí za to si sérii sehnat už je kvůli jeho podání ženských hlasů) všech 12 dílů komiksu. Rozpohybovaný komiks vycházel jako webový seriál dostupný například z itunes.

Under The Hood

Under The Hood je autobiografie jednoho z členů Minutemen (skupina superhrdinů předcházející Watchmen) Hollise Masona, která se objevuje v některých kapitolách komiksu. V komiksu působí jako jakési uvedení do historie superhrdinství, ale ve filmu se neobjevila. Pro doplnění této mezery vznikl stejnojmenný dokument, který objasňuje trochu více situaci kolem těchto superhrdinů. Obsahuje například audio deník, „autentické“ amatérské záběry superhrdinů v akci nebo například rozhovory se stárnoucími členy formace Minutemen. Celý tento dokument je tedy jakousi metafikcí, která přidává další detaily a zajímavosti do celého Watchmen vesmíru a ten pak může působit mnohem reálněji.

Tales of the Black Freighter

V některých dílech komiksu se objevuje mladý chlapec, který čte komiksovou sérii s názvem Tales of the Black Freighter - konkrétně díl Marooned - pojednávající o strastiplné cestě kapitána lodi zničené v bitvě s Černou lodí, který se snaží varovat svou rodinu před nebezpečím, které se blíží k jejich městu. Jedná se tedy o jakýsi komiks v komiksu, vyprávění ve vyprávění. Pokud si chcete tento komiks přečíst bez nutnosti prokousávat se celými Watchmen nebo pokud chcete mít pouze trochu méně fragmentovaný zážitek, mohu vám doporučit navštívení fan webu s rekonstrukcí (seřazením do podoby opravdového komiksového vydání) tohoto díla.

Videohry

Jak tomu tak bývá, videoherní průmysl na sebe nenechal po premiéře filmu dlouho čekat a tak se objevila spousta her různých žánrů a kvalit určených na všemožné platformy včetně mobilních telefonů a Ipadu. I tyto videohry můžou doplňovat další střípky do celého příběhu, protože některé z nich zpracovávají například záznamy Rorschachova deníku nebo situaci 70. let. Jedna ze zajímavějších her na téma Watchmen je Minutemen Arcade, která vznikla jako propagační dílo před uvedením filmu do kin. Její stylizace do podoby klasické automatové arkády se mi vážně libí a rád jsem si zavzpomínal na své zvukem pc speakeru provázené dětství.

U frančízy Wathmen mužeme tedy sledovat snahu jak o propagaci, zvyšování zisků (hry vyvíjené společně s natáčením filmu bývají většinou nevalné kvality, přesto se na úspěchu filmu přiživí), tak i o transmediální vyprávění (doplňování střípků informací o příběhu i celém fikčním světě skrze různá média).

Celý vesmír Watchmen samozřejmě doplňuje i mnoho fanoušků formou fan fiction. Existují celé weby, které se zabývají pouze Watchmenovskou fan fiction. Můžeme jmenovat například Who Watches The Writers. U vytváření příběhů ovšem fan komunita nekončí, vytváří též různé remixy trailerů, vlastní akční figurky a spoustu dalších věcí.

Kolem frančízy Watchmen se zformoval velký okruh lidí, kteří se podílejí na sdílení informací na wiki systémech nebo různých druzích komunikačních fór. Na wiki stránce Watchmen se například můžeme setkat s výpisky z deníků (jejichž útržky se objevují komiksu) hlavních postav, srovnání zpracování komiksu a filmu nebo třeba informace o významech symbolů objevujících se v komiksu.

Vianoce s Dedem

2010-12-12T05:47:00.000-08:00

Reklamné kampane na nás útočia každodenne so všetkých strán rpičom využívajú všetky médiá. Tento krátky príspevok má poukázať na kreatívnu reakciu spoločnosti na tieto kampane, pomocou niekoľkých príkladov so slovenského prostredia.

V lete sme počas futbalových majstrovstiev sveta spoznali v reklamách spoločnosti T-Com Dedeho, chlapca z Južnej Afriky, ktorý je fanúšikom jedného slovenského futbalistu, s ktorým telefonuje. Po neúspešných zápasoch nášho týmu sa objavili zmenené reklamy, ktoré kritizujú výkony slovenského týmu.

Ako to už tradične býva, v októbri sa začali vianočné reklamné kampane a na obrazovky televízorov sa vrátil aj malý Dede. Tentokrát prichádza na Slovensko spoznať vianočnú atmosféru. A ako to tiež tradične býva s vianočnými reklamami, začnú byť na začiatku novembra otravné. Spojenie vysokej frekvencie a dĺžky vysielania je pre ľudí zdrvujúce. S tým sa každí divák vyrovnáva po svojom, prestane pozerať televíziu, zakladajú sa skupiny na Facebooku a iní začnú tieto reklamy prerábať.

Vtipne zmenené reklamy s Dedem sa objavujú hneď v niekoľkých verziách. Najčastejšie sa však objavujú videá na tému „niekto volá Dedemu“. Viacero s týchto prerobených reklám využíva iné známejšie nahrávky.

Využívajú sa staršie memy ako napríklad „Meliško“, nahrávky známych slovenských politikov a časti skladieb raperov.

Väčšina týchto výtvorov môže pôsobiť rasisticky avšak domnievam sa, že to nemá byť zámerom. Hlavným zámerom nemá byť znevažovať rasu, či pôvod malého interpréta, ale zabaviť sa na reklamnej kampani a vyrovnať sa tak s frustráciou, ktorú spôsobuje.

Spoločnosť T-Com prichádza aj so sloganom pre tohtoročnú vianočnú kampaň: „Bukekela vianoce!“ Ide o využitie jedného afrického jazyka na vyjadrenie priania veselých sviatkov. Samotné slovo bukekela nabáda na zneužitie, a tak vznikajú paródie na kampaň aj v obrazovej podobe.

Ako ďalší môžeme uviesť minuloročnú kampaň tej istej spoločnosti, ktorá vyvolala reakcie vo forme tvorby vlastných videí. Kikuš sa v reklame dozvedá, že jej priateľ je pripravil romantický večer so sviečkami a vaňou.

Následne sa objavil na internete mem, v ktorom mladý chlapec vo vani vyzýva dievčinu aby sa mu ozvala.

Príkladov by sme mohli nájsť viacero. Dnes môžeme tvrdiť, že pri každej veľkej kampani sa spravidla objavujú pozmenené reklamy či iné formy reakcií na ne. Je to pravdepodobne spôsobené silou týchto kampaní, čo vyzýva ľudí k tvorivej odpovedi, ktorej výroba je za pomoci dnešných editačných nástrojov veľmi jednoduchá. Ak sa vrátime k Dedemu, ako reakciu môžeme uviesť aj viaceré blogy, ktoré reagujú na tento druh marketingu. Ako príklad uvediem Otvorený list chlapcovi menom Dede.

Vtipné reakcie na transmediálne kampane sú príjemným osviežením nie len vianočných sviatkov.

Volnost, rovnost, barbarství.

2010-12-12T05:05:00.000-08:00

Skoro by se zdálo, že se nacházíme ve zlatém věku volné informace. Převážně díky novým technologiím se můžeme denně pobavit nad nově zveřejněnými „přísně tajnými“ zprávami amerických diplomatů doplněnými o nezbytná videa z nepodařených vojenských akcí v Afghánistánu. Díky psychické otužilosti z této zkušenosti se nám pak již nebude zvedat žaludek při pohledu na nová videa z dopravních nehod v zemích třetího světa. A kdyby toho nebylo málo, díky sociálním sítím se pak můžeme dozvědět tak podstatnou zprávu, že se váš kamarád včera opravdu parádně bavil doplněnou o fotografii od „nadšeného dokumentaristy a uploadera“, na které váš kamarád zvrací do odpadkového koše. Ke každodenním radostem na sociálních sítích ještě můžeme přičíst pravidelné odmítání všelijakých pozvánek například na narozeniny zlatých rybiček vaší spolužačky ze základní školy nebo předčítání dadaistických básní od toho exota, kterého jste před rokem a půl náhodou potkali v hospodě a on si nemohl představit další život bez vašeho přátelství na Facebooku.

Man In The Box Show - Facebook abuse

Takové lamentování nad realitou všedního virálního dne sice může posloužit jako zasloužený ventil spravedlivého rozhořčení, ale je třeba si uvědomit, že by to bylo pouze strkání hlavy do písku. On totiž ten hloupý konzument všeho toho digitálního marastu, který si ještě dovoluje sem tam něco také stvořit či upravit a pak se tím ještě chlubit ve virtuálním světě, jste ve skutečnosti vy sami, vaši blízcí a dokonce i ti lidé, kterých si vážíte a ke kterým vzhlížíte. Ano jsme to skutečně my jednotlivci, kteří dohromady tvoří tu masu, která stejně jako jakákoliv historická masa chce i dnes převážně chléb a hry, přičemž platí poučka - čím více tím lépe.

Na nedávném případu serveru WikiLeaks je vidět jedna zajímavá vlastnost moderního mediálního světa. Zatímco tradiční média byla již dokonale establishmentem zpacifikována tak, aby neškodila zájmům vlád, virální svět nejenže viděl válku s mrtvými civilisty i vojáky, ale také se začal ptát, co je skrýváno a proč. Když tedy funguje poptávka, nabídka se jí musela přizpůsobit. Jednoznačně se potvrdilo, že svět chce informace a je jedno, jak se k nim dostane, neboť se k nim dostane vždy.

Z určitého úhlu pohledu se zdá, jako kdyby byl internet nová Pandořina skříňka, ze které na nebohé lidstvo reprezentované uživateli vypadla pohroma apokalyptických rozměrů. Je důležité si ale uvědomit, že to my jsme tvůrci obsahu a internet je tedy jakýmsi zrcadlem naší společnosti. Ona totiž ve společnosti tabuizovaná smrt je v intimním prostředí vašeho počítače něco, co vás nutí k nakouknutí samo o sobě. V podstatě jde o to, že zakázané vždycky nejvíce láká, tudíž se rádi podíváme na přísně tajné zprávy z Pentagonu nebo se rádi podíváme na fotku zvracejícího kamaráda. Senzacechtivost a jistá dávka voyeurismu jsou lidem natolik blízké, že se vlastně tyto koncepty podílely na nejúspěšnějších modelech na internetu. Otázka a zároveň konstatování, kterým bych rád svůj příspěvek ukončil, je tedy v podstatě vybízející se. Jak můžeme odsuzovat některé rysy virálního světa, když je vlastně jen odrazem našeho reálného světa, našich reálných tužeb a ještě reálnějších i když skrývaných úchylek?

Ondřej Suček (učo: 182827)

Když pouhá skutečnost nestačí

2010-12-12T03:18:00.000-08:00

Představme si svět, ve kterém je pohled na jakýkoli objekt našeho zájmu doplněn o další informace, které si přejeme. Díváme se na vzdálený, neznámý hrad na protějším kopci a z displeje našeho mobilního telefonu předčítáme o jeho historii, vzdálenosti od nás, otvírací době. Nic však nehledáme, jediné co jsme provedli bylo, že jsme telefon namířili jeho směrem.

Zní to jako ze sci-fi filmů. Jde však o technologii dostupnou již dnes. Takzvaná rozšířená realita, jak se tento fenomén nazývá, je technologie, která doplňuje běžnou realitu o počítačem generované informace. Jedná se o mezistupeň mezi realitou virtuální a tou “obyčejnou”. Nejsou k ní zapotřebí ani žádné speciální přístroje. Technologie pokročila již natolik, že je v podobě moderních mobilních telefonů dostupná téměř každému. Myšlenka to však není nikterak mladá. V podobě HUD (head up display) byla známa z bojových letounů již v osmdesátých letetech minulého století.

Dnes lze využít k mnohým účelům. Téměř každý z nás se s ní již setkal, aniž by si to uvědomil. Například komentované sportovní přenosy, během kterých je rozebírán zákrok fotbalového hráče pomocí kreslení červenou tužkou na pozastavený obraz hřiště, je jedním z příkladů. Její možnosti jsou však rozsáhlé. Velký potenciál se skrývá v cestování, kde za pomocí obsáhlých databází, kterými oplývá internet, mohou být o množství informací doplněné důležité památky. Jednou z aplikací pro mobilní telefony, která této možnosti využívá je Wikitude. Po jejím spuštění na telefonu, stačí namířit objektiv fotoaparátu na vybraný objekt a číst texty třeba z Wikipedie, podobně jako Google Earth, avšak přímo v terénu a zábavněji. Jistě, je zapotřebí telefon, který obsahuje čip GPS a digitální kompas pro rozpoznání směru, kterým se díváme, to vše však už začíná být na poli “chytrých” telefonů běžnou výbavou.

Technologie není užitečná pouze při cestování. Mnohé známé, velké firmy používají rozšířenou realitu ve svých marketingových kampaních. Patří mezi ně Toyota, Mini, Ikea, Nike a mnozí další. Společnost Ikea například vyvinula softwarový katalog pro mobilní telefony, který umožňuje prohlédnout si sedačku v kontextu vašeho domova před jejím zakoupením. Jednoduše na zem ve svém obýváku umístíte speciální značku, kterou aplikace ve vašem telefonu rozpozná a na její místo na displeji promítne žádaný kus nábytku v reálné velikosti.Fantazii se meze nekladou a způsoby využití této technologie jsou široké. Mezi její nesporné výhody jistě patří nulové provozní náklady, které jsou odvozeny pouze od množství digitalizovaných informací a také jednoduchost jejího použití. Stačí jen namířit kameru správným směrem.
Dostupné technologie, které nám ulehčují život, se pomalu vkrádají do každodenní reality našich světů. Rozšířená realita bude jistě brzy součástí všedního dne, podobně jako mobilní telefony v našich kapsách. Funkční a laciný pomocník, neb naprostou většinu dostupného obsahu si generují uživatelé sami. Ať už jde o databáze internetových encyklopedií, nebo o samotné aplikace umožňující výhody rozšířené reality využívat. Snadno budeme moci obohatit pohled na svět kolem nás o užitečné informace, které pro nás už někdo jiný dříve připravil, nebo se i sami budeme moci podílet na tvorbě novýh obsahů.

Vše je v pohybu, vše je relativní - vše je na hovno

2010-12-11T15:32:00.000-08:00

Trailer k brazilskému koprofilnímu pornografickému snímku Hungry Bitches vešel ve známost pod jménem 2 Girls 1 Cup. Neoficiálním názvem dostatečně výstižným, aby zahrnul tři hlavní aktéry videa, dvě dívky a jeden kelímek, a dostatečně neurčitým, aby zakryl, co se mezi nimi odehrává podstatného – defekaci, zvracení, pojídání výkalů. Čím však může být tento extrémní pornografický materiál příznačný pro kulturu doby konvergence?

Ruský literární vědec M. M. Bachtin představil jako dominantní prvek lidové smíchové kultury středověku a renesance tzv. princip karnevalizace. Tomu je vlastní především logika „obrácenosti“ a „naruby“, neustálé zaměňování vztahů „nahoře“ a „dole“, „uvnitř“ a „vně“. Karneval v opozici k oficiálním církevním a světským svátkům rozrušoval hranice panujících hierarchií – stavovských, majetkových, služebních, rodinných, věkových. Lidové slavnosti a humor tak plnily nezastupitelnou podvratnou funkci vůči stávajícímu řádu, normám, pravdám, privilegiím, zákazům a morálním hodnotám. Například v díle francouzského renesančního prozaika François Rabelaise nachází Bachtin z rozmanitých typů smíchové obraznosti převahu materiálně tělesného životního principu, který zahrnuje mj. obrazy těla, vyprazdňování a pohlavního života. Logika karnevalizace se zde obrací ke „spodku“ – zemi, pohlavním orgánům, útrobám, zadnici. Toto snižování je pak ve všech případech odkázáno do sféry plodnosti, nového početí a zrození v nové bohatosti.

Jedinečnost fenoménu 2 Girls 1 Cup tkví především v tom, jak o logice smíchové (nejen) internetové lidové kultury vypovídá skrze zužitkování sebe samého coby kulturního artefaktu, přičemž tento proces zužitkování se metaforicky zrcadlí v textu videa zobrazujícího defekaci, zvracení a pojídání výkalů. Logika zaměňování „nahoře“ a „dole“, „dovnitř“ a „ven“ je zde vyjevena v explicitní doslovnosti snímané defekující zadnice, neustálém vyprazdňování obsahu žaludku ústním či řitním otvorem a jeho opětovném naplňování exkrementy a zvratky. Hierarchickou strukturu ve směru od shora dolů ve formě producent (výrobce) – oficiální distribuční kanál – recipient/konzument nahrazuje převrácená reverzibilní logika, neustálý proces nelineární výměny mezi produkcí a konzumpcí. Statický komunikační model zdroj – sdělení – příjemce střídá dynamický proces vyjednávání, přetváření a čtení „proti srsti“. Trailer k filmu Hungry Bitches z produkce společnosti MFX Media, tak prochází symbolickou cestou trávicí soustavy, rozmělněním, mechanickým zpracováním a vyloučením exkrementu, který však, tak jako statkové hnojivo, znamená plodnost a zrození nového. Video získává pro nově definované teritorium kulturního oběhu – stojící mimo fanoušky koprofilního pornografického žánru – název 2 Girls 1 Cup a posléze je koncovými uživateli, nyní již producenty, využito ke tvorbě zcela nového obsahu a totiž videí, která zaznamenávají reakce diváků sledujících 2 Girls 1 Cup. Neustávající logika reverzibility a výměny navrací tento nový produkt zpět produkčním společnostem k dalšímu přetvoření a zužitkování. Tak lze nalézt motiv diváka sledujícího 2 Girls 1 Cup například v jedné z epizod seriálu Family Guy či broadwayském muzikálu Avenue Q.

Závěrem lze v souvislosti s kulturou doby konvergence společně s tvůrci recesistického webu zabývajícího se „vědeckým pojednáním a analýzou hovna“ prohlásit, že vše je v pohybu, vše je relativní – vše je na hovno.

Literatura:
Bachtin, Michail Michailovič (2007): Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Argo.

Tematická četba pro zájemce:
Jak funguje lidská mašina / Nad fekálním cynismem Ferreriho Velké žranice

Lidová smíchová kultura z vysokoškolského prostředí MU: Ho*no ve výtahu

Wookieepedia – unikátní projekt nebo jenom další klon wiki?

2010-12-11T10:46:00.000-08:00

Úvodem hned k názvu článku – aby bylo jasno – Wookieepedia, jak už název i main page odkazuje, JE a BUDE klonem wikipedie. O tom není nejmenší pochyb. Můj článek nemá v plánu tuto naprosto zřejmou informaci nijak vyvracet nebo potvrzovat. Chtěl bych se zaměřit na první část – na unikátnost tohoto portálu.

A co že ta Wookieepedia vůbec je? Wookieepedia je, jak už název z části napovídá, jedná se o velmi komplexní encyklopedii fikčního vesmíru Star Wars (jen pro formální stránku – téma se dotýká všech tří konceptů – jak transmediálního vyprávění, produssage, tak i kolektivní inteligence :) ). Na této informaci by nebylo nic zvláštního nebo dokonce unikátního, vždyť takové projekty vznikají i kolem jiných fikčních vesmírů, Star Trekem začínaje, přes Star Gate, až po Tolkienovu Středozem (všímáte si, jak autoři science fiction často používají v názvu slovo „star“?). Proč tedy považuju tento projekt za unikátní? Jednak je to díky přístupu Lucas Arts / ILM / Lucas Film / George Lucas k jejich „dítěti“, které si chrání víc než lvice lvíčata. Kauzy, které musí být známé všem právníkům v USA (mírně mi to připomíná politiku Apple Inc. nebo Nokie, jejichž právní oddělení musí být pomalu větší než to vývojové). George Lucas, jakožto zástupce „zlého impéria“ vždy striktně odmítal jakoukoli fanouškovskou tvorbu (zástupci rebelů) týkající se jeho ságy a jakýkoli zásah do původní trilogie řešil soudní cestou (upřímně, co čekal, když nás nechal do svého světa vstoupit uprostřed děje a na úplný začátek celého příběhu jsme si museli počkat 16 let? Vždyť to samo o sobě láká něco takového napsat...) Svým způsobem se dostal do role, kterou ve svém díle připisuje císaři Palpatinovi, alias Darth Sidiousovi – stal se tím, kdo má nad svým světem absolutní moc (nebo si to alespoň myslí) a nedemokraticky trestá ty, kteří by se rádi umělecky či jinak zcela svobodně projevili...

Dalším unikátním bodem na celém Star Wars univerzu je fakt, že ze všech mainstreamových (myslím, že v tomto ohledu asi nemá konkurenci obecně, ale nemůžu to zaručit na 100%) zfilmovaných science fiction s vlastním (a funkčním) světem, nám ze svého portfólia ukázalo poměrně málo – 6 oficiálních filmů (3 + 3), jeden animovaný celovečerní film (který do původního kánonu moc nesedí) a dva v našich končinách nepříliš známé (opět) animované serály, o jejichž kvalitě by se dalo pochybovat. Jen pro srovnání – univerzum Star Treku obsahuje 11 filmů, 6 seriálových spin-offů; Star Gate čítá tři filmy, 10 sezón klasického seriálu, 2 spin-offy (z nichž jeden měl 4 sezóny a u toho druhého běží aktuálně druhá) a třeba Battlestar Galactica 4 vlastní seriály. Po literární stránce si přesnými čísly ani u jednoho fikčního světa 100% jistý nejsem, nicméně Hvězdné války, pokud sečteme všechny encyklopedie, komiksové romány, sešity apod., čítají více než 1000 titulů, což je k vzhledem politice George Lucase uctihodné číslo.

Řeknete si, že takto jsem mohl klidně popsat jakoukoli „wikilike“ webovou stránku, týkající se jakéhokoli sci-fi fikčního světa. Jene je tu další „ale“ s velkým A... Ačkoli všechny jmenované sci-fi série, filmy, univerza mají své vlastní wiki portály, Wookieepedia je s přehledem strčí do kapsy. Zatímco portál o „tom pravém kánonovém Star Treku“ obsahuje cca 32 000 článků (nekánonová verze pouhých 1000), Star Gate zhruba 7000 a Battlestar Galactica se raději ani nezmiňuje, Wookieepedia obsahuje na své poměry nevídaných 81 000 článků (člověk by řekl, že Star Trek se svou klingonštinou a fanouškovskou základnou bude mnohem plodnější).

Doufám, že jsem dostatečně osvětlil důvody, proč považuji Wookieepedii mezi fan-wikilike portály za výjimečný počin. :)

Stanislav Hubáček @ 357529

YouTube Play – Nejkreativnější umělecká videa světa

2010-12-11T06:09:00.000-08:00

Největší internetový server pro sdílení videosouborů – YouTube, jež roku 2005 založili zaměstnanci PayPalu Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim, uspořádal ve spolupráci se společností Hewllett Packard soutěž o nejoriginálnějších umělecké video světa. Bienále si klade za cíl objevit a prezentovat nejvýjimečnější talenty na poli neustále se rozšiřujícího online videa. Organizátoři doufají, že tato akce přiláká inovativní, originální a překvapivá videa z celého světa bez ohledu na žánr, techniku, zázemí nebo rozpočet. Jak sami dodávají: „ Tato akce není hledáním toho, co je teď, ale toho, co bude příště.“

Podmínky účasti

Zájemci o účast v soutěži mohli zasílat svá umělecká videa do 31. července 2010. Soutěž byla bez omezení otevřena jak naprostým amatérským nadšencům, tak renomovaným uměleckým video profesionálům. Těm, v jejichž případě technické zkušenosti pokulhávaly za talentem, byl navíc ku pomoci otevřen kanál YouTube Play s instruktážními návody HP Make, zabývající se střihem, zvukem a dalšími technikami tvorby videí. Pravidla byla jednoduchá – každý mohl prezentovat jen jedno video o maximální délce 10 minut, jež muselo být doplněno písemným prohlášením. Účastnící rovněž museli v zemi svého pobytu dosáhnout hranice plnoletosti. Odborná porota složená ze zvučných jmen (např. Laurie Anderson, Darren Aronofsky či Douglas Gordon) následně z celkového počtu 23 tisíc videí vybrala 25 nejlepších nahrávek, které byly 21. října prezentovány jako součást expozic muzea Guggenheim v NewYorku, Berlíně, Bilbau a Benátkách. Jednalo se o výběr nejunikátnějších průkopnických prací distribuovaných online za poslední 2 roky.

Internet jako prostředek uměleckého vyjádření

Organizátoři této akce se shodli na tom, že internet představuje v dnešní době nejsnazší a nejpřirozenější cestu k subjektivnímu originální uměleckému vyjádření. V posledních dvou desetiletích totiž došlo k posunu paradigmatu ve vizuální kultuře. Pohyblivé obrazy byly zcela včleněny do současných kritických uměleckých praktik. V současné době jsme svědky síly internetu na šíření nových forem digitálních médií včetně online videa. Vyrábět či sledovat video je nyní umožněno téměř každému z nás, ať už na mobilním telefonu, tabletu nebo počítači, díky čemuž se stalo oblíbeným médiem pro mnohé začínající umělce. Proto je cílem YouTube oslovit co nejširší publikum a přimět každého jednotlivce s přístupem k internetu, aby poskytl k posouzení své výtvory. Ed Sanders, marketingový manager portálu YouTube prohlásil: „Za spolupráce s nadací Guggenheim a společností HP je naší touhou předat uznání a vzdát hold originalitě a inovativnosti naší rozsáhlé komunity tvůrců ve všech koutech světa a povýšit kreativní video na novou uměleckou formu." Tracey Trachta, ředitelka marketingové komunikace společnosti Hewlett Packard, nevšední přehlídku videí okomentovala slovy: „Síla YouTube a pověst nadace a Guggenheimova muzea vytváří ideální půdu pro umělecký projev za využití počítačů, A naše společnost je unešena představivostí digitálních umělců. Chceme proto podněcovat tvorbu, sdílení a uznání online videí jako umělecké formy."

Výsledky s českým zastoupením

Výsledný list obsahující 25 vítězných videí přístupných ke shlédnutí je k dispozici na stránkách muzea Guggenheim a také na speciálním kanálu YouTube Play věnovanému této události. Umístěné snímky jsou tím nejlepším ze současného světa online videa a osobně je doporučuji ke shlédnutí všem, které zajímá co všechno je díky speciálním efektům, kamerovým trikům a důmyslným počítačovým animacím v dnešní novomediální době možné za pomocí počítače vytvořit. Čeká vás opravdu nevídaná podívaná. O to víc potěší, že mezi nejkreativnějšími videi se nachází též dílo Moonwalk našeho krajana, absolventa FAMU – Martina Kohouta.

odkazy:

Guggenheim - vítězná videa

YouTube Play channel

Martin Kohout - lidovky

Reportáž o Newyorském bienále

Lukáš Kliment (UČO 140550)

Kterak se YouTube dostalo do galerie – YouTube Play. A Biennial of Creative Video

2010-12-10T02:57:00.000-08:00

YouTube Play je jedinečný projekt, ve kterém se pojí vlastnosti a principy užívání internetového serveru YouTube a celosvětově známe sítě galerií Guggenheim za sponzorského přispění firem Intel a Hewlett-Packard. Jedná se tak o reakci na dění v uměleckých odvětvích za období posledních dvacet let, kdy se video stalo neoddělitelnou složkou současného umění a galerijních prostorů. Hlavním hybatelem je zde především Internet, jenž má postavení šiřitele této nové formy digitálních médií – zahrnující zejména on-line videa.

Cílem YouTube Play je oslovit co nejširší publikum (podmínkou je pouze přístup k Internetu), které je vyzváno ke spoluúčasti, prezentaci a k projednání svých video „děl“. Výběrové řízení probíhalo do 31. července 2010, kdy bylo přihlášeno přes 23 000 videí z 91 států. Z tohoto množství bylo následně kurátory galerie určeno 125 videí, která putovala k odborné porotě, jež vybrala 25 nejlepších videí. Tento porotcovský výběr byl slavnostně promítnut 21. října v Guggenheimu v New Yorku a současně i živě na kanálu YouTube Play (www.youtube.com/play), kde je zveřejněn i kurátorský výběr 125 videí. Následně se těchto 25 nejúspěšnějších videí vydalo na výstavní „tour“ do ostatních galerií Guggenheim do Berlína, Benátek a Bilbaa. Mezinárodní porota se skládala z uznávaných a renomovaných umělců, teoretiků, kurátorů ze všech možných uměleckých odvětvích od filmu, video artu, přes grafický design až po fotografii – jmenovitě – Laurie Anderson, Animal Collective (Josh Dibb, Brian Weitz, Noah Lennox), Darren Aronofsky, Douglas Gordon, Ryan McGinley, Marilyn Minter, Takashi Murakami, Shirin Neshat, Stefan Sagmeister, Apichatpong Weerasethakul, Nancy Spector.

Jedinečnost spojení YouTube a Guggenheimu do jednoho celku YouTube Play spočívá v otevřenosti a možnostech prezentace naprosto čehokoliv bez přesně zadaných podmínek či pravidel. Jediné, co muselo video splňovat, byla maximální délka videa tj. 10 minut a stáří videa nesmělo přesáhnout dva roky. Nejvýstižnějším výrokem pro celý projekt jsou slova Andyho Berndta (Viceprezident a člen Creative LAB Googlu a YouTube), který v úvodním videu celého projektu pronáší větu: „Everybody can play.“ Úkolem YouTube Play bylo nalákat a nashromáždit inovativní, originální, jedinečná videa a to bez ohledu na techniku, žánr, rozpočet či sledovanosti videa. Video jako umělecká forma není nic nového, ale s možnostmi dnešní doby a technologie lze měnit způsoby jak s videem pracovat. Ideálními příklady jsou remaky, remix nebo „mash upy“. Snaha o zapojení jak známých výtvarníků,tak i amatérů z celého světa dodala Youtube Play punc neopakovatelnosti – zkrátka se jednalo o scelení komunity videotvůrců a to v celosvětovém měřítku. Tím se vedle sebe ocitly hudební videoklipy na příklad od známé skupiny Ok Go, ručně malovaná animace na veřejné stěny města Buenos Aires od street artového umělce Blu Blu nebo tvorba od animátora PES, jehož video Western Spaghetti již vyhrálo cenu diváků v roce 2009 na Sundance Film Festival.

„Dvacetpětka“ nejvýraznějších

Porotou provedený výběr se stal kolekcí těch nejzajímavějších videí, ať už po stránce technické – příkladně The Huber Experiments od dvojce Erik Huber a Matthew Huber nebo po stránce originality – ukázkovým výběrem je po této stránce video Bryce Kretschmanna s názvem Auspice. Ke shlédnutí byly videa jak narativní, tak i bez vyprávění. Pro větší ilustraci o různorodosti je vhodné přiblížit některá z top videí.

Man with a movie camera, The global remake, 2007

– jedná se o participativní video, kdy Perry Bard – v New Yorku žijící umělkyně – sestavila dílčí nahrávky, jež „posbírala“ na svých internetových stránkách od lidí z celého světa. Výsledek je remake na slavný snímek Man with a movie camera z roku 1929 od jednoho z průkopníků sovětské avantgardní filmové školy Dzigy Vertova. Na levé straně jejího videa vidíme originál, zatímco napravo běží snímky remaku. Snímek je poutavý nejen díky svému nápadu či zpracování, ale především i díky možnosti sledování rázného posunu–pokroku v čase. Zejména jde o rozdílnost práce s kamerou ve 30. letech a v současnosti, dále je důležitá i změna v případě postavení diváka a jeho vnímání. Opomenout se nesmí ani fakt, že v době vzniku Vertovova originálu se snímek promítal v kinech za zvukového doprovodu. Oproti tomu nezvykle vyznívá druhá strana příznačná pro dnešní dobu – shlížení videa v soukromí skrze internetový server YouTube. To, co dříve bylo kulturním setkáním za účelem zážitku ze sledování spektáklu a údivu z technologického zázraku pohyblivých obrazů a kamery samotné, se přesunulo do soukromého sektoru, kdy už diváka málo co donutí k vytržení z běžného dne.

Wonderland Mafia, 2008

– autorkou je americká audio-vizuální experimentátorka Lindsay Scoggins, která je fascinovaná především možnostmi nelineálního střihu obrazů/videa a hudební kompozice. Wonderland Mafia je přesným příkladem její tvorby. Jedná se o obraz/sestřih z filmu Walta Disneyho Alice in Wonderland z roku 1951 s hip hopovou/rapovou hudbou „Smokin´ on the Dro“ od skupiny Three Six Mafia. Video snoubí dětské ideály (čarovný svět Alenky) s úskalími dospělosti (drsným textem pojednávajícím o kouření marihuany). Rapující Alenka a Houseňák se dostávají do asociací, jež by při sledování originálu ani nepřišly na mysl – umělkyně videem provokuje divákovo vnímání především kontrasty a aktivizací vzpomínek, jež jsou následně zasazeny do nových kontextů.

I met the Walrus, 2007

– pětiminutové video, na kterém spolupracoval tým čtyř lidí jmenovitě Josh Raskin (režie, animace), James Braithwaite (kresba), Alex Kurina (počítačová ilustrace), Jerry Levitan (producent, autor příběhu a hlasový komentář). Zásadním pro vznik videa byla nahrávka Jerryho Levitana, jež v roce 1969 jako 14 let starý chlapec pronikl do torontského hotelového pokoje Johna Lennona (v době, kdy probíhal jeho protest s Yoko Ono proti Vietnamské válce s názvem Bed-ins for a Peace) a přiměl ho udělat krátký rozhovor. Výsledné video je ilustrací této zaznamenané nahrávky. Každé jedno slovo je impulsem pro dynamicky se rozvíjející animaci. Poselství Johna Lennona se tak znovu oživuje pomocí svižného obrazu. I met the Walrus vyhrál v roce 2009 Daytime Emmy v kategorii New Approaches (bylo to vítězství prvního pouze internetem šířeného filmu v historii Emmy), dále byl v roce 2008 nominován Academy of Motion Picture Arts and Sciences na Oscara.

Poslech

Fonetický přepis

Slovník - Zobrazit podrobný slovník

Moonwalk počesku

Do historie YouTube Play se zapsal i kus českých „zlatých“ ručiček. Martin Kohout, bývalý student pražské FAMU, nadále studující v Berlíně u profesora Gregora Schneidera na Universität der Künste, se díky svému videu pojmenovanému Moonwalk dostal do nejužšího výběru odborné poroty. Moonwalk je dvě minuty dvacet sekund dlouhé video, jež poukazuje na plynutí času pomocí „youtubového“ scroll-baru, který je součástí každého videa. Podstata je v několikrát za sebou nahraném „videu bez videa“ – toto navršování navigačních lišt následně tvoří konečný objekt. Na první pohled je Moonwalk velice minimalistický počin, však po pozornějším shlédnutím se dostáváme k jakémusi nejasnému poselství mířícího k vnitřnímu klidu, nekonečnu. Dalo by se i říct, že se snímek pohybuje na hranicích ambientu či meditace. Po technické stránce si koncept videa žádal přesné výpočty a jasný na sekundy daný scénář, aby se ze scroll-barů mohla vytvořit pyramida plná ukazatelů časového plynutí.

Závěrem

YouTube Play je dosud nevídaný počin, spojení globálního serveru s jeho uživateli a umožnění prezentace svého díla na tak vyhlášeném místě jakou je síť galerií Guggenheim. První YouTube Play s dodatkem „A Biennial of Creative Video“ předznamenává možnosti pokračování, které mohou mít díky prvnímu velice vydařenému a zajímavému ročníku nemalé ambice do budoucnosti.

Alina Matějová, učo.: 34 19 34

Dobrovolní otroci ve videoherním průmyslu

2010-12-07T04:18:00.000-08:00

Existuje určitá skupina hráčů počítačových her, kteří se zálibou vytváří nový obsah pro jejich oblíbené tituly a dělí se o něj na internetu bez nárokování jakéhokoliv honoráře. S tím vývojáři komerčních her zachází různě – někteří tyto choutky kreativních jedinců úplně ignorují, jiní naopak dají zdrojový kód svého softwaru hráčům přímo až pod nos. Chci se zaměřit na liberálnější přístup. Co z toho vývojáři mají?

Pro začátek otevřu okénko do historie. Ke konci roku 1998 vychází hra Half-life od firmy Valve, která na sebe později nabalí velkou komunitu nadšených tvůrců modů – balíčků přidávající a/nebo upravující obsah hry. Vznikaly jak mody obsahující jen drobné úpravy, tak rozsáhlejší tvorba s příběhem zasazeným do světa hry Half-life (určitý druh fan-fiction), ale také mody, které vypadaly, jakoby s původní hrou neměly nic společného (tzv. totální konverze). Mezi nimi byl i zpočátku nenápadný Counter-Strike, ze kterého se stal komerční produkt a postupně jedna z nejhranějších online akčních her vůbec.

Čas plynul a v roce 2004 vyšel druhý díl Half-life. Autoři se ještě před vydáním dušovali, jak velký důraz dávají na možnost úprav hry ze strany amatérů. Brzy se začaly objevovat plány multiplayerových totálních konverzí, které více či méně chtěly navázat na úspěch Counter-Strike. To se ale žádnému takovému modu nepovedlo. (Jediným kouskem, který se stal komerčním je Garry's Mod.) Došlo zde alespoň k posunu, co se týče dostupnosti modů. Do té doby nebylo běžné hledat informace o modech na oficiálních stránkách. To se zlepšilo a některé mody dokonce uchovávají na svých serverech.

Valve ale pořád lákalo přetáhnout talentované lidi na „svou stranu“, a tak další lidé z nekomerční sféry rozšířili jejich řady. Například lidé kolem nezávislé hry Narbacular Drop, která se nakonec přeměnila ve hru Portal, lidé vytvářející mod Alien Swarm (původně pro Unreal Tournament 2004), anebo poslední případ tvůrce IceFroga, který pracoval na modu Defense of the Ancients pro Warcraft 3 od Blizzard Enterteinment.

Poslední zmíněná firma (nyní patřící pod Activision Blizzard), známá hlavně svou hrou World of Warcraft, také vřele přistupuje ke komunitním výtvorům a to nejen k modům. Např. na svých oficiálních stránkách ma sekci věnovanou fanartu, čas od času vyhlásí soutěž, ve které hledají nejlepší komix/mapu/model atd. (samozřejmě s tématikou jejich her), jednou ročně pořádají BlizzCon, kde se fanoušci mohou setkat přímo s vývojáři a mohl bych jmenovat další interakce s komunitou.

Vraťme se ale k tvorbě herního obsahu. V jejich hře, vydané letos v červenci, StarCraft II je značně patrná snaha, aby se hráči co nejvíce zapojili do vytváření obsahu. Vývojáři zřídili oficiální fóra, kde odpovídají na otázky ohledně tvorby modů (funguje zde i kolektivní inteligence fanoušků). Také pracují na přidání funkcí, které sami při vývoji nepotřebovali, jen aby dali amatérským tvůrcům větší možnosti pro rozmanitější tvorbu. Chystají službu Marketplace integrovanou přímo do hry, kde budou shromážděny všechny mody pro StarCraft II. Uživatelé je budou moci hodnotit, psát k nim komentáře a rovnou je budou moci stáhnout a vyzkoušet. Bude zde i možnost mody zpoplatnit od čehož si v Blizzardu slibují větší motivaci pro nejlepší tvůrce. (více informací o zpoplatňování zatím není známo)

Zmínit bych mohl i další hry. Za všechny například Spore, který je dokonce postavený na tvorbě hráčů. Jedná se o zjednodušený simulátor života – od ovládání jedné buňky se postupnou evolucí vypracováváte až k tvoření civilizace osidlující vesmír. Po celou dobu je ve vašich rukou jak se váš živý tvor bude dál vyvíjet, co bude používat za nástroje a podobně. Tyto své výtvory můžete jednoduše sdílet s ostatními prostřednictvím YouTube. Příklady myslím hovoří za vše:

Vývojáři tedy mohou „využít“ komunitu kolem svých her k vytváření spousty dodatečného obsahu dostupného zdarma. Zároveň také mohou nacházet další zdroje financí, ať už ve formě modů předělaných do velkých komerčních her, či zpoplatňování menších modů, jak se chystá u StarCraft II Marketplace. Jak se tato metoda osvědčí ukáže až čas.

O hloupé generaci

2010-11-27T17:00:00.000-08:00

Častěji, než obvykle, se začalo hovořit o hloupých generacích.
Častěji se porovnávají procentuální výsledky žáků.
Častěji slyšíme o sestupné tendenci.

Možná je to, v našich podmínkách, způsobeno generálkou státní maturity, jejíž výsledky (jakkoliv dezinterpretované) nedávno proběhly mediálními kanály. Hovoří se, ač neprokázaně, o selhání školního systému, učitelů nebo rodičů. V USA se za vinu také dává přílišné používání IM, Facebooku a podobných zlodějů času. V poslední době se i zde často dočteme o selhávajícím systému - viz. Waiting for Superman (2010).

Proč začal školní systém kolabovat? Mají na tom vinu staří učitelé, staré osnovy, staré školy nebo hloupost mladé generace? Mladí lidé skutečně méně čtou (globálně), více času promrhají na chatech, mají menší úctu k establishmentu. Skutečně, výsledky se v dlouhodobém měřítku zhoršují - máme na to čísla viz. McKinsey & Co, "Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení.

Proč? Byly snad předchozí generace lepší? Byl edukační systém na lepší úrovni? Jsou vážně ti mladí (hovořme o generaci Z) hloupí? Jsou hloupí, protože tráví moc času na internetu? Je internet zlý? Podívejme se, v jakých spojitostech je hodnotíme.

Dnešní postmodernistický svět je příliš složitý

Toto je fakt. Axiom. Postmodernistická společnost a globální kapitalismus nás zahlcují informacemi, podobně jako to v knize Konec civilizace předpovídal Aldous Huxley.

Velký bratr zpívá a tančí a nám zbylo jen se dívat
- PALAHNIUK, Chuck. Ukolébavka

Žijeme v době, kdy díky digitalizaci a hypertextu nemáme o informace nikdy nouzi. Žijeme na informační vlně. Na hraně.

Informace vznikají neustálým vědeckým, filosofickým a sociálním pokrokem v mnoha oblastech, kde již dávno není možné pojmout všechny nové poznatky ve více oborech. Postmodernistická věda již svět neosvětluje, ale štěpí jej na jednotlivé obory. Nemůžete zároveň znát poslední pokrok vědění jak v estetice, tak v kvantové fyzice. Doba, kdy se Pythagoras mohl zaobírat filosofií, matematikou i musikologií, je pryč.
Nebo jsou generovány na základě konzumní a mediální kultury.

Například omílaný Facebook:

Average user creates 90 pieces of content each month
- Facebook statistiky

Pokud máte 100 přátel ((přičemž průměrný počet je 130 - Facebook statistiky)) - náhle jste na informační dálnici s 300 objekty ((nejsou zde myšleny pouze statusy, ale i fotografie apod.)) denně. Informace jsou všude. Ve školách učíme primárně matematiku, jazyky a vědy. Základy. Vědní obory, při své komplexnosti zasahují i do oborů, se kterými na první pohled nesouvisí. Pavučina toho, co byste měli vědět, narůstá. Dnešní svět je zkrátka příliš komplexní. Komplikovaný. Dokud si sami nevyvinete vlastní posuzovací aparát, podle kterého přikládáte některým věcem a aktivitám větší váhu než jiným - jste ztraceni.

Staré časy

Ano, tato fáze zde byla od zavedení jednotného edukačního systému. Mladým lidem byly předávány/nabízeny základní znalosti z různých oborů, ze kterých si poté měli vybrat, dle svých vloh a zájmů, jakým směrem se bude jejich život ubírat. Jenže náš svět, převážně kvůli digitalizaci a všem možnostem, jaké poskytuje, se topí v informacích. Informační přetížení. Naše civilizace se ztrácí pod exabajty nových materiálů ročně - jen v roce 2002 to bylo něco mezi 3 a 5 milióny terabajtů ((viz. studie How Much Information? z roku 2003)). Díky hypertextu se smývají hranice jednotlivých informací - pokud si přečtete článek o Gravitaci, porozuměli jste gravitaci? Neměli byste si přečíst něco o Síle? O obecné teorii relativity? Hypertext staví vše do souvislostí, které nemají hranice. Znáte 5 kliknutí k Ježíšovi?

Pro orientaci ve světě neomezené informace bez kontextuálních hranic potřebujete tyto hranice postavit. Udělat si filtr. Nastavit priority. Jenže tyto změny přišly příliš rychle. Navýšení objemu okamžitě dostupných informací a hypertext v praxi - to celé se odehrálo za života jedné generace. Generace, která v oné době již měla vybudované jisté návyky.

Mozek nové - nativně digitální - generace, neměl čas změnit princip svého chápání světa. Neměl možnost, se to naučit. Stále používá staré vzorce na nový digitální svět. Civilizace se vyvíjí mnohem rychleji, než na to dokáže naše fyziologická struktura reagovat. A v tomto entropickém světě si musí mladí lidé vybudovat nové metody řešení problémů a filtrování dat. Z reality se stává jakási sekundární realita; svět, který nechápou, protože na něj nejsou v žádném případě připraveni.

Eskapismus do světa postaveného na logických základech, s jasně danými pravidly a možnostmi, je přirozenější stádium bytí, protože takový svět mozek stále očekává. World of Warcraft i jiné (méně populární) sekundární světy staví na mytologii - mytologii, kterou náš mozek ještě nedávno (několik tisíc let) považoval za Realitu. Původně sekundární/virtuální světy, které měly sloužit jako nadstavba reality, slouží nyní jako náhražka staré-reality.

Avšak problémem dnešních eskapistů může být to, že neodcházejí do sekundárních světů dělat to, co jim nedovoluje reálný svět, ale hledat něco, co v dnešním světě nemohou najít – pevný řád a pravidla.

Filtrace, dekompozice a další

Růst obsahu už nejde zastavit. Bude ho stále více. Nápady na zpoplatnění emailu (aby uživatelé posílali méně zpráv) apod. jsou hloupost. I komplikované databázové struktury přestávají stačit – často se také setkáte s názorem, že problémem není kvantum informací, ale naše nedostatečnost s nimi efektivně pracovat. Otázkou zůstává, jak v něm naučit orientovat mladé lidi, pokud ani u dospělých do dnes nepadnul jediný konsenzus, ohledně práce s tolika informacemi.

Celá situace mi připomíná jeden vtip:

Pračlověk čte synovo vysvědčení: "To, že máš trojku z lovu, chápu, jsi ještě malý. Ale že jsi propadl z dějepisu, který má jen dvě strany, to je hanba!"

Nechci v žádném případě říkat, že by to minulé generace měly jednodušší, ale množství okamžitě dostupného obsahu je ohromné.

Co je důležité?

Přirozený filtračně-hodnotový systém vzniká příliš dlouhou dobu. Je to jako házet mladé lidi do ledové vody a doufat, že se naučí plavat, aniž bychom jim předem řekli jak, protože to sami moc dobře vlastně ani nevíme.

Pokud už bychom však přistoupili k učení kritického myšlení na základních/středních školách, musíme se velmi obezřetně vyhnout tomu, abychom říkali, co je dobré a co ne. Učit mladé lidi o dobré a špatné popkultuře je velmi nebezpečná myšlenka.

Popisovat možnosti vyučování těchto hodnotících systémů je mimo možnosti tohoto článku.

Přizpůsobte se mi

Další možností vyrovnání se s kvantem obsahu je škálování obsahu. Vidíme ho každý den, například na Google Maps.

Jednoduše servírujeme uživateli jen tolik obsahu, o kolik má zájem. Za použití

umělé inteligence - díky tomu, že dnešní zpravodajské servery používají většinou podobný styl i strukturu zpráv – ty jsou přejímány od tiskových agentur a následně předělány do pyramidy (nejdůležitější informace nahoře, méně důležité dole, aby mohlo dojít k případnému zkrácení posledních odstavců editorem, aniž by se ztratila nějaké důležitá zpráva) jsou možnosti nasazení umělé inteligence značně zjednodušené. Umělá inteligence by mohla sumarizovat celé kauzy a vkládat je do kontextů (časoprostorových, individuálních (i kdyby pouhým hyperlinkovým provázáním na osobu ve zprávě) apod.)
či kolektivní inteligence – zde by bylo praktické nasazení komplikovanější, protože se může často jednat o citlivá témata (zkuste si namátkou přečíst diskuzi na jakémkoliv českém zpravodajském serveru)

by bylo možné dělat výtahy z aktuálních zpráv. Následně je uživateli servírována pouze osa událostí, či rovnou celé analýzy – to vše na osobních preferencích.

Možností je spousta.

RTFM

Co se stane s generací, které spadnul celý internet, ve své nekonečnosti, do rukou? Co s ním budou dělat bez manuálu?

Těžko očekávat, že dojde k nějaké radikální změně. Jak se píše v druhém bodu článku A radical pessimist's guide to the next 10 years – Budoucnost bude méně futuristická.
Ale možná Generace Z bude přece jen chytřejší než ty před ní.

Jakub Mikuláš

Facebookismus aneb nový způsob ,,vyrábění“ přátel

2010-11-27T11:12:00.000-08:00

Jak už jistě dnes každý ví, Facebook.com se za posledních pár let stal jednou z nejrozšířenějších sociálních sítí na světě. Tento společenský portál již uchvátil 500 milionů aktivních uživatelů (19. července 2010), díky čemuž překonal v roce 2008 i konkurenční MySpace.com a každým dnem toto číslo vzrůstá o 240 000 nových účtů. Je plně přeložen do šedesáti pěti světových jazyků a jeho hodnota se vyšplhala ke 2 miliardám USD. Tato firma je společností s ručením omezeným a byla spuštěna již v roce 2004 Markem Zuckerbergem. Motto zní: ,,Díky Facebooku můžete navázat kontakty s lidmi a sdílet s nimi své zážitky“

Tento fenomén se v poslední době rozmohl tak rapidně, že se již začíná hovořit o generační proměně webu jako takového. Individuální postoje se pohybují od zatvrzelého odmítání po nekritické a bezvýhradné přijetí. Každý den (a někdy i několikrát denně) se milióny lidí přihlásí na Facebook, aby zjistili, co ,,nového ve světě“ (ovšem pouze v tom virtuálním) a napsali svým ,,přátelům“ vzkaz. Záměrně dávám slovo přátelům do uvozovek, protože ne všem uživatelům, které máme uložené mezi svými přáteli, se dá říkat přítel:

V dnešní době se přímo závodí o to, kdo bude mít více přátel, tedy spíše o to, kdo bude mít vyšší číslo v sekci PŘÁTELÉ (130 přátel průměrně na jednoho uživatele). Facebook.com vám stále nabízí, abyste pozvali své přátele (kteří ještě doposud na této sociální síti nejsou registrovaní) a nebo se stali přáteli vašich přátel, čehož mnozí využívají a klikají a klikají a klikají…Avšak vědci dokázali, že lidský mozek je schopen zvládnout pouze 150 přátelských vztahů bez ohledu na to, jak společenští jsme. S tím bezpochyby souvisí povrchnost a ztráta soukromí:

Mladí lidé o sobě denně zveřejňují svá osobní data online, aniž by si uvědomovali, jaká rizika to může přinášet. Řekněme například, že chceme zjistit osobní informace o konkrétní osobě – během pár sekund můžeme zjistit, kde je, co dělá, s kým se stýká, jaké má rodinné příslušníky, co plánuje, co má ráda… Ať už jsme budoucí zaměstnavatel nebo nebezpečný stalker, Facebook se pro nás stává potenciálně účinným nástrojem šmírování. Drtivá většina uživatelů na svém profilu zveřejňuje fotografie, e-mail, ICQ či dokonce mobilní telefon. Těchto informací zneužívá čím dál více lidí, firem a hackerů, kteří dokáží zjistit nejen heslo pro přístup do osobního profilu.

Droga zvaná Facebook

Čím dál více uživatelů se stává závislými na této webové adrese (počet minut celkem strávených na těchto stránkách: 3 miliardy/den, každý 4. aktivní uživatel je závislý). Čím dál více lidí o sobě zveřejňuje velké množství informací a sdílí čím dál více fotografií (3 miliardy nově nahraných fotografií každý měsíc). Někteří tímto virtuálním světem žijí a současnost rozdělují na on-line a off-line život. I když závislost na Facebooku není lékařsky ověřený termín, přesto je stále evidentnější. Miliony lidí píše několikrát denně ,,statusy“ o tom, co právě dělají, co se chystají dělat a nebo co jim právě vrtá hlavou. Ovšem dopady těchto v mnoha případech nevinných zpráviček se projevují REÁLNĚ, nikoliv virtuálně jako samotný status.

Facebook.com se může stát příčinou osamělosti, tedy lidé se stávají závislými na online komunikaci a jsou proto osamělí. Jiným případem může být osamělý člověk, pro kterého je internet náhražkou reálné komunikace.

Sociální síť jako součást života

Největší síla Facebooku spočívá v provázanosti. Výhodou je, že si snadno vyhledáte staré známé a obnovíte tak přátelství. Denně můžete být v kontaktu se svými přáteli po celém světě, prohlížet si jejich fotografie a domlouvat se na společných aktivitách. A funguje to i opačně. Facebook je ideální příležitostí, jak dát o sobě vědět, ukázat své fotografie nebo prezentovat umělecké práce. Tento virtuální svět je také využíván spoustou společností k propagaci a šíření informací či dokonce zjišťování cenných faktů o svých zaměstnancích. Velkou výhodou je také například sdílení oblíbené hudby, videí, zájmů, aktivit a dalších. Dalším kladem (ve většině případů) je utilita, která se nazývá kalendář. Tento multifunkční web si za vás pamatuje vše, co máte v dohledné době naplánované včetně narozenin vašich přátel a ve správnou dobu vám je připomene. V případě narozeninových upomínek ale bohužel velmi často dochází k neupřímným blahopřáním ze strany gratulantů. Kdyby jim totiž Facebook.com tuto ,,událost“ nepřipomněl, ani by si nevzpomněli, že dotyčný nějaké narozeniny má. A v mnoha případech blahopřejí jen proto, aby na sebe upozornili a stali se tak důležitějšími v této virtuální komunitě.

http://www.youtube.com/watch?v=rSnXE2791yg&feature=player_embedded

Sama jsem udělala takový malý průzkum mezi mými přáteli, co pro ně Facebook.com znamená. Dostalo se mi následujících odpovědí: 1. stres, 2. pátý jezdec Apokalypsy, 3. ztrátu spousty času, který jsem mohla využít lépe...třeba učením, 4. geniální tah internetového marketingu, atd. Závěrem bych chtěla říci, že v dnešní zrychlené době nemít profil na Facebooku.com znamená nebýt moderní a tím pádem v podstatě NEŽÍT. Nejhorší na tom všem ale je, že jste sám proti sobě!...

Zapping v době konvergence

2010-02-17T00:15:00.000-08:00

Esej se snaží popsat koncept diváka, který užívá naplno všech hodnot, které mu nabízí médium televize. Tento divák je zapper, neustále přepíná (surfuje) mezi programy a skládá si svou unikátní koláž televizní reality. Obsahy jednotlivých programových toků vedle sebe staví banální a závažné, komické a tragické, fakta a mýty. Vytváří tak jakýsi estetický princip, který je symptomem postmoderny. Zároveň však může být touhou po větší interaktivně. Nejen technologická konvergence odhalila jeho podstatu a obrousila její postmoderní charakter.

Ukazuje se že lidé se nedívají v televizi na filmy, dívají se na televizi.

(McLuhan 1966)

Je stumbleupon, lastfm,FFWD pokročilou formou zappingu ? Co je vlastně televize ? Je televize se zpětnou vazbou (IPTV) ještě televizí, nebo spíše internetem?

Štěpán Staňa 262021

Anotace k seminární práci "Cosplay v zahraničí a u nás"

2010-02-15T16:52:00.001-08:00

Cosplay a kniha. Cosplay a televizní tvorba. Cosplay a role-playing. Snaha převtělit se do pozice svého oblíbeného hrdiny a hrát jeho roli v našem světě je utkvělá v mysli každého z nás. Již jako děti si přejeme být postavami, které se vyskytují v pohádkách či jsou v televizi znázornění jako hrdinové; příkladem astronaut a princezna. Čím jsme starší, tak si utváříme osobní chápání slova „hrdina“ a často nám za vzor začne být i záporná postava, nejenom onen rytíř na bílém koni, který jede zachránit princeznu ze svárů draka. Jenže slovo cosplay je nejčastěji spojováno s anime a mangou, kterou sledují/čtou nejen děti, ale i dospělí. Tato práce se pokusí zachytit vývoj cosplaye v České republice i díky srovnání cosplaye ve východní a západní kultuře. Dozvíte se o místech v Japonsku a v České republice, kde můžete milovníky cosplaye potkat. A na závěr autor sdělí osobní zkušenosti z těchto akcí a zhodnotí, jakým směrem cosplay u nás míří.

Roman Kusák (171779)

Využití QR kódů

2010-02-15T14:24:00.000-08:00

(stručná teoretická stať k praktickému projektu)

david šmehlík

342299

QR je blízký příbuzný obyčejného čárového kódu. Přestože se to nemusí zdát, je přímo jedním z jeho typů. Čili, jedná se o černobílý dvourozměrný kód čtverečkového tvaru, navíc svým způsobem esteticky zajímavý, který obsahuje určitá data. Existují čtyři druhy formátování jeho náplně: URL -- odkaz na webovou stránku, text -- defaultně 250 znaků, telefonní číslo -- není třeba nic opisovat, stačí naskenovat a jedním klikem zavolat, SMS -- po přečtení kódu nabídne odeslání předepsané zprávy na určité číslo. Plné znění zkratky -- Quick Response to celkem vzato šikovně vystihuje.

Jako čtečky u nás slouží zejména iPhone a telefony s operačním systémem Android, avšak možnost stáhnout si aplikaci na dekódování mají i uživatelé Nokií, Samsungů, Motorol, Sony Ericssonů (http://reader.kaywa.com/phones), resp. všech s Windows Mobile nebo Symbianem (http://www.quickmark.com.tw/En/basic/download.asp); a nakonec existuje i online reader (http://zxing.org/w/decode.jspx), který rozluští kód nacházející se na vámi zadané url nebo nahrané fotografii.

Jak to souvisí s "námi"? Otevřeností tohoto prostředku. Kdokoliv si může generovat (na web, případně i tisknout) vlastní kódy, viz http://qrcode.kaywa.com/ pro příklad, jakýkoliv uživatel má tudíž naprostou volnost v jejich produkci a distribuci. Je tomu tak díky tomu, že se mateřská Denso Corporation vzdala patentové ochrany, s největší pravděpodobností ve jménu šíření této formy komunikace. Primárním zaměřením je totiž mobilní marketing.

Není to ale pravidlem. McDonald's QR kódů využili (snad) užitečným způsobem, údajně na každém obalu je vytištěn kód s informacemi o nutričních hodnotách/složení objednané pochutiny. Funguje to prý globálně, všiml jste si toho někdo u nás?

Marketingově byly čtverečky užity v reklamní kampani australského mobilního operátora Telstra, jež na počátku kampaně začal virálně šířit video, ve kterém lidé na ulici postupně sestavují obrovský kód. Cílem bylo zpropagovaní na trh nově uvedených telefonních přístrojů mj. s předinstalovanou QR čtečkou.

Již v roce 2007 se objevilo několik kódů s aktivistickou tematikou ve videoklipu k singlu Integral od Pet Shop Boys. Odkazují na články (BBC, The Independent, The Guardian, Wikipedia) týkající se lidských práv ve Velké Británii, problémem plánu zavedení British national identity card. Náramně sem zapadá zajímavost, že skupina zpřístupnila veškeré zdrojové soubory a vyzvala youtube komunitu k neomezenému remixu.

V Portugalsku se dočkaly solidně praktického použití. Po naskenování QR nálepky jste odkázáni na profil dotyčného vína na internetové službě adegga -- Social Wine Discovery, kde se dovíte informace o odrůdě, regionu, z něhož pochází, popis chuti, máte možnost pročíst si komentáře a hodnocení uživatelů, čili, dle mého, parádní pomocník při výběru vína.

Globál Pepsi si též pohrál s "kvéerkem", a sice v rámci kampaně šité na míru mladým lidem do 25 let, kteří jsou zvědaví, mají zájem o nové technologie a byli by tak ochotni nainstalovat si nabízenou čtečku. Za kódem se skrývaly wapové stránky s tapetami na displej, vyzváněcími tóny, hrami.

Krátce před americkou premiérou sci-fi District 9 se ukázalo, že se forma QR kódů podobá mimozemskému jazyku, což bylo hlavním argumentem pro jejich využití k reklamě na tento hollywoodský snímek. "Alien Checkpoint" kampaň byla realizována pouze v amerických nej, New York, San Francisco, Los Angeles na vytipovaných místech, kde se pohybují potenciální diváci -- sci-fi fanoušci, nerdi. V esteticky působivých materiálech byl zašifrován link odkazující na víceméně pár verzí traileru.

Zdroje:

http://qrcode.kaywa.com/

http://reader.kaywa.com/

http://www.qr-kody.cz/

http://www.qr-codes.cz/

http://en.wikipedia.org/wiki/QR_Code

http://cs.wikipedia.org/wiki/Čárový_kód

Anotace – Propaganda v sociálních sítích

2010-02-15T11:29:00.000-08:00

Tato nedlouhá stať vznikla coby snaha zrekonstruovat přerod termínu propaganda na významově širší termín public relations a jeho aplikaci na oblast sociálních sítí, konkrétně facebooku.

Její hlavní náplní je na základě historických kontextů přiblížit myšlenky o masách, jejich kontrole, propagaci a reklamě.

V druhém plánu chci poukázat na to, že význam převážné většiny článků o sociálních sítí, které tento ,,fenomén‘‘ provázejí jsou relevantní ještě méně, než fenomén LOLKATZ, prezentuji fakt, že guru propagandy a public relations Edward Bernays si nikdy nezaložil profil na myspace , a že není historicky zaznamenáno, že by kdy Lenin na facebooku ,,poke-nul‘‘ Marxe nebo Engelse.

Facebook slouží jako prostor k autoprezentaci, či autopropagaci, nicméně je stále součástí plně tržního prostředí, čímž se zcela stírá rozdíl mezi prezentací a reklamou. Za reklamu je ovšem nutné považovat sociální reklamu, v tomto prostředí často zcela klamavého charakteru.

Teorie reklamy, propagace a propagandy je natolik propracovaná, že se dá hovořit pouze o změnách její aplikační vrstvy, a další snížení intelektuální náročnosti recepce něčích názorů, nebo překonání intelektuálních bariér pro potlačení reklamy v ,,domácím prostředí‘‘ nutně vede ke snížení hráze pro vykonstruování vlastního názoru, či může působit zcela subliminálně, což v mém úhlu pohledu nutně vede k dalšímu prohloubení informační negramotnosti.

Vědom si nezajímavosti pro laika, nezbývá mi, než nezmínit, že se v textu píše i o nacistec

Paroubkovi, je tam obrázek roztomilé kočičky (1x) , a narážka na comix o netopýřím muži (1x).

AUTOR : JAN BILÍK